Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 6 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Omán - Muscat
Poslalpepik v Monday, 07. October 2013 @ 19:55:26 CEST
Přispěno pepik

Jak byl včerejší den co se týče poznání průměrný a neobjevný, tak byl dnešek pro mne naopak nabitý adrenalinem a dobrodružstvím.

Ráno vstávám v půl sedmé, abych Liborovi vytiskla došlé emaily. Nejde mi to, zlobím se u klávesnice, přílohy jsou příliš velké a navíc Líba poslala každý email několikrát a nerozeznám, co jsou originály a co jejich dvojníci, v jednom případě dokonce trojníci. Pepík mě přemlouvá, ať se jdu podívat na přistání lodi, vjezd do přístavu je tentokrát velmi zajímavý: hlavní město Ománu se rozkládá na břehu několika zálivů, vjezd do přístavu hlídají staré pevnosti i strážní věže rozložené na okolních kopcích. K tomu čerstvé ráno a svěží vzduch …. Ne, odolám všem svodům a vytisknu potřebné. Stisknu zuby a pracuji, tedy spíše čekám. Asi po dvaceti minutách mi ale dojde kredit na kartě a internet oněmí, oslepne. A jsem v háji. Letím za Liborem, abychom dobili kredit, ten však v kabině není. Víte, kde ho najdu? Na palubě, jak se kochá …. To nebyl ten slibovaný adrenalin, ani avizované dobrodružství. To jsem se jen normálně a pořádně naštvala. Na sebe, abych byla přesná.

Okružní jízda městem

Venku v přístavu bereme taxíka, podaří se nám vyjednat minibus, takže opět všichni pohromadě. Původně chce milý šofér 120 euro za 3 hodiny, shodneme se na 2 hodinách za 60 euro. Jakmile však sedíme a vůz se rozjede, už cenu o deset navyšuje.

„To si snad dělá srandu,“ hodnotí Pepík situaci. „Víc než mu nedáme,“ zní ze zadních sedadel. „Vystupujeme,“ zazní radikální řešení. Toho se však prohnaný Pákistánec zalekl a nabízí dohodu: „Jakmile pojedeme víc jak dvě hodiny, budete platit!“

Jedinečná mešita sultána Kábuse

To je podstatě pravda, a tak odevzdaně čekáme, že nás bude vozit horedole, jen aby utratil čas. První minuty tomu ostatně nasvědčovaly. Vezl nás po dálnici z města ven. „Ty jo, co s námi ten lotr chce udělat?“ obáváme se všichni. „Jedeme vůbec k mešitě?“ asi po páté se ho ptá Pepík. Byli jsme podezíraví v tomto případě zbytečně.

Hlavní mešita v Sultanátu Omán, mešita Sultan Quaboos Mosque, se rozkládá opravdu za městem, a to směrem na další město Seeb. Oddychneme si, až když zaparkujeme na parkovišti nabitém auty a autobusy. Je vidět, že mešita je opravdu něco výjimečného. Celý areál se rozkládá na 416 000 m², přičemž samotná mešita zabírá 40 000 m². Stavba byla započata v roce 1995 a trvala 6 let a čtyři měsíce. Použilo se na ni mimo jiné 300 000 tun indického pískovce a celý areál pojme až 20 000 věřících.

Nicméně než se stačíme vzpamatovat, šofér nám hned začne nabízet (za peníze samozřejmě) šátky a nějaké hábity. „Co blbne, vždyť není zima, nenastydneme,“ zaznělo odněkud. My zkušenější ovšem víme, že se do mešity pro ženy sluší být zahalené. Máme s sebou různé šály a šátky. Ale ouha, to opravdu v tomto případě nestačí. Hlava zabalená celá, nemůže vykukovat ani pramínek vlasů. Ruce nesmí být vidět vůbec, nepovoluje se ani odhalené zápěstí. Já narážím na to, že mi ze tříčtvťáků koukají půlky lýtek. I když jsem do svetru s dlouhým rukávem zabalená jak v zimě, i když se dusím pod šátkem, moje kousky lýtek před bystrým strážcem morálky neprojdou. A přede mnou jde chlap s krátkými kalhotami!!!! Odpověď, že to je „men“ mne akorát tak rozzuří. Ovšem můj muž zůstává v klidu: „Tak si ty kalhoty vyměníme a je to.“ Taky byste milovali chlapa, který si kvůli vám skoro hodinu drží v pase padající kalhoty, které nemůže zapnout?

Vypadám jako strašák, ale je mi to jedno. Ostatní Evropanky jsou vymóděné skoro stejně, pokud nezůstaly před branami jako naše děvčata. Prošla Renata, která si půjčila za neadekvátní sumu nějaký hnusný svetr. Děkovali jsme všichni bohu, že z něho nakonec neměla nějakou vyrážku či nějaké nezvané hosty. Ale abych byla spravedlivá, prohlídka mešity (bezplatná) za celé to divadlo opravdu stála.

V hlavní (rozuměj mužské) modlitební hale na mne dýchne atmosféra velkoleposti, ale také přezíravosti, rozpínavosti a nafoukanosti. Celý neskutečný rozměr a charakter místnosti všechny okamžitě přibije k foťákům. Fakt, sledovali jsme s Pepíkem několik minut vchod. Každý, opravdu každý turista okamžitě po příchodu sahá po nějakém médiu, ať už foťáku, kameře nebo aspoň telefonu. O nějaké duchovno zde nemůže být řeči. Ani já se v tomto případě nevymykám: v prostoru se totiž nachází příliš mnoho turistů, příliš mnoho průvodců a příliš mnoho fotografických aparátů. Navíc bosa a v Pepíkových obrovských kalhotách, na které si neustále šlapu, se cítím dost nepatřičně. To ovšem nic neubírá na majestátnosti obrovité haly, která je postavena do čtverce o rozměru 74, 4 metrů. Celou podlahu zabírá obrovitý koberec, hlavní dominanta každé mešity. Tento perský unikát je tkaný ručně jako jeden kus. Ománci se chlubí, že je se svými 4 343 m² druhým největším kobercem na světě. Údajně ho tkalo 600 iránských žen čtyři roky, váží 21 tun a skládá se z téměř dvou miliard uzlíků, navíc čítá 28 barev a jejich různých odstínů. Druhou dominantu modlitební haly tvoří uprostřed zavěšený obrovský 14 metrů vysoký křišťálový lustr, který je po stranách doplněn svými menšími kopiemi. Právě tento lustr vyrobený v Německu je předmětem divokého focení. A k dokreslení celkového vybavení si ještě připočtěte obložení šedobílými a tmavě šedivými vyřezávanými kachlemi z mramoru. Celá hala pojme naráz 6 500 věřících. Pouze mužů, samozřejmě.

Ufocená a omámená, něco tak obrovského a nákladného jsem ještě neviděla, se vypotácím na denní světlo. „To opravdu stálo za to,“ vyhrknu a v duchu odpouštím bystrým hlídačům u vchodu, i když si hořce uvědomuji, že stráží pouze vnější návštěvnickou slupku. Duchovno a pravé poslání mešity, to důrazem na oblečení před námi všemi nevěřícími neuchrání.

Moje malá omluva chlapům u vchodu však bere za své již po několika minutách, a to když se dostáváme do ženské části mešity. Zdejší dámská modlitebna, to je snad výsměch všem věřícím dámám. V porovnání s pánskou částí je mrňavá, výzdoba minimální. Krásné jsou snad pouze hlavní vyřezávané dveře. Pro ilustraci - modlit se zde může najednou 750 žen. Vím, je to dost, ale v porovnání s výše uvedeným pánským číslem je to skoro desetina. O žádných jiných stavebních podrobnostech se prameny nezmiňují. Proč taky, že?

S radostí svlékám Pepíkovy kalhoty i zimní svetr a periferním viděním zaznamenávám, že radost má i jeden arabský šmírák. Nadšeně mává do mého temného kouta za mešitou, určitě nejsem první Evropanka, která zde hledá svou na chvíli potlačenou identitu a kterou při tom nachytal.

Problémy se šoférem

Návrat do města není nijak slavný. Nese se v neustálém přemlouvání, co všechno nám šofér ještě ukáže. Ale jeho kliček a podvodů a zvláště jeho agresivního chování máme plné zuby, a tak náš velitel razantně stanoví cíl, kde budeme končit: v Přírodovědeckém muzeu. Tak hurá, on tam na nás počká a budeme pak pokračovat dál.

„Nebudeme,“ rezolutně po několikáté odpoví Pepík. „Končíme s vámi!“ „No jo, to jste celí vy. Plavíte se na lodi, jste bohatí, ale platit nechcete,“ ječí na nás a přidává ještě nějaké zjevné urážky ve svém rodném jazyce. „Tady máš 60 euro a vypadni,“ zvyšuje hlas i Pepík. „Jak to 60? A co bakšiš?“ „Končíme o patnáct minut dříve, to je tvůj bakšiš, a už mě neser,“ poslední slova samozřejmě v jaderné češtině jsem slyšela jen na půl ucha, protože jsem zbaběle utekla stejně jako většina z nás. No, taxikář hulákal ještě hodnou chvíli. Když jsem vylezla z toalety, už byl pryč. Ale příjemný dozvuk naší návštěvy mešity to určitě nebyl. Zato jsme volní a můžeme se svobodně courat po starém městě.

Staré město

Nejprve navštívíme pevnost Jalali. Momentálně se opravuje a je zavřená, ale i tak je pěkné pokoukání na mořský příboj dorážející na skálu, na níž se stavba vypíná. Pevnosti zde stavěli za své nadvlády Portugalci, tato byla dokončena koncem 16. století. Nezaujala nás jen pevnost, ale i palác sultána Abuse. Obrovitou velkorysost, s jakou byla nová stavba zhotovena, dává tušit nekonečně velké prostranství před velkými mřížemi, které palác obklopují. Reprezentativní palác je laděn do modré a zlaté barvy, hlavní budova je rozložitá, ale překvapivě nízká. Za mřížemi vykukuje zeleň a za vysokou zdí pak vyčnívají malé kupole shromážděné v jenom chumlu, za kterými si představuji harém. Dostat se od mříží zpět na ulici představuje ujít skoro 800 metrů, a to buď na hladkém sluníčkem rozpáleném mramoru, nebo ve stinném chládku dvou podloubí. Jisté je, že nás prostor před palácem vyplivne zcela zdecimované.

Útočištěm nám je malý obchůdek a schody banky, kde ve stínu do sebe házíme jednu kolu a vodu za druhou. Občerstveni pak vyrážíme do malých uliček starého města, kde se touláme a „nasáváme atmosféru,“ jak se nám vždy směje Libor. Jako vždycky vyhledáme i hřbitov a jako skoro vždycky nás překvapí. Uprostřed města za vysokou zdí neudržovaná planina plná neuspořádaných křížů a nesourodě položených náhrobků. Sem tam papír, sem tam povlává igelit. Náletové keře a stromy nejsou žádnou výjimkou. Místo, které je díky kyticím zjevně navštěvované, ale není systematicky upravované. Jiný kraj, jiný mrav.

U modré mešity

K negativním zážitkům patří naše okukování modré mešity, jedné z nejstarších ve městě. Právě sem ze všech stran přicházejí dobře naladění muži na motlitbu, u jedné ze zdí se shromažďují ženy. Klubko černě zahalených živočichů sedících v prachu na zemi ve stínu modlitebny. Probudila se ve mne opět (pokolikáté již za tento pobyt?) feministka a začala je zcela bez racionálního důvodu litovat. A jak tak na ně z chodníku zírám, zaregistruji zaťaté pěsti a křik. S údivem konstatuji, že adresátem jejich agrese jsem já…. Zahanbeně skláním hlavu a prchám. Ne, opravdu této kultuře nerozumím a dávám si předsevzetí, že se o islám začnu hlouběji zajímat.

Čachry s taxikáři

Po dvou hodinách máme zdejšího pinožení plné zuby. „Domů,“ shodujeme se jednomyslně. Taxíků tady jezdí plno, není problém. Dělíme se opět na dvě skupiny a hurá! Ty dva tři kilometry na Mattrah souk, staré nákupní centrum sousedící s naší lodí, zvládneme za chvilinku. Můj taxikář je milý starý pán. Trochu se ošívá, když hledám taxametr, ale úsměv neztrácí. Naopak ho ztrácím já, když mi oznámí, že za ten kousínek při pobřeží požaduje 50 dirhamů. Jednak tolik peněz dohromady nedáme, jednak je to cena velmi přemrštěná, když jeden ví, že nafta i benzín jsou tady za facku. Na facku je ovšem ten milý staroušek. Po dohadování sleví na 40. „Co budeme dělat?“ „Já bych snad dala dohromady nějaká eura,“ navrhuje Eva, když se dědek uvolí vzít i jinou měnu. „Ne,“ zabejčím se. „Zloděje podporovat nebudeme!!“

Žmoulám v ruce 20 dirhamů a připravuji se na ostrou hádku. Když zastaví na určeném místě, rozhodně peníze házím na palubní desku a nasadím takový výraz, že dědek se na odpor nezmůže. Je nad slunce jasnější, že ze mne víc nevyrazí.

Vítězně pochodujeme ke vchodu na trh a zavaluje nás vlna endorfinů, jak jsme vše bezva zvládli. Na Pepíkovu skupinu čekáme dlouhých patnáct minut, tipuji, že taxikářského zloděje odhalil dříve než já a že vystoupili a že a že …. „Kolik jste platili?“ zní jejich první otázka. Chechtáme se pak všichni společně, na konečné ceně jsme se nevědomky shodli.

Pozdní oběd na palubě nezklamal jako nikdy. Většina z naší party si užívá zaslouženého odpočinku, sluní se, vířivkují, čtou. Jen Pepík obchází jednoho po druhém, jestli by s ním někdo nevylezl na jednu z mnoha malých pevností, které jsou roztroušené vně i uvnitř města. Je to jeho velké přání se někam na kopec vyšplhat a sáhnout si na historii. „Nikam nepolezeš, jasný!“ obávám se o jeho zdraví s tím, že vím, jaký je to blázen. Nahrávají mi únava ostatních i nemocné nohy Vaška. Ale nepokojného Pepíka na palubě nikdo neudrží. „Máme ještě asi tři hodiny času, ty je potřeba v Ománu využít aspoň na procházku.“ Po delším vnitřním boji s ním souhlasím, a tak vyrážíme na malou procházku. Pepík ještě dohlédne, abych si vzala sportovní boty. A takhle nenápadně začíná moje největší dobrodružství celé plavby.

Dobývání pevnosti

„Bohužel na tu velkou pevnost na kraji města už nemáme čas,“ lituje Pepík a tak nějak mimoděk používá množného čísla. „Uděláme aspoň tu ve městě, to nebude tak náročný výstup,“ mumlá si pro sebe. „Ani náhodou nikam nešplhám, rozumíš?“ razantně odporuji. Ale s tím, jak stoupá jeho odhodlání, klesá i můj odpor. Samozřejmě, nenechám ho někde viset na skále a nebudu si dole strachem hryzat rty a zpocenou rukou drtit mobil.

Ještě mi svitne jiskřička naděje, když pod pevností obcházíme skálu, jež zcela zapadá do městské aglomerace. Je vklíněna mezi tržnici, ulice a domy a žádná cesta nahoru není vidět. Na naše otázky každý jen kroutí hlavou a myslí si cosi o bláznivých bledých tvářích, které se chtějí šplhat někam, kam normálně nikdo nechodí. Po delším váhání Pepík navrhuje variantu podél jednoho domu. Stoupáme uzounkou strouhou plnou odpadků, až se dostaneme na volné prostranství. Nad domy se vypíná skála, na jejímž vrcholu jak včela na hrušce je posazena malá pevnost. „Hurá, tak jsme ji dobyli,“ s nadějí v hlase se snažím parťáka ošálit. Nejsem hodna ani jeho pohledu a už se škrábe dál. Po nezdařeném pokusu svůj pohled rozprostírám kolem sebe a srdce mi klesá až do kalhot. Skála je tvořena ostrými hranami kamenů, cestička samozřejmě žádná. Vyžaduje se ode mne lezení po čtyřech, zachycování se nejrůznějších výčnělků a výstupků.

Pokud lezení praktikujete ve volné přírodě, je to jistě požitek. Ale uvědomte si, že my jsme uprostřed města. Všude kolem papíry, igelity, použité ubrousky, hnijící zbytky nějakých potravin, mršiny. A toto království zmaru ovládají prašiví psi a vyzáblé toulavé kočky. V mrákotách lezu za Pepíkem a v hlavě mi bzučí můj propadlý tetanus a týtríčko, které hrdě odpočívá v kajutě u zrcadla. Jsem strachy bez sebe. Stačí abychom se škrábli nebo na nás zaútočilo některé ze zubožených zvířat a ve zdejším podnebí může být hotovo. Nicméně zocelená téměř čtyřicetiletým manželstvím s tím bláznem nade mnou nefňukám, zatínám zuby a lezu. Co jiného mi taky zbývá, že?

Pepík je nahoře jako král. Hladí pevnost, obchází ji, hrdě se dívá do dálky i dolů na město a zcela krotce se nechává fotit ve vítězných gestech. Já se na chvilku zapomenu a také obdivuji město z výšky. Je kouzelné, obrázek jak z hollywoodského filmu: bílé stavby, kupole mešit, pevnosti, zeleň a modř všude dokola. Pocit vítězů trochu kazí obrovitá nafouknutá velryba, jak nám ji z výšky připomíná naše Costa.

Kopaninská Bond girl

Za okamžik však nad mým vítězným pocitem převládá panika. A jak dolů? „Tou samou cestou v žádném případě,“ prohlásím rezolutně. Pepík to tuší a již hledá jednodušší sestup. Shodneme se poměrně rychle, že nejlepší bude klesat rovnou do města. Střechy domů se nám na jedné straně zdají docela nadosah. Hurá, to bude brnkačka. Těch pár desítek metrů přežiju a podél baráků po ulici dolů, oddychnu si.

Cesta dolů bývá vždy obtížnější, ale v tomto případě se mi zdála opravdu jednodušší. Za chvilku jsme byli u prvního baráku. Ale tady mi definitivně ztuhnul úsměv na rtech. Dům je do skály zcela vrostlý, není možno se podél něho dostat dolů. Žádná ulice, dokonce ani stezička. Jen řeka odpadků, které se jednoduše z domu házejí přes zeď. Zbývají dvě možnosti: buď se vrátit, nebo se vydrápat na tu z dálky tak přátelskou střechu. Samo sebou volíme druhou variantu, i když to tak jednoduché není. Stojím na střeše (naštěstí ploché) a měla bych si připadat jako 007 nebo aspoň jako Bond girl. Když jsem na slavnou filmovou sérii ale pomyslela, ani jsem se nezasmála. Udělám pár opatrných krůčků (jak se po střechách mohou ve filmech honit?) a už je tady satelit. Satelit, pěkně velká kráva. Těžko ho můžete obejít, podlézt nejde a když se dotknete, tak se chvěje, jako kdyby měl každou chvíli spadnout. Ale prosmýknu se kolem něj statečně za Pepíkem a už skáčeme na další střechu. Pak na další a další. A to už se regulérně klepu jako ratlík před stříháním. Čas nám neúprosně odměřuje poslední hodinu na pevnině a my se procházíme po střechách a východiska nevidět. Až najednou mi svitla naděje: dvorek. Sice liduprázdný, ale malinký dvorek. „Sem seskočíme a nějak se dostaneme ven,“ navrhuje Pepík. Váhám. Kam se to dostaneme? Budou doma? Nebude zamčeno? A když někdo bude doma, jak se na nás budou tvářit? Blázniví Evropané na jejich dvorku, kteří přišli po střeše …… „Brrrrrr, ti vás nutně vykostí,“ v duchu slyším našeho turnovského kamaráda. A jak mě Pepík přemlouval, najednou se vynořila hlava a po chvíli druhá. „Plís, plís, help as,“ vyrážím ze sebe a spínám ruce k prosbě. Byli milí. Pepík seskočil, málem ovšem prorazil nějakou desku. Na moje nohy se sápalo několik ochotných rukou, což můj muž nesl hodně nelibě a raději asistoval sám a riskoval, že ho porazím. Tak, na pevné půdě, konečně. Ale co teď?

Překvapivě a bohudíky nic. Ani se neptali, jak jsme se k nim na střechu dostali. Vedli nás uzounkou tmavou a nevětranou uličkou v domě, ze které byly dveře do několika kutlochů, spíše takových nor bez oken. Vidíme v nich srolované matrace, na naše smysly útočí nevětraný smrad. Všude minimum místa, všude pološero. Na konci té dlouhé chodby nějaká dílnička s mladším mužem. Vyslechl si vysvětlení naší přítomnosti a hned že se převlékne a pomůže nám ven. Razantně odmítáme, pomoc nepotřebujeme …. Ale to už má na sobě džíny a ven leze první. Fakt, leze. Neumíte si představit, jaký byl vchod do tohoto domu, který ze střechy vypadal tak normálně. Do malinkého dveřního otvoru vedly vysokánské hrubě opracované kamenné stupně, skoro jako do obydlí nějakého obra, po kterých bych bez pomoci zcela jistě nesestoupila. Uffffff, kámen, který se mi na ulici odvalil ze srdce, byl ještě větší než jeden z těch čtyř stupňů. Ještě foto se zachráncem a pryč. Tak takhle tedy v bohatém Ománu žijí bangladéští dělníci. Opravdu žádná sláva.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 :
Omán - Khasab - Musandam


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.07 Sekundy