Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 5 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Egypt - Safaga
Poslalpepik v Monday, 07. October 2013 @ 19:36:32 CEST
Přispěno pepik

Než jsme dopluli do Egypta, strávili jsme na moři tři dny. Už víte, že na tomto korábu se člověk nenudí, přesto se událo několik zajímavostí, které jistě stojí za zaznamenání. Jednak dostávám z domova sms, že maminka podstoupila operaci gama nožem a že to vypadá, že vše dobře dopadlo. Dále se mojí kamarádce narodilo první vnouče navíc s krásným jménem Vojtíšek. A v neposlední řadě máme možnost se více seznámit se společností ve vířivkách. Za zaznamenání stojí dvaadevadesátiletý Polák se svou osmdesátiletou manželkou. Kluk sotva chodí, ale vířivku ani jeden den nevynechá a hned poté jde plavat do bazénu. Stále mluví dobře německy i anglicky. A jak je na baby!! Ne že bych ho zajímala já, kdepak, já jsem už na něj stará. Líbí se mu dvě mladé Němky, 16 a 17 let. Zcela bezostyšně je plynnou němčinou zpovídá, neustále jim něco vypráví a jakmile se holky ve vodě objeví, hned je tam. Nevídaná vitalita! Pak jsou tady ukecané Italky, těm se raději vyhýbáme. Mluví ve vířivce celým tělem, jsou hlasité, nepokojné. Jakmile je vidím, prchám. Prchám i před Pepíkovým kámošem, stejně starým Polákem, jenž váží asi třikrát tolik než můj muž. Slovanský soused má evidentně na mne spadeno, ale já, která znám dobře Archimédův zákon, se vždy bojím, jakmile se k vířivce či bazénu blíží. Navíc mám strach, že se vedle něj už neprosmýknu z vody ven. A jeho syn? Ten snad váží ještě víc. Přezdíváme mu rádio –všechno ví a všude byl.

Záhada krásných kluků

Lidka s Evou díky pečlivému studiu denního rozkazu vyšpionily, že nám také vyměnili kapitána. Do konce plavby jsem nezjistili proč. Jen naše velítko mělo ihned po ruce vysvětlení:

„Jasně, jak je na Costě zvykem, chytili ho, když na kapitánském můstku prováděl orálek,“ pronáší u snídaně zcela vážně. Zavládlo přemýšlivé ticho, které porušila až Lidka. „A proč se ten blbec nezamknul?“

Ale co to všechno je proti tomu, co jsem vyšpionila já. Všimla jsem si, že v jídelně se najednou pohybují krásní mladí vysportovaní kluci. Usměvaví, kudrnatí, nevídaně osvalovaní. Vedle zchátralých a tukem přetékajících důchodců vypadají jako Adonisové. Pohybují se lehce, s radostí, tak moc je těší život, až jim síla, mládí, optimismus a energie prýští všemi póry. Kolik jich jen může být? A proč chodí všichni v kožených botách a zelených tričkách? Kde se tu vzali?A co tu vůbec dělají? Na lehátku vidět nejsou, u bazénu taky ne, dokonce ani v posilovně jsem je nespatřila a že po nich pěkně pasu… Mám pro to své vysvětlení, ale ani ho nechci říct nahlas, abych se neztrapnila, jak mi připadá absurdní.

Moje tušení se však stalo pravdou, když jsme na druhý den dostali v rozkaze vložený papír, na kterém nám oznamovali, že právě projíždíme nebezpečnými vodami (proto jsme nikde nestavili), kde operují piráti. A v několika odstavcích jsme měli uvedeno, jak se v případě napadení chovat - vzít si léky, cennosti, shromáždit se na určeném místě, neodporovat agresorům, nic nepodnikat na vlastní pěst, poslouchat pokyny ….. „Jasně, to je naše ochranka,“ vydechla jsem své tušení. A hned jsem se cítila bezpečněji a v nejzazším koutku mysli si připouštěla myšlenku přepadení – jaké by to bylo, vidět tyhle krásné kluky při práci Vojáci s námi jeli z Muscatu až do Adenské úžiny. Když nás těch 10 švarných kluků po pár dnech opouštělo, kapitán jim troubil a mávala jim celá loď.

Kluci milují lodní mejdany

A co se ještě za tři „mořské dny“ stalo? Absolvovali jsme první večírek s kapitánem. Všichni v gala v divadle a podává se šampaňské či jiné koktejly. To by mohlo být prima, nebýt shody okolností a Pepíkovy a Vaškovy vynalézavosti. Kapitán na sebe v divadle nechal dlouho čekat a takové jedno šampáňo, to je vypité hned. Nevadí, roznášejí další. „Vezmeme si hned do každé ruky jedno, ne?“ bleskově vyhodnotí situaci můj muž. Ale kluci jsou opět brzy na suchu. A už zjistili, že u východu z divadla stojí šmudlík z Indonésie, který ten tác s alkoholem má hodně těžký, a že je rád, když mu někdo trochu ulehčí. Nechci se dělat slušnou, ale já pro skleničky nechodila, přesto tempo našich pánů nestíhala. Seděla jsem jak panenka v koutku, a tak mi kluci k nohám začali prázdné skleničky odkládat. A kapitán nešel a nešel ….. Když bylo skleniček tolik, že už jsem pomalu neměla kam stoupnout, vzdala jsem se a šla spát. Kapitána vidět nemusím a už vůbec ne důsledky jeho zpoždění. Klučičí tempo statečně vydržela jen Renata. Když jsem se druhý den ptala, jak skončili, suše odpověděla: „Kapitán tam byl krátce, ale spočítala jsem naše prázdné skleničky. Bylo jich 30.“ A takové mejdany byly na lodi tři a scénář pokaždé téměř stejný.

Další kratochvíle byly připraveny spíše pro rozverné staříky a střenky: na palubu přišel Neptun a rozpoutal nevázanou slavnost spojenou s křestem „námořníků“. Také se konala arabská večeře, kdy se měl každý převléknout za Araba – což nás pobavilo hlavně u číšníků. Ti vytvářeli nejrůznější překvapení: jeden den v jídelně tančili, jiný zpívali, někdy zhasli a přinesli flambované dezerty, jindy se převlékali … u večeře jsme se nenudili nikdy. Ale nesmím opomenout, že i na servírovaných večeřích nám podávali báječné jídlo. Denně jsme si dávali ryby nebo mořské plody, hodně zeleniny, ovoce, k tomu italské sýry, italská zmrzlina a dortíky. Večerní menu bylo často tématické – výběr z mnoha národních kuchyní: brazilská, japonská, thajská, španělská, portugalská, francouzská a další a další. Opravdu vytříbená kuchyně, vytříbené stolování.

Po třech dnech na pevné zemi

A tak to rychle uběhlo, že najednou jsme v Egyptě. Podle všech indicií je jasné, že ve městě Safaga nic není. Costa nenabízí ani žádné pořádné výlety. Přesto už se nám nechce zůstávat na palubě tak, jak to udělala většina našich spolucestujících, přece jen se těšíme na pevnou zem. V přístavu kupodivu žádný shuttle bus, volně se smíme pohybovat na území, kde oproti Emirátům a Ománu vládne nepřehledný chaos a binec. Papíry, nepořádek, staré rezavé židle …. Už víme, proč se většině nechce z lodi, přece jen Egypt v poslední době není nejbezpečnější destinací. Poněkud překvapeni se rozhlížíme, je nás málo odvážných. A hned se stáváme cílem vyjednavačů. Jsem překvapena, jak málo oproti jiným přístavům jich zde je. Za to jsou většinou hubení, tmavovlasí a v dlouhých bílých hábitech. Abych byla přesná, jsou tu jen dva. S jedním se domlouváme na slušné ceně za půl dne, prý má minibus, naloží nás všechny. A my za ním poslušně kráčíme, usmíváme se. Tak jednoduché to je v Egyptě? Čeho jsme se obávali?

Nebezpečné smlouvání

My blázni! Přístav je oplocené teritorium. Jakmile vykročíme z brány, začíná pravé peklo. Bílokošiláci se rojí, obklopují nás, tahají za ruce. Živě gestikulují, ječí a překřičují se u toho. Opodál se skoro pere jeden Španěl, když se nemůže s taxikářem dohodnout na ceně. Koukám na to s pusou otevřenou: ale jsem v klidu. My už máme své jisté. Jo, ale jen asi tak dvě minuty. Jakmile se odvoláme na našeho průvodce, který nás neustále láká za sebou, je zle. Dvacet chlapů se na něj sesype a začíná příkladná inzultace. Normálně ho mlátěj. Řvou u toho, ukazují na nás, kopou ho, dostává pěstí. Byl to totiž mizera, který se vloudil za plot a zakázku si ukradl pro sebe bez ohledu na hierarchii místních dopravců. Po chvilce, když se nás nechce vzdát, to vypadá, že jejich zlost se přeleje na nás. Stáváme se terčem pozornosti rozzlobeného klubka. „Nečum tady a rychle pryč,“ vyčiní mi Pepík. „Kam letíš, drž se skupiny,“ následuje další z jeho nervózních pokynů. Začínám mít strach: je jisté, že blondýna a k tomu stará by byla dobrým terčem jejich zlosti. Náš vykuk mezitím utekl a zpoza jednoho auta na nás sice juká, ale my už tušíme, že žádný minibus nemá, že nás chtěl jen někomu prodat. A navíc je nám ho líto, jak se bojí, ale stejně neustále osud pokouší.

Pepík sežene malý starý minibus, jen abychom se z tohoto pekelného místa, na které samozřejmě pere slunce, už dostali. Uff, je dojednáno. „Nemá klimatizaci,“ shodí dohodnutý obchod suše a nekompromisně Libor. Ale šrumajda se pomalu zklidňuje, z lodi začíná vycházet více turistů, a tak se zájmy košiláčů tříští. V poměrném klidu už pak Pepík dojedná černý Chevrolet, samosebou s klimatizací. Po cestě do Hurghady, kam jsme nakonec jeli, jsme Liborovi dali za pravdu. Bez pana Klímy by v autě vypuklo peklo.

Hurghada

Město, kam směřují tisíce českých turistů na dovolenou, jsem neměla nikdy v úmyslu poznat. Ale co tady jiného dělat? Po krásné široké silnici jedeme cca 40 km pouští, z které vedou odbočky do různých přímořských letovisek. A tam se tedy dovolenkuje. U moře, v poušti. Chvíli přemítáme, zda někam odbočit, ale nemůžeme se dohodnout. Mezitím se mi honí hlavou, jak jsme nerozumní. Všechny turistické autobusy v Egyptě ze strachu před teroristy doprovázejí ozbrojenci, jen my si klidně nastoupíme do cizího auta, navíc k chlapíkovi, který neumí ani pořádně anglicky. Když naši skupinu obhlídnu, tak si nemyslím, že bychom byli příliš bojeschopní. Raději se dívám kolem sebe a chmurné myšlenky odsouvám. Po slabé hodince jízdy končíme na dlouhé hlavní ulici starého města. Třída je vroubená nejrůznějšími obchody a obchůdky, primárně určené pro turisty. Trička, hodinky, boty, parfémy, koření, cigarety, suvenýry. Spousta padělaného zboží. A mezitím i alkoholické ostrůvky. Poprvé po dlouhé době vidíme na ulici možnost si koupit pivo. Je, to ale chutnalo!!! Bloumáme ulicí zmámeni nízkými cenami. A přestože už máme kufry plné z Dubaje, přestože nám v nízkonákladovém zpátečním letu hrozí nadváha, přesto všichni podléháme nakupovací mánii. Obtěžkáni igelitkami se vracíme k autu, kde se šofér zlobí na překročení stanoveného času.

Chudák netuší, že důvodů ke zlosti bude mít ještě víc. Zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že by měla přijít nějaká bouře. Po příjezdu do Safagy navrhuje okružní jízdu starým městem. Oddechli jsme si, protože tento přístav za prohlídku skutečně nestojí, takže ta malá projížďka bohatě stačila. Pepík si ale na město „chce sáhnout“, a tak vystoupíme, abychom se prošli po tržišti a ve starých uličkách. Nasávat vysmívanou atmosféru tentokrát s námi šel i Libor. V malých uličkách se rojí špinavé děti, od Libora i Pepíka dostávají peníze, hned se natahuje spousta rukou. Ale nebyly vlezlé, bylo to milé setkání.

Nepříjemná nedorozumění

Po příjezdu do přístavu začíná první problém: kluci platí dohodnutou cenu jednou bankovkou. Šofér ji nechce přijmout. Hádá se, gestikuluje, ječí. Ale bohužel jen svou rodnou řečí. „Víc nedáme,“ zvyšuje hlas Pepík a chystá se odejít. Košiláč ho tahá za ruce, už je celý zoufalý. Nakonec se mu nějak při jeho chabé znalosti angličtiny podařilo vysvětlit, že tuhle velkou bankovku nechce, že dojednanou sumu chce v menších bankovkách. Nakonec se rozcházíme spokojeni, i když obě strany byly předchozím konfliktem dost vytočené. Ale jak tak jdeme pomalu tím přístavním bordelem k lodi, zoufale za námi běží jiný košiláč, přítel našeho průvodce. Naštěstí ten už anglicky umí a vybalí na nás neskutečnou věc: jak jsme pobrali z auta své igelitky, vzali jsme i jednu, která patřila našemu šoférovi. „To není možné,“ shodujeme se. „Byly tam oblečky pro jeho malé děti,“ vysvětluje nám jeho přítel. Po důkladné inventuře všech tašek padne černý Petr na Libora. Tašku vzal v dobrém úmyslu, domnívaje se, že patří někomu z nás. Musím zde tomu mladému Egypťanovi učinit poklonu. Poděkoval a ještě se omluvil, že nás zdržel. Vůbec nás nepodezíral z krádeže. Vám to asi přijde normální, ale v normálním arabském světě by každý jiný chtěl omluvu a ještě bakšiš, možná by nás za to i zbili.

Ještě se musím zmínit o jedné šrumajdě, kterou jsem bohužel zaspala. Večer se prý v přístavu odehrálo drama, když z vedlejší lodi vykládali pravděpodobně nějakou formu humanitární pomoci. Malý vláček jezdil po břehu s haldami zboží a místní se o každou krabici, každé jízdní kolo nebo pytel dost hašteřili. Hodně se o tom ráno mluvilo, ale bohužel, já měla dobré spaní.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 :
Omán - Khasab - Musandam


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy