Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 3 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Jordánsko - Petra
Poslalpepik v Monday, 07. October 2013 @ 19:32:22 CEST
Přispěno pepik

Na dnešek jsem se moc těšila. Byl pro mne od počátku vrcholem naší cesty a jak se návštěva Petry blížila, stále se jen mé tušení potvrzovalo. Čeká mne i malá soukromá premiéra - poprvé v dějinách našich námořních cest jsem si koupili výlet z lodi od Costy. Výlety si nekupujeme zásadně, neboť jednak jsou hodně drahé, za druhé hodně organizované a v neposlední řadě průvodce vždy mele rychle a naše němčina ani angličtina nestačí informace vstřebat. A vystavovat Pepíka stresu ve francouzské skupině, to jsem zatím neriskovala.

Ale v Petře je to jiné. Dali jsme dohromady všechny hlavy a vyšlo nám, že pokud se do skalního města chceme podívat, musíme si výlet zakoupit. Do jordánské Aquaby, kde jsme kotvili, máme podle plánu dorazit v poledne a v deset večer už musíme být na palubě připraveni k odplutí. A do Petry z Aquaby je to dobrých 150 km. Nemůžeme tedy samostatnou akci vzhledem k časovému omezení riskovat.

Jaký výlet zakoupit?

Při výběru výletu vyvstane nečekaná překážka. Costa nabízí do Petry dva různé zájezdy: jeden jako poznání skalního města a všech jeho zajímavostí, druhý je tzv. trek. Tuto druhou variantu doporučují pouze velmi dobře fyzicky vybaveným jedincům. Čteme, že je to velmi náročný výlet, nehodí se pro silnější postavy, pouze pro silné a trénované jedince, nutná je pevná a kvalitní obuv. Zajímavé je, že cena i výchozí bod a časový harmonogram jsou u obou výletů totožné. Překládám si anotaci výletu z angličtiny, němčiny i francouzštiny a pokaždé mi vyjde jeden výsledek: Musíme si koupit ten lehčí výlet. Pepík je ale zásadně proti. „To dáme, neboj,“ přesvědčuje mne. „A pokud nebudeme stačit, vrátíme se sami zpět na parkoviště,“ utěšuje.

Nachytala se ještě Renata, že jestli ji vezmeme, jde do toho s námi. No tak dobrá, v duchu se smiřuji s tím, že si Petru nevychutnám, že budu celé odpoledne makat. Jakmile ale v recepci řekneme své požadavky, mladá slečna se zhrozí:“Vy chcete jít trek? Neblázněte, to je velmi náročné,“ kroutí hlavou a svýma krásnýma očima rentgenuje naše věkem poznamenaná těla. „Doporučovala bych vám klasický výlet. Ani já sama bych se na trek nevydala.“ Pepík ustoupit nehodlá. „Ale z celé lodi se přihlásilo pouze 15 lidí,“ vynáší nakonec svůj trumf. V tomto okamžiku definitivně odpadá Renata a já tajně doufám, že to vzdá i Pepík. Raději se nevyjadřuji a čekám, s jakým lístkem se nakonec přivalí. Tipujete správně, koupil dva trek. Zatímco se tedy všichni ostatní z naší party těší, já, stará katastrofistka, nemůžu celé noci spát. Zbylé dva dny courám po lodi a snažím se odhalit těch 15 statečných. Že by tenhle mladík? Nebo tamten starý vytrvalec, jenž denně běhá po palubě a neúnavně cvičí? Ba ne, to bude určitě ten bláznivý italský cyklista, co si na rotoped v posilovně bere cyklistické kalhoty… a tak pořád dokola.

A když se přiblížil den D, byla jsem víc vystresovaná než natěšená. Všechny katastrofické scénáře, kdy už nebudu moci a kdy budu potřebovat pomoc, jsem měla nastudované, dokonce si měním telefonické číslo s Liborem, kdyby nás tam někde v pustině nechala naše skupinka na pospas vlkům, abychom to měli komu oznámit. Cvok.

Naše skupina

Jakmile se v půl jedné rozkoukáme na místě srazu, začínám se krapet uvolňovat. Nervózně se rozhlížím a první, koho zpozoruji, je mladý anglicky mluvící pár. Samozřejmě – mladí, krásní, štíhlí a udržovaní. Ale pozor, slečinka má na nohou páskové sandály! Poté se přivalí skupina Francouzů ve středním věku, přičemž dámy posilovnu pravidelně určitě nenavštěvují. To už vypadá nadějněji. A ten starý pán v rohu? Ten jde s námi také? Pravda, jsou tu dvě asi čtyřicetileté mladé ženy – vysportované, evidentně zarputilé a vytrvalé se správným obutím i vybavením, ale i na ty bych dle mého názoru měla. Začínám věřit, že bych skupině mohla stačit, když se najednou přivalí pětice Argentinek. Malé, tlusté, dokonce s malou holčičkou. No to se mi jenom zdá!!!! Ty jedou s náma? Jely. I když holčičku na trek průvodci pustit nechtěli, nakonec si to baby vyječely. A to už jsem v pohodě, už vím, že brzdou skupiny určitě nebudu. Hrdě si připínám na triko nálepku s číslem, která mě automaticky řadí mezi vyvolené. Kolikrát, když jsme se někde ztraceni mezi taxikáři hádali, jsem zatoužila, abych aspoň na chvilku měla nálepku, abych si mohla sednout do připraveného klimatizovaného busu a nechala se opečovávat. A teď se mi to skutečně podařilo!! Vykračuji si s vypnutou hrudí, ať každý vidí. Pocit vyvolenosti a hrdosti však trval bohužel velmi krátce. Začal se rozplývat hned před nástupem do autobusu, když jsme nabrali zpoždění asi půl hodiny. Zcela se rozplynul, když se Argentinky hádaly další půl hodinu, jestli holčičku s námi pustí. To už ostatní autobusy byly dávno pryč a my pořád nic. Definitivně se ztratil v okamžiku, kdy jsem rozbalila krásně zabalený balíček na cestu a vypadly z něj jen samé hnusy. A po příjezdu do Petry mě ta moje samolepka vyloženě otravovala a omezovala.

Skalní město Petra

Ale výlet, ten mě nezklamal vůbec, naopak. Do Petry jedeme po nově vybudované dálnici, průvodci melou anglicky a francouzsky, vyprávějí o budování nové infrastruktury v Jordánsku, o skalních útvarech, které silnici lemují. Přijíždíme na Cestu králů, která nás má do Petry dovézt. Také už v buse se dozvídáme, že vlastně nikdo neví, proč Nabatejci celé město postavili, jestli to bylo skutečně původně jen pohřebiště a teprve poté získalo svůj význam. To, že Petra byla založena pravděpodobně ve 3. století před naším letopočtem a objevena teprve nedávno, začátkem 19. století, to víme už z domova stejně jako to, že sedmička je její šťastné číslo. 7. 7. 2007 byly totiž její stavby vytesané do rudého pískovce prohlášeny za jeden z novodobých divů světa. Město dosáhlo největšího rozkvětu a významu kolem roku 62 př. n. l., kdy tu žilo kolem třiceti tisíc lidí. Poslední obyvatelé město opustili po druhém ničivém zemětřesení v 6. století n. l. a údolí upadalo postupně v zapomnění. Stalo se tajemstvím místních beduínů, kteří existenci skalního města pečlivě skrývali před okolním světem. Prvním Evropanem (od dob křižáckých výprav), jenž spatřil Královskou hrobku v Petře, byl roku 1812 švýcarský badatel a cestovatel Johann Ludwig Burckhardt, který cestoval ze Sýrie do Egypta v přestrojení za Araba. A propos, víte, kdo to byli Nabatejci? Nejste sami …. původ tohoto národa je totiž dodnes nejasný. Předpokládá se, že to byli kočovní nomádi, kteří obývali severozápadní a severní Arábii a postupem času se v této oblasti začali usídlovat. Byli to velmi schopní obchodníci a také se živili jako vedoucí karavan. První zmínka o této civilizaci pochází z roku 647 př. n. l.

Bojovný Pepík

Před vchodem do areálu se musíme všichni povinně vyčůrat (další zdržení) a ještě čekáme, až nám průvodci koupí lístky. Další prodleva. A místo původních pěti hodin, které jsme za svých 129 euro měli v Petře strávit, nám oznamují, že autobus z parkoviště odjíždí nazpět k lodi už za tři hodiny. A to je jasné, že ten náš trek, který má vést až nahoru ke klášteru, nemáme šanci za tři hodiny stihnout. První se bouří Pepík, domnívaje se, že se k němu někdo přidá. Francouzi se ošívají, remcají, ale jen tak pro sebe. Když se na ně přímo obrátíme, že uděláme vzpouru, zazní neuvěřitelné: „Jen je nechte, nestihneme to a oni nám pak budou muset vrátit peníze,“ s potutelným úsměvem říká fešák, který se na návštěvu skladního města oblékl tematicky jako Indiana Jones. Nevěříme vlastním uším: jeho filmový hrdina, který právě zde předvedl svou odvahu, vynalézavost a nebojácnost, ten by určitě zážitek z města za mrzký peníz nesměnil. Ale Pepík se nevzdává a povzbuzen ještě nějakými hlasy vyjednává hodinové prodloužení. Stejně ale budeme mít pěknou hoňku, pokud máme vše stačit.

Jak to v Petře chodí

Nevěděla jsem, co si mám pod dojmem všech materiálů představit, jak návštěva skalního města funguje. Zvlášť, když se všude dočtete, že výlet do Petry je velmi náročný, a to jak časově, tak fyzicky. Navíc ten náš nešťastný trek…. Povím vám to jednoduše a bez zbytečných eufemismů: základní trasa není úplná brnkačka, ale zvládne ji určitě každý. Od kasy je třeba ujít cca 1.5 km přímo ke vstupu do skal. Poté následuje samotná prohlídka města, které se skládá z jakéhosi úzkého koryta vyhloubeného ve skalách. V nejužším místě je pouze metr široká, v některých částech je i nízká. Na tento úsek je třeba mít opravdu dobré boty – nerovné původní dláždění (1. století po Kristu) dokáže u starších kotníků a plochých nohou udělat pravé divy. Co vám budu povídat! A po více než dvou kilometrech se úzká cesta rozevře a jste na planině, odkud vybíhají další a další cesty, je libo si vybrat. Pak už se jako s podložím setkáte s pískem (také žádná sláva pro nohy) a můžete libovolně stoupat do několika stran. Ovšem silami neplýtvejte, musíte počítat s tím, že je třeba ještě zvládnout zpáteční cestu. Materiály hovoří o tom, že pokud je člověk unaven, může si najmout vozík nebo osla. Ale když jsem viděla ty nebožáky vytřesená na vozíku či plandající na oslu, raději bych snad lezla po čtyřech :)) Hned za pokladnou budete zděšeni z toho, jak se dělá turismus: od vchodu se valí davy lidí, do toho jezdí koně a beduíni nabízejí svezení, musíte se vyhýbat kočárkům taženým oslíky, velbloudům a plete se vám do cesty spousta organizovaných skupin. Ta moje samolepka z busu mi hned na začátku začala být otravná. Vyfasovali jsme „22“ (autobusů z lodi odjíždělo kolem 30) a náš dvaadvacítkář si nás pěkně hlídal. Kdepak, abychom se mu v tom mumraji někam zaběhli! Neustále nás počítal, dával dohromady. A na individualistu Pepíka si dával obzvlášť pozor. „Kde je váš manžel?“ větička, která mi už po půl hodině lezla pěkně krkem.

Když se dostanete do skal, těšíte se, že bude té obrovské šrumajdě konec. Chyba lávky, tady teprve jde do tuhého. Jako do hrdla láhve se začnou soukat všichni osli, vozíky, skupiny, slunečníky, koně a další. A najednou vám lidské a zvířecí hemžení přestane vadit, protože vytočíte hlavu směrem vzhůru a majestátnost rudých pískovcových skal vás dostane do kolen. Cestou uvidíte velké vytesané skalní útvary, tak zvané bloky džinů, kde podle pověstí žijí duchové. V naší skupině byla také samotná Libanonka, která se do Petry vracela již podruhé. Pěkná, drobounká a velmi sympatická Maja. Když se dozvěděla, že její rodnou zemi Pepík dobře zná, hned jsme se skámošili. Po asi kilometru, který jsem absolvovala s vyvráceným krkem (fakt je to pěkné), mi důrazně povídá: „Za chvíli to přijde, těšte se, určitě ze sebe překvapením dostanete WOW. To tak mají všichni..“ Netušila jsem samozřejmě o co jde a najednou… do stínu skal vstoupí pruh světla a odhaluje vysoký kamenný chrám. Poté se skály se rozevřou a vy stojíte před nejslavnější a nejfotografovanější zdejší památkou, Pokladnicí. WOW!! Pěkně zdobená růžová fasáda, 43 metrů vysoká, 30 metrů široká. Pokladnici Nabatejští vytesali do železitého pískovce a původně měla sloužit jako hrobka jejich krále Arety III. Stavba má velmi propracované detaily, které znázorňují některé božské postavy, například Diovy syny, bohyni Tyché. K pokladnici se pojí legenda, že jeden z egyptských faraonů umístil poklad do urny uprostřed horního patra. Někteří z místních lidí této pověsti uvěřili a ve snaze poklad získat, do urny stříleli nebo na ni házeli oštěpy. V současné době je původně hladký povrch zvrásněn otvory po kulkách. „Bylo WOW?“ s úsměvem se ptá Maja, když jsem se pořád ještě nemohla vzpamatovat. Ale vrátila mne zpět na zem a já vidím, že na prostranství před chrámem se hromadí ohromná spousta lidí. Beduíni se svými zvířaty odpočívají, turisté se fotí, malé děti žebrají, skupiny se svolávají dohromady. Takže v koutku se rychle vyfotit a pryč.

Úzká pěšina lemovaná vysokými skálami dosahujícími až 200 m dále pokračuje k antickému divadlu a je lemována četnými hrobkami, které jsou často vytesány těsně vedle sebe. Můžete se do některé z nich jít podívat, i když v některých zahlédnete jen přírodní kamenné stropy, které jsou různě zbarveny. Nejhezčí pohled je, když dovnitř svítí slunce, v některých uvidíte vytesané výklenky a různé nápisy. Stavbu divadla zahájili Nabatejci a pokračovali v ní Římané, vyznačuje se známými rysy všech římských divadel k sezení. Údajně se zde nachází zhruba 7 000 míst k sezení. Průvodce vykládá a vykládá a my pořád ještě nezahájili onen plánovaný trek. Neustále ho popoháním, zdá se mi, času nemáme moc nazbyt. Vždyť už je skoro pět hodin.

Na plošině u divadla končí tzv. Defilé, základní část skalního města. „No, nic moc, takový větší Prachovský skály,“ ozve se znenadání za námi. Libor a zbytek celé naší party. Už mají prohlídku za sebou a pomalu se vracejí k autobusu. „Cože? Vy už jste skončili? Vždyť nás teprve to nejtěžší čeká,“ zděsím se upřímně a potvrzují se mé chmurné myšlenky. Průvodce ale stále něco mele, tentokrát o hrobkách. Ty nejznámější stojí na hoře Al-Chubta a jsou opravdu monumentální, pravděpodobně sloužily jako místo posledního odpočinku pro ty nejvýznamnější osoby a snad i pro krále či královny. Jedná se o hrobku Vázovou, Korintskou a Palácovou, ale jsou známé spíš jako Královské hrobky. Ukazuje do stráně, odkud sestupují davy lidí. Dále pokračujeme k dalším památkám, jako římské cardo, Chrám okřídlených lvů a další.

Konečně stoupáme

Po zdolání sloupové písečné cesty se konečně ocitáme na úpatí vysoké skály. „A tady už půjde každý sám, každý svým tempem nahoru, zabloudit nemůžete,“ blahosklonně nás propouští průvodce. Teď tedy přijde onen obávaný trek, 800 kamenných schodů. Rozhlédnu se kolem, abych si dodala odvahy, ale většina z naší skupiny už šplhá vzhůru. Sevře se mi srdce a začínám stoupat. Kamenné schody, to je jen taková slovní náhražka toho, po čem jdeme. Je to cesta vzhůru, o tom není pochyb. Ale stupně jsou nepravidelné, jednou malé, jindy vysoké. Občas zmizí vůbec a stoupá se po nakloněné rovině, občas se musí šplhat po skalách. Zatnu zuby. To musím dát, mumlám si pro sebe. Trochu mě zaráží, že s námi nikdo nestoupá, naopak potkáváme turisty, kteří jdou proti nám. Jasně, vycházíme pozdě. O to víc musím přidat. Raz, dva, raz, dva, raz, dva bum!! Jen ten, komu najednou prasklo v koleni a zcela neočekávaně mu v něm vybuchl gejzír bolesti, mi porozumí. Druhý krok už nedám, bolest je velká. Co teď? Přece to nevzdám, honí se mi hlavou. Hlavně to neprozradit Pepíkovi, aby mě nelitoval a nechtěl se mnou zůstat dole. Co budu dělat? Stojím a své pocity maskuju obdivováním okolních skal. Vyndám foťák a fotím, snažím se situaci vyhodnotit. Po chvilce je bolest menší. Půjde to? Ne, nohu na další schod přesunu jen s vypětím všech sil. Odhaduji, že do cíle zbývá tak 753 schodů ….. Ale já se přeci nemůžu vzdát!!! Naštěstí mě napadne stará finta, kterou při bolesti kolenou (to víte, že to nebylo poprvé) používám. Začnu vystupovat bokem. První krok, druhý krok. Sláva, jde to!!! A najednou, světe div se, zázrak. Jak se soustředím na opatrné kladení nohou, přestávám vnímat bolest. A najednou se přistihuji, že už kráčím normálně. Jen aby to vydrželo, říkám si v duchu a snažím se jít co nejrychleji. Co když mám čas na výstup bez bolesti vyměřený? A tak na nic nemyslím, ani na obdivování okolí a skáču nahoru jak veverka na strom. Jako elektrická myš předjíždím postupně celou skupinu. „Á, madam Ček,“ slyším za sebou obdivné výkřiky Francouzů, kteří už se sotva vlečou. Kdyby věděli …. Nic nechápe ani Pepík, jen se mne s údivem v očích drží.

Klášter

Dodneška netuším, jaká zázračná síla dokázala, že jsme tam tak rychle vystoupali. Rudí, ufunění, unavení, ale na plácku před Klášterem jsme byli nahoře sami. Všechny turisty jsme potkávali cestou dolů a z naší skupiny se nahoru ještě nedostali ani mladí zaměstnanci lodi, kteří nás doprovázeli. Ovšem než jsme se stačili vzpamatovat, jeden po druhém už docházejí. Po těle se mi začínaly rozlévat endorfiny čekající na svou příležitost již od chvíle, kdy nás mladá recepční od výstupu zrazovala. Stojíme před nejzachovalejším a nejúctyhodnějším chrámem v celé Petře. Svým vzhledem připomíná Pokladnici, ale nemá tak bohatou výzdobu. Skalní fasádě s vyhloubeným interiérem dominuje obrovská váza. Uvnitř není nic moc k vidění, ale celek je opravdu jedinečný zážitek. „Pokud jsme zde skoro sami, prozkoumáme ještě okolí,“ navrhuje Pepík. V duchu si říkám, že to své koleno nemohu pokoušet, vždyť mne čeká ještě zpáteční cesta, a tak s díky odmítám.

Můj pan Nepokojný si vyběhne ještě nahoru na hlavní obětiště a už jsme skoro komplet. Naše milá Maja nás zve na kávu. Tady nahoře bych si ji za nic nedala, mudruji asi deset minut před jejím pozváním, když vidím, jaká je v malé improvizované kavárničce hygiena. Šálky oplachují v jednom rezavém lavoru a voda se nabírá z velmi použité konve. „Je to speciální káva s kardamonem, taková se dělá u nás v Libanonu,“ vysvětluje štíhlá dáma s kouzelným úsměvem. Očima hypnotizuju její tác, na kterém trůní tři šálky. Jeden je evidentně neumytý, na okraji se rýsuje špína z minulého použití, zaschlý logr obaluje část zevnějšku. Z toho, že mi nabídla ten špinavý šálek schválně, z toho ji opravdu nepodezírám. Ale co teď? Odmítnout takové přátelské gesto? Ubrouskem nenápadně otírám okraje šálku, piju v místě těsně u ouška. Káva byla nesmírně povzbuzující a já jen doufám, že jsem přízeň Boha nad sebou nevyčerpala zázračně uzdraveným kolenem a že mi tedy tuto neopatrnost promine.

Zpáteční cesta

Vychutnáme kávu a už směřujeme zase dolů. Zrovna v okamžiku, kdy zcela zničené dorazily i naše Argentinky s průvodcem, který věrně uzavíral skupinu. Oblehli kavárnu, fotí se. Hurá, času na zpáteční cestu máme tedy dost. Maja sebou mrskne a už je v prachu. My si zpáteční cestu vychutnáváme. Jdeme pomalu, sledujeme západ sluníčka, jež na červených skalách vykresluje neobvyklé divadlo. Každým okamžikem se barevná škála na skalách mění. Poslední sluneční paprsky vykreslují fantastické barvy – od slaďounce růžové po barvu červených tvářiček, za chvilenku jsou to zralá jablka, rudě červená nakládaná řepa a ke konci už lze ze skal vyčíst barvu čerstvě uvařeného kakaa či čokolády. Ani nemluvíme, jen to zázračné divadlo sledujeme. Nedokážu vám popsat, kolik těch odstínů červené se za tu půlhodinku stačilo ve skalách vystřídat. A ke všemu všeobjímající ticho. V místech, kde denně údajně proudí tři tisíce turistů, náhle nebyl nikdo. Jen my dva a hra barev. Po chvíli dorazíme ke krámkům se suvenýry, většina z nich je již zavřena, dvě poslední dámy právě nasedají na osly a jedou za svými rodinami. To by samozřejmě nebyl můj Pepík, kdyby s nimi nezačal laškovat! A že si je vezme s sebou do Evropy, ať se na suvenýry vykašlou. Naštěstí jejich společná angličtina nebyla na takové úrovni, aby mohli sesumírovat svatební smlouvu :) A tak se s nimi aspoň rozdělí o svačinu stejně jako se zatoulaným psem, jehož se pak dlouho nemůžeme zbavit.

Sejdeme se skal a je konec barevného divadla. Jak nahoře slunce krásně a pomalu zapadalo, tady už po jeho paprscích není ani vidu a během chvilenky je tma. Po písku kolem sloupořadí a divadla to ještě jde, ale ve skalách, po cestě v Defilé je už konečná. Tma jak v pytli. Kohopak by napadlo brát si s sebou baterku? A tak se držíme za ruce, abychom neupadli na nerovné dlažbě a pokusem omylem se potácíme tmou. Nikde nikdo, už to není taková zábava, už se začínám regulérně bát. Utěšuje mne jedině vědomí, že většina skupiny, včetně nemotorných Argentinek, je pořád za námi. Cestou potkáme asi dva svítící mobily, zamilované dvojice, které se ve skalách zapomněly. Uff, vydechla jsem si, když jsme ze skal vyšly. Tma byla sice pořád, ale už se na obzoru objevila světla a hned se šlo veseleji. A najednou!! Běží proti nám velké černé zvíře. Neslyšně kličkuje, to musí být nějaká obrovitá krysa či co…. Jsem bílá hrůzou, když zvíře postrádá jakýkoli pud sebezáchovy a šine si to přímo k nám. Fuj, byl to černý igelit nafouknutý větříkem. Ovšem všechna překvapení tím vyčerpána nebyla.

„Tak honem honem, čekáme jen na vás,“ přivítá nás u brány náš průvodce. „Cože, my jsme poslední? To není možný,“ divím se a předpokládám, že jsem špatně rozuměla. „Jak jste se sem dostal?“ vrčí výhružně Pepík.

Jeho vysvětlení, že se nahoře napil Red Bullu a dostal křídla, bylo dost ubohé. Jaké bylo ale naše překvapení, když v autobuse opravdu seděla celá skupina včetně nemožných Argentinek. Připadali jsme si jako blázni …. Silně rozčilená Maja se k nám naklonila: „Také jste šli pěšky?“ „Jak jinak,“ odtušíme. „No, oni si někde sehnali auto a oklikou celé skalní město objeli,“ vysvětluje nám. „A nás tam v té tmě nechali,“ dodává hořce. Trochu se jí ulevilo, že jsme ji nezradili my. Chudák šla sama, ve tmě se samozřejmě hrozně bála, když musela odrážet dva útoky místních beduínů. Došla úplně vyřízená. Celou dobu strachy běžela, proto jsme ji nemohli dostihnout. Průvodce se cítí samozřejmě provinile, co kdyby se nám ve skalách něco stalo? Ale celou situaci zmírňuje mladá organizátorka z Costy, která tvrdí, že šla za námi a že nás s kolegou předešli …. No dobrá, chci jí věřit. Asi to byla ta světýlka z mobilu.

Večer si užívám báječně

Vše v buse házím za hlavu, zavírám oči, poddávám se únavě a pod víčky stále vidím úžasnou hru světel a skoro hmatatelně si vybavuji ono božské ticho.

Odjezd lodi jsme stihli jen tak tak. Šéf restaurace byl opravdu velmi flexibilní, a tak nechal bufet otevřený i pro ten náš poslední opozdilý autobus. Sedíme na zadní palubě v půl jedenácté, ještě celí špinaví a uondaní, na talířích haldy lososa, zeleniny i masa a je nám blaze. Do té chvíle, než se se svými talíři přihrnou uřvané Argentinky. Škodolibě pozoruji, že si na talíře nandaly hlavně sladkosti …..

A to by mohl být konec dnešního dne, ale nemůžu se zmínit o odplutí. Fascinovaně pozoruji, jak opouštíme zvláštní místo, jehož atmosféru jsme si bohužel nemohli vychutnat jinak než v noci. Naše loď kotvila v jordánské Aquabě. Už když jsme do přístavu připlouvali, byl zvláštní pocit vidět, jak moře najednou končí. Aquaba se nachází na konci úžiny. Plujete, plujete a šlus. Dál už je jen pevnina, pevná zem vás také obklopuje z obou stran. A aby to nebylo tak prosté - v úžině mají své území čtyři země: Saudská Arábie, Jordánsko, Izrael a Egypt.

A my nyní ve tmě odplouváme. Na nebi září měsíc a podle hustoty světel měst a vesnic se dá zhruba určit, jak vedou hranice mezi jednotlivými státy. Jak plujeme, světla jsou menší a menší, až se vzdalují definitivně. Odplouvání stejně jako kotvení je vždy velké divadlo, ale dnešní večer se od jiných hodně odlišoval.

A jako poslední třešinka na dortu je noční mše na palubě. Teprve o půlnoci si uvědomíme, že dnes je velikonoční Velký pátek. A mši slouží největší krasavec z lodní posádky, svalovec, s kterým jsme dneska stoupali do Petry – lodní kaplan. A tak se mi v tichém rozjímání nabídla chvilinka, abych poděkovala za ten dnešní nádherný den – a zvláště za to zázračně vyléčené koleno :)

 
Příbuzné odkazy
· Více o Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 :
Omán - Khasab - Musandam


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.10 Sekundy