Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 6 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 Egypt - Sokhna
Poslalpepik v Monday, 07. October 2013 @ 19:17:27 CEST
Přispěno pepik

A máme tady další improvizaci! Místo Sokhny jsme měli přistávat v egyptské Alexandrii. Tam však pořád trvají nepokoje, proto naši loď dnes uvítá Sokhna. Je to pro nás změna plánu, neboť jsem se těšili na alexandrijské muzeum a také na to, že se podíváme na pyramidy do Gízy. Loď sice nabízí výlet na pyramidy i ze Sokhny, ale opět nehorázně drahý a experiment z Petry míru naší trpělivosti s průvodci už vyčerpal.

Den plný překvapení a zvratů

Ráno na snídani se ovšem koná překvápko. Snídáme na zadní palubě s Pepíkem skoro sami! Až pohled přes zábradlí vše vysvětluje. Na molu je nastoupeno opět kolem třiceti autobusů a tím je vysvětleno, že většina pasažérů se dané změně přizpůsobila a na pyramidy jedou i z této nové destinace. Chvíli se po palubě rozhlížíme, moc nás na lodi nezůstalo. „No co už,“ vzdychne Pepík. „Asi jsme zaváhali.“ „Vezmeme venku taxíka a uvidíme, co nám mohou nabídnout,“ oznamuje už našim kamarádům smířeně.

Před branami přístavu další překvápko. Čekám podobnou situaci jako v Hurghadě, ale zraky mi oslní odlesky z nablýskaných aut, seřazených vzorně v jednom šiku. Žádní bílokošiláči, žádné rvačky, žádný binec. Jak se toto nechá odhadnout? Vše zde má nějaký vnitřní řád, vše probíhá celkem v klidu. Pasažérů je málo, jak by ne, když většina jich sedí v autobusech se samolepkou na hrudi. S Pepíkem se předběžně domlouváme, že bychom se jeli podívat na město Suez, ten je odsud nejblíže. Separátně zahajujeme smlouvání, já mám za parťáka Libora. Ten vždy na navrhovanou cenu a moji českou nápovědu zamítavě vrtí hlavou a rukama pantomimicky naznačuje pohyb ceny dolů. Dobrý trik. „Bosse já musím poslouchat,“ tomu rozumějí všichni Egypťané.

V laufu je ale Pepík. Otočí se k nám celý rozrušený: „Oni jsou schopni nás odvézt do Gízy!!!“ Situace se rázem mění. Že bychom se opravdu na pyramidy dneska podívali? Otáčím se zády k již sjednanému Suezu a sleduji Pepíka v akci. Domluvil se s jedním italský párem, že bychom jeli do Gízy spolu. V deseti by byla cena samozřejmě příznivější. Pepík ovšem rudne stále víc a víc a vypadá skoro na infarkt. Teprve po chvíli jeho rozčilení porozumím.

Chytrá Italka Mária si vzala prospekt z nabízeného výletu od Costy a místnímu šéfovi dopravy, který má vše na starosti (proto je tu relativní pořádek), ukazuje, kam chce odvézt. Problém je ovšem ten, že neumí anglicky, a tak mu strká pod nos i těch 130 euro, které se platí Costě. A je šťastná, že jí Arab na papír napíše číslici 50. „No to v žádném případě,“ čertí se Pepík a smlouvá na 20 za osobu. Mária netuší, že bojuje i za ni, stále tvrdošíjně trvá na své padesátce. „Kazimour to je,“ zlobí se na Italku Libor, když pochopí podstatu sporu. Ovšem šéf se nechce nechat, dvacet euro za osobu je pro něj málo. A tak se domlouváme s řidičem, že dostane bakšiš a on se za naši dvacku přimluví. Šéf, aby neztratil tvář, nám ještě zkrátí čas, který můžeme v Gíze strávit.

A jedeme!!! Připadám si jako před „dávnými a dávnými časy“ v Dubaji. Sedím si pěkně vepředu v novém a voňavém minibusu vedle šoféra, kam mě naše parta vyslala. Ahmed řídí bravurně, ovšem levou rukou, občas jen loktem. Neustále telefonuje, esemeskuje, prohlíží si obrázky v mobilu. Cesta je nová, krásně přehledná a rovná dálnice, ale stejně…. Po pár kilometrech zakročím. Nechce se svého rozptýlení vzdát, a tak navrhuji: budu řídit já. Já si s telefonem hrát nebudu. S úsměvem přijímá a skoro se mi zdá, že už začíná pobaveně brzdit. „Ale tu dvacku od každého pak samozřejmě inkasuju já,“ vynáším svůj trumf, abych se nemusela přede všemi shodit. Myslím, že i on si oddechl a opět přidal s úsměvem plyn. Od této chvíle jsme kamarádi. Anna, tak jsem se mu představila, protože s výslovností mého jména mají všude na světě problémy, Anna se stává jeho důvěrnicí. Volá manželce, která bydlí v Suezu, abych si s ní poklábosila anglicky, protože on moc dobře neumí, ale ona ano. Ukazuje mi fotky svého syna, upozorňuje na každou zajímavost na cestě. Když dorazíme k Nilu, požádá, zda se se mnou může na mobil vyfotit. Krásný milý kluk. Jeho zpěvné a mazlivé Áááána jsem v uších slyšela ještě dlouho.

Předměstí Káhiry

Trošku jsem litovala, když šéf dopravy v přístavu rezolutně odmítl nás odvézt i do Káhiry. Chápu až v okamžiku, kdy se asi po dvou hodinách dostáváme na její předměstí. Nejlidnatější město Afriky mělo v roce 2006 přes osm milionů obyvatel, spolu se svými předměstími pak téměř šestnáct milionů. Vnořit se do tohoto kolosu, tak to bychom naší lodi určitě nestihli ani zamávat. I tak nám stačilo projíždět jen předměstími. První, co mě zarazilo, byl děsný smog. Ahmed zastavil na mostě přes Nil, takže jsme mohli fotit nejen špinavou řeku, ale i domy kolem. Jen tak tak jsme na břeh dohlédli. A to je dneska neděle, tedy den klidu. Valící se auta každou chvíli stojí a pak zase zcela bez příčiny se rozjíždějí. Chodci se bezhlavě vrhají do vozovky, jinak by neměli vůbec šanci napěchované silnice přejít. Náklaďáky jezdí minimálně, přesto provoz příšerný. Takový, že si neumím představit zde řídit. Když couváme na dálnici a kolem nás frčí auta, jen se v duchu modlím. Díky nehodě musíme z dálnice sjet a objíždíme naši trasu po malých uličkách. A to je síla! Maně vzpomenu na bordel v Indii, tady snad vidím ještě o něco větší. Haldy odpadků, papíry, igelity, špína, prach …. Co ovšem mě nejvíce ničí, to jsou nehody.

Po káhirském předměstí se pohybujeme asi hodinu a za tu dobu napočítám pět těžkých dopravních nehod. Na vozovce leží člověk, kolem něho diskutují lidé, policajti ani záchranka v nedohlednu. Nebo tři do sebe narvaná auta, totálně zničená uprostřed silnice. Jinde se o svodidla opírá krvácející muž, po pár kilometrech zase někdo leží na silnici…. Jako by tu lidský život neměl žádnou cenu. Nikde policie, nikde lékař.

Pyramidy v Gíze

Konečně v dálce a ve smogu zahlédneme pyramidy. Věřte, že se mi normálně nahrnuly slzy do očí. Mně, staré a zkušené cestovatelce! Egyptské pyramidy, ty mi v mém poznávacím desateru světa dodneška chyběly a teď je mám na dosah. Těším se jak malé dítě, kousky pyramid fotím z dálky, z auta, zahalené smogem.

Jak moc jsem se těšila, o to větší bylo mé zklamání. Nastalo hned, jakmile Ahmed zaparkoval. Ještě jsme ani neotevřeli dveře a už se stáváme středem ječícího hroznu. Košiláči mladí, staří, koně, osli, velbloudi …. Všechno se k nám nahrnulo, každý na nás chtěl vydělat. Vystoupíme a už nám hučí do ucha, už nás tahají za rukáv. Během chvilenky se pod vodopádem slov a nabídek ztrácejí naši Italové. Jen za nimi stačí Ahmed zavolat, dokdy se mají vrátit zpět, a už jen zahlédneme zadní část vozíku, který je unáší. Šrumajda kolem nás se stupňuje, když je vidět, že my se tak snadno nedáme. Nasazuji svůj nejhnusnější výraz, který by odradil snad i sériového vraha žen, Pepík stejně jako ostatní se ohání rukama, ale nic nepomáhá. Vysvobodí nás až Ahmed: „Pojďte za mnou, koupím vám lístky dovnitř.“ Jasně, určitě nás trochu obere, ale aspoň budeme z toho pekla rychle venku, radujeme se všichni. Chyba lávky. Atak nabídek ke svezení, k průvodcování, ke koupi suvenýrů neustává ani za branou. Jsme ze všeho tak otrávení …. Vstupné není malé, přesto se v areálu platí i za WC. Můj muž, známý odpůrce čůrplatby, vyvolá hádku hraničící s pranicí. Aktivně se přidává i Vašek, já raději přeneseně křížím nohy.

Moje rozčarování

Pyramidový areál spolu s velkou sfingou je jeden velký bordel. Všude vás šťouchají, tahají, přemlouvají, otravují. Aby se člověk zastavil, trošku se usebral a vychutnal si promlouvání historie, na to není ani pomyšlení. Času moc nemáme, pálí slunce, Arabové jsou neúnavní. Volíme čtyři vozíky, aby už byl klid. Ale houbeles! Domluvená cena a doba strávená ve vozítku samozřejmě neplatí, po chvilince chtějí dvojnásobek. Z principu se opět hádáme, chceme vystoupit, to nám ovšem nedovolí. No, hrůza. Ani to svezení nebylo příjemné.

K největším místním fintám ale patří, že vám uvážou na hlavu arabský šátek. Sice v tom pálícím slunku by byl příjemný, ale už je známe. Samo sebou nechcete, uhýbáte, ale oni za řevu „to je zadarmo, to je dárek ode mne,“ vás nakonec přemůžou a tu hlavu vám bílým hadrem omotají. A bezprostředně natáhnou ruku: „Bakšiš!!!“ Když pokrývku hlavy po tom prohnaným chlapíkovi hážete, že šátek opravdu nechcete, ještě uhýbá. A tak nakonec, abyste se ho zbavili, ten dolar stejně zaplatíte. Myslíte, že tak získáte klid? Kam vás slepá vášeň vede… každou chvilku se někdo přihrne a bude vám šátek upravovat, samozřejmě že ne zadara. A tak jsem ho po chvíli z hlavy strhla a jen moje přirozená šetrnost mi zabránila ho zadupat v prachu.

Takže udělat nějaké fotky a rychle z toho pekla pryč. Moc mě to mrzelo, jak já se na pyramidy těšila. Divím se, že vláda neudělá této zahanbující a nesmírně trapné situaci přítrž. Je fakt, že turistů je zde mnoho, ale vsadím se, že žádný se sem už nikdy nevrátí.

Muzeum v Memphisu

Součástí naší cesty je i návštěva Memphisu. Jak jsme nepřipravení, nikdo z nás neví, co má v malém městě jižně od Káhiry čekat. Po zkušenosti od pyramid si maluji nejhorší scénáře. A opět překvapení. Muzeum v Memphisu je položeno v klidném a tichém parku. V celém areálu je jen pár lidí a několik soch. Zpočátku dokonce máme podezření, že nás Ahmed zavezl špatně. Ale ne, i sem přijíždí výprava z lodi. Muzeum pod širým nebem bylo zapsáno jako kulturní památka UNESCO, největším lákadlem je tu desetimetrová socha faraona Ramsese II. Monumentální socha je vytesaná z vápence a leží na zádech ve speciálně pro ni postaveném pavilonu. V celém areálu je ještě velká sfinga a sochy a archeologické nálezy ze starověkého města.

Jedeme zpět k lodi

Zpáteční cesta uběhla rychle, i když byla poznamenána dvěma nevšedními skutečnostmi. Jednak jsme si chtěli koupit pivo. Pepík měl uspořené nějaké egyptské libry, jež bylo třeba utratit. Honbu za pivem v abstinentském státě bych vám nepřála zažít. Nakonec, i když jsme neuspěli ani v Carrefouru, jsme kapitulovali a Pepík potupně nakoupil coca coly.

Horší situace nastala, když Ahmed oznámil, že je třeba se zastavit pro benzín. Již u Hurghady jsme si všimli, že u benzínek se tvoří obrovské fronty, ale nějak nás to neznepokojovalo. Jedeme k benzínce, fronta není. Ale víte proč? Ano, nemají benzín. Jedeme dál, u další čerpací stanice fronta sice je, ale benzín nemají také. To už vyjíždíme z města na dálnici.

„Dojedeme bez benzínu?“ ptám se s obavami v hlase. „To určitě ne. Ale na dálnici jedna benzínka ještě je,“ dostává se mi neuspokojivé odpovědi. „A co když tam benzín taky nebude?“

A to už Ahmed jen nešťastně zavrtí hlavou. Znepokojivé zjištění si chvilku nechávám pro sebe a rozvažuji, zda mám ve voze šířit paniku. Ta nám už ovšem nakukuje přes rameno. „Květo, ať zapne klimatizaci, nebo se tady udusíme,“ zní ze zadních řad. „Áááána, to nejde, musíme šetřit benzínem.“ Po tomto sdělení se ve voze rozhostí nervózní ticho. Všichni si v duchu představují, jak stojíme uprostřed pouště na dálnici a loď v dálce smutně houká, aby přivolala své opozdilce. Naštěstí nevím, jak se anglicky řekne rezervní kanystr s benzínem, a tak si chovám v srdci naději, že ho Ahmed někde schovaný má.

A už je tu avizovaná benzínka. Chvíle napjatého očekávání. Hurá, benzín mají!!! Ale stojí před námi několik náklaďáků. Náš šikovný řidič však vyhádal pořadí a pravděpodobně díky nějakému bakšiši frontu předběhl. Úlevu, která nastala, lze přičíst i krásně vychlazeným nealkoholickým pivům, která jsme zde koupili.

A závěr už byl jen příjemný. Přijíždíme včas, plni dojmů a zážitků. Celá osádka vozu se shodne na velmi pěkném bakšiši pro Ahmeda. „Ptám se: je to výchovné dávat mu tak velké spropitné?“ ozve se Josef. Já se samozřejmě za svého krásného spolujezdce přimlouvám, ostatní souhlasně mručí. „Fakt je to výchovné?“ dotírá Pepík. „No tak mu při předávání udělíš nějaké výchovné pohledy,“ rozhoduje vtipně Libor.

Ahmed mne pak úpěnlivě prosí, abych peníze dala do ruky jen jemu. Nerozuměli jsme si. Dostal peníze, ale jeho šéf na nás začal ječet, že chce zaplatit. Co jsme dali šoférovi, to ho nezajímá. On chce své peníze. Nedorozumění naštěstí netrvalo dlouho, Ahmed nám peníze vrátil, my odpočítali sumu pro šéfa, jenž spokojeně odcházel, a zbytek jsme poslali malému Ahmeďátkovi.

Večer jsme slavili spolu s kapitánem 65. výročí založení společnosti Costa. Myslím, že jsme narozeniny oslavili výtečně, scénář našich pitek už znáte.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013 :
Omán - Khasab - Musandam


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Z Dubaje Suezem do Itálie - jaro 2013

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy