Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 6 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Ze Štrasburku na kole - 2012 2. den - Hotel duchů v Karlsruhe
Poslalpepik v Saturday, 28. July 2012 @ 22:01:07 CEST
Přispěno pepik

Ranní snídaně ještě pořád ve znamení francouzských dobrot a české kávy. Na pokojích mám totiž malou kuchyňku včetně lednice, a tak snídáme ve velkém stylu a skoro zadarmo.

Než zamáváme Strasbourgu, ještě malá rozlučková jízda po probouzející se Petite France i podél řeky. Vyrážíme ve čtvrt na devět, zpět do Kehlu, městu na německém břehu Rýna. Řeky se držíme asi 20 km, dostáváme se do Iffezheimu – městečka, které proslavily jezdecké závody. Loni jsme zde s Pepíkem nocovali, a tak nostalgicky hledáme město, i když zde byl problém se ubytovat, i když bylo smutné, šedé, zamračené.

Jak je vše pomíjivé a šalebné. Dnes nacházíme městečko koupající se v ranních slunečních paprscích, vítají nás nové chodníky, květináče na oknech plné barevných kytek, obchody otevřené, město jásavé a optimistické. To je opravdu Iffezheim? Nevěřícně se jedeme podívat tam, kde jsme přenocovali, ovšem mají zavřeno. Celí omámení tou změnou, nebo spíše vědomím, jak nelze subjektivní zážitky považovat za bernou minci, se vydáváme na první cyklostezku, jež se nám namane. Po cestě Pepík Lubošovi vypráví, jak se na zdejším závodišti, které je jedno z největších v Evropě, zranil český žokej Váňa, jak jsem se nemohli ubytovat, jak nakonec penzion u závodiště byl příjemný. „Ale tady jsme přeci vloni nejeli!“ vykřikneme najednou s Pepíkem oba a už je mi jasné, že jsme ztraceni. Přesto obdivujeme velikou Pferdeklinik, nemocnici pro koně, kolem které se pasou všelijak různě zavázaní a obvázaní koně, nejvíce je nám líto těch, co mají kuklu přes hlavu.

První německé kapáky

Správnou cestu nám nakonec poradí domorodec – odpojíme se od evropské stezky a podél silnice č. 36 vyrážíme přímo na Karlsruhe. Trochu nás zaskočí sluníčko, trápí nás vedro a nedostatek tekutin. Je sobota odpoledne a v malých vesničkách vše zavřeno. Až konečně natrefíme na otevřený hotel vedený tureckou rodinou. Na první pohled úpravný, klidný, a přestože všude kolem zavřeno, tento je podivně tichý a prázdný. Proč je tak prázdný, poznáváme během půl hodiny, co čekáme na čtyři nechutné kapáky. Brrrrrrrrrr!! Tak hnusné pivo a tak nechutné rádlery jsme ještě nepili a pevně věřím, že nás už nic podobného nikdy nepotká.

Ubytovací horror

Přesto jsme v hotelu načerpali tekutiny, omyli svá zpocená těla a daleko lépe nám utíkají kilometry zbývající do dnešní stovky. Cílem je Karlsruhe, velké a průmyslové město, z kterého mám panickou hrůzu ještě z Čech. Vždy, když si vzpomenu, jak jsme zde vloni bloudili, jak nám neuměl nikdo pomoci, jak jsme se ocitli na hlavní frekventované silnici, kde s námi řidiči neměli žádné slitování, ještě stále se orosím. Při vyslovení jména Karlsruhe jsem se ještě pěkných pár měsíců chvěla hrůzou. A dnes tedy opět!! Ale jak vědí všichni psychologové: získaná zkušenost je cenná. Rozumné bytosti se dokážou poučit z nezdaru, dokážou neúspěch analyzovat a vyvodit důsledky z příčin neúspěchu. A my už víme, že u Karlsruhe nesmíme v žádném případě opustit cyklostezku, protože ta nás dovede až do centra. Žádné experimenty, žádné odchylky!! Jolča s Lubošem sice moc naše obavy nechápou, ale důvěřují nám, už se pomalu formujeme jako tým a jako tým hledáme značky. Do města jedeme jen po cyklostezce. A ta nás dopraví přesně tam, kam potřebujeme: Mathystrasse, hotel Astoria. Tady bychom měli spát jako v peřince, vždyť 36 euro se snídaní pro jednoho zase není tak malý peníz.

Je to možné? Opravdu jsme v centru? Opravdu stojíme před naším zabukovaným hotelem? Sto kilometrů v nohách jako by bylo zapomenuto, opájím se pomyšlením, jak jsme na město letos vyzráli. V batohu dokonce i čerstvé pivo: zakládá se dobrá tradice, že před příjezdem na ubytovnu si zakoupíme každý dle svého gusta čerstvé pití na vítězný přípitek. A nějak jsme se shodli, že je to vždy pivo nebo rádler.

Jak jsem tak nadšená, nejradši bych láhev otvírala přímo na chodníku. Vtom se ovšem přiřítí hnusný arogantní číšník s řevem, že kola se nesmí opírat o fasádu. „Ale my jedem do hotelu,“ opáčíme samozřejmě. To ho ovšem vůbec nezajímá, jen se pohrdlivě ušklíbne a odkáže nás posunkem k držákům kol vedle sinice. A tam se našim miláčkům samozřejmě nelíbí. Takže žádné oslavy, hajdy se ubytovat a kola ustájit tak, jak se má.

Bitte, langsam

Stejně jako včera i dnes a poté další dny rozdělujeme službu: Luboš hlídá kola, Pepík vyjednává v recepci a my s Jolčou vybíráme a hodnotíme pokoje. Tak vzhůru!! Ale ouha, hotel je pevně zamčený. Hartusící číšník už je dávno pryč ve vedlejší drahé restauraci a my marně lomcujeme dveřmi. Že by to bylo jako ve Francii? Sobota večer a vše je zavřené? Ale vždyť my máme rezervaci a nahlásili jsme sobotní večerní příjezd! Co budeme dělat? Vtom si Jolča všimla malého stolku u dveří, na kterém trůní telefon. Velká cedule, které jsme zprvu nevěnovali pozornost, velí volat číslo 240. Jako vždy se do všeho hrnu, vytáčím dané trojčíslí a během chvilky se hroutím pod vodopádem nesrozumitelné němčiny. „Bitte, langsam,“ ze sebe dostanu sice přesvědčivě, ale zbytečně. Langsam pochopím pouze to, že mám použít displej vedle dveří. „To nedám,“ zaúpím a cpu sluchátko svému německy erudovanějšímu mužovi. No, také si pomáhal s „langsam“ a „noch ein mal, bitte,“ ale zaplať pánbůh se chytal. Po nahlášení jména a hesla z bookingu nám mužský hlas diktoval heslo, které jsme s Jolčou napjatě ťukaly na displej. Po poslední klávese tajemný přístroj zachrochtal a na stoleček nám vypadly klíče. „Hurááá!!!!!“ zařvaly jsme obě s nadějí, že snad se opravdu ubytujeme. Chladnou hlavu zachoval opět Pepík. „Ale my máme pokoje dva,“ ječel do sluchátka. Procedura se opakovala, teď již klidněji, a po chvíli svíráme dva svazky klíčů. Kouzelné sluchátko jako od Macha a Šebestové nám ještě připomíná, že ráno se musíme nahlásit na recepci a hlavně zaplatit!

Bude to ale fungovat? Fungovalo skvěle. Hotel duchů, jak jsem si Astorii přejmenovala, neb jsme zde za celý večer nepotkali živáčka, nám nabídl dva pěkné, čisté a prostorné opět trojlůžkové pokoje. Jediná nevýhoda byla, že hotel nemá výtah a my museli vše vynést do druhého, respektive třetího patra. No říkám my a myslím tím kluky. Ukázali se jako galantní muži a kola nám s Jolčou do pokoje vyvláčeli. A na pokoji byl dokonce i fen!!! Byli jsme šťastní, že jsme se mohli ubytovat sami, protože si neumím představit recepčního, který by nám na úzkých chodbách a malých pokojích dovolil ustájit bicykly.

Luboš kupuje kalhoty

Vykoupaní a vyfenovaní se sejdeme dole v recepci, kluci ovšem mezitím prolezli, co se dalo. Objevili v prvním patře jídelničku – podle předchozích pokynů ze sluchátka se zde ráno bude podávat snídaně. A představte si, že k jídelně přiléhal malý špajzík s velkou lednicí. Nezamčené, zato narvané jídlem. Sýrečky, salámky, ovoce, zelenina, marmeládičky ….. nebudu si vymýšlet, nemusíte nám věřit, ale ničeho jsme se ani nedotkli. Když se nám vše takto nabízelo, ani jsme neměli chuť si zobnout či něco uchňápnout na další cestu. Daleko dobrodružnější a hodnější našich formátů bylo si u snídaně pod dohledem servírky tajně houstičky schovávat do báglů, rukávů či taštiček. Jen opatrně, aby nás neviděla :))

Hladoví vyrážíme do letně rozžhaveného města. Díky 27°C nás přepadla prázdninová atmosféra, a nejen nás. Ulice jsou plné korzujících lidí, všechny hospody mají židličky a stolečky venku, sehnat místo je nadlidský úkol. A tak korzujeme, brouzdáme a snažíme se pochopit filozofii zdejšího města. Bylo založeno roku 1715 Karlem III., který se rozhodl přesídlit ze své středověké stísněné rezidence Durlach do nově postaveného moderního města, jehož ulice se budou rozbíhat vějířovitě od jeho zámku. Jak řekl, tak bylo. Bylo naplánováno 32 ulic, většina je zachována dodnes. Město je jedno z největších evropských měst založených podle návrhu na rýsovacím prkně. Tím, že je město tak mladé, nemá žádné středověké křivolaké uličky, ani historické centrum. Karlsruhe je tedy město vzdušné, bez hradeb a opevnění, otevřené a vstřícné vůči přátelům a hostům, tolerantní a liberální.

Je nám tady opravdu bezvadně, brouzdáme improvizovanou tržnicí v centru, jen Luboš je trochu nesvůj. Zapomněl si doma totiž do svých bezdomoveckých igelitek přibalit kalhoty na převlečení, a tak je stále v cyklistickém. „Takhle by to nešlo,“ rozhodujeme s Jolčou nekompromisně. A už ho tlačíme ke stojanu s kalhotami. Pravda, příliš velký výběr nebyl, ale na druhé straně zde prodává vlídný a ochotný Číňan. Kalhoty Lubošovi sedí, nepřipouštíme tedy žádnou námitku a samy odkejváme, že si kalhoty bere. Pepík ještě pomáhá smlouvat, ale to jen tak ze slušnosti. Těch pár éček snad nestojí ani použitá látka. Kalhoty ale pěkné, Lubošovi sluší a pyšní se v nich pak celou dovolenou.

Pepík se chce ženit

A teď už nic nebrání tomu, abychom utišili hlad. Nejlepší ve městě, rozuměj nejplnější se spokojenými konzumenty, se zdá být pizzerie v centru, která je ovšem beznadějně plná. Sedíme tedy ve vedlejší hospodě, rozvalujeme se na ulici a užíváme pomalu přicházející teplé noci. K jídlu několik kvasnicových pivek a nálada je bezkonkurenční.

Na zpáteční cestě do hotelu nás čeká ještě jedna milá malá příhoda. Naše kroky se protnou s partou šesti mladých dívek a dam ovíněných a unavených skoro stejně jako my. Na prsou se jim skví šerpy se zlatě vyvedenými nápisy Kiss me!! Tomuto přání či rozkazu by podlehl i méně společenský muž než je můj manžel. Nápis si bleskově přeložil a hurá na věc. Protože však je slušně vychován, nejprve se každé zdvořile zeptá, jestli by si ho chtěla vzít, když už ji tedy bude líbat. Kladně odpověděla, světe div se, jen ta nejmladší a nejhezčí. Ostatní se culily a vykládaly, že se jim dneska vdávala kámoška, že absolvovaly celodenní mejdan a mají všeho tak akorát dost. Můj milovaný mezitím adeptku na vdávání zahnal do temnějšího kouta, kde ho našel Lubošův blesk z fotoaparátu, jak před dámou svého srdce klečí na kolenou. I když je mi jasné, že klečí pouze proto, že ho nohy už neusnesou, dochází mi trpělivost. Formuluji krásně znějící a gramaticky určitě velmi správnou frázi o tom, že onen klečící ženich je téměř čtyřicet let šťastně ženatý muž a navíc dědeček tří krásných vnoučátek. Do holek jako by vjel nový život, tak se jim mé prohlášení líbí. Pepíka rázně z temného kouta vyhánějí a ještě mu na cestu dávají rady, jak si má tak báječnou ženu udržet, nebláznit mladým holkám hlavu, ale spíše houpat na kolenou vnoučky …No, to poslední jsem si teď vymyslela, protože poslední dovětek se ztratil v obrovském řehotu nás všech přítomných. Jen špinavá kolena Pepíka ráno usvědčila, jaký báječný večer si včera užil.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Ze Štrasburku na kole - 2012
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Ze Štrasburku na kole - 2012 :
3. den - Heidelberg


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.8
Hlasů: 5


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Ze Štrasburku na kole - 2012

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.07 Sekundy