Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Ze Štrasburku na kole - 2012 3. den - Heidelberg
Poslalpepik v Saturday, 28. July 2012 @ 21:55:58 CEST
Přispěno pepik

Ranní vstávání nebylo příliš krušné, protože snídaně se v hotelu podávala až od půl osmé. Jako první hladovci čekáme v jídelně, odkud teprve paní recepční a servírka v jednom v poklusu vyráží pro čerstvé pečivo. Luboš poprvé konfrontován s německým snídaňovým bufetem se pohybuje jako Alenka v říši divů. Neví, zda si nabrat sýreček, salámek, či snad paštičku. Váhá, vybírá, pak si na talíř nandá všechno. Po zběžné kontrole našich talířů však navrší ještě repete, i když ho překvapený pohled usvědčuje, že si není vůbec jistý, zda vše zvládne zkonzumovat. Chvíle prozření přijde po pár minutách, když si uvědomí naši představu, že součástí snídaně je vlastně i svačina a většinou i oběd. Po našem vzoru si tedy chystá balíček na cestu. Lituji, že jeho první snídani jsme nenatočili na video a nepřehrávali pak se šotem z posledního ranního krmení. Jakou proměnu Luboš za pár dní prodělal, to byste nevěřili!! Kam se poděla rozpačitá ruka šátralka a ostražité rozhlížení! Při jedné z posledních snídaní v Norinberku se chová již jako ostřílený mazák otrle hází vše do umně upravené igelitové tašky. Schovává ji v podpaží – dodnes nám ale nevyzradil, jak tam ten igelitový snídaňový vak upevnil.

Na Durlach

Po snídani v bříšku jako v pokojíčku, kluci snášejí kola na chodník a vydáváme se do svěžího rána. Jaký rozdíl je mezi nočním a ranním městem! Nedělní časné ulice ztichlé, vymetené. Sem tam vítr prohání plastový kelímek či zmačkaný papír. Žádná auta, žádní lidé, žádná městská doprava. Jako králi uháníme centrem města, projíždíme křižovatky na červenou a ani se pořádně nerozhlížíme. Vzorně připravená na cestu se ukázala Jolča, která má z internetu stažené základní informace o všech destinacích, kudy projíždíme.

Před zámkem nás shromáždí a snaží se nám do hlavy nacpat něco málo reálií. Marně. Neuspěje ani se zajímavou informací, že Karlsruhe se stalo adresátem úplně první zprávy zaslané elektronickou poštou na počítač nacházející se na německé půdě, a to 3. srpna 1984. Sice posloucháme, ale Pepík má své obvyklé starosti s koloběhem přílišného pití piva, Luboš se slastně přivřenýma očima vzpomíná na snídani a já se zoufale rozhlížím, kudy vyrazíme. Ze zcela specifického důvodu se těším na nějaký les či alespoň keříčky.

Moji nervozitu nakonec vycítí i ostatní, a tak kašleme na historii, data, informace a fakta a naše kolona se dává do pohybu. „Musíme se ale zeptat, jakým směrem,“ velí Pepík. Postupně pak oslovujeme všechno živé, co se na ulicích v centru pohne. Po asi šestém pokusu jsem v depresi. V neděli ráno se po městě pohybují pouze cizinci a turisté. Všichni staří dobří rodáci ještě spí, nebo se vyvalují doma u prvního televizního zpravodajství. Směr na Heidelberg nám určit nikdo neumí. Zachránil nás až kolportér reklamních letáků. „Durlach, přes ten musíte jet.“ Ani on nebyl Němec, ale jediný dokázal zformulovat srozumitelnou a reálnou odpověď. A tak co nám zbývá, poslechneme. A nelitujeme.

Cesta z města díky miniprovozu byla nakonec skvělá. Jakmile se napojíme na cyklostezku, máme vyhráno. Počasí jako stvořené pro kola, mezi nádhernými vůněmi se prosazuje hlavně šeřík. Snídaňový balíček poprvé rozbalujeme po cca třiceti kilometrech u krásného zámku Bruchsal, jehož upraveným parkem cyklostezka vede. Ve zdejším městečku se zachovaly zbytky opevnění, je diametrálně odlišné od vzdušného, mondénního a rozlehlého Karlsruhe. Svačíme ve velkém barokním areálu biskupského zámku z 18. století, kde je nyní mimo jiné i sbírka mechanických hudebních nástrojů nebo kolekce francouzských i vlámských goblénů. Rozvalujeme se na lavičkách a ani nás nenapadne, že bychom se šli na expozici podívat.

Přemohla nás lenost

Pokračujeme raději dále poli, rozlehlými parky a malými vesničkami. U Heilbronnu máme dilema. Cesta se totiž rozdvojuje, do Heidelbergu vedou cyklostezky dvě. Delší přes Speyer, kratší přímo. V lidovém hlasování zvítězila jednoznačně lenost nad turistikou, vynecháváme tedy Speyer. Doteď mne to mrzí, i když jsem také zvedla ruku pro méně kilometrů. V průvodci jsou tomuto starobylému městu věnovány skoro dvě stránky, navíc je jeho historie úzce spjata s českými dějinami. Na sklonku léta v roce 1310 se zde slavila svatba Elišky Přemyslovny s tehdy čtrnáctiletým Janem Lucemburským, v říjnu 1414 tu císař Zikmund vydal glejt pro cestu a pobyt Jana Husa v Kostnici. Zdejší císařský dóm údajně patří k největším a nejvýznamnějším románským stavbám v Německu. No, nebudu popisovat, co vše bychom ve Speyeru mohli vidět, kdybychom nebyli pohodlní. Pouze pro naše eventuální následovníky připomínám: je dobré se na cestu připravit nejen po stránce hmotného vybavení a fyzické kondice…

Vydáváme se rozlehlým lesoparkem, který protíná skvělá cyklostezka. Tato trasa mne mrzí i z jiného důvodu. Naše cyklo vede přes obrovskou šestiproudou dálnici, jejíž hluk nás jako neodbytné bzučení obtížného hmyzu doprovází mnoho kilometrů. Překrásná cyklostezka, udržovaný lesopark a hučení neviditelných aut. Schizofrenie a pomyšlení na to, že ta hnusná civilizace nás opravdu jednou musí dostat.

Boží odplata za naši pohodlnost

Ze stínu stromů se vynoříme u dálniční benzínky. A je jisté, že takovou příležitost, kdy si můžeme zakoupit několik plechovek piva krásně a dlouho vyválených v chladničce, nemůžeme prošvihnout. Rozvalujeme se na lavičkách pro unavené automobilisty, nasáváme pach benzínu u vědomí, že my řídit nemusíme, že my si klidně můžeme pivečka dát třeba tři! Pán Bůh se už ale na naše lenošení dívat nemůže a Pepíkovi se rozezvoní v kapse telefon. Doma průšvih. Havárie, teče bojler. A tak šup do tvrdé reality, ještě že Honzík s Jardovou pomocí vše dokáže řešit.

Náš dnešní cíl, univerzitní město Heidelberg, nás po 85 ujetých kilometrech přivítalo sluníčkem a obloženými břehy řeky Neckar, která jím protéká. Hrozny lidí v dnešním krásném počasí okupovaly snad každý zelený plácek u vody, a že je tam místa požehnaně. Naše Jugendherberge, kterou máme objednanou, leží hned na západním kraji města, odkud přijíždíme. Ovšem nedopatřením se dostáváme až do samého centra. Unavení, upocení, obtěžkaní bágly se cítíme trochu ztraceni ve městě, které je jedním z údajně nejnavštěvovanějších míst v Evropě.

Jak určíme směr

Pánové si pečlivě vyberou, koho se zeptají na směr naší cesty. Sličná mladá dáma na jednom z mostů se jim pak snaží pomáhat s orientací. Oba však spíše než na její mobil s navigací čučí do jejího výstřihu. Slečna je velmi ochotná, loví v mobilu mapičky, obrázky i popis trasy, v zápalu hledání vůbec nevnímá mlsné pánské pohledy. My s Jolčou čekáme trpělivě, i když jsme si vědomy, že by nám stačilo pouhé jedno mávnutí ruky, které by směr určilo. Po asi půlhodince, kdy nad půvaby milé Heidelberčanky převáží pánská žízeň, se naše teorie potvrdí.

„Kam tedy máme jet?“ ptáme se kluků po srdečném rozloučení s milým zázrakem. „No, já vlastně ani nevím,“ odpoví bez uzardění Pepík. „A já jsem jí vůbec nerozuměl,“ zcela otevřeně přizná Luboš.

A tak jediným prostým dotazem na prvního náhodného chodce zjišťujeme směr a brodíme se mezi davy slunících se, odpočívajících a piknikujících lidí u řeky zpátky na západ. Kličkování mezi milenci, psy, kočárky a bruslaři bylo nejen nepříjemné, ale hlavně dlouhé, na práh ubytovny jsme dorazili až v půl šesté.

Naše první Jugendherberge

Náš dočasný domov však vypadá velmi pěkně. Obrovská moderní a vzdušná stavba nám nabídla velký šestilůžkový pokoj, navíc s příslušenstvím. Za 33 euro máme nejen postel, ale i snídani a večeři. Musíme si sice povléci a svléci postele, jak to v podobných zařízeních je pravidlem, ale jsme moc spokojeni. Dokonce zde mají i prostornou kolárnu. Abyste mohli spát v zařízení podobného druhu, je třeba si opatřit speciální průkaz, u nás ho prodávají na zařízení www.hostely.cz. Člověk zaplatí a může se ubytovat v zařízení, které bylo kvůli své skromnosti a střídmosti původně určeno jen pro mladé lidi. Dnešnímu poplatku já říkám daň ze staroby…

Večeře je ve znamení místní speciality, jakési taštičky plněné mletým masem a polité smetanovou omáčkou. Je neděle a ani si nemůžeme vybrat z více chodů. Ale vyhládlí a unavení cyklisté příliš velké nároky obvykle nemívají. Polévka, velký salát, zmrzlinka a pudink, vše zalité kávou a jsme našťouchaní a spokojení až až. Až tak, že se nám nechce ani moc hýbat. Město ovšem vidět musíme, a tak převážila autobusová varianta – složíme se na skupinovou jízdenku za 10 euro a můžeme se busem po městě vozit celý den. Škoda, že nám už moc času nezbývá, ale ty dvě cesty se přece jen vyplatí.

Večer ve starém městě

Vystupujeme v centru a po hlavní ulici plné nejrůznějších krámů a restaurací se pomalu dopracováváme pěší zónou k historickému jádru města. Rozkládá se mezi starým mostem a velkým zámkem bdícím nad výstavními domy a malými uličkami. Starobylý Altstadt tvoří náměstí s krásnou kašnou lemované vznešenými měšťanskými domy. Vše samozřejmě po německu pečlivě udržované, čisťounké a ozdobené spoustou květin. Uprostřed historického jádra jsme narazili na velkou katedrálu, kostel sv. Ducha, jehož boky jsou ovšem obložené nejrůznějšími krámky a krámečky. Už je pozdě, většinou tedy majitelé zavřeli, ale přesto se mi zdá, že pro katedrálu je tato „tržnice“ dost nedůstojná. Ještě si ji pojedeme okouknout ráno, ale naše osmá hodina je pro starou dámu dost časná, a tak ani nevíme, co se v krámečcích prodává. Jen doufám, že podprsenky to nejsou …..

A večer rychle ještě na starý most, než tma padne úplně. Procházíme se po romanticky osvětleném a hrbolatě dlážděném mostě, kde nás občas překvapí i auto. Most má zajímavou a hlavně dlouhou historii Na místě původního dřevěného mostu, o kterém jsou první zmínky z roku 1248 a který byl zničen povodní v roce 1784, nechal postavit kurfiřt Karl Theodor most kamenný. V březnu 1945 však němečtí vojáci odstřelili všechny heidelberské mosty, včetně tohoto starého kamenného. Obnoven byl až po válce. Středověká mostní brána byla součástí městského opevnění a sloužila jako strážní budova a vězení pro dlužníky.

Pěkné fotky před mostní bránou a s městem za zády jsme ovšem museli pořídit až nazítří. Odpoledním velkým dusnem avizovaná velká bouřka přišla bleskově. Strhl se rychlý a prudký teplý déšť. „Vzhůru na pivo,“ velí náš pivní guru. Nemusel nás dlouho pobízet. Na starém městě je hospůdek plno, jen je potřeba si vybrat. Vybrali jsme dobře, vedle zrzavého moku jsme ochutnali i velké placky tvořené velmi slabým těstem, tzv. Pfannenkuchen, jak jsme se dopátrali. Jedí je zde všichni, jsou nasladko i na slano. Ta naše byla se špenátem a pivo po ní chutnalo báječně.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Ze Štrasburku na kole - 2012
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Ze Štrasburku na kole - 2012 :
3. den - Heidelberg


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.33
Hlasů: 3


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Ze Štrasburku na kole - 2012

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.07 Sekundy