Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 6 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Ze Štrasburku na kole - 2012 5. den - Prvomájové pinožení
Poslalpepik v Saturday, 28. July 2012 @ 21:43:55 CEST
Přispěno pepik

Snídaně ráno velmi průměrná, nic jiného se ani nedá očekávat, když je v ubytovně pouhých pár lidí. V jídelně jsme na startovní čáře jako obvykle první. Za noc a snídani platíme 24 euro a i z toho titulu sníme a pobereme veškeré pečivo. Dívenka, která snídaně připravovala, však musela být krapet zpozdilá, když po našem nájezdu vyndala na rozpečení další houstičky z mrazáku až po několika urgencích dalších strávníků.

Májová líbačka

Vyrážíme do svěžího rána báječně naladěni. Po japonské prohlídce centra Heilbronnu (zastavit se, vyfotit a pokračovat dál) absolvujeme povinné vymotávací kilometry a už nás můžete zastihnout na cestě do Schwäbisch Hall. Slavnostní náladu navozuje i datum 1. května. Sluníčko září, jako by bylo placeno od kilowatthodiny, vzduch voní příslibem prvomájových polibků. Rozkvetlých stromů je cestou tolik, že si radostné očekávání bohužel nemůžu dlouho prodlužovat. „Ať už to mám za sebou,“ myslí si určitě Pepík a nechá se rychle a dobrovolně zatáhnout pod krásnou jablůňku. A já tedy doufám, že letos neuschnu. Jolana si na tradice nehraje, a tak český zvyk byl odbyt poměrně rychle. Zato prvomájový zvyk v Bádensko-Würtembersku, kde se nyní nacházíme, nás dost potrápil.

Tajemné vozíčky

Jakmile se odbude naše česká líbací tradice, objeví se na obzoru parta mladých veselých lidí. Každý má v ruce lahváče, za sebou táhnou malý dřevěný barevný vozíček. Nachystám foťák a už se těším, jak se taky začnou líbat pod naší krásnou jablůňkou. Sklaplo mi. Halekali, pili, nelíbali se. Zklamaně se rozjíždím a za malou chvilinku už je tu parta dalších. Líbání už nečekám, jen zvědavě pokukuju po jejich čtyřkoláku. Na něm se vyjímá vedle baťůžků ještě zvuková aparatura. Asi se budou slejzat na nějaké prvomájové zábavě, pomyslím si a už už chci otravovat, abychom si tam taky zajeli. Najednou mě ale překvapí parta dalších mlaďochů, kteří k nám míří v protisměru. Ti že by už na tom srazu byli? Pořád mi vrtá hlavou, odkud a kam se patičky přemisťují. Různé skupinky se potkávají, zdraví se, mávají na nás. Každý má v ruce nějaké pití, střídají se v tahání krásně malovaných čtyřkoláků, na kterých trůní buď sud piva, nebo basa lahváčů, zahlédli jsme i bednu šampíčka. Z většiny povozů také zněla muzika: popík, tvrdý rock a sem tam i folklór. A partičky? Po třech, čtyřech, pěti, maximálně i dvacet lidí. Někdy jen kluci, občas jen holky, většinou však byly skupinky smíšené.

Záhadu s vozíčky a mladými lidmi nám objasní až servírka v krásném starém Ohringenu, kde si dáváme pivo u radnice. Zdejší zvyk prý velí na prvního máje putovat. Kam? Kamkoli. S kým? S kýmkoli. A čtyřkoláky? No přece když se putuje, je žízeň. A tak vozíky slouží jako zásobárna pití a jídla. Zároveň s postupujícím dnem pak povoz poslouží i jako dopravní prostředek pro méně odolné jedince. „Na prvního máje je celý náš kraj v pohybu,“ uzavře servírka svoji etnografickou přednášku. A tehdy se nám propojí, že na cestách jsme potkávali nejen opilou mládež s barevnými čtyřkolky, ale i rodiny s dětmi, hodně cyklistů i jeden pomalovaný traktor plný slavících vesničanů.

Jedeme vinařskou oblastí

Že jsme ve vinařské oblasti, poznáme snadno. Projíždíme vzorně udržovanými vinicemi rozloženými po kopcích. Žijí zde milovníci vína, kteří se rádi zastaví na kus řeči stejně jako dva velmi mladistvě vypadající důchodci, jež kousek za městem Weinberg (Vínová hora) venčili své psy. Pepík neodolal a zúčastnil se přednášky o současné situaci v Evropě, o dluhové krizi i zamyšlením nad tím, jak se dodnes Německo vypořádává se svým sjednocením.

Vinicemi projíždíme nahoru dolů, a když už máme vinný kraj za zády, zůstávají nám jen ty kopce. Skoro horská etapa, chtělo by se mi říct. Nejhorší nás ale čeká v pozdní odpoledne. Marně se snažím Pepíkovi po loňské zkušenosti vysvětlit, že město Waldenburg už podruhé opět vidět nemusím. „Ty ne, ale Jolča s Lubošem ano,“ umlčí každou mou námitku. Oba poblouzněnci se samozřejmě přidávají. Ano, oni na Waldenburg chtějí!! Po skoro hodinovém stoupání ve vedru se jich škodolibě ptám, zda toto město se starým hradem, o němž byla první zmínka zaznamenána ve 13. století, opravdu stojí za to. Hrad totiž byl v roce 1945 zcela rozbombardován a po válce se přestavoval až do roku 1963. Dovnitř do hradu jsme nešli, ale bez mučení přiznám, že vyhlídka z hradeb je pořád tak pěkná jako loni. Luboš si zakoupil zmrzlinku a slastně ji vychutnával, zatímco my obdivovali další ze svátečních traktorů, v pozdní odpoledne už plný opilců. Střízlivá byla pouze jedna drobounká útlounká dívka. Vypadala, jako by právě obdržela vysvědčení ze 7. třídy místní základky, přesto se odvážně posadila za volant. No, po pozorování, jak popojíždí, bych ji na silnici jako šoférku potkat asi nechtěla. Její cestující ovšem důvod k pití měli: na náměstí se skvěl silný zlomený pahýl, který tu zbyl po pokácené májce. Ať už kluci zapíjeli výhru nebo porážku v nočních májových dostizích, smutné torzo dokazovalo, že důvod k pití měl reálný základ.

Rodné město českého halíře

Spouštíme se z Waldenburgu v nechutném klesání, které ovšem stále není konečné. Nahoru dolů ještě několikrát, než nás spasí poslední příkrý sjezd do hlubokého údolí řeky Kocher, kde najdeme naše dnešní cílové město Schwäbisch Hall.

Město, které na mne loni zanechalo hluboký dojem, a to hlavně svým chrámem svatého Mikuláše, ke kterému vede obrovské 70 metrů široké schodiště. Po jeho 54 schodech jsem loni spěchala, abych dostala razítko do kredenciálu. Schwäbisch Hall je totiž jedno z poutních míst Svatojakubské cesty. Nebýt ale chrámu, město stejně zůstává jedním z nejpříjemnějších míst naší letošní cesty. Tak akorát veliké, krásně pro cyklistu uchopitelné se spoustou obchůdků a historickou atmosférou. Osídlení bylo odjakživa bohaté, vyráběla se zde již v dobách římské nadvlády sůl, a to vysušováním podzemní slané vody. Poslední solný důl byl uzavřen v roce 1925. Schwäbisch Hall se do evropské historie zapsalo ještě jednou, a to výrobou mincí. Razily se zde tzv. halské mince, německy Häller – odtud odvozen německý Heller i český halíř.

My po divokém sjezdu po historické dlažbě místo prvního focení však bědujeme nad Lubošovým kolem. Náš majitel cykloservisu se tváří ustaraně, což nevěští nic dobrého. Kroutí hlavou jak nevěřící tomáš, vzdychá, obchází svého miláčka.

Luboš má problém

„Zaseknul se ořech u devítikolečka,“ zní jeho závěrečný verdikt. „A bude možný na kole dál pokračovat?“ ptáme se s Jolčou unisono. „Tak to by asi nešlo,“ vysvětluje Pepík. „Ale jó,“ kontruje Luboš. „Jen když pojedu dolů s kopce, nebudu moct šlapat, protože šlapky se budou točit automaticky samy,“ vysvětluje ledabyle. Náš závěrečný výkřik „Ty ses snad zbláznil!“ ukončil další debatu.

Bylo rozhodnuto, že musíme vyhledat cykloservis. Ale ve sváteční den plný barevných čtyřkoláků máme samozřejmě smůlu, tak hledáme aspoň ubytování. Pomáhá nám mladá sympatická dvojice s kočárkem, která jde naším směrem a velmi zajímavě si s Pepíkem povídají.

U svérázného dědka

Dnes naposledy spíme v Jugendherberge a utvrzujeme se v tom, jak velký rozdíl je mezi jednotlivými ubytovacími zařízeními. Tentokrát na nás čeká malý soukromý penzion, pečlivě opatrovaný starším manželským párem. Dáma je neviditelná, muž naopak až moc. Trůní ve své recepci určitě pěkných pár desítek let. Důležitě telefonuje, rušit se nenechá ani čekající dámou ani naším příchodem.

Dočkali jsme se, rezervace, která byla úplně zbytečná, neb penzion je poloprázdný, byla dohledána. Ani kola nejsou problém. „Ukážu vám, kde je máte postavit,“ šmrdolí svojí špatně srozumitelnou němčinou svérázný dědek. Malý, sporý, košile s krátkými rukávy, z kterých vyčuhují vrásčité ruce poznamenané hnědými stařeckými skvrnami, černá kožená vestička pamatující už určitě několik tisícovek hostů, brýle s kovovými obroučkami, dlouhé bílé mastné vlasy, přísné vysoké čelo a vše rámované ohromným bílým plnovousem. Toto stvoření se naráz vyhrnulo z recepce a ultimativním pohybem malých rukou dědek ukazuje na roh před barákem.

„Zde svá kola postavte!“ „Tohle že je kolárna?“ „Ano, tady je místo na kola. Nevidíte snad ty dva stojany?“ bručivě opáčí.

Naše protáhnuté obličeje nešlo přehlédnout. „Klidně si je můžete zamknout,“ dodává naštvaně. „Heleďte, my jedeme daleko, kola jsou náš dopravní prostředek, nic se jim nesmí stát,“ vykládá bručivé postavičce Pepík. „No a co? Vždyť tu kola staví každý.“ „Ale my se bojíme, že nám je někdo ukradne.“ „Tady? Tady se nekrade.“ „A co když bude pršet?“ zní náš další argument. „Dneska pršet nebude,“ už na odchodu po nás hodí svoji repliku.

Přecházíme do mateřštiny a radíme se, co dál. Miláčky jsme ještě venku ani jednou nenechali. Hledat nové ubytování? Tajně vynést kola na pokoj? Ani jedna varianta nemá správné řešení. Na nové ubytování nemáme energii, navíc by bylo jistě podstatně dražší než zdejších 25 euro se snídaní. A před dědkem v recepci nepropašujeme určitě ani skleničku piva, natož čtyři kola. A tak se dohadujeme, padají varianty jako kola rozmontovat, odnést sedlo či co …. Naší debaty se ale nezúčastňuje Luboš. Konverzaci s majitelem ubytovny díky nulové znalosti němčiny nechytal, a tak našim řečem o nemožnosti úschovy kol nevěří.

Lubošova lekce němčiny

Ale poradil si po svém. Dědka už dávno zalezlého za recepčním pultem odtáhne před budovu a důrazně mu vysvětluje svůj strach, že mu kolo ukradnou. Důrazně, dlouho a neodbytně. My zaznamenáme už jen finální pokus, při kterém dědek zbrunátněl tak, že hnědé skvrny se na obličeji slily všechny do jedné. Malý napoleon šermuje rukama a jeho němčina je čím dál tím méně srozumitelná. Za to Luboš volí variantu rozhodně úspornější. Mluví samozřejmě česky čím dál méně, o to více hlasitěji a neodbytněji. V závěru je Lubošovo vyjadřování osekané na dřeň:

„Kolo - zloděj. Kolo – zloděj. Kolo - zloděj,“ opakuje stále dokola se svým nevinným výrazem. Na jeho bezelstné tváři čteme naději, že to majiteli domu dojde a vyměkne. Ten však k něčemu podobnému má hodně daleko. Pomalu zlostí přestává vnímat, vydává ze sebe nesrozumitelné zvuky a já začínám v paměti lovit číslo na první pomoc. „Tady to vypadá minimálně na infarkt,“ honí se mi hlavou. Zvlášť, když jindy výmluvný Pepík jen konsternovaně zírá a pak se začíná celé absurdní scéně smát. Pepíkovy hlasité projevy potěšení ale paradoxně pánovi asi zachránily život. Vrací se opět na zem a svoji pozornost otáčí ke zdroji smíchu.

„Řekněte laskavě svému parťákovi, že já s ním diskutovat nebudu,“ poroučí tak, jak je asi zvyklý rozkazovat své ženě. „Nebudu, rozumíte? Nebudu s ním diskutovat,“ razantně štěká do Lubošova neutichajícího kafemlejnku kolo-zloděj. „A jak s ním chcete diskutovat, když on neumí německy?“ kucká smíchy Pepík a my s Jolčou se bouřlivě přidáváme.

Tato scéna přiláká pozornost i skupiny studentů, kteří si poklidně popíjejí pivo na terásce kousek od nás. Ztichnou a sledují, kdo vyhraje. Vítězství patří samozřejmě domácímu. Po chvíli spatříme již jen majitelova v nesouhlasu nahrbená záda, jak opouští kolbiště, aniž by o vlásek slevil ze svého stanoviska.

Smíchy skoro hýkáme. „No když nám kola ukradnou, aspoň to stálo za to,“ myslím si a počítám, o kolik let nám tento hurónský smích nastavil život. Vzduch se vyčistil a my se vyrovnali s tím, že kola opravdu zůstanou venku. Smířeni dopijeme své cílové pivo, které chutná vždy nejvíce z celého dne, a vynášíme věci na osmilůžkový čistý pokoj. Tady nás čeká milá povinnost: vybrat si z velké nabídky každý svoji postel.

Smířený ovšem nebyl vítěz celého klání. Asi po hodince vylítnul ze své kukaně jak postřelený a nesmlouvavě a hrubě obvinil studenty z opilství a zakázal jim dál sedět u piva. Kroutíce hlavou se rozešli, a tak v táboře poražených skončila nakonec ta tichá a nenápadná skupinka mladých. Bílý rozcuchaný plnovous se konečně uklidnil a dál s ním už nebyly žádné problémy.

Večerní procházka centrem, dobré pivo a dobrá večeře v pivnici nás utvrdily v prvotním dojmu, že jsme se dostali do zajímavého a pohostinného města.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Ze Štrasburku na kole - 2012
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Ze Štrasburku na kole - 2012 :
3. den - Heidelberg


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.75
Hlasů: 4


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Ze Štrasburku na kole - 2012

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.07 Sekundy