Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Ze Štrasburku na kole - 2012 6. den - Luboše stále ještě neznáme
Poslalpepik v Saturday, 28. July 2012 @ 21:35:09 CEST
Přispěno pepik

Po zvědavém ranním nákuku, zda naši oři přečkali noc, jsme na snídani opět jako první. Včerejší zvídavé otázky recepčního, zda chceme k snídani čaj či kávu nás natolik vystrašily, že čekáme pro každého jeden malý šáleček tekutiny a dvě housky. Navíc po zkušenostech předešlého dne, kdy registrujme cedulky o striktním zákazu vynášení potravin z jídelny, předpokládáme, že nad naší konzumací bude bdít svým ostřížím a nesmlouvavým pohledem sám velký šéf.

V liduprázdné jídelně jsou ale připravena kvanta jídla, varny kávy i čaje. Tichounce a nenápadně zde šelestí nějaká ženská postava, jež pravidelně potraviny doplňuje. Kluci rychle mažou housky a nalačno s nimi mizí v útrobách Jugendherberge. Teprve pak v klidu všichni konzumujeme. „Nevyplatilo se ti, žes dneska zaspal,“ posměšně a pokradmu vítá dědka česky Pepík. Ale na majitelovu obranu musím poctivě dodat, že v jídelně nehlídkoval a o naši konzumaci se vůbec nezajímal. Ani se mu nedivím, vždyť jeden jogurt či jedno jablko, což byla většinová snídaně našich spolunocležnic, se za snídani ani vydávat nemohly a naše houstičky tak krásně vykompenzovaly.

V cykloservisu

V dobré náladě balíme, přátelsky se s dědkem loučíme, o včerejším extempore už nepadne ani slovo. Vrásky na čele nám činí pouze Lubošovo rozbité kolo. Ale město se rozhodlo podtrhnout svoji pohostinnost a bez velkých problémů nám nabídlo velký a perfektně vybavený cykloservis spojený s prodejnou. Po chvíli dojednávání Lubošovi součástku prodají s tím, že mu půjčí i nářadí a on si u nich opravdu udělá sám.

„To je práce tak na hodinku až dvě,“ odhadují oba kluci a posílají mne a Jolču omrknout hadříky a botičky do nedalekého nákupního centra. Ale jak jsme na cestách, nějak se ani jedna do role nakupujících nudících se paniček nemůžeme vžít. Po dvaceti minutách jsme zase zpět a zíráme: stáváme se svědky opravdového koncertu pro dvě ruce a jedno kolo. Luboš kmitá jak ručička v metronomu, nástroje mu v ruce jen lítají. Přesně ví, kde co utáhnout, kam sáhnout, co vyměnit, kde povolit. Je radost se na jeho odbornou práci dívat. Necelá půlhodinka a vítězně hlásí: hotovo!!!

S obdivem a úlevou nasazujeme helmy, že tedy hurá, budeme pokračovat!! Ale chyba!! Našeho Luboše zatím pořád ještě špatně známe. Opravu, která by jinému trvala dvě hodiny, on zmákne za půlhodinku. Ale odjezd, který by jinému trval pár minut, ten trvá Lubošovi podstatně déle. Nejprve si oddechnout, protáhnout se, pak vše zabalit, pak se umýt, nezapomenout poděkovat, pak se chvilku hledá helma a když se už už schyluje k nasednutí na kolo, hledají se rukavice. Dlouho. A tak kdybychom šly s Jolčou nakupovat bezprostředně po skončení složité opravy, měly bychom ještě spoustu času na pořízení úplně nové garderóby a následné kafíčko.

Když ale vyjedeme, vše zapomenuto. Opět krásně svítí sluníčko a k tomu mírně pofukuje větřík. Trasa vede loukami, kde jihneme nad žlutým kobercem rozkvetlých pampelišek, které se střídají se vzorně udržovanými poli. Rozkvetlé stromy lemují krásně čisté potoky i malé říčky. S nadšením dokonce čucháme i venkovské smrady, které mi evokují uplynulé dětství. Jak je to dávno, co se i na české a moravské lány vyvážela močůvka!! Také to tak smrdělo, stejně jako dnes, když projíždíme německým venkovem.

Jak jezdí Luboš

Nerozhází nás ani terénní vlny, které se vytvořily u města Landesburg. Při takovém počasí a krásné krajině se nám do kopců šlape o poznání lépe. Nejvíce nadšený je při stoupání ale Luboš. „Mám jedinečnou příležitost napsat pár esemesek,“ libuje si. Předpokládám, že nevíte, o čem mluví. Mně je to nejasné dodnes. On totiž využívá chvíle, kdy my tři supíme do kopců, potíme se, žíly naběhlé k prasknutí a dech dochází. V ten moment on sahá po mobilu, ledabyle jednou rukou řídí, mimoděk šlape a vyřizuje si nahromaděnou korespondenci. Myslíte, že se v kopci opozdí? Ani náhodou. Když je pošta vyřízená, ještě nahoře stačí fotit, jak nás ty kopce devastují.

Nejhorší bylo stoupání k dnešnímu cílovému městu Rothenburg ab der Tauber. Po téměř sedmdesáti kilometrech v kopcovité krajině a za dost velkého tepla už máme všeho tak akorát. Na ďábelském závěrečném stoupání mne v sedle udržuje pouze loňská vzpomínka na pěkné staré a krásně opravené město. Máme tu zamluvený nikterak levný hotel Schwarze Adler, a tak se po společných ubytovnách těšíme na krapet luxusu.

Hotel je spravován manželskou dvojicí a své nejlepší časy má již bohužel za sebou. Při pohledu na vypadávající okna, nedovírající dveře a uzounkou uličku v podkroví se mi dere na rty rčení „navoněná bída“. Ale majitelka francouzského ražení vše dohání všudypřítomnou dekorací a vřelým a přátelským přístupem k hostům. Kola tentokrát spočívají v bezpečí chodby, našim tělům dopřáváme jako vždy blahodárnou sprchu, my s Jolčou umyjeme i hlavy, pereme, nacákáme na sebe něco voňavky a vyrážíme do města.

Rothenburg je menší město plné turistů. Oceňují na něm zvláště historické jádro, které si uchovalo svůj původní ráz ze 16. století. Údajně se zde točí hodně filmů, zvláště asijské produkce, pokud filmaři potřebují jako kulisu typické německé město. Kamenné i hrázděné renesanční domy, gotické mosty, krásná radnice se štíhlou věží, úzké uličky i spousta obchůdků, to všechno bylo na svém místě, jak jsem si pamatovala z loňska.

Tajemné Schneeballen

A zvláště pak úchvatné Schneeballen, zdejší cukrovinková specialita, která se na mne smála skoro z každé výlohy. Představte si koule velké asi jako pomeranč, seřazené jako šiky vojáků na krásných platíčkách. Jsou buď bílé, obalené v cukru, nebo tmavé polité čokoládou i tečkované díky kokosu. Sbíhají se mi sliny v ústech, jen si vzpomenu, jak jsem po nich loni bažila. Tenkrát jsme ale přijeli do města pozdě a koule se mi vysmívaly za výlohami zavřených krámků. Letos si je ujít nenechám, jsem pevně rozhodnutá již na začátku února, kdy je jasné, že ve městě koulí budeme nocovat. Ano, jsou tu, zlatíčka moje. Schneeballen – sněhové koule, překládám si pro sebe a nevím proč se utvrzuji v domnění, že se jedná o sněhové pečivo, tedy o spoustu bílků, spoustu cukru. To je ta pravá kalorická bomba, kterou se zničím. Hned po večeři, slibuji si po několikáté. Jak už ale jistě tušíte, ani tentokrát se svého ďábelského pokušení nedočkám. A tak se mi chtělo podlehnout, tak moc jsem chtěla udělat dietetickou chybu! Ovšem večeřeli jsme dlouho, dlouho popíjeli pivo, až se mi ty hnusné koule opět schovávají za mříže zamčených obchodů.

Musela jsem být asi hodně zklamaná, když jsme ráno brzo odjížděli a žádný pekař ani cukrář na můj dohled ty své sněhové mršky zatím neodemknul. Pepík je ovšem zlatíčko, postřehl moje velké zklamání. A když si pak po cestě do Norinberka dáváme na své první zastávce kafíčko, najednou jako zázrakem nevím odkud tu mou sladkou touhu vydoluje.

„Jééééé,“ vydechnu překvapeně a ještě před prvním kousnutím si rychle objednávám presíčko a zaháním rojící se sliny. Pravda, trochu mne zpočátku zaskočí, že jsou koule podstatně těžší, než jsem si myslela, ale hned mě napadá, že se třeba uvnitř ukrývá nějaké překvapení, například oříšky. Houbeles! Bylo to sice překvapení, ale nemilé. Koná se moje největší zklamání celého týdne. Schneeballen jsou zhotovené z těsta tvořeného z mouky, cukru, žloutků, másla. Těsto se nakrájí na plátky, ty se pak zapletou, zabalí a navíc ještě osmaží v horkém oleji. Kalorická, těžká, ne příliš sladká a pro mne ne moc chutná krmě. Dvakrát kousnete a jste zasycení. Jednoznačně zklamání. Koule se u mne v pohotovostním potravinovém pytlíčku hřejí ještě asi dva dny. Po kousínkách je žďobu, a když se pak třetí den chystám je vyhodit, nepatrně připustím, že snad, možná bych si na ně někdy zvykla….

Ještě se ale musím vrátit zpět do Rothenburgu. Není to pouze město známé svými koulemi, ale je to i zastávka na Svatojakubské cestě. Navštěvujeme mimo jiné kostel Sv. Jakuba, ke kterému nás vedou svatojakubské mušličky již od Schwäbisch Hall, a před kostelem se shledáváme s bronzovou sochou poutníka. Krásný, vysoký, štíhlý, s kloboukem a poutnickou holí, jak jsem u něj Pepíka fotila loni. Pro mne velmi příjemné setkání. Skoro rok jsem si totiž lámala hlavu, odkud ta pěkná poutnická fotka v naší knížce pochází! A ejhle!

 
Příbuzné odkazy
· Více o Ze Štrasburku na kole - 2012
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Ze Štrasburku na kole - 2012 :
3. den - Heidelberg


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4
Hlasů: 1


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Ze Štrasburku na kole - 2012

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.07 Sekundy