Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Ze Štrasburku na kole - 2012 7. den - Kola s námi sdílejí hotel
Poslalpepik v Saturday, 28. July 2012 @ 21:29:17 CEST
Přispěno pepik

A konečně je tu námi dlouho očekávaná etapa do Norinberka. Norinberk je krásné město, navíc vloni jsme z něj vyjížděli několikakilometrovým lesoparkem, kde tekla říčka. Našim spolucestovatelům nadšeně vyprávíme, jak si Norinberští užívají přímo ve velkoměstě požitků venkovského bydlení v přírodě. Měli bychom ujet skoro 100 kilometrů, ale už jsme natrénovaní, nebude snad problém.

Ráno se vyhrabeme až v půl desáté, ale vzhledem k tomu, že předchozí noc pršelo, je chladněji a jede se nám báječně. Na trase máme vyznačenou Bibeltaradweg – cyklostezku v údolí říčky Bibel. Po loňských zkušenostech, kdy jsem zde cedila krev, neboť stezka není asfaltová, ale stále jen šotolínka nebo kačirek, navíc hodně na sluníčku, se jí snažím vyhnout. Pepík mé žadonění vyslyšel a směřuje nás na malé vedlejší silničky, ani bundesky se jim nedá říkat.

Nevšední historie jednoho domu

Do mého deníčku se dneska velkým písmem zapsala malá zastávka v Grosshabersdorfu. Do nenápadné vesničky na předměstí většího města, jehož jméno si už nevybavuji, dojíždíme v čase odpoledního kafíčka. Hledáme cukrárničku, ale nakonec se usazujeme na zahrádce velkého rohového domu. Obsluha, což znamená starý hřmotný unavený muž, se k nám přišourá drobet neochotně, naši tradiční objednávku piv, rádlerů a kávy ale přejde bez mrknutí okem. Odpočíváme, přemíláme zážitky z celého dne až do doby, než jde Luboš na toaletu. „Tý jo, viděli jste ten barák? A jak to uvnitř zrekonstruované,“ naladil nás na prohlídku.

A tak se střídáme v prohlídce vnitřního zařízení domu, původně zájezdního hostince, kde jsou po citlivě zrekonstruovaném interiéru rozmístěny obrázky a předměty pamatující doby minulé. A to by nebyl Pepík, aby mezitím nepřiměl nesdílného majitele k řeči. O svém domě se ale ten nemluva rozpovídal rád. Jeho rodině patří sídlo, které bylo postaveno v 16. století, již několik generací. Budova vyhořela za třicetileté války, obnovena byla ale bezprostředně a sloužila až do našeho století. Současná rekonstrukce stála přes milion eur. Umíte si představit, jak si oba pánové notovali na adresu Evropské unie a památkářů, kteří svými někdy nesmyslnými předpisy a nařízeními cenu za renovaci staré památky vyšroubovali tak vysoko. Krásný a majestátní Gasthaus Zum Roten Ross, který trůní na křižovatce jako předsedající náročné schůzi, fotíme ze všech stran a srdečně se s majitelem loučíme. Ještě se ohlížím za šourajícím se podnikatelem a uvědomuji si, že to nebude tak dlouho trvat a naši hospodští nucení pracovat dlouho do důchodu se budou šourat zrovna tak. Ne všichni však budou mít za zády milionový majetek….

Strastiplná cesta k vlastní posteli

Do Norinberku dojíždíme unaveni, dnešní etapa nakonec měřila 94 km, ale také rozladěni. Poprvé selhává perfektní německé značení cyklostezek. Značky nás sice vedou přímo do centra, ale po nejrušnější a nejblbější příjezdové cestě. Motáme se po chodnících, zdržují nás semafory, auta nám dýchají své plyny do obličejů. Jsme rozladěni, naštváni, zvlášť když víme, jak pěkně se do centra lze také dostat. První prasknou nervy Pepíkovi - staví mladý sportovně oděný pár na silničních kolech. Adrenalin a nadupanost z nich jen čiší. Ve srovnání s našimi zaprášenými a unavenými tvářemi mnou cloumá pochybnost, že nám poradí správně. Posílají nás – chce se mi napsat za tři řeky a tři pohoří – prostě daleko a složitě. A tam prý je onen cyklistický ráj. Nevěřím jim ani slovo, nechce se mi vydávat do víru velkého průmyslového předměstí hledat vysněnou cyklostezku v zeleni. Ale maje na paměti slova, že šéfa budeme vždy poslouchat, bez odmlouvání se vydávám za ostatními naznačeným směrem. Po několikerém ptaní a asi po třech kilometrech se do ráje opravdu dostaneme. Podél říčky se na obou stranách rozléhá zelený areál s křížícími se cyklostezkami, prostorem na bruslení, na walking. Jsou tu grilovací areály, hřiště pro děti i sportovce. Prostě úžasné přesně tak, jak nám to loni utkvělo v paměti. Najdeme i stylizovaný vodní mlýn, atrakci zvláště pro děti. Jak velký rozdíl mezi peklem, které jsme absolvovali před třiceti minutami.

Zelená stezka nás dovede přímo do centra, kde začínáme hledat naše dnešní útočiště. K hotelu Hauptbahnhof chovám nedůvěru již z Prahy. Je prý v centru a má vícelůžkové pokoje, navíc nabízejí cenu s povlečením a bez. Nejprve se hrneme k nádraží, to najdeme snadno. Ale hotel tady nikdo nezná. Projíždíme celou ulici, kde je ubytovacích možností víc, ale nikdo neví. Pepík se v jedné recepci ptá, nic, nic. Nakonec na to jdeme „od lesa“. Podle popisného čísla. Když nás číslo ale zavede do recepce, kde se Pepík před tím ptal, moje obavy vyrazí jako krůpěje potu na čele.

A co kola?

Ale nic se nejí tak horké. Hotel patří do řetězce hostelů, je zde veliký frmol. Pokoje pěkné, moderní. Opět spíme pohromadě, to už nám nedělá nejmenší problém. Problém jsou ale kola. Když jsme hotel objednávali, s kolama se počítalo. Počítá se s nimi i teď, ale ve stojanech na nekrytém dvoře.

„Tak tady kola nenechám,“ rezolutně vykřikne Pepík. „Já v žádném případě,“ zcela očekávaně přitaká Luboš. „No ale kam s nimi?“ rozpačitě opáčím. „Někam na chodbu?“ navrhuje Jolana. Vydávám se do suterénu, kde je chodeb přehršel. „To by snad šlo,“ vleču tam Pepíka. „Ne, dáme je na pokoj,“ rozhodne velící. „Ale tam se přece nevejdou,“ vykřikneme s Jolanou shodně. „A vy jste neviděli ty Asiaty, jak se po našich miláčcích mlsně poohlíželi?“ vynášejí trumf oba kluci.

No, všimli jsme si jich všichni. Vyšli na nádvoří a velmi zvědavě nás i naše kola pozorovali. „Tak přestavíme pokoj,“ navrhne Luboš. „To už mám dávno vymyšlené,“ přitaká Pepík. „A co výtah? Vždyť se tam kola nevejdou a bydlíme ve čtvrtém patře,“ namítaným chabě. „Ty se nepamatuješ, jak panu Šestákovi ukradli kolo z chodby ve štrasburském hotelu?“ rozbíjí mé poslední námitky Pepík.

A tak se dáváme do absolutní přestavby malinké místnosti. V pokojíku jako klícka doslova vydupeme ze země něco málo přes jeden volný čtvereční metr. Zavazadla vyneseme a kola výtahem přepravují kluci. Jsem hodně nesvá: hotel je nově zrenovován, provoz ve výtahu je veliký. Když kola spočinou naštosována u okna tak, že na svou postel musím lézt přes Pepíkovu a jedna stolní lampa odpočívá na záchodě, oddychnu si úlevou. Přesto se mi usíná špatně s představou, jak budeme ráno odjíždět.

Odjezd byl nakonec bezproblémový, pomineme-li ranní eskapády Luboše. Už si navykl, že musí být krapet rychlejší, abychom na něj nečekali déle než přijatelných pár minut. Nechce zdržovat, a tak začíná ráno šustit vždy alespoň o půl hodiny dříve, než vstáváme my ostatní. Stejně nestíhá. „Člověče, ty vstáváš v šest a když my se vzbudíme v půl sedmé, už jsi půl hodiny ve skluzu,“ vystihuje jeho balící a připravovací techniku Pepík. Že se čeká na Luboše, to už je folklor. Otázka je pouze ta, jak dlouho. A musím uznat, že čím déle jsme na cestě, tím se doba čekání zkracuje. A pokud je výjimečně včas na startu, můžete se spolehnout, že někde něco zapomněl.

Večer se couráme městem, jsou to vždy takové pěkné chvilky bez kola, bez povinností, s prázdným žaludkem a velkou žízní. Naší jedinou starostí je uvelebit se a vychutnávat si zasloužené chvilky odpočinku. Očima kloužeme po rušných ulicích, kde jak na nějaké velké párty proudí davy svátečně naladěných lidí. Skoro všechna místa na pouličních zahrádkách jsou obsazena, lidé si užívají teplého jarního večera. Překvapuje nás velké množství italských cukráren otevřených až do pozdní noci. Že by se Němci v této pro ně problematické době vrhli na sladké? Asi si sladí život za to, jak musí platit jihoevropské dluhy. Nikdy před tím jsme neviděli takhle moc mlsajících Germánů. Samozřejmě podlehneme také, mezitím si ovšem dáváme zdejší specialitu – norinberské párečky a samozřejmě kvasnicové pivo. V párečcích bylo maso, žádné náhražky ani separáty, pivo mělo říz. A tak na turistiku už dnes naprosto rezignujeme.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Ze Štrasburku na kole - 2012
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Ze Štrasburku na kole - 2012 :
3. den - Heidelberg


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.5
Hlasů: 2


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Ze Štrasburku na kole - 2012

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy