Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 6 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Jiné zajímavosti 8. den - Nespokojení Němci
Poslalpepik v Saturday, 28. July 2012 @ 21:24:10 CEST
Přispěno pepik

Opět jednou o snídani. Já totiž snídaně odjakživa miluju. Jednak se člověk může pod lacinou záminkou, že kalorie během dne hladce spálí, nařachat co to dá, jednak jsem po ránu většinou drobet zpomalená a snídaně je vítaná možnost, jak sedět, nic nedělat a mít k tomu opravdu závažný důvod. Prostě snídaně miluju, proto jste vystaveni jejich věčnému popisu.

Norinberskou snídani si budeme pamatovat jako Snídani s velkým S. Obrovský anonymní prostor pro spoustu strávníků s nevídaným výběrem jídla i pití. Mám takovou divnou úchylku: když mám k dispozici velký výběr, jsem bezradná. Ať už je to s jídlem, oblečením či knihami. „Když jsi u pramene, musíš se napít,“ opakuji si vždy dokola Pepíkovu zásadu. Vím, ale aplikovat neumím. A tak si na zabíjačce vezmu kousínek masa, dvě lžíce polévky a doma si pak hlady mažu chleba s máslem. Na recepcích většinou jen tak usrkuji džusu, abych si doma otevřela láhev vína. A stejné je to i s oblíbenými snídaněmi. Kousínek od všeho a jeden obložený chleba na cestu. Nevím, zda Jolča trpí podobnou úchylkou, ale i ona se vždy spokojí s málem. Opakem je ovšem Luboš. Vynalezl svůj osobitý snídaňový systém, který jsme do dneška neprokoukli. Jakýmsi záhadným způsobem hází do igelitové tašky vše, co se mu namane. Páté přes deváté. Nikdo si ho samozřejmě nevšímá, což ještě jeho aktivitu zvyšuje. Dnes se zaměřuje převážně na trvanlivé potraviny. „Mám jídla ještě na další týden doma,“ vysvětluje a spokojeně se pochválí. Přejme mu to. Má se nespotřebovaná snídaně snad vyhodit?

Po úžasné snídani zažívám očekávané chvilky stresu, jak dopravíme kola bez problémů na ulici. Nějaký anděl strážný nad námi musí bdít, neboť vždy obsazený výtah je najednou volný a my naložená kola v bezpečí svážíme až do přízemí. Ještě dát na své místo nábytek a vzhůru do dalších dobrodružství.

„Dneska chci trochu turistovat,“ prohlásí Jolana na chodníku nekompromisně. „Včera jsme si Norinberk užili, ale chci mít vyfotografovanou katedrálu a hlavně: je tady Kašna manželství. Tu musíme vidět,“ rozhoduje bez možnosti odporu. „Nejoblíbenější člence naší skupiny se musí vyhovět,“ pomyslím si a nejsem asi sama. Všichni souhlasíme s Jolčou a přikláníme se k „variantě turismus“. A jako již tolikrát projíždíme ranním ztichlým pátečním městem. Na náměstí se teprve rozevírají slunečníky a prodejci vybalují zboží, děti a studenti pospíchají do školy, ulicemi se trousí ke svému počítači první kravaťáci. Nejspokojenější jsou dámy mířící na ranní nákup a pejskaři se svými miláčky. To jsou také objekty našich otázek, jak se dostat tam, kam chceme. Po pár peripetiích je Kašna manželství neboli také Manželský kolotoč naše.

Takovou hrůzu jste ale ještě neviděli! Bronzové sousoší z roku 1984 chce ukázat manželství ze všech jeho příjemných i stinných podob. Nevěřícně zíráme na tlustou babu, jak se láduje potravou a na obojku drží vychrtlého manžílka jako poslušného psíka. Vedle zase supermuž trestá uondanou ženušku, jež za sebou vleče potomky. A tady se obě pohlaví regulérně hádají. Uff, po delším hledání jsme našli i dvojici, která si láskyplně spočívá v náručí. No, prohlédli, vyfotografovali. Objektivně musím přiznat, že nejfotogeničtější byly ty scény, s kterými ženská část naší výpravy vnitřně absolutně nesouhlasila.

Ještě foto u katedrály a hurá na další etapu. Výjezd se nám báječně podařil, cestou ještě stačíme okukovat „sídlo“ německých bezdomovců, které Pepík bezostyšně fotí – jako by pro nás právě prostřeli. Velkým parkem pak pokračujeme směrem na městečko Lauf, které je vzdálené cca 15 km. V jeho centru nacházíme ceduli se směrovkami na Prahu i Paříž a díky tomuto pozadí vyplácáme mnoho paměti ve foťácích. Poté se napojíme na cyklostezku 5-Flüsse Radweg, Stezku Pěti řek, která nás dnes doprovází celý den. Dnešní etapa nemá být příliš náročná, a tak se couráme, morál lovíme skoro až z paty. Dopřejeme si i krásné polední zastavení za kostelem u dětského hřiště, kde je pro turisty připraveno rozkošné odpočívadlo.

Odpolední kafíčko nás zastihne ve venkovní nádražní restauraci, kde nás obsluhuje razantní mladá dáma. Na první pohled je od rány, ale mého svůdníka Pepíka první pohled pochopitelně neodradí. Několikrát zapřádá řeč, až se dáma konečně chytí. V diskusi se pak tak rozohní, že zcela zapomíná obsluhovat. Vyklube se z ní bývalá Dederónka, která s gustem kritizuje současné poměry v Německu. Z vodopádu jejích rychlých a občas nesrozumitelných slov jsem stačila pochopit, že je ve své zemi velmi nespokojena. Trápí ji velké množství přistěhovalců, jež se v Německu usídlují. „Všimli jste si těch italských, tureckých nebo řeckých provozoven? Cukráren, pizzeriií, kebabů a dalších?“ ptá se rozčileně. Evidentně nemá ráda cizince, kteří berou Němcům práci. „Udělají si tady provozovnu, někteří z rodiny pracují, ostatní se přihlásí na úřad práce a berou podporu,“ rozhořčuje se. „A my jim musíme platit,“ dodává znechuceně. O tom, že Němci se musí podílet i na dluzích jižních evropských států, o tom debatu už poslouchat nechci. Zapojuje se do ní a provokuje ji samozřejmě náš velitel a mluvčí. Jeho proslov je natolik suverénní, že mu servírka cpe vizitku a očima ho láká na další debaty, samozřejmě soukromé. Pod mým přísným zrakem pak pozvání mírní na příští dovolenou, třeba i s celou rodinou, dodává již poraženecky potichu. Raději se rychle zvedám a už už našeho diskutéra honím do dalších kilometrů. V duchu ale rozhořčení pracující Němky uznávám. Mají se samozřejmě lépe než my, ale s vědomím, že musí zachraňovat polovinu topící se Evropy, se určitě do práce s nadšením nechodí.

Cesta probíhá dnes opět pohodově, a tak se po sedmdesáti kilometrech shledáváme s naší starou známou majitelkou penzionu ve městečku Sulzbach-Rosenberg. Penzion Bayerische Hof vévodí náměstí jako loni a je již kompletně opraven a obnoven. Nabito tam ovšem není, a tak nám šéfová nabídne jednolůžkové pokoje. Spíme si tedy noblesně, pereme, odpočíváme a dáváme se do pořádku. Tušíme, že poslední noc v Německu bude na naší další cestě posledním nadstandardním ubytováním. Jako aperitiv Pepík dokonce přinese šampíčko, abychom oslovili můj svátek a hurá do řecké restaurace. Nic nedbaje na odpolední vzdechy unavené servírky, hospoda je stejně plná Němců. Řekové nabízejí luxus plných talířů, čerstvého a velmi chutného jídla, velkého výběru z jídelního lístku a rychlé a pozorné obsluhy. Vše umocněno neustále nabízenými skleničkami ouza, které po chvilce s Jolčou už odmítáme. Kluci se do bezplatného mentolového opojení nechávají zlákat snadno. Krásný teplý večer, jako skoro pokaždé.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Jiné zajímavosti
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Jiné zajímavosti:
Cestovatelská pro a proti


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4
Hlasů: 1


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.11 Sekundy