Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 8 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Svatý Vincent a Piráti z Karibiku
Poslalpepik v Monday, 21. May 2012 @ 15:33:40 CEST
Přispěno pepik

Dnes nás čeká slušná porce, 37 mil. Ráno tedy vyrážíme skoro za tmy v půl šesté. Míříme na další ostrov - Svatý Vincent. Časně vzhůru je pouze kapitán a nespavci, já se vyvaluji v postýlce a užívám si dovolené. Ale jen do té doby, než vyjedeme ze závětří ostrova. Jakmile jsme opět na otevřeném moři, hned se mi vybavují zážitky předešlého dne, žaludek se ozývá, tělo stávkuje a hlava poraženecky volá po kýblu. Marcelka na tom není o moc lépe. „Dejte jim nějaké staré nebo zkažené jídlo, stejně ho za chvíli předají rybám,“ takové hlášky nám samozřejmě na duchu nepřidají. Ale není tak katastrofálně: najedly jsem se výborně a ryby nedostaly tentokrát ani drobínek. Jakmile se plavíme podél Sv. Vincenta, hned se otřepeme a můžeme zase komunikovat.

Svatý Vincenc a Grenadiny tvoří se svými 32 ostrůvky jeden celek, jeden stát. Ostrovy nejsou příliš obydleny, Grenadiny mají méně než 10 000 obyvatel. První osídlení na Sv. Vincentu se datuje již 5 000 let před naším letopočtem, žili zde indiáni lovci-sběrači. Asi 100 let před příchodem kolonizátorů – ozbrojených Španělů ovládli ostrov Karibové. Ke konci 17. století ztroskotala na atlantickém pobřeží loď plná afrických otroků, které místní velmi uvítali – zrodila se tak nová rasa černých Karibů. O ostrovy se poté dlouho přetahovali Francouzi a Britové, a to zvláště v 18. století. Ovšem Evropané tu nikdy převahu neměli, Karibové dávali do bojů za samostatnost a nezávislost veškerou sveřepost a energii. Samostatnost získal stát v roce 1979 a stal se nezávislým členem Britského společenství národů.

V novodobé historii je toto území považováno za zemi pašeráků, pirátů, bohatých jachtařů i rockových hvězd na odpočinku, v poslední době se však stává vyhledávanou turistickou destinací i pro normální lidi, jako jsme například my.

Svatý Vincenc je nejsevernější ostrov a zaujímá 90 % rozlohy i počtu obyvatelstva celého souostroví, stal se tak logicky obchodním a politickým centrem celého státu. Plachtíme podél pobřeží a po nějaké době Pepík vzrušeně ukazuje sopku Soufrière, na kterou před dvěma lety, když se plavil na katamaranu, s kamarády vylezl. Je nadšený, na lodi lobbuje, že tento výstup nesmíme vynechat. Popravdě se na tuto anabázi duševně chystám již z Prahy, ale dnes se zmučeným žaludkem, pálícím sluncem a ještě stále se spánkovým deficitem jsem dost skeptická. Jirka s Marcelou, mladí, dychtiví, ti by šli nejraději hned. V poledne kotvíme u městečka Chateaubelair. Původně jen kvůli pěknému koupání, náhodou nás zde však dostihne kamarád Mirka a Aleny, kapitán Martin Štikar, jenž má na své lodi platící posádku. Poučí nás, jak je výhodné se přihlásit na zdejším imigračním – nejsou tu fronty, jde vše hladčeji než na jiných místech. Sedláme tedy gumák a vzhůru do dobrodružství!

Policejní kapitán ale ve své úřadovně dělá velké bububu. Nepřihlásí nás, protože jsme porušili předpis. Jak to, že jsme vstoupili nepřihlášení na výsostnou půdu ostrova? Trošku to nechápu: jak se mám přihlásit, když nesmím vstoupit? Blahosklonně vysvětlí, že přihlašovat nás má pouze kapitán. Když přihlásí sebe i posádku, může se vrátit do lodi a přihlášené doprovodit na pevninu. Ale co teď, vrtá mi hlavou. Jsme nepřihlášení na ostrově, přihlásit nás ta šarže nechce a nepřihlášení zůstat nemůžeme. Bezvýchodná situace, neb důležitý ouřada nechce ustoupit. Vrátíme se na loď, kapitán znovu pojede sám, pak se opět pro nás vrátí, nebo nás dokonce odsud vyhostí? Pěkný začátek dovolené! Tuším, že by vše vyřešil nějaký tučný bakšiš, ale nikomu se nějak nechce do peněženky sahat. Nakonec vše spravil odzbrojující kapitánův úsměv, několikeré sorry sorry a ujištění, že příště procedura proběhne, jak zákon káže.

Projdeme chudou vesničku, senzačně se vykoupáme z lodi a vyrážíme na poslední 3 míle, abychom zakotvili na velmi paradoxním místě: Wallilabou. Paradoxů je v tomto zvláštním místě hned několik. Jednak zde vůbec nic není, přesto kotviště bývá často vyhledávané turisty. Zdejší jedinou atrakci, na které místo vybudovalo svoji slávu, si místní programově ničí. A do třetice všeho dobrého: nám se tady velmi líbí. Paradoxů na jednu díru dost, tak si je hned vysvětlíme.

Pokud by si Gore Verbinski, režisér filmu Piráti z Karibiku, zdejší pobřeží před devíti lety pro své slavné dílo nevyhlédl, po Wallilabou by neštěkl ani pes. Dnes se zástupy filmových fanoušků jezdí fotit u papundeklového paláce, ukazují na skálu „tam se přece houpal ten oběšenec“ a prohlížejí si zdejší „Síň slávy“, kde jsou fotky nejen hlavního piráta Johny Deepa, ale i ostatních herců a hereček. Já fenoménem pirátů nepolíbená jsem si zašla v hospodě do zdejší filmové svatyně, jak tydýt se usadila na rozvrzané židli a sledovala jsem vyšumělou a vyjetou kopii filmu, která zde stále jede v nekonečné smyčce. Ani s báječným míchaným nápojem mne ale tento filmový trhák neuchvátil. A tak se raději vracím ke stolu, abych si mohla objednat ještě jeden rum-punch, karibskou specialitku, po které se tak krásně točí hlava.

A druhý paradox? Opravdu se palác, který zde filmaři zanechali, ztrácí před očima. Lidé potřebují okapy, střechu, okna. Co na tom, že je vše jen z papundeklu. Zima tu nehrozí, a tak na vybudování domova postačí i filmové kulisy.

Po večeři si chceme opět trochu užít pevniny, a tak vyrážíme k inzerovaným vodopádům. Že jsem před chvilkou tvrdila, že tu nic není, a teď vyprávím o vodopádech? Další ze zdejších paradoxů. Vehementně tady turistům nabízejí procházku k přírodnímu divu – padající vodě. Vyrážíme po silnici, která je poměrně dost frekventovaná, navíc jsme ještě stále neuvykli, že se jezdí vlevo. Po slabé půlhodince ostřejšího ne příliš pohodového pochodu se dostáváme k ohradě s velkou cedulí inzerující vodopády a marně lomcujeme vraty. Vodopády jsou pro dnešek už zamčené. Pepík s Jirkou se ale nevzdávají, obloudili hlídačku vodopádů, která nás laskavě na pár minut do rezervace pouští. Pár minut, víc nám opravdu nebylo třeba. Vodopád rovná se čůrek vody padající do závratné hloubky cca dvou metrů. Nejlepší ze všeho byla nakonec malá tůňka obložená kameny. Po ujištění, že to opravdu je ten inzerovaný vodopád, se poděkujeme, fotí jen nenapravitelný turista Jirka. Nakonec stejně Marcelka na fotce vpadá jak černoch v tunelu, neb se mezitím rychle setmělo. A chcete ještě jeden paradox navrch? Úpravu celého místa, včetně plotu, občerstvení, toalet a stánku se suvenýry financovala Evropská unie. Nekecám, je to napsané na ceduli obrovské jak vrata od hangáru. A pak že na starém kontinentě nejsou finance….

Po této vyčerpávající exkurzi nás Aluša zavede do podniku na pobřeží, který je paradoxní až k neuvěření: šéfuje zde rastafarián Jaroušek, jak výčepního familiérně přezdívá Alena. Hned ve dveřích Jarouškovi hlásá naši národnost. Úsměv se mu rozzáří od ucha k uchu, okamžitě dostáváme slevu na rum a kdyby výčepní nebyl tak sjetej, určitě by našel to cédéčko Katapultu, které úpěnlivě začal hledat. Jaroušek je totiž slovanofil, vedle Čechů zbožňuje i Slováky a Poláky. Byl k nám nesmírně milý, v návštěvní knize má spoustu zápisů, samozřejmě česky, polsky a slovensky. Také sbírá čepice. Pokud v tyto končiny někdy zavítáte, přivezte mu prosím čepici s nějakým českým nápisem. Bude šťastný a jeho pohoda pak padne i na vás.

Odcházíme od Jarouška báječně naladěni, v ústech ještě chroupáme čerstvou kukuřici, kterou nám jako dárek připravil, když nám Wallialbou přichystalo poslední paradox: je nám báječně, smějeme se každé blbině (nebyla v té kukuřici náhodou marjána?), zápasíme s gumákem, který nás má dopravit těch několik málo metrů k lodi, když tu najednou nás ohodí zbloudilá vlna a Jirka, který člun chytá ve vodě, má mokrou celou půlku těla včetně tašky s foťákem. Jeho zvučné a hlasité doprdele završilo naši zdejší paradoxní anabázi.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Na malé plachetnici v Karibiku - 2012
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 :
Den nezávislosti


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 3.25
Hlasů: 4


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Na malé plachetnici v Karibiku - 2012

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.16 Sekundy