Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Svatý Vincent a Bequia
Poslalpepik v Monday, 21. May 2012 @ 15:28:08 CEST
Přispěno pepik

Stále při pobřeží ostrova Svatý Vincent se plavíme do města Kingstown, což je na zdejší poměry velké město. Hodně špatně se tady přistává, posádky jej tedy většinou vynechávají. Náš kapitán už to má lety bezvadně zmáklé: část posádky vysadí v prázdném přístavišti, které je určené pro velké výletní lodě, plachetnici zakotví v zátoce a vydá se s člunem k pobřeží kousek od rybí tržnice.

Kingstown je hlavním městem pro souostroví Svatý Vincent a Grenadiny – 32 ostrovů a malých ostrůvků, které jsou turisty vyhledávány údajně jako jachtařský ráj. No, já si ráj představuji jinak, ale pravda, já nejsem pravověrný jachtař. Sv. Vincent je z tohoto souostroví nejseverněji položený, a protože představuje 90 % rozlohy i obyvatelstva, je logicky obchodním a politickým centrem celého státu. Všechny Grenadinské ostrovy jsou řídce osídlené, dohromady mají méně než 10 000 obyvatel, a v podstatě jsou nerozvinuté.

Kingstown se svými 30 000 obyvateli nám připadá jako taková větší vesnice. Je tady sice dost bank, restaurací i obchodů, ale vše je takové malé, provinční. Na turisty tu příliš zaměření nejsou – hledali jsme pro našeho vnoučka Vincenta tričko s nápisem Sv. Vincent a byl to dost očistec. Ve městě se ale nechá koupit k jídlu vše, co potřebujete, tedy hlavně maso, které na Grenadinách už pak nikde prakticky nekoupíte.

My se rozhodli nejprve dělat trošku turistiku. I když občas sprchne, občas leje jako z konve, jedeme minibusem, který má stanici na autobusovém nádraží za rybí tržnicí. Za dva icíky (místní měna EC /eastern caribien/ dolar v hodnotě cca 7 Kč) se necháváme vyvézt nad město k botanické zahradě. Přestože to je nejstarší botanická zahrada na západní polokouli, vstup je zde bezplatný. Ale pozor na samozvané i oficiální průvodce, kteří nabízejí své samozřejmě zpoplatněné služby. My se nenecháme nachytat a sami procházíme po upravených cestičkách mezi pečlivě udržovanými záhony, kvetoucími keři a velkými starými stromy. Obdivujeme chlebovník, který byl na ostrov vysazen jako levný zdroj potravy pro otroky. Původní sazenice, jejichž potomci prý v zahradě také jsou, přivezl na lodi kapitán William Bligh z Tahiti v roce 1793. Zahrada byla cílem jeho cesty na lodi Bounty už v roce 1789, plavba však skončila slavnou vzpourou. V zahradě najdete také voliéru s papoušky, se skoro vyhynulým zdejším druhem S. Vincent.

Dolů do města již po svých, cestou procházíme i hřbitov, jak už má Pepík vždy ve zvyku. Tentokrát tiše nerozjímáme o pomíjivosti života, spíše se hlasitě divíme kozám, pro které je hřbitov tou pravou pastvou. Bez rušení se promenují po hrobech, jako by se nechumelilo, ožírají čerstvé kytky i trávu mezi rovy, v čemž jim konkuruje i několik desítek ptáků. Jednoduchá symbioza života a smrti, napadá mě maně.

Zeleninu, tedy vzhledem k cenám spíše jen česnek a zelí, kupujeme v tržnici, kde se Pepík hned skamarádí s jednou z prodávajících. Lísá se k ní a zjištění oboustranné náklonosti se chce s ní vyfotografovat. Jakmile však na něj dáma vycení svůj úsměv s dvěma hrdě osamocenými předními zuby, hned můj miláček couvá. „Ha ha, naběhl sis na nezainvestovanoou babu,“ smějeme se mu. Že nevíte co to znamená? Jednoduché vysvětlení najdete v povzdechu našeho známého Joži: „Své staré jsem nechal udělat nová prsa a ona mi pak utekla,“ stěžoval si. „Těch deset tisíc byla nejhorší investice mého života,“ dodal smutně. „No jo, musíš si vybírat takové ženy, které už mají prsa hotová, navíc liftink, nové zuby, upravený nos a pokud je hotova i endoprotéza, tím lépe,“ radí mu Pepík. No a tak nenápadně se narodil termín zainvestovaná baba.

Pivo si dáváme v pouličním stánku – takových příručních náleven přímo na ulici je tady hodně. Pijeme samozřejmě místní variantu Pepíkova a Jirkova oblíbeného moku pivo Hairoun, které dostalo svůj libozvučný název podle původního označení ostrova Sv. Vincenc. A tady stejně jako jinde na světě zjišťujeme, že české pivo je samozřejmě dobré, ale nikoli už jedinečné. Pivo se dnes vaří dobře skoro všude.

Po nalodění nás dnes čeká už jen cca 8 mílí na náš první grenadinský ostrov Bequia. Fouká tak akorát, plachtíme si v pohodě. Je to krásná dovolená, myslím si. Ovšem moje nesklerotické já se přidává: občas bych ale raději umřela … To když foukne a zahoupá mimo moje pocitové mantinely….

Na Bequii kotvíme v zátoce Admiralty Bay. Zátoka plná jachet z celého světa, oči přecházejí ze všech těch rozličných plavidel. Vykoupáme se, užíváme si. Ale všeho dočasu. Naším oblíbeným nafukovacím plavidlem vyrážíme na pevninu a prší!! V baru si dáváme rum punch (nechutnal jako ten historicky první a žádný jiný už tak nikdy chutnat nebude), a pak se nadchneme Aleniným návrhem: kousek odtud vlastní jeden Čech hospodu, pojedeme se za ním podívat. Pepík, který hospodu již navštívil, je vůči našemu nadšení krapet skeptický, ale v jádru souhlasí. Chytáme minibus s vyhlídkou brzkého piva u krajana. Ouha!!! Do minibusu pro 10 osob se nás nacpe 12 – žádný problém. Ale minibus nemá natankováno. Natankujeme, žádný problém. Problém nastal až po půlhodině, kterou strávíme čekáním na průvodčího, jenž zmizel neznámo kam. Naše středoevropské vystresované nervy si s námi pohrávají, domorodci stejně jako Alena s Mirkem jsou v naprostém klidu. Po asi 30 minutách průvodčí přichází klidně a nevzrušeně jako zkušený kantor do hodiny plné netrpělivých a nervózních žáčků. Náruč má plnou baget. Nenabídne nám, žádný happy end se bohužel nekoná. Ale aspoň se dáváme do pohybu. Když dosupíme asi 3 km do kopce na zastávku Diamont, stojí nás to 1 EC, jsme zmláceni více, než kdybychom celou cestu absolvovali stejně jako Pepík před dvěma léty pěšky.

Skoro čtyřicetiletý Michal z Počernic, osobnost, za kterou jsme se sem trmáceli, nás přijal velmi přívětivě. Usměvavý, komunikativní mladý muž. Nevím, zda měl zrovna dobrou náladu, či zda je takový pořád, ale usadil nás, přinesl pití a po chvíli nám začal vyprávět svůj životní příběh. Před několika lety se zde usadil a jako manželku si vybral zdejší královnu krásy. Údajně krásná, vysoká a štíhlá černoška mu povila klučinu a po pěti letech utekla se starým, ale bohatým a nemocným bílým Američanem. Nu což, Michalovi zbyl aspoň syn. Klučina je krásný po mamince a chytrý po tatínkovi. Nebo je to obráceně? Dnes už Michal nesmutní, že mu žena zmizela. Zařídil se zcela po svém: pořídil si ženu novou. „Ale s tou partnerkou to je trošku složitější, to si musíte poslechnout,“ navnadí nás Michal.

„Rozhodl jsem se, že do své restaurace potřebuji nějakou ženskou. A taky někoho, kdo by mi nahradil manželku. Koupil jsem si tedy lístek na Sv. Vincenta a zamířil do jedné vesnice. Sednu si do hospody a povídám majitelce: Mám bar. A potřebuji do něj nějakou babu. Měl jsem štěstí, měla tři dcery: 14, 17 a 28 let. Prý, abych si vybral, ale cpala mi zvlášť tu nejmladší. Vemlouvala se mi, že dcerunka bude na Bequii chodit do školy, pomáhat mi v baru a při tom …. Tak do toho nejdu, řekl jsem si, neboť zákony o zletilosti platí určitě i v Karibiku. A tak jsem si vybral tu prostřední: v sedmnácti letech přišla ke mně i s miminem. A nekraď!! To byla jediná rada, se kterou ji matka vypravila do světa. No a nyní tedy v baru obsluhuje sedmnáctka, ale žádná sláva to opravdu není, stěžuje si náš krajan. Nejraději by pořád čuměla do počítače a hrála nějaké hry. Musel jsem tedy „do světa“ znovu a hledat partnerku, která by mi nahradila manželku. Měl jsem štěstí, našel jsem ji opět na Vincentu. Jezdí za mnou o víkendu a stačí mi vždy vynahradit celý týden. A tak mám ženy vlastně tři: jednu jako matku mého syna, druhou na práci a třetí do postele,“ zakončil svou storry Michal.

„A to se nebojíš, že je zde rozšířený AIDS?“ špitnul nesměle kdosi z nás. „To víš, že jo, hned každou babu ženu na test HIV“. A Michal se zdlouhavě se rozpovídá na téma, kolik jaký test stojí. Má také vypracovaný systém, aby zjistil, která baba za co stojí – zda potřebuje test rychlý, ale dražší, nebo zdlouhavější a levnější.

Oba kluci poslouchali s pusou otevřenou, nechávali se unášet představami, ale po chvíli se opět vrátili na zem a pečlivě si nás s Marcelkou opečovávali. Přece jen tři baby v jedné, to je dobrý kauf, ne?? A navíc nemusí platit za žádný test!

Domů chytáme nekonečně dlouho taxi, ani nás nenapadlo jít dolů pěšky. Ještě gumákem k lodi a je tak akorát čas uvařit víno, které jsme neuváženě koupili. Svařák v Karibiku překvapivě nejen potěšil, ale i dostatečně zahřál.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Na malé plachetnici v Karibiku - 2012
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 :
Den nezávislosti


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.6
Hlasů: 5


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Na malé plachetnici v Karibiku - 2012

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.10 Sekundy