Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 6 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Výstup na sopku Soufriere
Poslalpepik v Monday, 21. May 2012 @ 15:04:45 CEST
Přispěno pepik

Ráno vyrážíme již v půl sedmé, čeká nás přesun do Chateaubelair, odkud chceme vyrazit na sopku Soufrière. Máme na paměti slova Pepíkovy kamarádky o síle slunečního svitu, ale to dnes opravdu nehrozí. Od rána zataženo, pošmourno. Kluci se nervózně balí na cestu: pivo, vodu, jídlo, nůž. Znepokojeně jejich přípravy s Marcelkou sledujeme. Balí se totiž, jako by výprava měla trvat minimálně tři dny. A když do báglu vedle pláštěnek přibalí i čelovky, to už začínáme blednout.

Přesto je všem jasné, že vrcholu nemáme šanci dosáhnout, když vyrážíme až v devět hodin. Ale jsme jednomyslně rozhodnuti, že se pokusíme prorazit nepřístupné oblasti a stoupat, kam se dá. Ten nahoře ale naše plány nesdílí. Nadělil nám proklatě nízkou oblačnost, šedivé mraky visící přímo nad stožárem, jenž je občas propíchne a z těch nebeských dírek se pak na nás valí nejprve mlha, poté jemné mžení, drobounké pršení, regulérní déšť i rychlé agresivní a nekompromisní spršky. Asi to s námi ten Nejvyšší myslel dobře. Ale nás neodradil, každopádně zbrzdil.

Z vesnice vyrážíme až poté, co přečkáme největší déšť. Jsme obaleni vším nepromokavým, co jsme v lodi našli. Každou chvíli se musíme opět schovat, to když Neptun přitvrdí. Už je jasné, že vrcholu s tímto časovým zpožděním dosáhnout nemůžeme. Ale nevzdáváme se, bojujeme dál.

Po asfaltové málo frekventované silnici pochodujeme cca šest kilometrů. Společníky máme nejrůznější: macho muže, za kterým se táhne s velkým rancem na zádech zedřená žena, mladíci s velkými mačetami i zhuleného starce (pravděpodobně mladšího než jsme my), který nám s bezelstným úsměvem nabízí čouda. Jeho holínky na silnici čvachtají, úsměv ovšem nemizí. Asi po hodině pochodu silnice končí a my se dostáváme na pobřeží. Jak Pepík avizoval, „těží“ se tu kameny. Pod těmi uvozovkami si představte udřené shrbené ženy, které kameny shrabují, sbírají a v nůších nosí na hromady. Pokračujeme po pobřeží tak dlouho, až narazíme na ústí řeky. Skládá se z různých meandrů, proudů a miniříček. Přeskakujeme, obcházíme, brodíme se. Po jednom obzvlášť libovém brodu, kdy nám voda dosahuje až do půli stehen, rozesměju Vsetíňáky, když Pepíkovi zavelím: „Prosím tě, vrať se zpátky do vody, zapomněla jsem to brodění vyfotit!“ Od Pepíkových řečí a mé inzultace mě zachránil Jirka. „Neboj, stačil jsem to blejsknout, jak tě Pepík převáděl.“ Je to tak, Jirka je Pepíkův dobrý kamarád.

Z pobřeží je nutné zabočit ve správnou chvíli nahoru do hor. Máme štěstí, občas se po pobřeží trousí mladí muži, každý s mačetou, buď v adidaskách, nebo v holinách. Rychlí, výkonní, ve svém spěchu krásní. Jeden takový nám poradí, kde se od moře odpoutat.

A tak stoupáme vyschlým korytem řeky. Kde jsou brody, kde je zurčící osvěžující vodička! Jazyk se lepí na patro, je horko, mrtvolno. Na sopku se leze brzo zrána, naše zpoždění se startem a dešťovými přestávkami se nám krutě mstí. Naštěstí s sebou máme pivo a vodu, umíme si poradit. Horší to je, když narazíme na úzké a tmavé kaňony. Příkré vysoké skály sousedí tak těsně, že mají mezi sebou malinkou škvírku, navíc jsou natolik zvrásněné, že oblohy a božího světla nevidět. Vy, kteří znáte přírodu a její zákony, jste už nyní určitě zpozornili. Co se tak může skrývat v temných zákoutích, skalních průrvách, kam slunko nedosáhne? Samozřejmě netopýři!! Vystartovali na nás se svým křikem, hlukem několik desítek či spíše stovek poplašeně kmitajících křídel. Nalétávali do nás, splašenější a vyděšenější než my. Ve zkratovitých manévrech se nám poděšeně vyhýbali. Už jste to někdy zažili? Nepřeju to nikomu. Já, která mám fobii z toho, že bych se měla dobrovolně dívat na Hitchcockovy Ptáky, jsem rovnýma nohama v netopýří reality show. Utěšuje mne pouze, že v tom nejsem sama. Marcelka se klepe odporem stejně jako já. „Máme kapuce!“, nevím, která z nás to úlevně vydechla. A tak jako zakuklenci se zaťatými zuby postupujeme vpřed a ty bestie na nás stále nalétávají. Podezírám Pepíka s Jirkou, že ti si řádění malých černých bestií užívali. Jisté je jen to, že Jirka zběsile fotil. Hm, na fotkách vyšly akorát dvě vyděšené zakuklené baby na černém pozadí.

Ale i tuto nástrahu jsme samozřejmě překonali a stoupáme dále vzhůru. Stezka se opět mění, nyní máme kamennou skluzavku. Kdybychom se měli šoupat po zadku dolů, to by bylo žůžo. Ale my stoupáme vzhůru, v očích se nám ještě zrcadlí hrůza z netopýřích náletů. Kloužeme, padáme, šplháme po všem možném i nemožném. A najednou spatříme mávající ruce a ústa volající: „No, no, it is not good way!“ Až po chvíli zahlédneme na zdejší poměry opravdu krásného chlapa. Svalnaté paže, vyvinuté bicepsy, krásně vyrýsovaná hlava a bystré oko. Adidas na nohou pak jen dokresluje, že náš přízrak patří k lepší zdejší vrstvě. A co že nám to vlastně chce sdělit? Jdeme blbě!!! Toto není cesta na sopku. A navíc je krasavec inteligentní, pomyslím si, když poznal, kam se bílé tváře hrnou :)) Snažím se navázat kontakt, laškovně se ptám, cože to vleče za vak na zádech. „Marihuanu,“ zní lakonická odpověď. Nechci vypadat jako jelito, přesto se blbě ptám: „Realy?“ „Oh yes,“ odtuší pašerák marihuany shovívavě. A nabízí se, že nám ukáže správnou cestu. Samosebou se musíme vrátit. „Má těžký vak, jinak by nám jistě galantně přes ty šutry pomohl,“ omlouvá ho moje frivolní ego. Ale kluk je fakt milý, jako skoro všichni místní. Vracíme se s ním, čeká na naše neohrabaná gesta, nemotorné pohyby. Jediný Pepík mu stačí, a tak nás Adonis opouští, aby cestu ukázal aspoň jemu. Z této pašerácké stezky jsme se naštěstí nevraceli příliš daleko.

Na zcela nezřetelné odbočce se pouštíme do prudké stráně mezi malá políčka zeleniny a marihuany. Kdo je tady obdělává? Kdo je tady zalévá? Těch pár utrápených a uvázaných krav, jejichž výhružného bučení se bojím, určitě ne.

Na pálícím slunku se po asi půl hodině dostáváme k vysněnému záchytnému bodu: k domku Pepíkova kámoše, človíčka. Je přesně takový, jak sem si ho přestavovala a jak jsem ho z fotek znala: malý, vysušený, snědý, vymóděný a vysmátý. Uprostřed rtů věčně přilípnuté cigáro, ušmudlanou rastafariánskou čepici naraženou našikmo, pomalé pohyby a srdce na dlani. Pepík mu předá dárky: salám, sýr a chleba. Potěšilo ho to, jako bychom přinesli drahé kamení. Velkoryse nám nabídl, že můžeme jeho přístřeší užívat. Uvelebím se na lavičce, která má ambici aspirovat na sem divů světa: bambusová, lehká, vzdušná ve stínu s úžasným výhledem na moře, pobřeží i okolní zalesněnou horu. Nejúžasnější je ale pocit, který získáte, když na ni usednete a klátíte nohama: nic není nemožné, nemožné není důležité, svět se nezbláznil, vesmír je v naprostém pořádku. Důležití jste jen vy a okamžik, který tady právě prožíváte. Naše parta, vždy veselá a štěbetavá, náhle zmlkne a oddává se kouzlu okamžiku. Pod námi modré moře, bujná zelená vegetace, tetelící se vzduch a my v bezpečí a stínu poblíž vyrovnaného a mírumilovného človíčka. Tak tady je tedy opravdu ráj.

Je pravdou, že prvotní okouzlení brzy opadne, proto asi lavičku nominace na div světa minula :)) Prozřu a rozhlížím se kolem. Nejprve mě do uší praští rozřachané rádio naladěné na nevím jakou anglicky mluvící stanici. Naprostý surrealismus, zde v této pustině, kde není voda, není elektřina, není spěch. Poté začínám vnímat i psíka, který šťasten, že mají návštěvu, vyžaduje pozornost. A pak se plně zaměřím na človíčka a jeho svět: před chalupou hoří věčný oheň, ve kterém se povaluje chlebovník. Vypadá to, že se jedná o pravidelnou denní stravu obyvatele tohoto ráje. Shovívavě reaguje na moji otázku a ukáže na obří strom, jenž ho jednotvárnou stravou zásobuje. Ale dál už se se mnou nezdržuje, má totiž velkou hoňku. Odněkud z vesnice přitáhl kus skla a nyní „zasklívá“ jedno z otvorů svého příbytku. A jak taková práce vypadá? Nejprve potáhne zhluboka z cigára a soustředí se na to, jak dým volně prostupuje celým jeho tělem. Poté uchopí kladívko a několikrát zatluče hřebík. Pak si musí na prahu chaloupky odpočinout. Dále vstane a lenivým pohybem prohrábne oheň. Po nutném odpočinku si dopřeje opět čouda a pak už je nutno opět zasklívat. Ale ouha, nemáme hřebíky!!! Sáhne dozadu, vybere pár starých ohnutých klínců a zručně je narovná. A zase už si musí dát čouda. Déle už jsem to nevydržela a začala se věnovat své svačině a krásnému výhledu. Jsem přesvědčena, že takto to jde u človíčka minutu za minutou, hodinu za hodinou, den za dnem. Pozor ale! Pro vodu chodí 2x až 3x týdně dolů do vesnice. A to je ta poslední informace, o kterou je ochoten se s námi podělit - ty naše dary nebyly zase až tak veliké!! Nakonec se s námi ještě vyfotí. Dnešní příděl marjánky byl asi dostatečný, jinak by se musel z toho pózování picnout, a my se pomalu loučíme. Psík nás ještě kousek vyprovází a po chvíli se věrně vrací domů.

Jak už jsme si předem řekli, nemáme ambici dosáhnout vrcholu. Už je poledne, slunko pálí, ranní mraky nenávratně pryč. Stoupáme ještě asi půl hodiny, když se spontánně rozhodneme vrátit. Bohužel jsme si nerozuměli s Pepíkem, který chtěl, abychom došli aspoň k velkému stromu se vzdušnými kořeny, který je zdejší zajímavostí. No co už. Útěchou nám byl pár mladých Němců, které jediné jsme cestou potkali a kteří nám naše odhodlání vrátit se zcela schvalovali. Byli až na vrcholu, vyráželi ovšem brzo zrána, a navíc byli ve věku našich dětí.

Cesta dolů a cesta zpět je vždy lepší a rychlejší. Dokonce jsme našli zkratku, jak se vyhnout netopýřím průrvám, a na pobřeží jsme byli coby dup. Brody, kameny, asfaltka a už je tu první nenápadný krámek ve vesnici Richmond Beach. „Pivo,“ řveme unisono. To chutnalo!! Není divu, že jsme si dali repete. Nohy unavené, bolavé, tělo zmožené a hlava plná zážitků. Nic těžkého si přivodit jemnou a krásnou opilost.

Na tu pak můžeme svést náš polní pych. Citrony, banány, grepy. Krást banány z plantáže jsme se báli nejvíc a byli jsme také po zásluze potrestáni – banány nezralé, nejedlé. Zato divoce rostoucí citrony a grepy, jejichž šťáva nám stékala po bradě jako miminu mlíčko, na ty nezapomenu. A nahospodařené citrony pak sdílely několik dní Jirkovy míchané nápoje.

Povzbuzeni citrusovými plody se vydáváme ještě do parku na vodopády. Chyba! Copak jsme se dost nepoučili? Platí se vstupné, přestože vodopády zkultivovány opět našimi penězi z Unie, navíc padající vodu ani nenajdeme. Pouze takový malý čůrek. „Kvůli tomu vstupné?“ žalujícím hlasem doráží Pepík na pokladní. A krásná mladá dívenka ve službách státu mu objasní, že ten správný vodopád se nachází jinde, než jsme si mysleli. Je krásná, mladá, svěží a dychtivá. A tak se necháváme vést zpět až k tomu pravému přírodnímu divu. Aspoň nám tady udělala skupinovou fotku, protože takových vodopádů jsme už viděli ….

Pivo z krámku se rychle odpařilo, soumrak se začíná snášet a my zrychlujeme krok. Únava už mne prostupuje zcela nekompromisně. Na začátku vesnice, kterou asi po hodině dosáhneme, začíná hrozit déšť a bouřka. Nízké mraky hrozí strašidelněji než ráno. „Volej Alenu, ať pro nás na gumáku přijede!!“ Pro unavené a zmožené turisty je telefonní hláška „Momentálně nedostupný“ jako studená sprcha a rozbuška zároveň. Co budeme dělat? A když ani po třetím zvonění se Alena neozvala, volíme nejlepší a chytrou variantu: najímáme si za 10 EC klučinu s člunem, který nás na Solovan doveze. Pravda – v zátoce tápeme, hledáme, bloudíme. Klučina trochu znervózní, zvlášť když velké vlny jeho malým člunem cloumají, ale šťastné shledání na palubě je vyvrcholením dnešního dobrodružství. Jen Pepík lituje, že klukovi nedal jedno ze svých triček určených k tomu, aby potěšily zdejší lid. Na palubě voní báječné rizoto (už dlouho mi tak žádné jídlo nechutnalo) a pizza, Aluša nás vítá sice s otevřenou náručí, ale s vyčítavým pohledem: „Proč jste mi nezavolali? Mobil hlídám už od čtyř hodin.“ Nikdo nám doteď nevysvětlil, jak to, že jsme se na Solovan nedovolali.

Hvězdná noční obloha nás zastihla u sklenky jak jinak než míchaného nápoje. Vyprávíme Mirkovi a Aleně veškeré dnešní zážitky a usměrňujeme naše zkušenosti: kdybychom měli ještě jednou jít na sopku, budeme už chytřejší: necháme se lodí zavézt přímo až k úpatí sopky, přímo do kaňonu vyschlé řeky, a to hned ráno v 7 hodin. To by v tom byl čert, abychom vrcholu nedosáhli jako ti dva Němci!

 
Příbuzné odkazy
· Více o Na malé plachetnici v Karibiku - 2012
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 :
Den nezávislosti


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.8
Hlasů: 5


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Na malé plachetnici v Karibiku - 2012

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.07 Sekundy