Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 Pro dnešek jsme suchozemci
Poslalpepik v Monday, 21. May 2012 @ 14:57:06 CEST
Přispěno pepik

Dnešek se opět bude odlišovat od většiny dní zde strávených. Máme v plánu chovat se jako suchozemci a pobývat většinou na pevnině. Plán pro nás připravila Aluša, která na poslední chvíli cukla z role velitelky zájezdu a zůstala věrně s kapitánem na lodi. A jaký ďábelský plán pro nás vymyslela?

Vyjedeme autobusem kousek nad město a podíváme se na vulkán a sirné lázně, pak si prohlédneme přiléhající kakaovou plantáž, sejdeme dolů zpět do města a minibusem dojedeme napříč ostrovem do hlavního města Castries, kde už věrně bude čekat Solovan s dvoučlennou posádkou.

Takhle vymyšlené a napsané to vypadá báječně, přehledně a velmi snadně. Skutečnost však byla jiná a jak už u nás bývá zvykem, i krapet dobrodružná. Začátek ovšem ničemu takovému nenasvědčoval: nejprve dlouhé křupavé čerstvé rohlíky (nejlepší v Karibiku), které mi evokují dávno zaniklou malostranskou pekárnu v Mostecké ulici v Praze. Stačí mi zavřít oči a už opět cítím ten pocit vyvolenosti, že v době gumových rohlíků a unifikovaných housek (ale za 30, resp. 45 halířů!!!) křoupu křehoučké dlouhé rohlíky, které mi Pepík z oné slavné pekárny nosíval. A tak stojím v uzounké uličce na ostrově St. Lucie a vzpomínám na totalitní pečivo. Věřili byste tomu? Ale na vzpomínání a plenění pytlíku s pečivem mám nárok i dost času. Kluci totiž mění peníze. A měnit v těchto končinách peníze, to je jen pro silné a trpělivé nátury. Fronty, úřední šimlové a nekonečné množství času. Jediná útěcha je, že banky jsou většinou klimatizované.

Pytlík s pečivem zmizel v našich břichách jako by to bylo jen pár drobečků, peníze vyměněné, a tak vzhůru utrácet!! Že chceme utrácet, to si předsevzali všichni kolem nás. U kostela, kde stojí autobusy (na jedné straně směrem na východ ostrova, na druhé straně opačně), samozřejmě žádné jízdní řády. Až se minibus naplní, jede se. Pokud není plno, máte smůlu. A to i v případě, kdy je pouze jedno místo neobsazené. Na toho posledního loudu se čeká třeba půl hodiny…. Fascinuje mne, že všichni čekají trpělivě a odevzdaně. Nikdo se nevzrušuje. Já, která běhám i na schodech v metru, jen aby mi vlak, který jezdí každé tři minuty, neujel, s úžasem hledím na mladíky, stařenky, matky s dětmi i muže středního věku, jak jsou lhostejní, trpěliví. Nevzrušeně zaujmou místo a tupě zírají do blba, v lepším případě se sluchátky v uších nebo mobilem v ruce. To já bych nejraději lítala po celém náměstí a naháněla zbloudilé a pomatené, kteří nevědí, že chtějí jet tam, kam právě já.

Ale to jsem krapet odbočila, my totiž ještě do minibusu nenastupujeme. My se ptáme, jak a kudy můžeme na vulkán. A teď je právě ta pravá chvíle pro místní šíbry, kteří se domnívají, že naše jediná touha je vyměněné peníze utratit, nebo ještě lépe utratit peníze nevyměněné, tedy americké dolary. Za horentní sumy v US dolarech nám nabízejí nejrůznější výlety – na vodopády, na vulkán, do lázní, na vyhlídku, nevím kam ještě. Jen tu kakaovou plantáž jaksi v repertoáru nemají. Ale i kdyby měli, nejedeme. Ceny jsou opravdu horentní. Pepík je bojovník: nevzdává se a zkouší, jak je z našich cest zvyklý, několik variant. Všechny špatně. Zajímavé je, že nikdo nám neporadí, kterým minibusem máme jet. Každý nás chce jen pro sebe. Dokonce i řidič minibusu chce od nás americké dolary, a to sumu, jež nás omráčí. Tak nic, necháme minibus s lotranským řidičem odjet, i když jel naším směrem. Ve městečku už jsme nyní tak profláklí, že i ti šíbři se od nás odvracejí, protože už prozřeli, že s nám žádný kšeft neudělají. A tak u kostela trdlujeme přes půl hodiny. Z bezvýchodné situace nás zachraňuje pasažér dalšího minibusu – poradí, ať jedeme vzhůru směr Vieux Fort a po cca 3 km vystoupíme. Ještě dal pokyny našemu šoférovi. Byl to asi povahou Evropan - sehnal čtyři duše jako doplnění posádky a brzy jsme za 2 EC vyrazili vzhůru.

K vulkánu, jehož součástí jsou i sirné lázně, jsme došli bez problémů. Pravda, vstup 20 EC nás zaskočil, zvlášť, když to byl vstup bez koupele. Pokud se chcete koupat, platíte víc. Ale my čtyři jsme si sirného vulkanického bahna užili svého času na italských Lipanech, a tak smrdět zkaženými vejci, obalovat se horkým bahnem, když nám je vedro i v kraťasech, to se nám opravdu nechtělo. Ke vstupnému nám byl přidělen i průvodce – tedy průvodkyně, kterou Pepík nevím proč briskně odmítl. No, asi se mu se svým širokým zadkem a kalhotami obtaženými přes sulcovitá stehna na nelíbila …. A tak se za 20 EC fotíme a obdivujeme aktivní vulkán s jeho žlutými sirnými krajkami, tajemné čmoudily připomínající umělecké dýmy na diskotékách z 80. let a do toho všeho jemný a vytrvalý deštík. Prcháme. Prcháme směrem vzhůru, kde je nově postavená budova muzea vulkánu. Není to tu sice nikde napsáno, ale napadá mne, že budovu asi opět financovala Evropská unie. Opět je to totiž pěkná bejkárna. Betonové monstrum s minimem informací, na dvaceti opuštěných toaletách neteče voda, v místnostech se prohání místo návštěvníků vítr. A podle toho, jak si nás ostraha považuje, byli jsme za ten den jediní, kdo sem zavítal. Promítá se tu nějaký film, a tak se při projekci aspoň ve stínu nasvačíme, i když pod nápisem, že jíst se tady zapovídá…

Vulkán odškrtnut, lázně odškrtnuty, tak tedy vzhůru na kakaovou plantáž – Coco farm. Ptáme se asi dvacetkrát a všechny odpovědi jsou ve své podstatě totožné: stoupat dále vzhůru, přehoupnout se přes kopec a jste tam. Jo, našli jsme cestu, našli jsme plantáž. Ale jak v těchto zemích jde pokrok rychle kupředu, tak se vše rychle mění. Z plantáže nás hnali svinským krokem, že se musíme nahlásit v recepci. Nic se nedá dělat, míříme do recepce. To jsme ještě ale netušili, že recepce je součást hypermoderního luxusního areálu, který se právě staví. Nicméně přijímací mechanismus funguje: krásná mladá dívka bezchybně hovořící anglicky nám svou sladkou pusinkou od čokolády sděluje, že plantáž si můžeme prohlédnout, můžeme si prohlédnout i výrobu pravé čokolády z kakaa, ale musíme zaplatit. Cena v amerických dolarech byla tak nehorázná, že jsem ji okamžitě zapomněla. Nicméně jsme se všici zatvářili, že no problem, že tedy zaplatíme a jdeme. „Ale kdepak, tady je to pouze na objednání, nejbližší volný termín mám za týden,“ bezelstně nám prozradí sladká pusinka. No, nezabili byste je? My ne, my jim jen ukradli jeden kakaovníkový plod, který s Pepíkem už známe z Brazílie. Nezmýlili jsme se, vzali jsme ten nejlepší. Ale Neptun, který bdí nad našimi kroky, nás za krádež potrestal. Plod jsme vláčeli celý den až na loď, ale pak jsme na něj zapomněli a až dokonce plavby zůstal na palubě. Předpokládám, že čistotná Aluša ho po našem odjezdu s úlevou hodila do moře.

Tak Coco farm se nekoná, sice nesplněno, ale odškrtnuto. A už nás můžete zastihnout na silnici, jak se spouštíme podle plánu zpět dolů. „Zastaví vám minibus, kdykoli na něj mávnete,“ zněla rada od Aluši. Ale mávejte na minibusy, které nejezdí, a když už konečně nějaký kolem sviští, je narvaný k prasknutí. A tak hrdinně šlapeme, bouře se blíží. Zastavil taxík. Byly jsme s Marcelkou hrdé, že jsem usmlouvaly polovinu ceny, i tak byl na zdejší poměry předražený (20 EC pro všechny). Ale jedeme, staví nám i na vyhlídce, kde získáme krásné fotky nad městečkem Soufrière.

A pak už žádné další dobrodružství, pomineme-li hodinové čekání na minibus a poté další půlhodinu, než se zaplní. Za 8 EC jedeme hodinu a půl napříč ostrovem, Pepík mně a Marcelce vybojoval krásná místa vedle řidiče. Obdivujeme zdejší vegetaci i jako had se kroutící silnici, stoupající nekonečnými zákrutami nad moře, aby se zase poslušně svíjela dolů k mořské hladině.

V Castries na nás na nádraží čeká Alena. Aleno, díky!! Jak jsi nás v tom mumraji našla, to nepochopím. Aby to nebylo takové jednoduché, hned začíná pršet. Déšť je sice teplý, ale i zde v Karibiku mokrý. Přístřeší nacházíme v přístavní hospodě, kde do těla doplníme rezavou tekutinu. Déšť ustal, pivo vypito a vyrážíme na obhlídku města. Z mé zkušenosti: lepší tržnice než památky, stručně řečeno. Městem vedou pulzující ulice, všude hodně aut, stánky, tržiště. Obchodní středisko ostrova je rušné přístavní město založené na místě velkého přirozeného přístaviště. Můžete tu nakoupit spoustu tretek ve stáncích, k dispozici je v přístavu i velký supermarket. Tak jsme město procourali, ale nakonec byli rádi, když jsme se pod suchozemském dni ocitli opět na palubě Solovanu. Už si začínám připadat jako mořský vlk, houpající se palubu upřednostňuji před nudnou pevninou :))

 
Příbuzné odkazy
· Více o Na malé plachetnici v Karibiku - 2012
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Na malé plachetnici v Karibiku - 2012 :
Den nezávislosti


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.5
Hlasů: 2


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Na malé plachetnici v Karibiku - 2012

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy