Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 5 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Svatojakubská cesta 2011 Kniha o pouti
Poslalpepik v Wednesday, 04. January 2012 @ 21:56:51 CET
Přispěno pepik



V prosinci 2011 jsme samonákladem vydali knihu o našem putování s názvem Z Prahy do Santiaga de Compostela.

Na 135 stránkách si můžete přečíst, jak jsme se vypořádali s faktem, že jsme jeli sami dva a bez jakékoliv podpory. Během cesty se nakupila spousta problémů, zvlášť když jsme nejeli se stanem, a byli jsme nuceni si každý večer hledat nějaké ubytování. Potkali jsme hodně zajímavých lidí a velkou změnou prošlo také naše manželství. Přestože jsme spolu již 36 let, teprve nyní jsme se řádně poznali. A to vše se v textu promítlo.

Kniha je doplněna podrobnou statistikou, mapičkou, najdete zde fotografie černobílé i barevné.

A proč jsme vše knižně zpracovali? Jednak abychom si pouť uchovali jako jedinečný zážitek, který nás dost podstatně změnil, a jednak proto, aby naše cesta sloužila jako inspirace či jako příklad ostatním. Vždyť když jsme to dokázali my, dokážete to taky!

Pokud máte zájem, na dobírku vám knihu rádi pošleme, napište na adresu: kozakkopanina@seznam.cz. Další důležité informace o Svatojakubské pouti naleznete na www.ultreia.cz. České sdružení Ultreia si vytklo za cíl vytyčit Svatojakubskou trasu i na našem území se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Ultreia sdružuje české poutníky a udržuje kontakty i se svými zahraničními partnery.

Buen camino!

A toto je naše jediná reklama, která vyšla v časopise Cykločtení:

Další knížka s cykloturistickou tematikou vydaná vlastním nákladem je mezi námi. Jmenuje se Na kole z Prahy do Santiaga de Compostela a její autorkou je Květoslava Kozáková. Je brožovaná, má 138 stran, obsahuje černobílé i barevné fotografie a lze říci, že se jedná o vydařené dílko. Protože ale bylo vydáno tzv. malonákladovým tiskem, těžko ho budete shánět. Cykločtení, jaro 2012

A malá ukázka z naší knihy:

Obec Vézelay jsme si vytyčili jako jeden z cílů, které nesmíme minout. Přestože se jedná spíše o větší vesnici s pouhými 700 obyvateli, mezi poutníky je velkým pojmem. Začíná zde totiž jedna ze Svatojakubských francouzských cest. Vézelay se nachází na skalnaté vyvýšenině, která je součástí pohoří Morvan. Známé je zvláště basilikou sv. Marie Magdalény, díky jejíž mimořádně umělecko-historické hodnotě je zapsána do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Již z Prahy se těšíme, že se tu potkáme s ostatními poutníky, získáme informace o pouti a že bude konec našemu putování způsobem pokus-omyl. K Vézelay se upínám již pár týdnů.

Po přespání v gîtes u rybníčku šlapeme celý den, co to dá. Ve starém opevněném městě Sémur-en-Auxois před katedrálou potkáváme zajímavý párek. Dva starší američtí manželé putují na kole napříč Evropou. Doletěli do Barcelony a za čtyři měsíce chtějí skončit v Londýně. Oba vysportovaní, štíhlí, vysmátí. Povídáme si s nimi asi půl hodinky a Pepíka jakoby náhle polil živou vodou. Omládl, narovnal se, rozzářil se. A teprve při téhle debatě si uvědomuji, jak je komunikativní Pepík ve Francii němý. Jeho angličtina, němčina i pár italských slovíček je pro uši francouzských vesničanů jako šumění mořského přílivu. Ani ve francouzských infocentrech neumějí, nebo spíše nechtějí mluvit cizími jazyky, pokud zjistí, že se s nimi domluvíme francouzsky. A tak Pepík je již několik dní odkázán jen na moji konverzaci. A najednou Američan stejně starý jako on a se stejným zájmem. Jak si tak kluci povídají, skáčou si do řeči a gestikulují, uvědomuji si, že i Pepíkův partner je z debaty nadšen. Aby ne, vždyť i on putuje jen se svojí manželkou a navíc, oni mají dvoukolo. Tak to bych já asi nevydýchala. S manželem je mi dobře, ale jsem šťastna za chvilky, kdy si každý jedeme po svém a oddáváme se svým myšlenkám. Když v kopcích zaostávám, myslím, že ani jednomu z nás to nevadí, naopak rádi si od sebe odpočineme. A ti dva chudáci pořád spolu. Nahoru, dolů, na křižovatce, pořád. Takový handicap by u mne nevyvážilo ani pomyšlení, že bych mohla šlapat o polovinu méně.

Po srdečném rozloučení s Američany a oboustranném přání šťastné cesty se nám jede veseleji. Ovšem do chvíle, než narazíme na státovku, na mapě značenou jako červenou linku, což znamená jen jedno: hustý provoz. Rázem se ocitám na jiné planetě - jakoby sluníčko zašlo, obloha se zatáhla, vůně vyvanuly a zvuky odumřely. Vnímám jen silnici a kolem mne svištící auta a kamiony. Naštěstí je celkem široká krajnice, utěšuju se, to se pojede celkem dobře. Abyste rozuměli, nenávidím jízdu za velkého provozu. Jakmile se ocitnu na frekventované silnici, zhroutí se mi můj milovaný cyklistický svět. Někteří řidiči neodhadnou vzdálenost při předjíždění a doslova se o cyklistu otřou, jiní nás považují za obtížný hmyz a zahání nás troubením do stran, další naopak jedou za kolem dlouho a opatrně, bojí se předjíždět a za nebohým cyklistou se vytvoří nebezpečná kolona. Mými největšími protivníky jsou ovšem kamiony. Jednak mě zastrašují svým burácivým hučením, jednak si za sebou vezou tzv. vzdušný pytel. Jakmile kolem vás přesviští, náraz vzduchu bicykl rozkmitá. Věřím, že se najdou silní a nebojácní, kteří pouze v takovém stylu jízdy nacházejí adrenalin, moje ego je však kamiony pravidelně zadupáváno do země. Nenávidím kamiony a to i ty, kteří burácejí málo a jsou ohleduplní.

Ale po krajnici, i když na jiné planetě, to jet mohu, gestikuluju dozadu Pepíkovi, který má moji fobii dávno přečtenou. Při cestě napříč Evropou nemohu přece počítat s tím, že svatý Jakub vyhlásí zákaz vyjíždění aut, že? Chvíli se bavím myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby měli cyklisté nějaká svá práva vůči automobilistům. Ono už to ale pomalu začíná. Například v Mnichově mají cyklisté a bruslaři vyblokovaný jeden večer v týdnu, kdy auta nesmí do vybrané čtvrti a oni se tam mohou prohánět sami. To by se nám v Praze líbilo! Věřím, že by se do historického centra sjížděli cyklisté i bruslaři z širokého okolí, určitě by to přineslo i turistické oživení.

A jak tak spřádám své futuristické myšlenky, najednou se kolem mé tašky otře auto. Úplně vyjeknu a vracím se zpět do reality. To jsem ovšem neměla dělat. Zaostřím a uvědomím si, že krajnice nenápadně vymizela a já jedu na regulérní frekventované silnici, zcela ničím nechráněna. Pepík vzadu tuší zradu, a tak je hned za mnou, jede hodně vprostřed silnice, aby mne co nejvíc uchránil. Ovšem moje mozkové centrum je ve střehu a v křeči. Registruje každé auto, každý náklaďáček i nevinnou dodávčičku. A když se na mne řítí kamion s návěsem, zatnu zuby a jedu už jen silou vůle. Vydržím, vydržím, drtím mezi zuby. A v tom se to stalo! Jedu prudký kopec dolů, za mnou kamion, dole ostrá zatáčka. A v zatáčce si já a můj kamion dáváme rande s protijedoucím náklaďákem s návěsem, který se vynořil z protějšího kopce. Všichni tři jedeme rychle a dole v zatáčce (samozřejmě bez krajnice) brzdíme. Kluci šoféři se leknou jeden druhého, ubohou vyklepanou cyklistku v ten moment vůbec nevnímají. A jak se sami sobě vyhýbají, já zatlačena na svodidlo. Z posledních psychických sil křečovitě brzdím a snad jen svatý Jakub vyrovnává vibrace naloženého rozjetého kola. Oči upřené na silniční jizvy způsobené méně šťastnými hosty této hnusné zatáčky, která tvoří dno spojených nádob úzké vozovky, jsem ji projela. Hned poté mne čeká stoupání, tedy zklidnění. Bez hlesu šlapu, otřesena do morku kostí. Pepík si musel hodně oddychnout. Ale po chvíli je zneklidněn, že nenadávám, neotáčím se, neodporuju. Šlapu, šlapu, nepřemýšlím. Ani se neraduju, že jsem vyvázla bez škrábnutí. Ani si nepředstavuju, jak malinko mne dělilo od toho, abych brkla o svodidlo či o rychlá kola burácivého netvora. Šlapu, šlapu, v hlavě prázdno. Zastavuji teprve asi až po čtyřech kilometrech a teprve tehdy se mi rozcvakají zuby a celá se roztřesu. Silou vůle potlačuji emoce. Co se mohlo stát… co kdybych… co by Pepík se mnou dělal… A už to jede, už je má mysl k nezastavení. Přesto mlčím. „Měli jsme kliku,“ hlesne můj parťák. „Ale to bude dobrý, zvládla jsi to perfektně, jsi šikulka,“ snaží se mne povzbudit. Stále ale mlčím a potlačuji sílící strach. Roste, bobtná, úkosem se podívám na provoz vedle mne a strach mě celou pohlcuje. Vší silou se bráním, nemohu dopustit, abych se bála opět nasednout na kolo a pokračovat v jízdě. Musím přece jet dál! Zhluboka dýchám, třesu hlavou, křečovitě se usmívám. A strach přestává narůstat, pomaloučku ustupuje. „Ještě chvilku,“ žadoním. „Nech mě ještě chvilku vydýchat!“ Šťasten, že příhoda nemá žádné zjevné následky, nabízí jídlo, pití, odpočinek. Nic z toho nepotřebuju, jen trošku času. „Neboj, za chvíli vjedeme na vedlejší silnici, bude líp,“ chlácholí mne. Po pár minutách jsem se otřepala, nasedám na kolo a pokračuju v jízdě. Projíždějící auta mne však stále straší, každé se zdá být mým úhlavním nepřítelem. Já matěj! Situace, ze které by si každý jiný nic nedělal, mne úplně odrovná. Vždyť se nic nestalo! Ještě před pár lety bych se tomu zasmála, s vyšším věkem však je člověk opatrnější a ustrašenější. Strach ale musím potlačit, musím přece dojet. A tak zatnu zuby a myslím na krásné chvíle, které jsem strávila se svými dětmi. Na prázdniny, společné cestování, jak jsme je učili mluvit, chodit, jak šly poprvé do školy. Promítá se mi v hlavě celý film jejich dětství. Po pár kilometrech se silnice opravdu zklidní, těžký provoz zabočuje vpravo.

Hurá, mám vyhráno, raduju se. Ale protrhnout cílovou pásku daleko před cílem se nevyplácí. Bezprostřední strach je sice fuč, ale stres z provozu se bohužel usídlil v mé hlavě na dlouho. Každý večer při plánování další etapy se mi dělá zle při pohledu na červeně značené silnice. Každou chvíli mučím Pepíka otázkami, jestli na té silnici nebude provoz, jestli tam nejezdí kamiony. Jako kdyby to chudák mohl vědět!

Není to strach, je to o mnoho horší. Permanentní stres, který se vůlí a rozumem nedá ovládnout a potlačit. Můj ochránce je ze mne zoufalý, už skoro tak vystresovaný jako já. Nejradši by všechna auta zahnal, sám vyhledává varianty nejklidnějších silnic, i když ví, že taková varianta je na úkor rychlosti i vzdálenosti. Ale nezatratil mne a i když sám nechápe, stejně asi jako nechápete vy, snaží se porozumět a vyjít mi vstříc. Kamiony nazývá kamošema a jakmile se někde objeví, hned je u mne a kryje mne tělem. Moje kamošofobie má ale i své světlé stránky. Neumíte si představit, jak si užívám chvíle na opuštěných silnicích nebo na silnicích širokých s velkými krajnicemi. To jsem pak nejspokojenější cyklistická babička na světě.

S prožitou hrůzou v zádech se blížím k Vézelay. Snad abych neměla myšlenky roztěkané strachem, vyrostl před námi najednou tříkilometrový prudký kopec. V horku předznamenávajícím jarní bouřku supíme vzhůru. Strach z bouřky velí rychle se ubytovat. Neváháme a bereme hotel střední úrovně hned na kraji města. U majitelky jako obvykle žadoním o oddělené postele. Ve Francii totiž mají partneři k sobě blízko, asi blíž než my ve střední Evropě. V posteli se dělí o jednu přikrývku, resp. o jedno prostěradlo, které přikrývku, jak ji známe z našich krajin, nahrazuje. A na to my nejsme zvyklí, navíc já mám ráda teplo a navaluji na sebe deky, zatímco Pepík preferuje jen to prostěradlo. Majitelka se po mé žádosti zamyslela a pak jí svitlo: „Jeden pokoj se dvěma postelemi bych měla,“ usmívá se na mne. Jakmile uvidím dvě obrovská lůžka, už ani nesmlouvám o ceně. „Poutnice ve čtyřlůžkovém pokoji? Takhle tedy pokory opravdu nedojdeš,“ ironicky hodnotí naše dnešní ubytování Pepík.

Vézelay je pěkná vesnice, ovšem vy od nás na ni chválu nečekejte. Jedinou hlavní ulici, která vede napříč osídlením, lemují pěkné kamenné domy s typicky francouzskou umírněnou květinovou výzdobou, jíž dominuje červená, která tak půvabně doplňuje studený kámen. Stoupající ulici korunuje basilika Marie Magdaleny. Po bouřce, která se projevila pouze několika velkými hromy a hodinou vydatného deště, se vydáváme na průzkum. Umytá silnice a vyčištěný vzduch věští příjemný podvečer. I v basilice se nás zatím drží štěstí. Můžeme obdivovat ostatky sv. Marie Magdaleny, které jsou uloženy v sarkofágu a přístupné pouze dvakrát denně po dobu šedesáti minut. Poté se vydáváme hledat vytoužené informace a začíná se nám na paty lepit smůla. Je čtvrtek a info je každý čtvrtek zavřené. V katedrále nám jeptiška ze zdejšího kláštera prozradí, že na hlavní ulici funguje kancelář Přátel Svatojakubské cesty a my ji s restartovanou nadějí hledáme. Jaké bylo naše zklamání, když nám prodavač v krámku s ovocem prozradil, že o patro výš sídlící přítel poutníků dnes zavřel o dvě hodiny dříve. Na naši všetečnou otázku „Pourqoi?“ jen krčí rameny. A co teď? Čekat do zítřka do deseti hodin, až otevřou info a kancelář? To znamená, že vyjedeme nejdřív v poledne. Jsme dost rozmrzelí, ale rozhodneme se vytrvat.

Smůla se nám lepí na paty i při nákupu potravin. „V tomto městě je předražený snad i vzduch,“ vzdychne Pepík při obnovování našich zásob. Pověst města napravuje večer až náš hotel pojmenovaný po zdejším pohoří. Osmá hodina nás zastihla v Morvanu nad internetem, se sklenicí dobrého vína a piva a s talíři úžasné krmě. Naše rozmrzení ze zavřených kanceláří i můj odpolední stres byly spláchnuty e-maily, které jsme měli možnost si vlastně poprvé přečíst. Neuvěřitelně nás nabily a přebily i moje smolné odpoledne.

Ráno Pepík montuje a opečovává kola, aby nějak vyplnil prázdné dopoledne. Sjel zadní plášť, a tak ho přehodí za přední, aby mohl bez obav pokračovat. Stejně ale musí po několika dnech do cykloservisu, po 1200 km mu plášť v servisu vymění, po dalších tisíci kilometrech musí měnit podruhé. Já jsem i díky zavazadlům o poznání lehčí, proto stačí moje pláště pouze přehodit a jedu celou dobu v pohodě. Pepík ještě sjede brzdové špalíky a to je tak všechno, co jsme našim novým kolům provedli. Kola Codex od Authora jela celou dobu úplně vzorně, neměli jsme vůbec žádný problém, dokonce jsme ani jeden nepíchli.

Konečně se přiblížila desátá a my už netrpělivě podupáváme před nedobytnými dveřmi informačního střediska. Přes sklo rozpoznáváme spoustu informačních materiálů, ale poučeni dřívějšími zkušenostmi se nenecháme zmást. Dobře děláme, nejsme po pár minutách aspoň zklamaní.

„Něco o Svatojakubské trase?“ nedočkavě kladu načinčané slečně první otázku.

„To přece musíte v Kanceláři pro poutníky,“ odvětí a dívá se na nás jako na blbce.

„Ubytování v dalším městě?“

„To se musíte zeptat až tam,“ vrtí hlavou znuděně.

„A jaká je předpověď počasí na zítřek?“

„No to já nevím!“ opáčí dotčeně.

„A vlakové spojení na jih?“ zkouším už dost rozladěná.

„Zeptejte se na nádraží,“ radí už docela rutinně.

Možná vás poslední otázka zaskočila, ale včera při mé poraženecké náladě způsobené kolizí s kamiony padl i návrh, abychom na jih Francie dorazili vlakem a vyhnuli se tak obludným náklaďákům. Ovšem tato teorie postavena na hlavu hned při večerním pročítání mejlíků. To přece našim fandům nemůžeme udělat. „Věří vám celý svět,“ zní například jedna z Jirkových zpráv. Z tepla a pohodlí domova se jí dnes usmíváme, ale pro zuboženou mysl to byla geniálně podaná ruka. Přesto si vlakovou variantu v koutku duše hýčkám jako balíček poslední záchrany, kdyby bylo nejhůř.

„Tady to nemá cenu,“ vyhodnotil situaci v infu bleskově Pepík. „Jdeme do Kanceláře pro poutníky, tam snad pochodíme.“

Nepochodili jsme ani tam. Přítel poutníků, ten, který včera tak mrzce ošidil pracovní dobu a nás připravil o půl dne cenného času, měl pouze dva zájmy: prodat nám kredenciál a udělat si čárky do statistiky. V prvním neuspěl a co se týče druhé položky, museli jsme dlouze vypisovat dotazník: kdo, proč, s kým, odkud, jak dlouho. Jen kolonku „kam“ si uměl vyplnit sám. Navíc mluvil pouze francouzsky, mapy žádné neměl. A itinerář pro cyklisty? Rozzářil se, že nás může potěšit. „Ano, Holanďané o něčem takovém hovořili,“ vykládá důležitě. Žádný ale nikdy na vlastní oči neviděl, natož aby nám ho mohl poskytnout. Marný člověk, ztracený čas.

A tak jediné pozitivum naší dopolední anabáze bylo setkání s mladým Němcem, s prvním opravdovým poutníkem. Mladík byl skutečně tak opravdový, až nám oči přecházely. Ve svých pětadvaceti letech putuje do Santiaga sám až z Koblenze, na cestu vyzbrojen značkovými věcmi od některé z outdoorových prodejen zaměřených na svatojakubské putování. Všude našité mušličky, ukázkový klobouk i poutnická hůl. Ta je tak autentická, že při ohledu na ni mne přepadají pochybnosti, jestli náhodou není umělá. Potlačím touhu si ji osahat a dopřávám Pepíkovi čas, aby si mohl popovídat německy. Mladík mluví hodně a rád, ovšem pouze sám o sobě. „Takový icháč, ten by spíš měl něco dělat, než se potulovat po cestě,“ ušklíbl se můj muž. Začínám chápat německé sousedy, že jim Svatojakubské putování leze občas krkem.

Ale ohrnovat nos nad poutníky se nemá. Porušení tohoto pravidla se nám vymstilo záhy. Přestože jsme se třikrát ptali a třikrát informaci ověřovali, z vézelayského kopce se spouštíme na druhou stranu. Patnáctikilometrovou zajížďku beru jako pokání. Kdo chce putovat, nechť putuje. A kdo je vyhastrošen, nechť je vyhastrošen. Poučili jsme se a další podivné existence na caminu už nikterak mezi sebou nekomentujeme. Tolerance, to je velký rozměr celého camina. Musíme se učit, zatím jsme pořád na pouhém začátku.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Svatojakubská cesta 2011
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Svatojakubská cesta 2011:
On line reportáž z cesty


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.66
Hlasů: 3


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Svatojakubská cesta 2011

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.07 Sekundy