Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 5 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Hamburgu na kole - 2010 2. etapa: Lauenburg - Wittenberge
Poslalpepik v Tuesday, 07. September 2010 @ 21:25:54 CEST
Přispěno pepik

Horká tropická noc proběhla dost dramaticky, neboť v místnostech nešla otvírat okna. Úkaz, který pozorujeme ve všech mládežnických ubytovnách. Přemýšlím, z jakého důvodu tomu tak je: mladí lezou okny do pokojů bez placení? Vyhazují věci z oken? Nebo se zfetovaní vrhají dolů? No, nepřišla jsem na to. Až ve Drážďanech ve stejném zařízení jsem viděla, jak mládež okupuje okna jak roje včel, visí dolů, troubí na vuvuzely, mávají, pokřikují. Nebyl to pěkný pohled. Neptejte se mne, jak se jim okna podařilo otevřít, to fakt nevím.

Jak horká noc, tak horký den. Na startu v Lauenburgu sice všichni podupáváme ještě svěží, ale netušíme, že nás čeká jedna z nejnáročnějších a nejdobrodružnějších etap. Vše začíná nevinně: čerstvé ráno, pěkná stezka, bříška plná, příruční taštičky též. V hlavách ještě vzpomínka na rodinku, která si u stolu zcela veřejně mazala houstičky, pobrala láhve s minerálkou i ovoce a s napěchovanou igelitkou hrdě odkráčela před zírajícím personálem. To my zatím ještě pořád pokradmu a s pocitem, že děláme cosi nepatřičného.

Zemřu sama a opuštěná?

Napojíme se na naši značku a už šupajdíme. Pod kotlem nahoře se pořádně přikládá, vypadá to, že službu má nějaký snaživec. Teplota stoupá a stoupá. Jedeme po alternativní, nově vybudované stezce, jež kopíruje protipovodňovou hráz. Jede se dobře, což o to, ale nasadili jsme dost vysoké tempo, opět se mi vrací obava, zda pelotonu stačím. Voda v bidonu navíc podezřele rychle začíná mizet. A to mě ani nenapadlo, že Pepík, vodou opovrhující, žádnou láhev s sebou nemá. Asi po dvou hodinách zjišťuji, že s únavou a žízní na tom nejsem sama. Začínáme se všichni rozhlížet po hospodě. Ale kdeže! Není vesnice, nejsou lidi, nejsou hospody. Jen žhavá koule nahoře pálí a stezka se vine a vine dál podél hráze. Občas se na obzoru objeví stavení, což vyvolá ve všech zvýšenou frekvenci šlapání, ovšem po zklamání z opuštěného objektu naše vůle opět polevuje. Chytáme se jednoho z mála stínů a přestože jsem neprovedla investigativní anketu mezi účastníky, troufám si tvrdit, že měl každý dost. Ležíme na zemi jak mrtvoly, sníme o studené vodě (pivu) a do sedel se nikomu nechce. Ale umřít žízní a vyčerpáním, to už méně. A tak vzhůru!!!

Fata morgana

Kdybyste byli škodolibí, co byste na nás seslali? Ano, uvažujete správně. Píchlá duše. A kdo? Samozřejmě já. Nesmělým hláskem hrdinně navrhuji, ať mě zde zanechají osudu a mé vysušené a potulnými psy ohlodané kosti zde mohou vyzvednout, až se někde občerství. Ale poprvé se projevuje soudržnost a solidarita týmu. Miláček Pepík nezaváhá, s Jirkou mají kolo bleskově na řídítkách, vymontovávají duši, samozřejmě zadní, a vehementně se zbytky sil vrhnou do opravy. Novodobí rytíři se formují i v takovýchto situacích: nepostěžovali se, nenadávali mi. Zbytek výpravy svalen v chabém stínu, který se tu jakoby zázrakem vynořil. Po chvíli již opět všichni v sedle s nadějí na občerstvení v hospodě, které teď už zcela určitě musí přijít. Na tachometru mám úctyhodných 40km, když se před námi opravdu zjeví oáza: velký vývěsní štít a v hlubokém stínu dvou velkých stromů pohodlně usazeni dva cyklisti, skoro jako fata morgana. A věřte, že fata morgana to opravdu byla. Skuteční byli jen ti cyklisti, kteří nám se smutným úsměvem škodolibě sdělili: geschlossen. Nechápavě na ně zíráme, a tak přitvrdí: closed. Ty jo, už jde do tuhého. Pepík se samozřejmě nechce se stavem věcí smířit, a tak pátrá u domorodců: krám? Asi 10km tímto směrem, ukazují zcela mimo naši trasu. A jiná hospoda, ta tady není.

Sahara

Už zcela bez nálady opět do sedel, oči potažené blánou žízně a únavy, vydáváme se na další cestu. A teď přijde Karlova chvíle: v okamžiku, kdy každý už jede sám na sebe, skoro jako horolezci před pokořením posledního vrcholu, se Kája dostává do úniku. Ale ne ledajakého. Podařil se mu totiž husarský kousek: ztratil se zprostředka pelotonu. Nikdo dodnes nevíme, jak to dokázal. Nebyl na špici, ani na chvostu, a přece se nám ztratil. V dané chvíli však tuto ztrátu nikdo nepostřehne, každý se snaží nemyslet na žízeň, pot, únavu ani na spalující slunce. Teď už vím, jak to vypadá na Sahaře, pomyslím si. Ne, neopravujete mne, příměr se Saharou není tak mimo mísu. Teploměr Vaškovi v tuto chvíli totiž ukazuje smrtících 42°C.

Naštěstí nás strážný andělíček neopustil. Tentokrát se vtělil do staršího pána, který si hověl ve stínu lípy na své haciendě. Tradiční otázku na restauraci nepřešel jen zavrtěním hlavy, ale velkoryse ukázal na svůj vzorně posečený trávník, kde vprostředku trůnila stará dobrá železná pumpa. I ten, kdo nevládne němčinou, bleskově pochopil. Anděl se shovívavě usmíval, když se pod pumpou objevila žíznivá ústa, zpocené zátylky a dokonce i trička. Ani nad kolejemi na trávníku se nezlobil, ani kola opřená o opečovávané stromky ho nerozhodila. Ach, to blaho studené vody! Chutnala božsky. Nikdo si nevzpomene na úplavici, žloutenku, průjmy či zvracení. Lijeme do sebe i na sebe neotestovanou kapalinu a vůbec nemyslíme na to, že tento anděl by klidně mohl být nastrčeným pekelníkem.

Drahnou dobu trvá naše dětské cákání, utahování si z Pepíka, jehož záběry, jak hltá vodu, zaplnily karty všech foťáků. Vždyť kdo to kdy viděl, aby kopaninský bohatýr vodu pil? Až tohle bude číst pan Emil, to bude v Demínce veselo  A jak tak půl hodinky žertujeme, Jolana nás nesměle vrací do reality: a kde je Kája? Odpovědí je jen rozpačité ticho. Rychle na zem, najednou je všechno jinak. Jedno víme jistě: vzadu nezůstal, jako poslední jsem jela já. Asi nepostřehl, že peloton zahýbá na trávník, anebo se spíše nabízí prozaické vysvětlení: jemu, zarytému realistovi, se anděl strážný nezjevil. Naráz si uvědomujeme, že voda není tak dobrá, že je strašně železitá a že padá na jazyk. Pepík však pořád na vlně euforie, děkuje staříkovi a dozvídá se spoustu dalších cenných informací, včetně té, že občerstvení je asi za 5km, kde podniká jedna dáma, a pak za dalších asi 15km, kde je regulérní hospoda.

Karel v úniku

Rychle tedy do sedel a zahajujeme stíhačku Karla. Po ochlazení a napojení je svět hned veselejší. Na hrázi se zničehožnic objevily osamělé slunečníky s chladicími taškami a sklenicemi. Chladicí taška nabízí studené nápoje, do sklenice máš hodit euro. Dobří lidé, kteří je zde namontovali. Asi už je nebavilo odklízet ty vysušené mrtvoly nebohých cyklistů. Kájovu stopu tu však nezaznamenáme. A tak dál. Po chvíli opravdu narážíme na občerstvení, kde však Kája také není. Co se dá dělat, usedneme bez něho. Nejsme však už žízniví a odevzdaní, a tak manýry hubené „modré paní“, která má všechny doplňky kolem dokola laděné domodra, si líbit nenecháme. Proč bychom byli nuceni konzumovat domácí koláč, proč by nám měla dát pivo jen k jídlu, navíc, když měla jen klobásy, a proč pořád něco mele svou rychlou a nesrozumitelnou němčinou, divoce u toho gestikulujíc? Škoda, že jsem zapomněl ty všechny sprostý slovíčka, co mě naučil kameník Karel, postěžuje si Pepík, když se jako jeden muž zvedáme a babu necháváme hartusit samotnou. Později se dozvídáme, že je v tomto kraji známá: vysloužilá protivná politička, která navíc ani nemá povolení podnikat. Všem místním je trnem v oku. Ale my, vědoucí, že hospoda už je jen za 15km, nám je hej.

V hospodě ve stínu ve Wehningenu pak už jen odfukujeme, hrdinsky se poplácáváme po ramenou, neboť jsme v tom vedru vydrželi jet 60km bez řádného občerstvení (železitou vodu nepočítaje). Naše uspokojení podtrhnul i fakt, že se Kája našel. Vysprchovaný, napojený odpočívá, do smíchu mu ale moc není. Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když mě napadá, že se chystá hodit rukavici do ringu. Nic neříká a je to tak dobře. Večer už je vše zapomenuto a z Karla se stává až do Prahy držák celého pelotonu. I když, jak se mu povedlo se ztratit a jak bojoval s vedrem a žízní na trati sám, to bych dnes opravdu ráda věděla.

Jestli si ovšem myslíte, že to je šťastný konec dnešního dne, tak to se moc pletete. To nejhorší nás totiž ještě čeká, a to už máme pomalu půl třetí. Věci se opět daly do pohybu: Kája se rozhodl, že nás nebude zdržovat a vyráží napřed. Pepík jako omluvu svému tělu za železitou vodu do sebe hází jednoho vajcáka za druhým, přestože už žízeň dávno nehasí. Vedro kulminuje a celá země se chvěje napětím, neb za dvě hodiny začíná zápas mistrovství světa, kdy Němci hrají fotbal s favorizovanou Argentinou. Karty pro nás nejsou rozdány zrovna přívětivě.

Hlava hada

Odtrhneme Pepíka od půllitru a v pohodě vyrážíme. Po dvou hodinkách zjišťujeme, což vás asi nepřekvapí, že Pepík stále žízniv a Kája se opět ztratil. Postupem času se městečka a vesničky vylidňují, atmosféra houstne, fotbal začíná. Vašek hledá puštěnou televizi, ale zdá se to být neuskutečnitelné přání. Pepík podléhá žízni a zakotví u jediné otevřené lokality – v Lidlu. Svým přirozeným vůdcovstvím strhne i ostatní a my jak trubky místo koukání na fotbal v příjemné hospůdce sedíme v prachu a lemtáme pivo z plechu nebo vodu z láhve. Karel pořád ztracen, Pepík pořád žízniv.

Zdecimovaný had se dává do pohybu a nachází zalíbení na silnici. Auta už nejezdí, každý normální Němec je přilepen k televizi, a tak jízda po hlaďoučkém asfaltu bez provozu, navíc ve stínu lesů, je pro nás jako balzám. Poprvé se stávám hlavou hada a jedu, jako bych měla křídla. Pneumatiky opojně šustí, za sebou slyším jen pravidelný dech následovníků, šlape mi to skvěle. Nádhera. Ale jen do té doby, než zastavím ve stínu. Ty ses snad zbláznila, proč tak rychle? Budeme snad dodržovat nějakou normální rychlost, ne? Atakují mne ze všech stran. A tak po kraťounkém odpočinku opět vyrážím, nicméně v uších mi rezonuje svištící vítr, a předešlé výtky zbytku pelotonu zcela přehluší.

Při další zastávce, tentokrát už v hospodě, si začnu uvědomovat, jak nevděčná je role lídra. Nikomu se nezavděčí: buď jede rychle, nebo pomalu. Hlava hada se tak stává nejneoblíbenější pozicí. Nejsolidnějšími tahouny se nakonec ukázaly Marcelka a Jolana. Ukázněně držely stanovenou rychlost, i když nutno říct, že i na ně bylo třeba čas od času houknout. Jirka? Ten by na špici rád, ale jeho nepokojné nohy a výbušná rychlost ho odsoudily do role stíhače, který chtě nechtě musí krýt záda prvnímu. K zulíbání byla Šárka. Jakmile vprostřed pelotonu, svým zvučným a nepřeslechnutelným hlasem hlavu neustále peskovala a bedlivě hlídala čísílka na svém novém tachometru…. Jakmile se ale dostala dopředu, nehleděla na nic: jela jak s větrem o závod, pětadvacítka do kopce, to pro ni byla brnkačka…

Blondýna záchranářem

V hospodě puštěná televize a my šťastně sledujeme poslední minuty vítězného zápasu, kdy Němci zcela (4:0) deklasují Argentinu. Záběry na zdrceného Maradonu i v té malé hospodě hrstka vesničanů doprovází šíleným řevem. Dokonáno, hotovo: Němci jsou v semifinále.

To je prima, ale co Kája? Ten stále ztracen. A co Pepík? Stále žízniv? Kdepak, Pepík ztracen také. Naše zraky upírající se na obrazovku ani nepostřehly, že nemáme velitele. Chybí nám dva kusy, což je na druhý den opravdu víc, než jsou povolené plánované ztráty.

Naštěstí se velitel během pár desítek minut najde. Přijede se záhadným úsměvem: na to si sedněte, co jsem zažil!!! Hm, když spočítáme všechna ta piva, když to znásobíme koeficientem vedra a únavy, tak to snad ani slyšet nechceme. Ale Josef trvá na svém: zastavila u mne krásná blondýna v kabrioletu a chtěla si se mnou povídat. Hm, a o čem asi tak, pošklebuju se v duchu. O těch vypitých pivech? Nebo snad o tom zaprášeném a navinulém dresu? Ještě že jsem to nevyslovila nahlas. Ta blondýna se totiž Pepíka ptala, jestli se nám neztratil kolega. Ona prý nějakého zbloudilého cyklistu poslala naším směrem. Konečně se Kájovi zjevil jeho anděl strážný, pomyslím si. I když bůhví, jestli to spíše nebyla ďáblice, která si v předešlých chvílích pohrála s mým telefonem, kde se nějak záhadně ztrácely zprávy i hovory. Každopádně teď už se s Kájou zkontaktujeme a čekáme na jeho dojezd.

Nalezení ztracenci v opozici

Šťastné shledání završilo atmosféru vítězství. Ani jsme si neuvědomili, jak se se soumrakem pozvolna začaly plnit silnice. Nemusím vám určitě popisovat, jak divoce začala jezdit troubící auta, jak řvaly vuvuzely, plápolaly vlajky, pískalo se, hlučelo, pilo a oslavovalo. A do toho naše unavená parta.

Nedá se nic dělat, platíme, vyrážíme. Milý číšník nás ale varuje: na bundesku určitě nejezděte!! Jednak zvedá obočí, když platíme těch pár piv, upozorňuje, že v Německu ani cyklista nesmí požít, jednak ukazuje na splašená auta. Doporučuje sjet na cyklostezku. Nápad se nám to zdá být úžasný: tam si užijeme krásný podvečer bez dozvuků fotbalového zápasu. Jednomyslně (na zamračené vizáže ztracených nalezenců nikdo nereaguje) sjíždíme překrásným tichým hájem ke hrázi, kde nás vítá naše stará známá cyklostezka. Ale jak je teď jiná!!! Spalující slunko pryč, mírný teplý podvečerní vánek a božský klid. Nikde nikdo, jen náš had si spokojeně přede. Vašek telefonicky sjednal ubytování, a tak není kam spěchat, i když už je skoro 8 hodin.

Ovšem naši dva hrdinové utvořili pasivní opozici. Spočítali si, kolik jsme už dneska najeli kilometrů, kolik nám zbývá po silnici a kolik nás čeká navíc touto zajížďkou po cyklostezce. A tak začali trucovat. Loudali se poslední, mručeli a mračili se. Po čase se nám opozičního dua zželelo, jejich argumenty jsme vyslyšeli a vrátili se na bundesku - ovšem až v okamžiku, kdy byla podél silnice cyklostezka. A tak jsme si trasu prodloužili o pouhých 8km. Není se co divit, že podél silnice už nám všem začínaly pomalu docházet síly. A co myslíte? Defekt! A kdo? Samozřejmě já!!! Opět píchlá zadní duše. Rytíř Pepík nezaváhá, Jirka přizvukuje. Nejhorší bylo, že se na nás vrhla hejna komárů. Poprvé zažíváme stmívání, kdy ty bestie žerou jak na objednávku. Unavení, seštípaní, tma se blíží…. Kluci opravu zvládli bravurně, mezitím Karel a Vašek jako předsunuté hlídky zburcují ubytovatele a s klíči v rukou už nás čekají před penzionem ve Wittenbergu.

Celoměstský mejdan na ulici

Do města se vysprchovaní, unavení a hladoví dostáváme až v deset hodin večer. Celý den je korunován velkolepou, skoro snovou slavností, jakoby ji připravili přímo pro nás - vždyť každý si dnes těmi 130km udělal svůj osobák. Horká tropická noc, na ulicích stánky s pivem, všude spokojení a oslavující lidé, hraje muzika. Slavnosti piva, jež se zde konají dvakrát ročně, se snoubí s oslavou fotbalového vítězství. Nacházíme volná místa na zahrádce narvané italské restaurace s výbornou pizzou a živou hudbou. Kelímky s pouličním pivem jdou s námi po půlnoci i do postele. Úžasný večer, úžasný den. Usínám s myšlenkou, že ještě jeden takový, tak další už nepřežiju.


 
Příbuzné odkazy
· Více o Z Hamburgu na kole - 2010
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Z Hamburgu na kole - 2010 :
Úvod


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.4
Hlasů: 5


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Z Hamburgu na kole - 2010

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.09 Sekundy