Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 6 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Hamburgu na kole - 2010 4. etapa: Targenmünde - Schönebeck
Poslalpepik v Thursday, 09. September 2010 @ 12:35:54 CEST
Přispěno pepik

Nevídaná snídaňová nabídka

Snídaní v penzionu Altstadt jsme byli odměněni za včerejší rozhodnutí: stoly nabízely nejen spoustu jídla, ale také vybraných lahůdek: hodně druhů sýrů a uzenin, nakládané papričky, různé saláty a čalamády, džusíčky, ovoce, čerstvé jahůdky, několik druhů jogurtů … no co vám mám povídat. Škoda, že nemám třípatrový žaludek. A jako koruna všeho bylo prkénko s ostrým nožem a s pobídkou: udělejte si u nás houstičky na cestu! A hned vedle role alobalu. Tak to mě pěkné otrávilo, opáčil Jirka. Kde je adrenalin při skrývání zásob? Kde orosené čelo hrůzou, že mě uvidí? Takhle mě to vůbec nebaví. A na dotvrzení svých slov si udělal houstičky jen dvě. Ale shrnuto a odkliknuto: Targenmünde a penzion Altstadt můžeme vřele doporučit.

Dneska nás nečeká příliš kilometrů, zato průjezd Magdeburgem. Na přenocování jsme si namlsaní Mindou vybrali městečko s malebně znějícím jménem – Schönebeck. Ráno vyrážíme s úsměvem a ranní rozloučení se s Mindou jen potvrzuje, že jsme neprohloupili, když jsem si tu velebnost města užili přes noc.

Dopoledne jedeme podél řeky vesničkami a městečky, občas přívozem na druhou stranu a já úpěnlivě zkouším koupit nějaký přípravek proti komárům. Všude ta stejná písnička: repelenty vyprodány. A tak se drbu a třesu hrůzou při představě na nadcházející podvečer – tehdy ty německé bestie žerou nejvíc, vysávají mne jako upíři.

Všude na cestě nás letos provázejí větrné elektrárny. Naše původní informace, že nám po cestě z Hamburgu bude foukat vítr do zad, byla zcela mylná. Letos moc nefouká, což je asi vzhledem k těm elektrárnám výjimka, a když, tak zásadně proti nám.

Vodní dílo Magdeburg

Po pohodových 50km najíždíme na hráz, kde jsou páni zcela uchváceni - labský Wasserstraβenkreutz. Já jsem spíše hotová z toho názvu – přeložme si ho jako křižovatka vodních cest. Je zde vybudován plavební kanál Havola, aby se zjednodušila lodní doprava a také aby bylo zabráněno povodním. Pánové študují cedule, Pepík vytěžuje zdejšího staříka: ten je k užívání vodní cesty velmi skeptický: dneska už po vodě nikdo nejezdí, silnice a kamiony jsou rychlejší, a tak je to tu prázdné a opuštěné. Dost smutný pohled. Nicméně nahoře po hrázi se jede dobře, a tak svištíme, fotografujeme se, máváme na dvě opuštěné malé výletní lodě. A je to tady: ztratili jsme bdělost a ostražitost, jak by řekl kamarád Vašek, a už bloudíme. Na konci hráze několik aut, několik kravaťáků – každý nás posílá jinam. A špatně, jak zjišťujeme posléze. Ještě že praktikujeme Pepíkovo: každou informaci si 3x ověř!!! Hm, kdyby bylo u koho. Sjedeme na silnici a reálně hrozí, že budeme pokračovat po čtyřproudé dálnici. Nekonečné chvíle dohadů, váhání a rozhodování. Třikrát ověřuj!!!

Magdeburgský dobrodinec

A najednou pohádkový dědeček. Celý v bílém, na starém kole bez přehazovačky, nohavici sepnutou sponkou, přes řídítka tašku na nákup a v ruce imaginární lísteček s nákupem. Pepík okamžitě vzplane, kontaktuje, diskutuje. A uslyšíme ono známé: pojeďte za mnou, já vás odvedu až na Elberadweg. Prima!! Vašek se ještě nadechne a s kapkou ironie, za kterou by si později nejraději určitě ukousnul jazyk: Bitte, nicht so schnell. Děda tedy naskakuje a opravdu nejede rychle, jede ďábelsky. Náš had se za ním formuje, ovšem než se poslední rozjede, dědek už je za světlama. Myslíte, že počkal? Nikoliv. K městu se řítí jako by měl strach, že mu babka vynadá, kde je s tím droždím. Semafor nesemafor, šlape jak robot. My za ním vlajeme, hekáme se, bojím se vysmrkat, bojím se napít. Hlavně neztratit kontakt s hadem, říkám si supíc námahou. Ostatní jsou na tom stejně, nikdo se neotáčí, každý jede sám na sebe. Byla to fantastická jízda. Pepík na špici kontroluje situaci a hrůznost šílené jízdy brzdí záludně volenými otázkami. Děda květnatě odpovídá, rychlosti ovšem neztráceje. A tak to šlo 10 kilometrů!! Vždycky, když jsem si myslela, že jsme ve městě, zahnul na nějakou zkratku, do postranní ulice, parku a zase fičák. Dobrodružka Jolana poprvé v životě fotí za jízdy, protože tohle, to musí být zdokumentováno. Málem jí uletěl foťák, pekelný dědek se na filmu stejně nezobrazil. Po těch desíti kilometrech konečně zastaví. Nad námi se skví naše známá modrá značka, centrum města na dosah. Chceme poděkovat, vyfotografovat se, vyměnit si kontakty. Stíháme to jen tak tak, neb v jakém tempu šlape, v takovém asi i žije. Opouští nás bleskově. Pan překladatel a tlumočník po sobě zanechal vizitku a nezapomenutelný zážitek. Takovou hlavu hada, tu byste potřebovali, škodolibě si uleví udýchaný Jirka.

Nejraději bychom se někde svalili a odpočívali. Ale slunce nad námi stále práská žhavými paprsky jak domina bičem a jakmile chvíli stojíme, hned jsme celí slaně mokří. V těch hicech je snad lepší být pořád v pohybu. A tak se shodneme: pokračujeme dál do centra, abychom našli milounkou kavárničku a tam odpočinek. Tentokrát žádné erpéčko (Rychlé Pivo). Pěkně kafíčko, rádlera, omýt se na záchodcích a v hlubokém stínu (žádné rozžhavené slunečníky) si oddychnout. Jak naplánováno, tak učiněno. Kavárnička v centru u radnice starosvětsky milá, číšnice usměvavá, jak nás spatří, hned sráží stoly. Tohle je také fenomén, kterému bychom se u nás mohli přiučit: všude nám hned dávají dohromady stoly. A to i křehké dívenky – žádné otrávené obličeje, žádné odmítavé postoje jako v Čechách.

Kdo navrhoval vlajku Palestiny?

Magdeburg je velké město. To už víme, teď jenom japonskou prohlídku a pryč. Naše modrá značka, které se držíme jak klíště, nás centrem krásně provede. Nejvíc na mne zapůsobí Hundertwasserův dům. Budova, kterou postavil rakouský excentrický architekt a malíř působí v šedé městské aglomeraci velmi svěžím dojmem. Jedu kolem a mám chuť se smát. Je barevná, výstřední a tak nějak velmi přívětivá. A to ještě nevím, že Hundertwasser je pseudonym, jeho vlastní jméno je Stowasser. Pěkný Vídeňák, spíš nějaký poplašený Čecho-Rakušák. Prý někdy signoval obrazy pouze „100“ - to musel být ale správňák!! Liboval si v barvách, dokonce navrhoval palestinskou vlajku. Od nynějška se na ni budu dívat úplně jinýma očima. Dům v Magdeburgu se nazývá Zelená citadela a je to jediná záležitost, která mě v Magdeburgu oslovila.

A už si to sypeme z města ven. Moc se těším na Schönebeck. I když bydlíme na kraji města v řetězci Sleep and go, máme předsevzetí, že na večeři si do centra zajedeme. Sliby chyby. Etapa, která slibovala být méně náročnou, nám nakonec na tachometru ukázala 103km. V neosobním hotelu je horká sprcha, dvojlůžkové pokoje a čisťounké hebounké ručníčky. Kola si spinkají ve skladu, pouze to Jirkovo má problém – vyklepaný střed. A tak naši dva vyslanci – Pepík a Jirka místo vysprchování hledají cykloservis, my oddychujeme. Našli. Zavřeno, přijďte ráno. A tak aspoň nakoupili vínečko, bude mejdan.

Tento večer měl tak pěkně rozdané karty a skončil … ani se mi to nechce psát. Večer jdeme do jediné restaurace, která se poblíž nacházela. Zela prázdnotou, chuť se zde navečeřet měl pouze Vácínek. My ostatní pivo bez atmosféry, číšník kouká, už aby byl doma. Přesouváme se (zdráhám se to psát, ale co se dá dělat) do Mc Donalda, kde si cpeme do břich nějakou teplou hmotu (Marcelka jediná se samo sebou drží). Poté se těšíme na mejdan, ale v hotelu není ani jeden prostor, kde bychom se mohli sejít – na pokoj se vejdou tak akorát tři lidé, a to ještě na stojáka. Nakonec vítězí venkovní drátěné schody. Jaký byl mejdan v horké noci vám nepovím, zabalila jsem to hned po první skleničce.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Z Hamburgu na kole - 2010
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Z Hamburgu na kole - 2010 :
Úvod


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.5
Hlasů: 4


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Z Hamburgu na kole - 2010

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.07 Sekundy