Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 5 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Hamburgu na kole - 2010 7. etapa: Strehla - Drážďany
Poslalpepik v Thursday, 16. September 2010 @ 21:30:10 CEST
Přispěno pepik

Ráno v penzionku, kde mají na fasádě krásně vyvedenou mořskou pannu a kde jsme pořídili luxusní family foto, nám nesmírně ochotný majitel cpe vizitku: každý se na Elberadweg vrátí, vy se vrátíte taky, tvrdí nekompromisně. Snídaně standardní, bohužel tentokrát bez oběda. Ještě rychlou prohlídku města po japonsku, abychom s Vaškem zjistili, že není čeho litovat, když jsme včerejší večer strávili na fotbalovém hřišti.

Ve městě Riesa se klasicky ztrácíme (velká města nám nejdou). A tak si odhlasujeme, že na centrum kašleme: stejně nám to nepomáhá, stále bloudíme. A už přispěchá hodný rodák: už předem mám obavu. Nemá totiž ani nákupní tašku, ani bílou košili, ale zato kolo s přehazovačkou. Co vám budu povídat, zpozdila jsem se hned na prvním malém vršíčku. Dědek metelil, jak by měl u zadku vrtuli. I kluci měli co dělat, a tak padl jednohlasný závazek: vyhýbat se šlachovitým staříkům, zvláště těm, co mají přehazovačku  A příště si s sebou vezmeme nějaké tretky pro domorodce, už je nám hloupé každému meldovat jen Danke, danke, danke schön.

Děda vrchař nás zavedl na druhou stranu řeky, kde se jede opravdu parádně. Jedeme širokým údolím Labe, kde už se začínají objevovat první rozlehlé vinice, obilí, žírná úrodná půda, bohatý kraj. Podél řeky výstavné budovy, občas i zámečky. V malém obchůdku kupujeme nápoje. Konečně jsme pochopili, že je dobré si koupit vychlazené pivečko či vodu, sednout na odpočívadlo, kterých je zde opravdu hojně, a do hospody si zajít jen kávičku nebo točené. To nám to ale trvalo.

Kamioňák na cyklostezce

Lidí je na této části stezky čím dál víc. Zajímavé je, že i na krásně upravených úsecích, kde je položený rovný asfalt, se nebruslí. In-lajňáků jsme potkali, co by na prstech jedné ruky spočítal. Zato nás před Míšní předjíždí kamioňák – dědula s kolem naloženým tak, že pod ním skoro ani není vidět. Do řeči se tentokrát s ním dává Vašek: pán jede samo sebou se stanem, má všechno potřebné s sebou, dokonce i malý vařič, a tedy také nádobí. Při pohledu na naložené kolo ho podezírám, že v taškách vláčí i ubrus a kytku v květináči. Obdivně ho pozorujeme, zvlášť když tempo s námi hrdinně drží. Ale že bych se chtěla takto světem pohybovat? Brrrrrrrrrr, to tedy ne.

Míšeň v pravé poledne

A jak tak rozmýšlím, na návrší se tyčí věže míšeňského dómu a přilehlého zámku. Míšeň, která se po celém světě proslavila výrobou porcelánu, byla pro mne snad nejsilnějším zážitkem z celé cesty. Pravda, těšila jsem se na porcelánku, kde je dnes funkční muzeum i převáděcí dílna, ale že je to tak milounké město, to jsem nečekala. Smůla, že na jeho brány klepeme v pravé poledne, když je sužováno nevšedním žárem. Přejedeme most a hned do kočičího kopce, což se našim kolům ani potem zmáčeným tělům pranic nelíbí. Jsme odměněni krásnou vyhlídkou na město a řeku a ti, kdož neváhají pustit tři euro, ti si v konejšivém chládku prohlížejí gotický Dóm sv. Jana. Poté se spouštíme dolů na Alt Markt. Znaveni a uondáni vedrem se holky doprovázené galantním Vaškem sklátí do kavárničky na náměstí, kluci zamíří již tradičně - k řezníkovi. Vychutnáváme atmosféru města a kocháme se pohledem na staré renesanční domy, gotický kostel i pozdně gotickou radnici. Máme štěstí, že můžeme poslouchat i nejstarší porcelánovou zvonkovou hru na světě. Město, které bylo založeno na konci 12. století, se mi zdá tak akorát do ruky. Vše je zde na dosah, milounké, upravené a historická tradice všudypřítomná.

A po dvou hodinách, kdy nás vedro pomaličku zabíjí, bychom měli jít do muzea porcelánu. Nedá se nic dělat, necháme si také něco na příště, zní jednomyslné rozhodnutí. Přejíždíme zpět na druhou stranu řeky a s úlevným odfrknutím zase šlápneme do pedálů. Ráz krajiny stále stejný, úchvatný a výstavní. Hlídáme značku, počítáme kilometry, ptáme se. Na co? Na dnešní den je totiž stanoven vedle koeficientu historie i koeficient kultury. Jako jeden muž jsme se shodli, že nemůžeme vynechat muzeum Karla Maye. Usmíváte se pod vousy zcela správně, ale když už jsme tady …..

Muzeum Karla Maye

Muzeum sídlí v rodném spisovatelově domě v opravdu hezounkém městečku, téměř předměstí Drážďan – Radebeul. Samotné městečko za navštívení určitě stojí. Na obrovském obdélníkovém náměstí se uprostřed vyjímá spousta kavárniček, cukrárniček, vináren, okolo malé obchůdky a butiky. Na muzeum se poptáváme, abychom náhodou neminuli. Ale po dřívějších zkušenostech už oslovíme jen dámu v letech, nad 80kg a s kolem bez přehazovačky. Byla to trefa do černého. Samozřejmě nás dovedla, ovšem vyhovujícím pokojným tempem. V muzeu těžko co k vidění, pouze pracovna německého velikána, který viděl živého Indiána až na sklonku svého plodného života. Ale je tam docela slušná indiánská expozice, živý Indián, který v týpý prodává suvenýry, a milí lidé. Prodávají krásně vyválené pivo a velmi ochotně poradí, jak trefit v Drážďanech do naší zamluvené mládežnické ubytovny. Dokonce tam ze svého mobilu telefonují. Velké plus této návštěvy bylo ovšem zhmotněno na Jirkově batohu. Šerifská hvězda. Od nynějška máme ve svém středu úřední a respektovanou osobu. To se nám to jede s takovýmto doprovodem!! A ještě jeden poznatek z tohoto muzea mám: chvíli jsme odpočívali v prázdném týpý v upravené zahradě a já zjistila, jak je pod plátnem velmi příjemně, i když venku vedro na padnutí.

Královské přivítání v Drážďanech

Z muzea vjedeme na hlavní silnici mířící do Drážďan. Asi dva kilometry vedle aut, cyklo řádně značené. Poté uhýbáme opět k řece a ocitáme se v ráji. Klídek, pohoda. Začíná okolí velkoměsta, které je vyhrazeno pro rekreaci – posekané louky podél vody, kavárničky, restaurace, odpočívající lidé, úsměvy, radost ze života. Dokonce i pravá městská pláž, obležená zaslouženě odpočívajícím pracujícím lidem. Jsem z toho vyjančená, tak moc se mi zde líbí. A najednou se na obzoru objeví úchvatné panorama Drážďan. A s každým šlápnutím se přibližuje. Pomaloučku se šineme kupředu, aby nám jedinečný pohled na hlavní město další spolkové země (Sachsen) vydržel co nejdéle. V okamžiku, kdy přejíždíme most a vjíždíme přímo do historického centra, se rozeznějí snad všechny drážďanské zvony. Vpravdě královské uvítání. Do očí se mi derou slzy, tak je ta chvíle velebná. Nikdo z nás nemluví, každý si tyto minuty užívá po svém. Drážďany jsou vzhledem k dvěma minulým návštěvám moje srdeční záležitost a myslím, že po dnešku nejen moje. Navíc si uvědomuji, že zvládnout cestu až sem, to byla naše reálná varianta. A my vjíždíme do města a máme před sebou ještě tři dny dovolené!!

Večeře snů

Ubytování příjemné - v mládežnické ubytovně, kousek od historického centra. Spíme v prostorných, skromně, ale velmi čistě a nově zařízených dvoulůžkáčích. Jirka s Pepíkem hned na pivo před dům, odkud přinášejí novinku: pokud zaplatíme 5, 50 euro, můžeme na večeři formou bufetu. Hlad máme, na co čekat. Večeře na ulici pod slunečníkem a to takovou formou, že při vzpomínce na čerstvounká nadívaná kuřecí prsíčka, na křehounké žluťoučké brambory a úžasnou houbovou omáčku se usmívám ještě teď. A k tomu spousta dalších dobrot, salátů, sýrečků, uzenin, sladkůstek a kdoví čeho ještě. Abych neztloustla, to už je jen toužebné, již zasuté nereálné přání.

Večer toulky horkým městem plným spokojených lidí. A abychom si nemysleli, že odpolední královské přivítání bylo jen náhodné, tak nám všemocný přichystal ještě ohromný čtvrthodinový ohňostroj. Spustil ho v okamžiku, kdy stojíme spokojeně s několika vajcáky v bříškách na městských hradbách a nasáváme atmosféru večerního horkého a pulsujícího města. Na minutu přesně.


 
Příbuzné odkazy
· Více o Z Hamburgu na kole - 2010
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Z Hamburgu na kole - 2010 :
Úvod


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.66
Hlasů: 3


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Z Hamburgu na kole - 2010

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.06 Sekundy