Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 6 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Hamburgu na kole - 2010 9. etapa: Děčín - Vědomice u Roudnice n.L.
Poslalpepik v Friday, 17. September 2010 @ 13:35:16 CEST
Přispěno pepik

Ráno chceme Děčínu trochu napravit pověst, a tak mu věnujeme ještě dvě hodiny. Když se s velkými obtížemi vyšplháme po schodech i s koly nahoru na zámek, je pořád ještě zavřený. Nedá se nic dělat, rozladěni odjíždíme. Že je část cesty Děčín – Ústí nad Labem pitomá, to víme už z minulých let. Nezdržujeme se tedy a snažíme se úsek cca 20km zvládnout po silnici (jinak to zatím bohužel nejde, ale cyklostezka už je ve stavbě) co nejrychleji. Existuje varianta ze silnice pryč, do kopců, ale na tu opravdu morál dnes nemám, a proto ji vtipně před ostatními zatajím. Jaký motiv k utajení variantní trasy má Pepík, to nevím, ale i on dupe bez řečí po silnici.

Ústecký klenot

V Ústí obdivujeme most, jež byl postaven roku 1998 a který se díky své zajímavé konstrukci stal jedním ze symbolů města. Měří 198 metrů a vypadá jako zavěšený trojúhelník. Chodník pro pěší a cyklisty je netradičně umístěn uprostřed mostu a vyvýšen oproti vozovce, mostní pylon působí jako výrazná protiváha k protější Mariánské skále. V roce 2001 byl v mezinárodní anketě zařazen mezi deset nejkrásnějších světových staveb posledního desetiletí 20. století.

Ovšem do centra nezajíždíme, naopak se věnujeme vzorně vystavěné stezce, která Ústečákům dopřává radost z cyklistiky i bruslení. Jezdí zde spousta lidí, hodně mladých i s kočárky, překvapuje mne, že i dost seniorů či skoroseniorů. Ti na bruslích vypadají tak spokojeně, jak sněhulák na pláži, ale s křečovitým výrazem si dokazují, že jsou pořád ještě mladí. A přitom staré kosti tak jednoduše nesrůstají ….

Tiší blázni

Ještě překonáme vodní dílo na konci města, kde nějací vtipálci stezku vyznačili po schodoch, po schodoch – hore dole po schodoch. Po této anabázi našim následovníkům doporučuji kousek sjet na silnici a celou vodní nádrž objet. A pak už jen překrásná stezka podél vody, občas vesnicemi. Trasa srovnatelná s posledním německým úsekem, někdy ještě lepší. Ale jeden fakt obě stezky neoddiskutovatelně odlišuje: výskyt rybářů. Zatímco u našich německých sousedů abyste rybáře pohledali, snad jsem nezaznamenala ani jednoho, na naší straně hranice jich je jako much. Labe je těmito tichými blázny doslova obložené. Sedí tu jako trubky, často i s partnerkami, okolo sebe rozložené nejen rybářské nářadíčko, ale i spoustu zbytečností, kterými si pobyt u vody zpříjemňují: rádia, slunečníky, stany, občas je vidět i televize a lednička. To vše na zemi, v prachu, u auta…. Rybaření si užívají opravdu se vším všudy. Podezírám je, že ryby jsou pro ně jen lacinou záminkou k tomu, aby se mohli válet a kecat. Moc třepetajících se ryb jsem na udicích opravdu neviděla. A jak se tak vyhýbám jejich rozloženému nářadíčku, mimoděk mezi nimi hledám vlasatce z Honzíkova vtipu. Ten, když jednou chytil zlatou rybku a měl si najmenovat tři přání, si pokaždé vzpomněl tak akorát na jointa. A že byl hodně zkouřenej, tak vždy půlku jako dík hodil rybce. Druhý den přijde k řece opět, roztáhne stoličku a vtom se ta jeho zlatá rybka vynoří: A a a a ani nenahazuj, už mám ubaleno!!

Euforie vrcholí, ale nezvítězí

Přesně podle plánu se na oběd dostaneme do Litoměřic. Půvabné královské město ze 13. století nás vítá rozžhaveným a liduprázdným náměstím. Všichni soudní lidé doma nebo ve stínu pod slunečníky. Horko nám všem zatemňuje rozum, a tak se nemůžeme shodnout, kde je větší chládek. Teplota, i když na teploměru na slunku 40°C, je opravdu asi věcí subjektivního vnímání …. Najednou nás ovládne nebezpečná myšlenka: domů to máme již jen cca 60km, to pro nás, rozježděné dálkové jezdce, není na odpoledne žádný problém. A budeme doma v sobotu!! Ve večerním chládku se nám pojede jako po másle. A myšlenka dojet celou trasu ještě dnes nás uchvátila skoro všechny. Pravda, každý měl jiné pohnutky: Jolana a Šárka natěšené, že uvidí o den dříve své miláčky, já se těšila na svoji postel a kytičky, které beze mne určitě chuděry hynou, Kája, ten by se rád pochlubil své ženě finanční bilancí a Jirka? Toho ovládla myšlenka, že by se nám dramaticky zlepšil denní průměr, resp. že by v pohodě dosáhl 100 km. A tak už se vidíme na kolech, už už bychom nejraději vyrazili do ochromujícího poledního žáru. Naštěstí máme s sebou Vaška a Marcelku, dvě rozumné a racionální bytosti. Marcelka zcela správně vyhodnotila veškeré houkání sanitek, které nás dnes po cestě provázelo, Vaškovi zase stačil jediný pohled na přístroj, který mu měří celou dobu tepy. A bylo rozhodnuto. Naštěstí. A víte, co se stalo? Moje kytičky doma vzorně zalévané, Jarda a Láďa měli o den více na to, aby připravili slavnostní uvítání, Karlova Hanka obdivovala vyúčtování i s tím posledním dnem. A Jirka? Ten si dodnes opakuje: ale dali bysme to!!!!!

Právo skladu

Nicméně hlavně díky Marcele jsme se naštěstí vrátili na zem a užili si ještě jeden den dovolené. Pepík si dal o pivo více a ustlal si na náměstí. Někteří ho objížděli a prohlíželi si architektonicky velmi cenné domy, z nichž některé jsou nejstaršími trvale obývanými gotickými domy v celé naší republice. Lenivě jsme pak celý historický střed města poctivě prozkoumali: na Máchových schodech jsme vzpomínali na Karla Hynka, který zde žil, pracoval a po požáru, během jehož hašení se nachladil, i zemřel. Také jsme zajeli do areálu zdejšího biskupství, které bylo založeno v roce 1655. Litoměřice je opravdu nádherné město s vekou tradicí a úžasnou historií. Vždy mělo dominantní postavení mezi městy severních Čech. Víte, že jako jedno z mála mělo královské privilegium zvané právo skladu? Že ani nevíte, co to znamená? Každý obchodník, který plul po Labi, musel své zboží v Litoměřicích vyložit a tři dny na zdejším trhu nabízet. Teprve potom mohl ve své cestě pokračovat. Stávalo se pak velmi často, že jeho cesta v Litoměřicích skončila. Svého času nebyly Litoměřice známé jen jako Zahrada Čech, kde je velké výstaviště a kde se konají velké výstavy, ale byly také jedním z nejdůležitějších říčních přístavů na Labi. A odtud již tenkrát pramenilo velké bohatství a jedinečnost města.

Historie a turistika nás natolik zničily, že vzhledem k volnějšímu režimu plánujeme odpočinek. A tak za město na koupák. Entré jsme měli úžasné. Vlídná paní v kase nám uznala snížené vstupné, dokonce překročila zákaz šéfa a umožnila vstup do areálu i našim naditým miláčkům. Ale pokračování bylo horší: koupák nabitý k prasknutí, voda smrdutá, chlorovaná, pro množství těl téměř vidět nebyla. Svalíme se do trávy ve stínu a každý po svém relaxujeme. Po dvou hodinách začínám litovat těch, kteří jsou nuceni zde strávit sobotu. Nabízí se srovnání s koupáním v Německu, ale raději se do toho pouštět nebudu.

Spontánní rozhodnutí

Na stezce v pozdní odpoledne vyrážíme ochlazení, ale stále netušíme, kde hlavu složit. Zaktivovali jsme Jardu i Honzíka, oba nám předběžně zamluvili spaní, ještě to telefonicky různě čekujeme, srovnáváme. A pomalu se blížíme do Roudnice, kde budeme po několika poradách a rozhodnutích nocovat. Ještě malé pivo v zájezdním hostinci u silnice, vždyť se dnes tak rychle odpařuje, a ještě jedno po pár kilometrech na louce ve Vědomicích. Trochu se zlobím, vždyť do Roudnice už je to jen kousek, ale tento kiosek kluky doslova vcucnul. Tak co už! Postavíme kola a zhroutíme se do stínu. Jak to pivo blaženě klouže hrdlem….. A to druhé zrovna tak.

Žízeň zažehnána, ale chuť přetrvává. Tady by se pilo: na louce, u vody, ve stínu ….. Hele, tamhle je nějaký penzion, poznamená někdo. A to už Kája buší na dveře a Pepík smlouvá s majitelkou. Výsledek? Nejlepší a nejlevnější ubytování na celé naší dovolené. Luxusní chladné dvoulůžkové pokoje s příslušenstvím, společenská místnost, kuchyňka, stinný dvůr jen pro nás, zamykatelná kůlna na kola a velmi příjemná majitelka. Pánové, pochvala.

Poděkování za aktivitu a ochotu zaslouží i Jirka s Marcelkou, kteří hbitě zareagovali na změnu plánu. Skočili na kola a vyjeli do Roudnice nakoupit snídani i víno na večer. Vyvrcholením celého dne byl příjezd Irči s Honzíkem a malou neteří, kteří se s námi ochotně a vstřícně dělili o naše zážitky a my si tak poprvé mohli celou expedici zrekapitulovat.

 
Příbuzné odkazy
· Více o Z Hamburgu na kole - 2010
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Z Hamburgu na kole - 2010 :
Úvod


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 5
Hlasů: 2


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Z Hamburgu na kole - 2010

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy