Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Mexiko 2003 Popocatépetl
PoslalPepik v Thursday, 14. October 2004 @ 19:06:03 CEST
Přispěno Pepik

Ciudad de Mexico opouštíme brzo ráno směrem východ, abychom se zblízka podívali na Popocatépetl, jednu z dosud činných sopek, které lze na světě spatřit. No, brzo: „Každý den mám nárok na jedno teplé jídlo denně,“ upřesňuje své nároky hned zpočátku Admirál, a tak jsme naštěstí posnídali teplou chutnou krmi ve VIPSu. Byla to naše první huevos – vajíčka. Huevos revueltos, míchaná vajíčka, byla skvostná. Ta druhá o pár dní později byla výborná, třetí dobrá, čtvrtá standardní, pátá .... krátce: ke konci pobytu jsme kokrhali a kdákali a vajíčka alespoň rok nechceme ani vidět. Ještě že jsme se ale díky Vaškovi najedli, protože večeře, aniž bychom to tušili, byla vzdálena několik světelných let a množství zážitků a dobrodružství.

Na nádraží odjíždíme zeleným broukem. Takováto autíčka jsou v Mexiku taxíky, několikrát jsme jich využili. Tento taxikář byl jeden z prvních domorodců, který si nás získal svou upřímností a přátelským chováním. Zatím pořád jsme zdejším nevěřili. Nevěřili jsme ani ochotným lidem na autobusovém nádraží: „Už se chtěj s náma dělit o náš majetek,“ zpětně se za to pomyšlení ještě teď stydíme. Autobus směr Amecameca jsme díky skvělé organizaci na autobusovém nádraží našli bez problémů, stejně jako jiné autobusy mnohokrát později. Po cestě jsme měli možnost desítky minut projíždět satelitními osadami hlavního města. Chatrče, bída. Občas se mezi hadry, papíry a jinými odpadky naparoval čerstvě vystavěný nový dům, podle české terminologie takové mexické podnikatelské baroko. Z té bídy a špíny se podobné ostrůvky jakéhosi bohatství pyšně vypínaly k nebi a byly dalším dokladem, že Mexiko je opravdu zemí protikladů. Pravdou ale také je, že některé čtvrti byly příjemně a čistě udržované, bylo zde i mnoho bloků nově postavených bytů, jakási evropská sídliště – pouze domy jsou nižší. Pestrá směsice všeho, do čeho jsme neměli možnost ani nahlédnout. Zato jsme zcela zřetelně viděli, jak za sebou necháváme obrovskou šedou peřinu, pod kterou se ukrývalo hlavní město. Čím více jsme se vzdalovali, tím pronikavěji svítilo sluníčko, tím více byla obloha jasná. Po více než hodině jízdy z města zbyla na obzoru opravdu už jen ta šedivá peřina, pod kterou se dal tušit život.

Malé městečko Amecameca nás zcela okouzlilo svou příjemnou venkovskou atmosférou. Už na malém autobusovém nádraží se zjevil přednosta, který ochotně spolupracoval s našimi několika španělskými slůvky. Nechali jsme si u něj celý den bágly – bez lístků a zadarmo – a vyrazili za dobrodružstvím. První, co nás zarazilo, byla absolutní absence turistů. Na malém náměstíčku rozložena tržnice, lidé usměvaví, příjemní, dívali se na nás jako na exoty. V rohu tržnice jsme objevili báječnou dobrotu - Pepíkova záliba v ochutnávání všeho domorodého tentokrát přinesla své sladké plody. Na tenounké plátky rozklepané či snad rozválcované hovězí maso, poskládané do velkých bloků a nějakým způsobem marinované. Plátky syrového masa uříznou dle hladu (my neměli, jen nás honila mlsná) a hodí na gril. K tomu samozřejmě pálivá salsa (mexická speciální pikantní omáčka, kterých je velké množství druhů) a tortillas. Velká dobrůtka.

Ve městečku v nadmořské výšce 2 480 metrů jsme očekávali davy horolezců, protože odtud se údajně odvážlivci vydávají na sousední sopku Iztaccíhuatl (5 286), jejíž vrcholek je od Popocatépetlu (5452 m) vzdálen asi 20 km. Nic takového se ale k našemu překvapení nekonalo. Měli jsme zprávy, že do Cortézova sedla, takové spojnice mezi dvěma velikány a výchozího bodu na výstup, se lze nejlépe dostat taxíkem. Taxíků dost, ale žádný nám nerozuměl či nechtěl rozumět. Nakonec se jeden chytil, možná proto, že nevěděl, do čeho jde. Cenu mu musel domluvit kolega, on snad ani španělsky nemluvil. „Hovado,“ pronesl na jeho adresu velitel směru. Jeho slova se ukázala jako prorocká, byl to snad nejhloupější člověk na celé naší cestě. Jednak rozuměl pouze Vaškovým posunkům, jednak byl tvrdohlavý. Podle dostupné literatury se lze do sedla dostat pouze na povolení z národního parku. Oblast je díky činnosti sopky totiž dost nebezpečná a není možné se tam volně pohybovat. Zatímco sopka Iztaccíhuatl zůstává nečinná, Popo pracuje pořád. V minulých letech ze sebe vychrlil mračna plynů a tuny popílku a vynutil si evakuaci více než 25 000 lidí. Během prvních měsíců roku 2001 vyvrhlo několik erupcí popel do atmosféry až do výšky 8 km. Dnes však nádherná jasná obloha, Popo je v klidu, žádný popílek, žádná láva. Z toho náš dopravce usoudil, že není třeba se ničeho obávat a vyrazil i přes můj nesouhlas: „Policie, soldaty.“ Tomu rozumět musel, když neustále mlel „nou problem“. Za vsí nás stavějí nějací lidé s mohutnou gestikulací. Naše hovado nereaguje. Po půl hodině jízdy už na napřažené samopaly a staženou závoru reagovat musí. Ztratili jsme kvůli němu minimálně hodinu a půl, což byl čas na návrat, vyžádání si formálního povolení (ještě že mu vojáci řekli, kam má zajet...) a opět výstup nahoru. V Paso de Cortés jsme byli s vojáky, kteří samozřejmě také chtějí vidět naše povolení, úplně sami. Je tam taková malá chata – návštěvnické centrum, kde se bojí jeden prodavač usmolených suvenýrů. Naše hovádko necháváme u vojáků – byl tam snad poprvé v životě – a vydáváme se na malý trip.

Naplánovali jsme si asi dvouhodinový pochod směrem na Iztu. Přestože jsme šli jen tak na špacír, bez jakéhokoli horolezeckého vybavení a bez jakýchkoli ambicí, bylo to úchvatné. Cesta začínající v nadmořské výšce 3 650 metrů vedla kobercem sopečném prachu, vystoupali jsme asi 500 výškových metrů. Měli jsme štěstí, mraky se po chvíli rozplynuly a my mohli obě hory, které provází zajímavá pověst, v úžasu pozorovat. Podle legendy byl Popo (Dýmající hora) bojovníkem, jehož láskou byla vladařova dcera Izta (v překladu Bílá žena). Popo odešel do války a Izta zemřela žalem. Po svém návratu stvořil Popo obě hory, do jedné uložil Iztu a na druhou se postavil sám s pohřební pochodní v ruce. Dodnes proto hora hoří a dýmá. Pokud znáte tuto pověst a máte dobrou představivost, Izta opravdu připomíná ženu ležící na zádech. Chvilku se o tom dohadujeme, ale mně už dochází energie. V takové výšce pochodovat, přemýšlet, konverzovat, být duchaplná a ještě usměvavá pózovat do foťáku, to je na jednu klimakterickou cestovatelku příliš. A tak jsme začali sestupovat. Klukům viditelně nadmořská výška problémy nedělala. Sestup ovšem už tak příjemný nebyl. Přestože turisty jsme žádné nepotkali, projelo pár aut a za každým obrovský oblak šedého popílku. Zlatý mexický smog....

Dole už jenom úlevné setkání s bágly a rozhodnutí, že pojedeme dále. Přespat ve zdejším ospalém městečku by bylo určitě zajímavé, nás však čekalo přes 2000 km napříč Mexikem, a tak jsme první polovinu cesty z pochopitelných důvodů spěchali. Pokud pojedete v našich stopách, nebuďte nervózní, nespěchejte tolik a užijte si zdejšího mexického venkova bez turistů a všudypřítomných suvenýrů.

Přímý autobus do Puebly, kam jsme také měli namířeno, odtud nejede. Prý musíme na blíže neurčeném místě přestupovat. Dobrá. Autobus má dle pěkné mladé nádražačky přijet za čtvrt hodiny. Prima, to nám to vychází, ještě, že jsme nešli na večeři, tu chvilku to vydržíme. Po půl hodně začal být Pepík nervózní, po 45 minutách čekání byl v klidu jen Vašek. Vašek, naše sluníčko do nepohody, ten byl v klidu pořád. Svou úsměvnou náladou a vyrovnaností „hlavně že jsme na dovolené,“ šířil optimistickou náladu bez omezení. Začal se snášet soumrak a autobus nikde. Přesedat do 60 km vzdálené Puebly se mělo bůhvíkde a nikdo s námi nechtěl komunikovat, jen dívenka při pohledu na zuřícího Pepíka neustále někam pořád telefonovala, ukazovala dlaň s pěti roztaženými prsty a volala: „Minyt, minyt“. Vašek chtěl už už rozdávat antidepresiva, když vždy akční Pepík přivlekl pohledného mladíka, který byl ochoten za předem dohodnutý peníz nás na místo přestupu dovézt. Viděl, jak jsme z blížící se tmy a velmi nejisté budoucnosti rozrušeni, a tak jel jak blázen, až z toho málem naboural.

Najednou však zpomaluje a zajíždí ke krajnici. S vyvalenýma očima se ke mně otáčí a rozrušeně gestikuluje. „Už nás de kostit,“ spokojeně konstatuje Vašek. Vždy pohotový a připravený Pepík v kapse svírá nůž, já lapám řidičova vzrušená španělská slovíčka a gestikulaci směrem k palubní desce. Než Pepík stačil tasit, tak se mi rozsvítilo: Nemáme benzín! S velkou úlevou souhlasíme, aby se vrátil a natankoval. Po asi patnácti minutách opět zastavuje na kraji opuštěné silnice, nikde ani živáčka a on spokojeně: Finito, finito. „To si snad z nás dělá srandu,“ ozvalo se zezadu unisono. On si však vede svou pomocí španělštiny, posunků a tří anglických slovíček a dál už nás nechce vézt. Autobus nou lechos, (soumrak pokračuje, nikde ani živáčka, natož nějaká auta či dálnice), auto nou nou, zdvižený ukazovák naráží na roztaženou dlaň, auto kaput. Mezinárodními posunky naznačuje, že dál už musíme s bágly pěšky. „On se snad pos....,“ už nekompromisně vyhrkli kluci. Tak to tedy ne! Tady nás hošánku nevysadíš!

Vší silou své pochroumané osobnosti jsem se na něj obrátila a snažila se ho donutit, aby tedy vystoupil a šel pěšky s námi. Byla jsem asi dost odhodlaná a zoufalá, že mi přemlouvání nedalo moc práce. Po pár metrech společného pochodu se objasnila první záhada – na silnici byly nastražené bodce, aby se tudy nemohlo projíždět, auto by opravdu bylo kaput. A asi po pěti minutách se před námi dálnice objevila. Než jsme stačili úlevně vydechnout, už další hrůza. A kde je nějaká autobusová zastávka? Stojíme na zaprášeném místě pod mostem bez jakéhokoliv označení, které míjí jeden svištící autobus za druhým. Navíc se tam potulují nějaké pochybné bytosti a začínají se k nám stahovat potulní psi. Já v mrákotách, Vašek šátrá pro antidepresiva, tma houstne. Mladík je ale tak hodný, že nás v našem zoufalém duševním rozpoložení neopouští. Bleskově staví první autobus, ten však nejede do Puebly. Nicméně už nás má zcela jistě dost, a tak se s řidičem domlouvá, ať nás vezme do St Martina, odtud už to prý bude snadnější. Chceme? Samozřejmě, pryč z tohoto pekla. Byl opravdu moc hodný, ještě sdělil šoférovi, že nerozumíme, jen seňora malinko, ať s námi tedy mluví pomalu a postará se o nás. Zamávali jsme mu a s úlevou klesli na vypolstrovaná sedadla v luxusním autobusu. Kéž by mohl tyto řádky někdy číst.... Mám pocit, že jak jsme se s ním chvatně a úlevně rozloučili, poděkovali jsme mu dost málo, domluvenou cenu sice dostal, ale zpětně viděno, byl to náš anděl strážný.

Osud nás však chtěl ještě potrápit. Šofér věren doporučení si mě totiž zavolal a kroutíc volantem se mi snažil vysvětlit, že St. Martin není to pravé místo pro nás, když chceme do Puebly. To jsem rozuměla, ale pak se v řeči rozjel a já už nechápu ani slovo. Po několika marných pokusech povídá: OK, St. Martin. Mezitím Pepík vyštrachal mapu a jak už bylo blbě vidět, domníval se, že nás autobus veze někam úplně jinam. V klidu je opět jenom Vašek. No a co, podíváme se tedy jinam..... Konec dobrý, všechno dobré. Sice jsme si opravdu zajeli, ale přestup v Martinu byl luxusní, opět věděli lépe než my, kam vlastně chceme a nebýt řvoucí televize v dalším poloprázdném autobusu, byla by pohoda úplná.



 
Příbuzné odkazy
· Více o Mexiko 2003
· Novinky od Pepik


Nejčtenější článek o Mexiko 2003:
Závěr - Mexiko 2003


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.8
Hlasů: 5


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Mexiko 2003

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy