Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 6 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Jihoafrická republika - 2008 Krugerův park
Poslalpepik v Wednesday, 21. January 2009 @ 23:00:41 CET
Přispěno Anonymní

Ještě chvíli nevěřícně zíráme na zamčenou bránu, pak vydechneme obrovským zklamáním a Ivoš řadí zpátečku. Ve tmě se mu naštěstí couvá hodně blbě. Naštěstí, protože najednou zahlédnu v dálce za bránou malé blikající světýlko. Stůjte, kluci, někdo tam je!!!! A opravdu. Nekonečně pomalu, liknavě, potácivě, ale přesto, se k nám malé světélko přibližuje. Černí rozesmátí hlídací kluci. A věřte či ne, po mučivě napjaté čtvrthodince nás do parku opravdu pouštějí. Všechny kempy jsou už ale zavřené, a tak nám složitě vysvětlují, jak se do svého zamluveného obydlí dostaneme. Moc zdejší angličtině zatím nerozumíme - pokud se používá správně a spisovně, je sice i pro studenta-začátečníka bezkonkurenčně jednoduchá, pokud však mluvčí sklouzne do rychlé a uvolněné afrikánštiny, jako naši dnešní páni hlídači, jsme vedle. Zmámeni myšlenkou, že máme v této divočině kdesi střechu nad hlavou, posloucháme tak na půl ucha – a ještě toho sousedova. Tak hurá dovnitř, velí strážce. A ráno se hlaste (hlavně zaplaťte) v recepci.

Abyste hned zpočátku rozuměli: každý park je vlastně taková veliká zoologická zahrada. Zvířata jsou za plotem na ploše, která je dle úrovně parku různě veliká. Krugerův park má rozlohu 20 000 km², ocitáte se tady na ploše, jakou zaujímá například Slovinsko. Krugerův park byl založen z iniciativy Paula Krugera a s jeho budováním se začalo již v roce 1898. Pro veřejnost byl otevřen roku 1926. Autem se tu můžete volně pohybovat stejně jako zde volně žijící zvířata. Zvířata nejsou samozřejmě ochočená, žijí samostatně, divoce, nikdo je nekrmí ani nehlídá. Přesto automobily vnímají vlídně, jako velké partnery, na které si žádné z nich, údajně ani slon nebo lev, netroufne. Jakmile však vystoupíte z auta, stáváte se velmi zranitelným. Lovnou zvěří, někým, na koho už zvyklé nejsou a koho nemíní ani respektovat. Takže vystupovat z auta se zásadně nedoporučuje, respektive zakazuje. Jediné, co vedle řízení tady smíte, je fotografovat a filmovat. Ale jak lze v parku žít? Kde spát, kde jíst?? Jak řešit problém s toaletou? Tak na to právě slouží kempy. V malém ohrazeném kempu za další hlídanou bránou se můžete chovat jako civilizovaný člověk – procházet se, nakupovat, utrácet (to zvláště) a prostě si užívat. Sem se zvířata nedostanou, nesmí sem tedy zvířata, která by mohla člověka napadnout.

A my jsme nyní za bránou parku (jen fotit, filmovat - haha v této tmě) a čeká nás cesta do bezpečného kempu - další a snad už poslední dnešní etapa. Prašná drncavka, nikde nikdo, tma jak v pytli, horko jak v Michli. Pouze za stromy číhající oči šelem, které si uvědomujeme bohudíky až druhý den. Tuším, co by se mohlo stát, kdyby se před uhánějící auto vyvalil slon, žirafa či buvol - nebo by stačila nějaká obyčejná „koza“. Tak jsme si zvykli nazývat všechny čtyřnohé krasavice, které neumíme, nebo jsme pohodlní přesně zařadit. Včetně hrdých a ctnostných impal, cizokrajných kudu, nebo plachých antilop. ….. Bojim, bojim. Kluci nic, ti závodí, stále se ještě pořád nenabažili výkonného auta, nebo je spíš žene touha po vychlazeném pivu a pořádném kusu masa (ha ha )….. Na kamenech, které se občas z temnoty zjeví ve světle reflektorů, malé sotva čitelné směrovky. Kemp Tambotti. A najednou, když už se mi zdálo, že Tambotti nikdy nikde nenajdeme, stojíme před další bránou. Jsme u cíle. Místní černoušek už o nás ví - i zde fungují mobily či snad vysílačky. Klučina se ale nebude kvůli nám přeci namáhat: plot objeďte, závoru si sami otevřete. Za celý den už jsme všichni skoro gumoví: hladoví, uprášení, zpocení, vykoukaní, vyklepaní, vykulení…. Pepík s Vaškem odevzdaně vyskakují do nechráněného prostoru mezi dvěma bránami - troufli bychom si to už nazítří? A s konečnou platností jsme v prostoru, kde už bez obav z auta vystupuju i já.

Nálada se zvedá o sto procent. Čísla obou dvoulůžkových chatek jsme si nechali pro jistotu třikrát zopakovat, jen teď chatky najít….. Zadařilo se až po delším bloudění. Kemp je ale ztichlý, tmavý a nepřátelský. I když je údajně plno, zdá se nám, že je prázdný. Nikde ani živáčka, žádné světlo, žádný halas z verandiček. Při hledání se musíme spolehnout jen sami na sebe. Po zmateném pobíhání a popojíždění konečně stojíme před naší chatkou. V černočerné tmě se rýsuje pár schodů, nad číselným označením je malá blikavka. Ale kde je pořádné světlo? Na verandě vším cloumáme, otáčíme, verblujeme. Ve tmě narážíme jeden na druhého, oplácáváme několikrát všechny možné zdi. Pouštíme však jen vařič ve venkovní kuchyňce, poté bezhlavě vypínáme pojistky. Jsme na konci dvoudenního pomyslného závodu, přesto se nám nedaří cílovou pásku protrhnout.… Až najednou v kuchyni nahmatáme lednici. Spásný nápad má Pepík. Její blikavé světélko, tolikrát proklínané námi, nočními nedožranci, nás pro tentokrát zachraňuje.

Sladkou odměnou je z Česka propašovaná whiska. Hladoví, unavení a opojení vítězstvím se neseme na vlnách endorfinů. Smělé sny o zdejší restauraci byly rozmetány hned při hledání chatek, a tak vítězem je Pepík, jenž odněkud vytáhne trvanlivý salám. Cpeme si ho do hlavy, k tomu výborný chleba od Honzíka - proč jen jsme si ho nevzali víc?

Vaškův postřeh:
Jako určitý stín nad dnešním dnem se vznáší fakt, že jsme mimo jakéhosi hamburgru na dálnici nic nejedli a v kempu nelze nic koupit. Naštěstí Pepek večer vytahuje šišku salámu, kterou s sebou nosí pro každý případ snad už od narození, a nezištně se s námi dělí.

Ráno se probouzíme v útulné chatičce vybudované v koruně stromu. Chatka působí velmi romanticky, k vyspání však určena není. Architekt ji vymyslel báječně, ale pravděpodobně v ní nikdy nepřenocoval, jinak by ji musel vzteky zbourat.. Jakmile se totiž na zdejší široké posteli propadnete do říše snů, obklopí vás zvuky. Zvuky, které vás pohltí, zabalí do hlukové ulity. Vše kolem nás zpívalo, kolotalo, kukalo, funělo, sípalo, kvákalo a pískalo…. Navíc po plátěné střeše běhaly nějaké potvory: opice, veverky či cosi jiného velmi živého. Rozespalým se vám v té černočerné tmě zdá, že zrovna na naši planetu útočí ufouni. Takže ráno nevyspalí, zmlácení, ale jakmile si protřu oči a nasaju vůni kávy, jsem šťastná.

Po dalším salámku se ráno hlásíme na recepci, kde nás „hodní“ černoušci vrací zpět do reality - platíme vstupné do kempu: za včerejšek, za dnešek a pochopitelně i za zítřek. Navíc chtějí pokutu za včerejší pozdní příchod. No nic, platíme a platíme. Jsme turisti, tedy viděno domorodou optikou dobrovolné chodící peněženky.

Nakoupíme svá první piva, koly a vody a vyrážíme za zvěří. Hned u silnice žirafa, kouká na nás stejně zvědavě jako my na ni. Ivoš zcela fascinován a v zajetí nového foťáku. Doteď jsem s ním fotil jen manželčiny narozeniny, omámen vydechne. Vybíhá z auta, foťák přilepený k očím. Za opuštění kabiny si vyslouží od strážce parku pokárání. Příště to bude už pokuta, pamatujte na to! Já pak pokutou straším kluky celou dobu, přesto několikrát naše útočiště opouštějí a já se vždy třesu strachy. Ne o ně, ale o ty foťáky a kamery, samozřejmě  Jediný fotící mánií nezasažen zůstává Pepík. Nevěřícně kroutí hlavou, jak kluci přehazují objektivy, nastavují clony a mění časy. On si užívá jen s dalekohledem. Budu si dělat jednoduché skici, pronáší suše, když ho Vašek pošťuchuje, jak bude zážitky dokumentovat. Fotoaparát si prý pořídí až v okamžiku, kdy technika pokročí tak, že nebude muset být obtěžkán kabelami jako někdo.

Po cestě vidíme spoustu zvěře: kudu, impaly, buvoly, zebry, pakoně a hodně druhů ptáků. Celkem zde údajně žije 147 druhů savců, 507 druhů ptáků, 114 různých druhů plazů. 49 typů ryb a 34 typů obojživelníků. Snad mimo ptáka Rosomáka, velryby sýrobřiché a ledního medvěda, jak říká Vašek, snad potkáváme většinu zajímavých zvířat. Mými favority jsou však jednoznačně žirafy. Nejen kvůli nádherným velkým a vlhkým očím, které vroubí překrásné řasy, jež by těmto vznešeným zvířatům mohla leckterá modelka závidět. Co je na žirafách nejpůvabnější, to je ladný a vznešený pohyb na neskutečně dlouhých nohách. Když jsme jednou viděli, jak žirafy popíjí u napajedla, chtělo se mi smát. Rozkročí se do široka a své dlouhé a neskladné končetiny ohýbají jak panáci pro děti. Máte každou chvíli pocit, že se musejí skácet k zemi. Pozoruji dalekohledem, jak mým favoritkám po dlouhatánském krku pobíhají nějací ptáci (klubáci, poučila mě chytrá kniha) a vyzobávají žirafám z kůže klíšťata a další parazity. Je to až dojemné, jak se to královské zvíře nechává oňupávat….

Po chvíli jízdy máme ohromnou kliku - pár metrů od prašné silnice polehává partička osmi lvů. Na poslední chvíli jsem zahlédla pichlavé oči, které se zabodly do kapoty auta. Pepík reaguje bleskově, okamžitě zařadí zpátečku. Starý samec s hnusnými žlutými zuby na nás vejrá, sliny mu kapou z huby, jde z něj strach. Hlídá si své dámy a své potomky. Hukot auta ani cvakání foťáků či vrčení kamery ho ani v nejmenším nevzrušuje. Vůbec si v danou chvíli neuvědomujeme, jaké máme štěstí. Následující dny potkáváme auta, která nás staví s jedinou a urputnou otázkou: Have you seen lions? Viděli jste tady někde lvy? Teprve nyní nám dochází, jaké jsme měli štěstí, a dodatečně litujeme, že jsme zkušenost s naší partičkou nemohli nikomu předat. Kdybychom tušili, jaký objev se nám podařil, ještě dnes po parku jezdíme a všechny posíláme na „naše místečko“. Nás teď posílají jiní. Je to tady takový milý zvyk, že jakmile spatříte nějaké zajímavé zvíře, podělíte se o radost s ostatníma. Takže šoféři na nás blikají, chlubí se, zastavují nás. No dobrá, jedeme s váma taky. Už jen pro jejich radost míříme ke skupině aut, odkud nám rozčileně gestikulují: támhle, támhle jsou lvi !!!! Nejprve se díváme, pak pozorně pátráme, nakonec sebereme všechny své dalekohledy až konečně přes strž zahlédneme nějakou skvrnu. To že jsou lvi???? Tak to tedy nemusíme. Ohrnujeme nos, v paměti zkušenost s našimi zkaženými zuby.

Druhou noc spíme v kempu Satara: bungalovy jako včelí úly seřazené v pravidelných rondelech, kuchyňka na terásce i s ledničkou – těžký turistický business, pohodlí, komfort, plýtvání. V kempu i bazén s krásnou teplou vodou… necháme se rozmazlovat, akceptujeme útulné domečky, výborné vínečko, dobré papání žer co žer. No, výborné …. Vašek je mírně nervózní, že jeho letošní kulinářské okénko bude zcela zavřené. Jídlo je zatím v JAR slušné, ale to je tak všechno. Dobře se najíme, ale žádné zajímavé delikatesy.

Ráno se kemp rychle vyprázdní, málokdo dospal, všichni vyrážejí brzo na zvířátka. Zůstávají jen Rusové, kteří večer kalili, a my, kteří jsme pohříchu kalili také.

Ranní ptáče Pepík mi připraví úžasnou snídani – vajíčka, toustíky, kávička (pochvala), nastuduje průvodce a už nás žene na sever. A má pravdu. Kemp Olifants je v horách, nad řekou - úplně jiná krajina, jiná atmosféra. Bungalovy sice zcela stejné, liší se pouze absencí kuchyňky, a tak večer opět do hospody na večeři.

Ale nejsme tady jen kvůli jídlu. Celý den jezdíme po parku. Už jsme zkušení mazáci, umíme číst zdejší mapu se všemi jejími stezkami, napajedly a odpočívadly. Povedlo se nám nachytat šakala, jak se obezřetně blíží k řece, stádo bizonů, kteří si bezostyšně užívají svou převahu nad okolní krajinou, koupající se slony či zvědavé žirafy, jež bohorovně ukusují vše, co se jen trochu zelená. Dokonce vidíme i drzé opice a v dálce tři světlé skvrny, o kterých nám kdosi tvrdí, že to jsou gepardi. Vděčně souhlasíme, neboť do velké pětky (slon, lev, bizon, gepard a nosorožec) nám od teď už chybí jen posledně jmenovaný. Po zkušenostech z keňského safari ale vím, že spatřit ve volné přírodě nosorožce není tak. Jsou vzácní a tenkrát v Keni jich sice pár měli, ale hlídali je rančeři a na noc zvířata zaháněli do ohrady. Po nosorožcích totiž pasou pytláci vzhledem k jejich rohu, který je zárukou dobrého afrodiziaka. A jak to tak s lidskou potencí jde od desíti k pěti, tak rychle také mizí nosorožci. No, předem se smiřujeme s tím, že pro tentokrát bude naše pětka jen velké kvarteto.

Ohrožený živočich:
Během polední přestávky diskutujeme o ohrožených druzích živočichů. Pepa rozvíjí teorii o muňkách. Toto malé zvířátko rozhodně patří na listinu ohrožených druhů. Hlavním důvodem je kosmetické vyholování intimních partií. Zvířátka pak nemají kde přebývat a rozmnožovat se a postupně nenávratně hynou a mizí.
Dávám k lepšímu historku o našem kamarádovi, který prostřednictvím těchto malých živočichů, které ze své přítelkyně a řetězce dalších navzájem na sebe navazujících známostí a styků přenesl na několik příslušníků generálního štábu ještě bývalé naší lidově demokratické armády, silně narušil její bojeschopnost.

Na večerní siestu také Pepa slibuje historku o Wágnerovi. Večeře v campové restauraci " žer co žer " se sestává z následujících dobrot: polévka zeleninová jako naše bramboračka, vařil ji černoch jak bota a byla výtečná. Další chody se odehrávaly u stolů, na nichž se nacházely saláty, gulášky, opečené zeleninky. Jako hlavní chod jsme ochutnali lamb steak. Výtečně! Nicméně co se týče nějakých kulinářských objevů, nic moc. Podobná jídla dostaneme na standardních rautech i v naší vlasti.
Večerní historka o Wágnerovi se nekoná, protože se Pepík přežral a bylo mu blbě a vedro.

Navštěvujeme další kemp Letaba, kde se mezi chatkami (stejný turistický masňácky business) volně pohybují „kozy“. Dáme kávičku, na terásce pozorujeme slony, kteří se chodí napít ke zdejší momentálně polovyschlé řece. Slonů je tady hodně, navštěvujeme i jejich muzeum. Pokud mohu doporučit, je to velmi příjemné místo na přenocování.

Uondáni z celodenního fotografování, filmování, dalekohledování, obdivování a pozorování si večer otevřeme další lahvičku zdejšího úžasného vína. Kluci wágnerovali (vyprávěli si historky a la Franta Wágner, které mají jedno společné: jak nevěrník dostal za vyučenou) hodně dlouho, já šla opět spát.

Vaškovo nejen kulinářské okénko:
Večeře se sestává z místní speciality, kterou nám servíruje přinasraný černoch s pomalými pohyby: kuře v zeleninové omáčce (rajčata, papriky, fazole) s kari rýží a listovým špenátem. Po vylepšení solí a pepřem je jídlo chutné, ale opět nic moc.
Pepa se večer konečně dostává k historce o Wágnerovi.
Je to zajímavý příběh o popelářích, veselém děvčeti, lásce na schodech, venčení psa a zlomené noze .

Ráno jsme se pochlapili a vstáváme brzo, abychom jako správní návštěvníci parku mohli pozorovat zvěř v ranním oparu. Ale ouha!!! Opar byl, zvěř skoro žádná. A tak po hodince domů na dobrou velkou snídani a balíme.

V parku je celkem asi 700km zpevněných silnic a přes 1000km vedlejších štěrkových cest. My rezervaci opouštíme po hlavní asfaltce. Čeká nás cca 150km parkem, kde je nejvyšší povolená rychlost 50km/hod. Osvědčený parkový šofér Pepík se psychicky připravuje, že takováto cesta bude pěkné núďo, ale opak je pravdou. V okamžiku, když už Ivoš zabalil všechny objektivy, fotoaparáty a přístroje, kdy všichni upadáme do ospalého nicnedělání s vyhlídkou lenivého pospávání, tak najednou se nám zjeví skoro celá ZOO. Pozorujeme žirafy, slony, hrochy, pakoně… Když přes cestu pochoduje celé stádo slonů, přes fofr, jakým vytahujeme všechny dalekohledy, objektivy a kamery, nemáme čas je ani spočítat. Vůdce stáda si nejprve zjedná pořádek – až se zalykám evoluční pokorou, když si uvědomím, jak nám chobotem naznačuje, abychom se zastavili. Teprve když je silnice bezpečná, začne přecházet celé stádo. Jako husy si to malí, velcí i nejmenší sloni štrádují pěkně za sebou. Pohyb plandavých uší šéfa stáda mi připomíná kmitání terčíku, který jsme jako učitelky v pradávných dobách fasovaly na zastavení silničního provozu.

Překvapí nás i koupající se hyeny u napajedla nebo parta 25 lvů. Ti naopak své hřívy líně a pyšně vystavují, abychom je mohli i bez dalekohledů pohodlně spočítat. Pokud se některý z nich chce přemístit, tak pomalu a rozvážně, aby nám v kalkulaci náhodou neudělal bordel. Fotíme, radujeme se. Abych však byla zcela objektivní: u těchto krásných velkých a líných koček je vedle nás zahnízděný i autobus a dalších asi deset aut. Máme silné podezření, že predátoři jsou ochočení a předvádějí se turistům, aby snad tito nedej bože neměli pocit, že za to nekřesťanské denní vstupné si nic neužili …. A i tak jsou modelové kočky umístěny podstatně dál než naše soukromá partička zkažených zubů.

Každý den si užíváme, ale dneska je to excelentní. Krugráč opouštíme sice neradi, ale shodneme se, že stačilo. Vyjíždíme bránou Crocodail gate. Nesmutníme a slibujeme si, že nějaká zvířátka ještě alespoň jednou v této krásné zemi musíme navštívit.





 
Příbuzné odkazy
· Více o Jihoafrická republika - 2008
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Jihoafrická republika - 2008:
První horké hodiny


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 5
Hlasů: 4


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Jihoafrická republika - 2008

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy