Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 8 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Jihoafrická republika - 2008 Svazijsko
Poslalpepik v Wednesday, 28. January 2009 @ 16:57:31 CET
Přispěno pepik

V Krugerově parku nakonec zabodujeme, když se nám podaří neplatit poslední den vstupné. U Crocodail gate, jedné z devíti zdejších vstupních bran, se na nic neptáme, nic po nás nikdo nechce, a tak tedy pryč!!! Jo, hurá, jsme venku bez dnešního vstupného, radujeme se Ale jsme venku také z chráněné turistické zóny, kde nám hrozilo nebezpečí jen díky naší nekázni a neochotě poslouchat příkazy, dochází nám vzápětí. Nyní se ocitáme v prostoru za plotem, jsme venku z obrovské ZOO, konečně v pravé Africe. Chvíli tuto skutečnost vydýcháváme, bojácně se rozhlížíme a rozmýšlíme, co dál. Musíme na jih, ale kudy? Zvítězila odvážná myšlenka vydat se přes Svazijsko. Odvážná, protože pokud víme, z našich předchůdců se nikdo do svazijského tranzitu nepustil.

My do tohoto malého státu vklíněného do JAR míříme zcela nepřipraveni a naslepo. Pravděpodobně ani paní učitelka Jiskrová, která dala základ Vaškovu a Ivošovu cestovatelskému zápalu, o Svazijsku nic nevěděla – nebo že by si pánové nepamatovali? Jsme pouze vybaveni informacemi, že Čechy do Svazijska nevpustí. Nemáme prý s touto zemičkou navázané diplomatické vztahy. Prý. A tak Pepík velí: nebudeme nikomu věšet na nos, že jsme Češi. Máme evropské pasy, zkusíme prorazit. Pokud by se nám to nepodařilo, čekala by nás zajížďka zvící cca 500km. A za tuto porci už nějaké přemáhání na hranicích opravdu stojí. A tvařte se suverénně, nařizuje přísně velitel přesunu Pepík.

Na hranicích neskutečná byrokracie: vyplňujeme spoustu dotazníků, papírů, chodíme se ukazovat různým úředníkům. Ti píší, porovnávají fotografie, kladou doplňovací otázky, razítkují, vydávají papírky a všelijak nás buzerují. Zatímco jindy bychom pěnili, tentokrát vše trpělivě a tiše podstupujeme. Čím déle píší a razítkují, tím větší je naše šance na úspěch. Shovívavé gesto jedné tlusťošky, upřímný úsměv nad naším údivem a máme víza.

A teprve teď jsme na koni: z tichých vševědoucích suverénů se bouchnutím pasového razítka bleskově stávají zvědaví ukřičení turisté. Končí naše trpělivá mlčenlivost, začíná aktivita: a jak se u vás platí? Musíme měnit randy nebo dolary? Kde se můžeme ubytovat? Shovívavý úsměv se mění na překvapený, poté profesionální. Zdatně na všechny naše otázky odpovídají: měnit nemusíte, máme sice své peníze, ale platit můžete randy. Ubytování? Tamhle jsou prospekty.

Nabírám všechny možné informace a rychle ven, aby si to snad ještě nerozmysleli. U přepážky nás staví starší bílý šofér, který trošku krotí naše nadšení z udělení svazijských víz: kupte si za 50 randů povinné ručení na auto. Kdyby vás bez potvrzení chytila policie, budete mít velký problém. Jeho výraz prozrazuje, jak hluboce zdejší byrokracií pohrdá, jezdí přes hranice asi častěji, ale jeho rady poslechneme. Přestože jsme papírek nakonec naštěstí nepotřebovali, radíme našim následovníkům platit také. Policajtů je ve Svazijsku stejně jako v JAR dost.

Přejedeme v euforii hranice a se začínajícím soumrakem rychle střízlivíme. Kde složíme hlavu? Kontakt z celnice nabízí luxusní kemp s golfovým hřištěm, bazénem, dětským hřištěm atd. atd. Jo, tak takové ubytování můžeme, to si dnes zasloužíme. Mananga country club naštěstí není daleko od hranic - hledáme, nalézáme. Ocitáme se za bránou v rozlehlém areálu, kde volně běhají „kozy“, kde je krásný trávník, na němž pak půvabně rozházené nejrůznější chatky. Bílá madam nás ubytovává už za tmy. Luxusní areál se po však bližším zkoumání jeví jako „navoněná bída“. Světlo na pokoji nesvítí, ručníky nejsou, záchod nesplachuje… Přesto večeře v poloprázdném klubu úžasná: dáváme si své první hovězí stejky, které mne zcela bezpečně hned napoprvé dostaly. Za celou dovolenou jsme jich spořádali nespočítaně: T bonne steak, rumpsteak, žebírka. A to vše pořád dokola, pořád chutné, šťavnaté, výtečné. Medium, well dan, však on už to Vašek popíše. K tomu bezkonkurenční červený shiraz - moje nadšené zvolání: Už nikdy nepiju jiné víno, vzalo doma hned za své, když za totožnou láhev, která tady stojí 40 Kč chtějí u nás korun 350. Ne že by to bylo za takovou dobrotu až tak mnoho, ale téměř devítinásobek je smutně zdrcující a pro mne doma absolutně nepřijatelný.

Sláva Konečně se dostáváme z oblasti instantních globalizovaných jídel do oblasti normálních jídel. Opulentní večeře sestávající se z: beefseak 350 gramů, rumpsteak, beef filet, pečená vepřová žebírka, tak asi 500-600 g. Vše s rýží, se zeleninou nebo hranolky. Delikatesu zapíjíme vínem Shiraz ročník 2007. Pepa prohlašuje, že takový steak nebyl ani v Argentině, ale to je možná způsobeno tím, že jsme v předchozích dnech poměrně strádali z nedostatku kvalitních delikates.

Noc proběhla v pohodě až na to, že nám stádo opic pokálelo auto tak strašným způsobem, že jsme ráno museli požádat místního domorodce, aby nám ho umyl. Zdá se, že Svazijské království je celkem přívětivá země, samozřejmě pohledem z oploceného campu a od sklenky Shirazu.

Večer vítězí únava nad vším, i nad obavami, které máme z velkého žáru na obzoru. Nepříjemně rychle se totiž za brány našeho vojáky hlídaného areálu přibližuje mohutný oheň. Silně foukající vítr zdatně požáru pomáhá. Před večeří jsme hodně nesví – žádný z vojáků se ale nevzrušuje, žádný požární poplach neruší klidně se pasoucí kozy. A tak po večeři a úžasném shirazu spíme nerušeně a nevzrušeně i my. Teprve při dalším putování zjišťujeme, že pálit trávu a vypalovat paseky je tuzemský častý zvyk, který i nás nakonec nechává ledově klidnými.

Ráno už jen anglická snídaně s nafoukanými americkými golfisty a frčíme dál. Snídaně standardní anglická na vidličku. Za zmínku stojí výborné opečené klobásky. Jedná se pravděpodobně o místní specialitu boerewors nebo možná také braaiwors, čert aby se v tom vyznal.

Na silnici se dostáváme vyspinkaní, napapaní, maximálně spokojení. Teď je jen trošku problém se zorientovat ve svazijském značení-neznačení. Silnice je pěkná, rovná – ano, jednotné číslo je tu zcela na místě. Široká asfaltka podobná naší silnici je tady skutečně snad jen ta jedna hlavní. Ostatní jsou prašné, některé často nezpevněné. I když pozor - oproti našim silnicím zaznamenáváme jednu výhodu. Pravda, jen jednu, ale zato podstatnou. Ve Svazijsku není skoro žádný provoz. Silnice rovná, upravená, prázdná. Až se občas na ní bojíme. Ovšem těch pár šoférů, kteří se zde pohybují, ti se zjevně vyznají. Oni jo, my ne. A proto říkám značení-neznačení. Cedule hledá celá posádka, nejednou se stane, že označení najdeme až za křižovatkou, nebo taky vůbec. Ale zas až takové peklo to není, když silnic je skutečně jako šafránu. A jakmile si zvykneme, že se stačí orientovat jen dle sluníčka, už nám ta navigace jde skoro sama ))

Do cesty se nám nepřipraveným připlete i královský národní park Hlane. Po chvíli váhání stočíme volant a ocitáme se zase v jiném světě. Park liduprázdný, setkáváme se jen s mladší úřednicí vybírající vstupné. Očima i gesty zjevně touží po Pepíkovi, který si nastalou situaci všemožně užívá. Ach jo, už ji zase zve do Prahy, otráveně glosuje Admirál. Ba ne, sváděný objekt brzy prokoukl, že dámě jde spíš o manžela než o konkrétního Pepíka, a tak ztrácí zájem a můžeme pokračovat dovnitř parku, kde je další živá bytost: nudící se prodavačka suvenýrů. Ta nám dá jakous takous mapku a vypouští nás do terénu. Ještě připomene, že mezi lvy nesmíme, ti jsou velmi agresivní a zavření ve speciálním areálu. Láká nás na terénní vůz s rančerem, jenž nás prý za 150 randů po parku proveze. Což o to, klidně bychom jeli, ale musili bychom čekat skoro hodinu, až se naplní čas. A my jsme netrpěliví, navíc se z nás v Krugráči stali zkušení safaristé, takže projížďku zvládneme sami.

Ivoš za volant a jede se. Brzy však zjistíme, že dosavadní praxe je nám nanic. Mezi oběma parky jsou tak velké rozdíly jako mezi navoněnou topmodelkou a upracovanou šičkou bot. Pan král park založil sice skoro ve stejné době jako v JAR, ale vývoj byl dost odlišný. Královská obora je nepoměrně menší a nepoměrně míň navštěvovaná. Značení stejné jako v celém království, tedy skoro na nic. Mapička, kterou nám znuděnka prodala, je spíše jen taková ilustrační. Včera hodně pršelo, a tak se jako stopaři držíme nějakých kolejí, ty však vedou do písečných dun, do hlubokých kalužin, mezi neprostupný porost a do nekonečného bláta. Ivoš předvádí terénní jízdu – konečně používáme náhon na všechna čtyři kola. Já trnu, kluci se baví. Zvířata tady někde snad nějaká jsou, nevidíme ale zatím ani kozu… Když tu najednou!! Velké zvíře – že by slon? Kdepak, přátelé, v křovinách se nám vynořil tlustokožec velký jako almara. Bachratý nosorožec. A vedle něj mládě. Zůstáváme jako opaření, neboť nosorožce ve své letošní sbírce ještě nemáme. Fešák však s námi moc nekamarádí, má zcela jiné, prozaické starosti. Vezme potomka a je fuč!!!

No ale vida, nějaká zvířata tady si budou. Pokračujeme dál, meditujeme o zdejší floře a fauně, najednou v křoví proti nám další dva tlustokožci. A zase nosorožci !!! Zapózují na silnici a berou dráhu. Opití vítězstvím jedeme dále, ovšem zcela ztrácíme svoji revoluční ostražitost a bdělost. Motáme se po malých cestičkách, vytloukáme louže a duny, řízení vozidla a udržení rovnováhy nás zcela pohlcuje. Občas nějaká ta koza a najednou nevíme, kde jsme. Jezdíme, vracíme se, zahýbáme, kroutíme a otáčíme …. A už jsme ztracení. Mírně znervózním, kluci drží fazonu, i když na nich také vidím, že jsou dost bezradní.

A najednou plot!! Jedeme podle něho a už jsme u brány! Na ceduli zdaleka vidíme důsledné varování, že se musí dveře zavírat. A mám jasno: jsme u té speciální ohrady se zuřivými lvy, tam nesmíme. Kluci mají ale také jasno: tam samozřejmě musíme!! Zkuste přemlouvat k opatrnosti tři rozjeté chlapy, kteří si začali hrát na stopaře, oživili v sobě dávno přečtené stovky stran indiánek a kovbojek. Radostně otvírají bránu, ještě se u toho fotí a kamerují, snad aby naši potomci viděli, že jsme v posledních chvílích života měli náladu na srandičky. Trnu strachy a úzkostí, až objevím první žirafy, kozy, pakoně i buvoly….. Strach i napětí pomalu opadávají, snažíme se fotit, ale křoviny, tráva a roští nám to zabraňují. A po chvíli si přiznáváme: park je krásně divoký, nějaká zvířata jsme viděli, pomalu se začínáme nudit. Už máme vše nafoceno, už nás nic nemůže překvapit. „Už jsme viděli všechno, teď už budeme pozorovat jen kozatý černošky,“ shodli se moji milánkové jednomyslně. Takže otáčíme a prcháme. Lvi se naštěstí nekonají.

A po silnici dále k jihu. Po „vypečeném“ obědě v motorestu se rozhodujeme, že dnešní etapu dotáhneme ven ze Svazijska až do přírodní rezervace Santa Lucia. Opouštíme Svazijsko, aniž bychom ho poznali. Víme, že zde vládne král s malým sborem poradců, tzv. ministerskou radou. Jedním z nejvýraznějších králů byl Sobhuza II., který zemřel ve věku 83 let a zanechal po sobě asi 120 oficiálních manželek – podle neoficiálních odhadů však byl počet jeho milenek a manželek více než dvojnásobný. Mnohoženství se ve Svazijsku praktikuje i nyní, ale je dost na ústupu, protože přece jen každá další žena něco stojí ….

Více než třetina dospělé populace je HIV pozitivní a v důsledku toho je nyní průměrná délka života 33 let a stále klesá. Následkem AIDS je v zemi přes 12 000 sirotků. V zemi se pěstuje velké množství cukrové třtiny, jejíž lány jsme měli možnost vidět podél silnice stejně jako areály na její zpracování. Přesto je v zemi velká nezaměstnanost a Svazijci za prací vyjíždějí do sousedních zemí, zvláště do JAR, kde všude trousí ta hrozivá čtyři písmena – AIDS.

Svazijskem jsme jenom projeli, zkrátili jsme si cestu, ale tuto zemi jsme nepoznali. Měli bychom to napravit a ještě jednou se sem vypravit. Podnebí příjemné, lid přátelský a ceny mírné.


 
Příbuzné odkazy
· Více o Jihoafrická republika - 2008
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Jihoafrická republika - 2008:
První horké hodiny


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Jihoafrická republika - 2008

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.09 Sekundy