Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 3 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Jihoafrická republika - 2008 Santa Lucia
Poslalpepik v Thursday, 05. February 2009 @ 21:05:24 CET
Přispěno pepik

Přírodní rezervace Santa Lucia Wetland je na seznamu světového přírodního bohatství UNESCO a rozkládá se v délce 80 km na pobřeží Indického oceánu. Z druhé strany je ohraničena jezerem St. Lucia. Jedná se o jednu z nejkrásnějších ekoturistických destinací na světě, která svými přímořskými plážemi stejně jako jezerem láká zejména v létě velké množství návštěvníků.

Tak tohle místo přeci nemůžeme vynechat. Z mnoha malých rezervací, z kterých je oblast složena, si vybíráme co nesevernější místo, abychom tam do setmění stačili dojet. Volba padla na Sodwana Bay. Průvodce nás upozornil, že zde nenajdeme skoro nic kromě písku, moře a ticha. Izolovaná a poklidná lokalita představuje hotovou rajskou zahradu s překrásným pobřežním panoramatem. A to nás samozřejmě nadchlo. Nikde nikdo, to bude bájo. No, až tak velké bájo to zase nebylo. Nejprve se musíme na místo určení dostat. Horor. Regulérní prašná silnice, jak nám avizovali v průvodci a jak jsme nedbali. Navíc je v opravě, což už průvodce neví )) Jedeme po jednom vyvýšeném prašném pruhu, v druhé části písek, prach, ďolík, příkop, výmol, kamení či louže a bláto. To vše se střídá, zároveň s tím nás protijedoucí auta přivádějí k šílenství: jednak všudypronikajícím prachem, jednak riskantní jízdou a odráženými kameny. Ivoš se nechává opít rychlým a výkonným autem, koneckonců z parku nás všude vytáhlo, tak čeho se bát. Smrká se plíživě, za chvíli bude tma jak v pytli, silnice čím dál horší a okolí zcela hluché a slepé. Tedy hluché, ještě jsem vám neřekla, že jsme těch asi 50 hrozných kilometrů jeli bezútěšnou pustinou. Už to, jak nikdo naším směrem nejel, to nám mělo být podezřelé. Tedy mně bylo, a proto asi ten strach.

V pološeru projíždíme městečkem Jozini, kde to žije na plné pecky. Vystoupit se neodvážíme. Dnes se divím proč, ale tenkrát v nás unavených byla malá dušička při pohledu na hlučné trhovce, kypící dav a klátící se domorodce.

Přírodní rezervace Sodwana Bay

A najednou sice uzounká, ale pro nás krásná a požehnaná asfaltka. Už jsme zase v civilizovaném světě, hurá!!! Projíždíme turistickým centrem Sodwana Bay, občas nějaký resort, občas krámek a restaurace a najednou brána. Vstup do parku. Co teď: vstoupíme, zaplatíme, nebo se vrátíme a budeme shánět ubytování? Naše představa byla moře, pláže, klid, teplá voda. No a moře, i když už je nyní tma, jsme zatím nikde nezahlédli. Po chvilce neshod a neladů se rozhodujeme – vpřed!!! Vstupné celkem mírné, i když je nám divné, že směrem ven se čeká fronta a směrem dovnitř jedeme sami. Ale tváříme se hrdinně a odhodlaně, nějaké zkušenosti s parky už přeci máme!!!

Vezmu to zkrátka. Veškeré zkušenosti nám byly na nic. V parku potmě bloudíme, motáme se, hledáme nějaký záchytný bod – není ani koho se zeptat. Ocitáme se v obrovitém prázdném kempu, jen občas nějaký stan či přívěs. Jsme definitivně ztraceni. Po několika bezúspěšných pokusech najít střechu nad hlavou se pokorně vracíme k bráně. Proč jen jsme to neudělali dříve?? Hodný pán nám nabízí chalet - chatku. Prý jestli si ji přejeme vidět. A vypadáme snad na to, že ne? Podle plánku srub nacházíme okamžitě. Jsem nadšena. Obrovská obývací perfektně zařízená kuchyň, koupelna se záchodem, samostatný záchod a tři ložnice. Obrovskou terasu objevujeme až ráno. Odtud se nehnu!!! Kluci jdou vyřídit papíry a optat se, zda je v této pustině nějaká restaurace. Našli jsme ji, zeje dle předpokladů zcela prázdnotou. Přesto nám z absolutního klidu vyrušená číšnice nabídne docela slušný jídelní lístek a zcela mimo jakýkoli předpoklad i výborné stejky.

Do postele se svalíme každý nekontrolovatelně a rádi. K snídani shrabáváme zbytky, které s sebou vozíme pro případ nouze. Tady vám musím vysvětlit, že v každém i tom nejlevnějším jihoafrickém ubytování najedete varnou konvici s připravenou vodou, pytlíčky čaje a jednotlivé porce kávy a cukru. Většinou jsem si kávu či čaj vždy uvařila, bylo to po cestě velmi příjemné, zbytek jsme pak pro případ nouze zabalili s sebou – no neberte to)

A tak ráno vybalujeme zbytky, k tomu toustový chleba (toustovač vzorně maká), sýry a salám. Ano, pořád ještě ten pražský. Pepíkovi ještě zbyly vajíčka z Krugráče, kdy mi vařil každé ráno úžasné snídaně. Máme se slastně, připadáme si ale jako ve filmu.

Sami na Planetě opic

Ptáte se proč? Kolem srubu je totiž opic daleko více než v celém kempu lidí. Předchůdci člověka kolem nás řádí jako pominuté. Nakukují do oken, houfují se, číhají, zda něco nezbyde. My sedíme za zamřížovaným oknem, opice nás zvenku pozorují. Řeknu vám, není to žádný příjemný pocit. A nic na tom nemění, že jsou v podstatě plaché. Od Pepíka si jídlo vezmou, ale posléze před naším halasem utíkají. Oddechli jsme si, že z nás nechtěli udělat nějaké exponáty do svého muzea.

Výborně napapaní vyrážíme na obhlídku okolí. Konekonců jsme sem přijeli kvůli oceánu, ne? Ovšem opakuje se večerní scénář. V obrovském poloprázdném kempu bloudíme, bloudíme. Pomalu zjišťujeme, že jsme se ocitli mimo sezónu v potápěčském centru. V parku je situován hotel, jenž slouží potápěčům. Jezdí se sem potápět s bílými žraloky a obdivovat korály. A k moři je odsud dost daleko, potápěče vozí autem. My každopádně nevidíme ani vlnku. A to se chceme chodit koupat, opalovat a povalovat. Pravda, žádná velká vedra nejsou, ale smočit bychom se mohli!!! Z hotelu ale ne. Až Pepík má konečně dobrý nápad: včera v hospodě mu na dotaz o moři jeden mladík mával rukou směrem do tmy. Tak zpátky do večerní hospody…

Za hospodou nacházíme vrátka a částečně po schodech, částečně strání se po asi deseti minutách dostáváme na pláž. I když pláž asi není ten adekvátní výraz pro to, co se nám zjeví před očima: nekonečné množství písku. Vylezeme z porostu a před námi leží písek. Písek, písek, samý písek. Žluťoučký, jemňoučký, neposkvrněný, panenský. Všude písek. Ach, to by se tu podnikalo, čtu v očích mých společníků. Ocitli jsme se na obrovských písečných dunách, za nimiž burácí oceán. Stojíme bez dechu, beze slova, ani obvyklé tývole z nás nevypadne. Připadáme si jak robinzoni těsně po ztroskotání. Burácející moře, daleký obzor, písek. Nikde nikdo, jen voda, písek, obloha a my. Je to vůbec možné, ocitnout se v takové situaci na naší přelidněné planetě?

Nevěřícně a podezíravě se brodíme pískem k vodě. Brrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!! Moře studené a ostré jako břitva v mrazáku. Aha, v ráji tedy nejsme  Přesto po několikaminutovém rozhodování trváme na svém původním plánu: budeme se koupat, opalovat a hlavně odpočívat. Už si to zasloužíme. A tak vyřizujeme pobyt ještě na další noc a zahajujeme lenošení. Voda studená, vítr fouká, písek lítá všude, máme ho snad i ve slepém střevě, ale vytrváme. Smočí se jen vodomilný Vašek, což se dalo očekávat. My ostatní jen mokré nohy, brouzdání po písku, hledání mušliček a tak podobně. Přesto nás večer pálí každičký kousek kůže, na který africké slunko dosáhlo. Václav má samozřejmě nechutně spálený nos, což ovšem přijímá jako pokaždé s radostí.

Jsem rád, když se nic neděje

Ráno je krásně. Probouzíme se uprostřed kempu, který nemá lidské rozměry a určen především pro sportovní rybáře. Sportovní rybaření ovšem v těchto zeměpisných šířkách znamená něco úplně jiného než u nás. Každý rybář zde vlastní motorovou jachtu / 2x 150 Hp/ a s tou vyjíždí do místního zálivu na lov. U každého parkovacího místa v kempu, které je velké asi jako půlka kempu v Sedmihorkách, je samozřejmě betonový stůl se sprchou na porcování ryb, gril a další vymoženosti. V místě jsou obrovské písečné duny, nekonečné pláže a nádherný příboj a skoro žádní lidé, kteří by se koupali. Vydržel bych tu klidně několik týdnů. Pepkovi se tu moc nelíbí, protože se tu prý nic neděje, ale já právě chvíle, kdy se nic neděje, vyhledávám. A dodávám, že jedině ten, kdo nemá žádné tužby a potřeby, může dojít k nirváně.

Odpoledne provádíme pěší okružní procházku po kempu. Všichni se na nás dívají zvláštním způsobem. Místní policista nás několikrát objíždí a blahosklonně nám kyne z auta. Zřejmě se diví, že chodíme pěšky. Všichni tady jezdí svými silnými auty a pěšáka tady viděli pravděpodobně naposledy za první búrské války, kdy tudy táhli angličtí červenokabátníci.

Večeře: opět zdejší klasika steak 350 gramů, rýže tentokrát se sýrovou omáčkou, ale jako předkrm si tentokrát dávám restovaná jatýrka s piri piri papričkami. I když nezdravé, velmi chutné. V noci se do našeho domečku pokoušely prokousat opice. Neuspěly, tak aspoň posraly stůl na verandě.

Opět na Zemi

Samozřejmě jen tak ležet nedokážeme, a tak lozíme po pobřeží. Po mokrém a vlnami uhlazeném písku se jde krásně. Asi po jednom kilometru se na obzoru konečně cosi objevuje. Jít se nám sice už nechce, ale když Robinzona něco zaujalo, také to kvůli bolavým nohám nevzdal. A tak po asi hodince dorážíme k pravému potápěčskému centru. Tady to žije, tady jsou lidé. Sjíždějí se auty, lodě tahají výkonné traktory. Potápěčský průmysl jako noha. Nepočítáme, ale aut je určitě pár desítek. Spousta drahého vybavení, opálení krásní mladí lidé. Moc rádi se stahujeme zpět do naší neposkvrněné samoty. Sodwana Bay je potápěním s mořskými dravci vyhlášená. Na potápění už ale nemáme morálku, to bychom se museli narodit o pár desítek let později…

Večer opět naše stará známá poloprázdná restaurace, před ní ještě procházka k majáku, která nás utvrzuje v přesvědčení, že nepotápěči a nerybáři zde nemají co pohledávat. Koneckonců jsme z dneška vyválení, spálení a odpočatí, a tak už se nemůžeme dočkat našeho dalšího putování.


 
Příbuzné odkazy
· Více o Jihoafrická republika - 2008
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Jihoafrická republika - 2008:
První horké hodiny


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.5
Hlasů: 4


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Jihoafrická republika - 2008

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.07 Sekundy