Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 5 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Jihoafrická republika - 2008 Na farmě u Maxe
Poslalpepik v Thursday, 05. February 2009 @ 21:14:08 CET
Přispěno Anonymní

Ráno natěšení na další putování vyrážíme na jih směrem na Durban. Do tohoto velkoměsta ani nevjíždíme a asi po 100km nás silnice odklání od pobřeží a jemně lížeme Dračí hory. V malém horském městečku si chceme odpočinout a nasát trochu místní atmosféry. Po pravdě, moc jsme nenasáli, víc jsme se báli. Už když jedeme po hlavní třídě autem, kluci zaznamenávají divné posunky, které na nás míří. Významné úsměvy, zvědavě oplzlá gesta, i v autě cítíme neklid, který se šíří ulicí tak, jak pomalu v zácpě poskakujeme. Nedbáme, zaparkujeme, chceme si něco vyfotit a odpočinout tělům zkrouceným z auta.

Jak se fotí africké krásky?
Nezkušený a nesmělý Ivoš neví, jak na krásné kakaové holky. Moc rád by si je vyfotil, jak posedávají u cesty na podivných židličkách a strnulé jako antické sochy si nechávají naplést dredy. Procedura je to náročná, přesto jsou v horku trpělivé a jen ta očička jim zvědavě pobleskují. Ivoše vábí jejich naivní a zranitelný výraz, kterým se svěřují do rukou staré ošklivé kadeřnické báby. Chvíli je okukuje, zevluje, nakonec se osmělí: mohu? Jasně, ale za deset randů, uculují se. To mi za fotku stojí, rozhodne se náš slušňák bleskově. A už se holky s deseti randy v ruce hihňají a s obličejem v dlaních dredy nedredy uhánějí pryč.

A Ivoš? To by byla fotka, kdybych stačila vyfotit jeho zklamání….. Od té doby už se nikoho na nic neptá. Já s Pepíkem vyrážím do terénu. Už za chvíli je nám oběma jasné, že jsme se nespletli. Oplzlé posunky z ulice opravdu patřily našemu autu, spíše tedy mně. Nemůžu říct, že bych si hvězdné chvíle, kdy se za mnou skoro všichni otáčeli, užívala. Chlapi měli v očích jakýsi svit, kdyby mi bylo o třicet míň, řekla bych že chtivý, ženské zase pokukovaly po vyduté kapse, kde tušily foťák a peněženku. Když jsem na nich spočinula tázavým pohledem, natáhly ruku. Fakt jsme se tady necítili dobře, široko daleko jediní bílí.

Unavené údy byly tedy v cuku letu protažené, šup do auta a pokračujeme dále. Navečer se u městečka Kokstad rozhodujeme, že se musíme ubytovat. Krásný hotýlek kousek od silnice zcela obsazený. Co budeme dělat? Kde budeme spát, vyzvídá Ivoš. To kdybychom věděli, ubytování v penzionu o několik kilometrů dál je totiž také plné. S postupujícím soumrakem mírně znervózníme, což majitel zaznamená a snaží se nám pomoci: Na vedlejší samotě u kolegy je volno. Chcete večeřet? Přestože jsme byli dohodnuti, že dnes večer se hubne, ze strachu, že nás bez večeře neubytují, horečnatě přitakávám.

Zde jsou na předky velmi hrdí
Ocitli jsme se na farmě, která má několikasetletou tradici. Zpočátku vypadá ubytování zcela normálně. Malinko nás udiví šéf – krásnou a zřetelnou angličtinou spíkující sportovně vypadající mladý sympatický muž se hrne, aby nám pomohl se zavazadly. Ukazuje pokoje a ze všeho nejdříve vysvětluje, jak to na zdejší farmě chodí. Tady je bar, tady je pití a tady je notýsek, kam budete psát, co jste vypili. Naštěstí Vaškovi a Ivošovi nezdůraznil, že výborná whiska zde stojí méně než pivo 

Velký starosvětský dům ve viktoriánském stylu nás úplně dostal. Vašek dodnes tvrdí, že pobyt zde byl pro něj jeden z největších letošních zážitků. Kam se hrabou lvi, sloni nebo rozbouřené moře. Farmu dle majitele Maxe založil jeho předek a všichni dřívější majitelé se živili pěstováním ovcí. Všude po stěnách visí ocenění za chov, uznání za farmaření a jiné další pocty. Max stejně jako jeho předkové se jmenuje Bastard, což nás nejen pobavilo, ale i krapet udivilo. Na jméno s takovou tradicí je ovšem hodně hrdý. Podnikání založil Max na dobrých vztazích s klienty. Na farmě se cítíte jako doma. V hluboké pohovce před vitrínou se starožitnými kousky porcelánu si můžete zalistovat v knize, kterou vylovíte mezi stovkami svazků nebo se jen tak natáhnete na pohovku, kde určitě některý z Bastardů vyznával lásku své vyvolené. Nebo snad matce černé kuchařky, která nám dnes připravila výbornou večeři?

Večeře opravdu skvělá. Všechna hubnoucí předsevzetí jdou rychle k šípku. Hovězí stejky vysoké na tři prsty se rozplývají na jazyku, domácí brambory, zelenina ze zahrádky, jogurtový dresink z místního mléka. Max hospodaří na 2 400ha, veškeré potraviny jsou z domácích zdrojů.

Večeře podávaná slavnostně
v jídelně u velikého stolu se sestává z gratinovaných brambor připravených pravděpodobně s použitím domácího sýra, smetany a brambor. Chutney z dýní, rajčat a okurek, T Bone steak - množství co hrdlo ráčí, s fazolkami a výtečnou žampionovou omáčkou a řecký salát. Excelentní záležitost.

Domorodá vesnice
Před večeří jsme si dořáli ještě malou procházku po okolí. Za farmou objevujeme domorodou vesnici. Zvědavě nakukujeme do malých kulatých staveb, které nazvat domy vyžaduje značnou fantazii. Jedná se o jednu místnost v malém rondelu s udusanou hlínou na podlaze. Elektrika žádná, ani v rohu nestojí kamna, neboť žádný roh není a při zdejším podnebí kamna nejsou potřeba. Vaří se venku. Asi tak čtyřicetiletí bezzubí dědci se na nás smějí a pomalou a unavenou mimikou naznačují, že můžeme vstoupit. Raději zůstáváme na zápraží a sledujeme, jak děti skáčou na malinkém plácku na návsi gumu. Mají z návštěvy radost, smějí se, výskají, zvlášť když Pepík s nimi začne blbnout a pokouší se zdolat jejich skákací šestku.

Zalitujeme, že nemáme nějaké dárky, jenom foťáky a kamery, které jsou nám v panujícím příšeří stejně zcela k ničemu. Společenské faux pas zachraňuje jediný kuřák výpravy. I když se to zdá nepravděpodobné, Pepíkův zapalovač mladé mamince s kouzelným čokoládovým miminkem stáří našeho Vincínka udělal radost. Hned ho ale odnesla nějakému starému pánovi. Manželovi? Tatínkovi? Dědovi? Nebo veliteli vesnice? Kdo ví, jsme tady jenom na návštěvě, uvědomujeme si. Jsme turisti a v krátké době, kterou jsme si pro návštěvu tohoto krásného koutu světa vymezili, nemáme šanci zemi ani její kulturu poznat. Proto toto povídání berte tak, jak je.

S Maxem u piva pak situaci místních probírám. Vysvětluje mi, že s domorodými obyvateli udržuje dobré kontakty, koneckonců některé z nich i zaměstnává. Není ale vše růžové. Nejsou zvyklí moc pracovat, jsou to pomalí pohodáři, vyskytuje se mezi nimi alkohol i drogy, děti nechtějí posílat do školy. Nějak nápadně mi situace připomíná naše zkušenosti s Romy. Zdejší vláda prý vynakládá nemalé prostředky na výstavbu nových obydlí pro tyto neintegrované rodiny, i u Maxe je v běhu podobný vládní program.

Vykládal vše svojí krásnou a pomalou angličtinou, ale oběma nám z toho bylo dost smutno. Tož ještě jedno pivo a zpět do 21. století. Máte tady Maxi internet? Na starobylé a tradicionalistické farmě ho fakt měli. Poprvé máme možnost se připojit k novému notebooku pořizovanému speciálně na cesty. Na jeden internet nás je honě, ale základní informace z vlasti získáváme. Naši milí jsou v pořádku a politické a ekonomické problémy? Jak jsou z této dálky malicherné …..

Ráno už starobylá farma pozbyla tajemného soumraku, nicméně v okamžiku, kdy se mladá černá služebná honila na trávníku za domem se štěnětem, jsem měla pocit, že jsem se ocitla přímo v románu Sever proti Jihu. Snídaně famózní z domácích surovin, dokonce i slané máslo, nejlepší presso mého života z kávovaru velkého jako fabrika. Zaplatit, rozloučit se a hurá dál!!!

Maxovi jsem slíbila reklamu, protože si ji opravdu zaslouží. Takže:

Willowdale Lodge;
Silnice N2 pár kilometrů od Kokstadu
www.willowdalelodge.co.za
tel. 039 727 3870


Pokud se budete v těchto končinách pohybovat, neváhejte. I když Max prý často cestuje, bývá tam jeho společník.





 
Příbuzné odkazy
· Více o Jihoafrická republika - 2008
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Jihoafrická republika - 2008:
První horké hodiny


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 5
Hlasů: 4


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.07 Sekundy