Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 9 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Jiné zajímavosti Do Normandie s Atíkem - srpen 2008
Poslalpepik v Tuesday, 07. October 2008 @ 21:08:05 CEST
Přispěno pepik

Chtěli jsme v květnu nebo v červnu, kdy ještě není sezona. Pořád něco bylo, nakonec vyšel srpen, nevadilo. Dohodli jsme se, že pojedeme jako vandr, povedlo se. Nikdy jsme nespali v kempu ani v hotýlku, hygiena se bránila, absence bab nám to dovolila.

Začínáme u našeho starého kamaráda, u Karlíčka ve Valendaru blízko Koblenzu. Zklamání nad starým přítelem, co dnes žije jen pro pivo, a spoustou jídla nacpává gigantický břuch, potlačilo slzy při loučení. I město Valendar, které známe z dřívějška plné života a hospod, nás rozčarovalo. Ulice dříve plné opilců prázdné – jo, Germáni nejsou jako dřív.

Dopoledne prší, odpo jdeme do sedel, podle Rýna přes Koblenz jedeme první etapu po levém břehu Moselu. Ještě jedna noc u Karlíčka, Atík se loučí s kobercem, já se skládací postelí. Poslední pohled na ušetřený pokoj pro hosty – jo, v Německu se šetří a naříká. Mají důchod od 1200 eur, vše je zde lacinější a kvalitnější. To, že náš důchod je 350eur, to vůbec neslyší. Sobci a icháči byli vždycky. S Lubošem se loučíme SMS, najednou jsme svobodní.

Vyrážíme dál s Fordikem, který nám poskytuje minimum komfortu, ale pohodlné postele, střechu nad hlavou a spolehlivou přepravu, kam si vzpomeneme. Po Moselu jedeme jen dvě etapy: první z Winninbegu do Cochemu, druhou do Bernkastelu a zpět k Fordiku do Cochemu, co na nás vždy věrně čekal s pivem a teplým papú. Obě etapy po 85 km, podle řeky po perfektních cyklostezkách to jde rychle. Obdivování strání plných slavného a dobrého vína, lanovek ve vinicích, průjezdy udržovaných městeček, to vše dá víc zabrat než samotné šlapání. Někdy nám připadá, že na takový terén máme ještě pár roků čas.

V městečku Beilstein, kde se toho moc od 14. století nezměnilo, potkáváme u nálevny skupinku cykločechů. Vypijeme s nimi pár lahviček slavného vínka, předáváme zážitky, ve starobylém prostředí a v teple moc chutnalo. Zpět do městečka Cochem, kola na střechu, noc a vyrážíme do Lucemburku. Máme štěstí, je svátek a město jen pro turisty. Parkoviště volná, ulice bez aut. Pokloníme se sarkofagu otce Karla IV. a rychle na sever ke kanálu La Manche. Krátce před setměním přijíždíme do DUNKERGUE. Rozpačitě se orientujeme, nakonec přímo v centru vedle vládní budovy spinkáme v pohodě.

Bohatá snídaně na propanu a pánvičce, sundáváme kola. Bez nich by nám slavné místo evakuace anglické expediční armády zabralo moc času a dalo spoustu běhání…Takto rychle dosahujeme východního mola a pláží, kam tehdy po porážce Francie z Anglie připlulo vše, co se na vodě udrželo a zachránilo přes 300 000 svých synů. V sedle našich miláčků ve větru jezdíme po dlouhých molech, plážích. Při odlivu lidé sbírají mořské dobroty a najednou chlap s minohledačkou!! Trochu posuňků a dostáváme dary - náboje francouzské i anglické a navrch kulky z časů Napoleona. Odpoledne jsme pána potkali ve vojenském muzeu, kde pracoval, trocha naší ranní nedůvěry byla hned pryč.

Po vylodění na jaře v roce 1944 spojenci dobře opevněný Dunkergue obešli a čest dobýt město zpět připadla Čechům. Dodnes na nás v tehdy zcela zničeném městě vzpomínají, obraz generála Lišky visí hned v prvním sále vojenského muzea. Za komunismu naši hrdinové ze západu byli tabu, současné vlády nejsou lepší, i když o vylodění se již nemlčí.

U Calais před tunelem pod kanálem parkujeme, chceme nahlédnout do díry. Několik kontrol, první překonáváme vchodem pro zaměstnance, další bariéra – pouze pro lidi v autech, vzdáváme, ve vchodu pro za zaměstnance ochranka nemůže pochopit, jak jsme pronikli, kroutí hlavou. Nakonec nás pouští na svobodu-bojí se šéfů. Chápeme, tunel je pro Ládina jako světlo pro psíka Pavlova.

Noc na hrázi ve starém pirátském přístavu Dieppe propršela. Městečko mezi vysokými útesy má svoji atmosféru, ani na vínko v bistru nezapomeneme. Dva nové mosty přes mořské úžiny po zaplacení Fordik zdolává, i když se zdá, že končí někde v nebi. A jsme v Normandii. Sem chceme, to je náš cíl, zlatý hřeb cesty. Pobřeží, kde proběhlo vylodění, bylo rozděleno na tři části: západní úsek – americký, pláže se dnes jmenují Utah a Omany, východní pláže Gold a Word připadly Angličanům, úsek Juno byl převážně kanadský.

Britské a knadské oddíly první vlny útoku se počtem rovnaly americkým. Tři čtvrtiny námořních sil byly britské. 5 333 lodí a 9210 letadel tvořilo uskupení, které nemá v historii obdoby. Hrdinství, umu, odvaze, technice, organizaci a tomu všemu NEJ….. se chceme dnes s Atíkem s úctou poklonit.

O město Caev se vedly dlouhé těžké boje. Míjíme ho, nemáme času na rozdávání. Podle navigace jedeme doleva, doprava, povídáme a najednou jsme na místě určení. U města Ouistreham, které se pyšní vojenským muzeem, je pláž Sword. Na dunách rozestavěná děla a tanky, rekreanti v plavkách, bagety, to vše říká: klucí, strefili jste se .

Na pláži Omaha je velký americký vojenský hřbitov, památník s dokumenty a filmy z vylodění, vše pietní a důstojné. USA si dovede vážit svých hrdinů. Na velkých parkovištích jsou místa, kde karavany mohou být přes noc bezplatně. Nikdo nikoho neobtěžuje s poplatky. Jak vypadá policie, nevíme. Atík konstatuje: tady se žije nějak jinak-volně, svobodně.

Poslední pláž Utah je oddělená řekou Vire a močály, chybí most, objíždíme. Pláží Utah, kde boje nebyly tak prudké, se loučíme. Před 20ti lety jsme zde viděli staré pány, jak cosi vyprávějí a ukazují svým ženám, poté nasedají do anglických vozů. To dnes chybí. Starší pány vystřídala spousta turistů, kteří o otevření třetí fronty tolik nevědí, přesto se chovají jinak, než v běžných destinacích.

O město Cherbourg se v den D nebojovalo, přesto jeho přístav složil spojencům. Je to nejsevernější místo Normandie a poslední město a přístav, kam se chceme podívat. Večeře, procházka městem, okukování v přístavech. Námořní muzeum má v suchém doku obrovskou moderní ponorku. Se setměním se spouští vodopád s větrem, bičují celou noc nás i Fordka. To všechno a ještě k tomu zvednuté moře měli vojáci při vylodění.

My jsme na tom jinak. Otáčíme a jedeme na východ, domů. Máme před sebou cca 1500 km. Na jiné turistické cíle není nálada, a tak jsme s jedním přenocováním doma.

A kam příští pánská? Atíkův otec bojoval za první války v Itálii, je to tedy přímo naše povinnost zamířit příští rok do Jižního Tyrolska na Pijavu.

S poděkováním Květě a Lídě. Cestu nám přály a podporovaly nás. Pepík


 
Příbuzné odkazy
· Více o Jiné zajímavosti
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Jiné zajímavosti:
Cestovatelská pro a proti


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.75
Hlasů: 4


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Jiné zajímavosti

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.07 Sekundy