Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 9 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Praha - Vihorlat na kole 08 13. den: Ukrajinské hranice
Poslalpepik v Thursday, 10. July 2008 @ 12:16:58 CEST
Přispěno pepik

Trebišov – Sobrance

Třináctka je pro nás šťastné číslo, třináctého ukončujeme svou dálkovou expedici. Dorazíme do Sobranců, kýženého cíle. Ale před slovenskými Sobranci a ukrajinskými hranicemi se toho dneska ještě hodně událo.

Když už víme, že pro nás žádné auto opravdu nepřijede, mírně znervózním. A v čem budu trávit zasloužené chvíle volna a odpočinku na Šíravě? Opět jako celou dobu v moiře? Pepík mě podporuje, a tak atakujeme místní krámek. Nutno říct, že tak časně v Trebišově měli otevřeno pouze Vietnamci a ti něco takového asi ještě nezažili: dva v cyklistickém na první pohled odhodlaní zde utrácet. A rychle, nemáme čas. Džíny a halenka pro mne, tričko a kalhoty pro Pepíka. Vašek hlídá kola a kroutí hlavou: tak rychle se dá nakoupit? Pocit máme příjemný, za pár korun jako ze škatulky ))

Silnice na Michalovce je dost frekventovaná, vůbec nás nebaví. I když nám do Sobranců zbývá jen pár kilometrů, rozhodujeme se k zajížďce po malých vesnických silničkách – obloukem přímo až na ukrajinské hranice. Jedeme na Vrbovec a Čečehov. Ta paráda!!! Náklaďáky, kamiony a rychlá auta měníme za pravý venkov, kde ptáci prozpěvují a na silnici jsme sami. Dostáváme se do oblasti, kde není žádný provoz, žádné hospody, žádný obchod. Proč tu nikdo nejezdí poznáváme posléze: silnice totiž nikam nevedou. Kroutí se dokola kolem vesniček a městeček, zabloudí sem málokdo. V Inačovcích zaútočí hlad. Na dotaz po hospodě se místní jen usmějí. Kdepak, ani tady, ani nikde dále. A cože to vlastně chceme? No kávu, tu vám uvařím, pravila ta hodná žena, poručila muži vynést ven stolek, dala čistý vyšívaný ubrus a přinesla i výborný domácí kuchýnek, tedy koláč. Pepík naproti v krámu nakoupil piva a rožky a hned jsme si s těmi hodnými lidmi udělali příjemnou pauzu. Dozvídáme se, že mladí zde na vesnici být nechtějí, občas jen na víkend přijedou vnučky. Zato cikány tady nemají rádi, berou prý dávky u nás i v Británii, šikulové.

Dostáváme i rady na další cestu: dál do Blatné Polianky, kam máme namířeno, neprojedeme, jsou tam bažiny, nevede žádná cesta a v těch mokřinách zahynulo za vojny spoustu vojáků…. A tak Pepík jako král Šumavy velí a žene nás na jistou smrt )) Je poledne, sluníčko do nás pere jak o život. Pepíkovi i Vaškovi je hej, jejich odvahu posílilo pár zrzků, mně tím poctivým kafíčkem jen stoupnul tlak….. No, bylo to dobrodružství: tedy risk se šťastným koncem. Bažina sice nebyla tak mokrá, ale zahynout jsme několikrát mohli, když jsme se potáceli v podivně vyjetých kolejích po divokých a neudržovaných loukách. Kam divoké koleje po náklaďácích vedly, to jsme jen tušili a modlili se, aby náhodou neopsaly nějaký fatální oblouk zpět. Prý by tu časem měla vést cyklostezka, cha cha. My tu na kole jeli určitě jako první!! Když řeknu, že to bylo podstatně horší než kačírek, tak to mluví za vše. Slunce pere, v nohách přes 60km, ztraceni v pustině, kola se často musí přenášet přes mokřiny a bažiny. Humor došel časem i klukům, snad ani žádnou fotku z toho zápasu s přírodou nemáme….. Ale vydrželi jsme, přežili, i když nás ty zatracené blatiny stály opravdu hodně sil.

Krátce se radujeme z malých tichých a klidných asfaltek, ale za půl hodiny mám i této jízdy plné zuby. Na Svatuš, na Kristy a pak už po hlavní až k ukrajinským hranicím. Doluju ze sebe veškerou morální sílu, přiznávám, že jsem na dně. Kluci mě ale neopustili, pofoukali virtuální bolístky a přizpůsobili se mému hlemýždímu tempu. Nohy šlapou do pedálů jen ze zvyku. Vysněné mety jsme dosáhli ve 14.45 hodin po 1 108km !!!! Kouzlo okamžiku bylo jemně otupeno únavou, rychle se blížící bouřkou a dalšími cca 20km, které nás čekaly do Sobranců. Přesto několik vítězných fotek a hořké zjištění, že jsme udělali fatální chybu. Stojíme asi 10 km od Užhorodu a v ruce svíráme občanky, které jsou nám přesně na houby. Mít tak s sebou pasy, můžeme naši expedici prý zcela hladce zakončit na Ukrajině. Chyba, chyba, chyba. Půvabné celnice, které hlídají schengenskou hranici neobměkčíme, dokonce se s náma ani nechtějí vyfotit.

No tak co už! Obracíme a makáme do Sobranců. Kupodivu zpátky to jelo jako po másle. Jako bič otrokáře nad námi prskaly blesky, mračna se stahovala, výkon se zvyšoval. Do Mani, sobranské restaurace dorážíme pod jednou pěnou, dešti jsme ale ujeli!!!!

Velké přivítání s Marií a Popůvkou. A hned pálenka, halušky, pivíčko, vyprávějte, povídejte, neměli bychom zavolat Markýzu, když až z Prahy na kole, jak to, že len traja, my vás čekali aspoň deset …..

Ubytování nám naši milí přátelé přichystali na Śíravě, máme k dispozici celou krásnou moderní chatu. Odmítáme nabídku nechat se odvézt autem, a tak tedy opět na kola asi tak 15km. Déšť nás dostihl v malé nálevně u cesty. Poprvé si začínáme uvědomovat, že už nikam nespěcháme, že jsme dosáhli všeho, co jsme si naplánovali. Jsme na ukrajinských hranicích, živí a zdraví. Sedáme k pivu, žízeň ale nemáme a zahajujeme telefonickou smršť. Každý se chce pochlubit, že už jsme u cíle. Tolik sms najednou asi vzduchem kolem nás už dlouho neproletí. Mačkáme palce a každou chvíli někdo přeruší cvakot klávesnice přečtením gratulace. Blahopřání si budeme užívat ještě dlouho, skoro tak dlouho, než nám úplně dojde, že jsme fakt tolik km ve zdraví ujeli. V mé soukromé soutěži pomyslné první místo vyhrál Dušan: Jste blazni, ale krasni. Ja bych zdechnul.

Na chatě nás vřele přivítal Jaryk, Jarka s holčičkama, rodina Popůvky i Američan Guza. Čeká nás horká sprcha, čisté peřinky, basa piva, báječná živáňská a hodně přátel. Oslavy našeho cíle byly velkolepé.


 
Příbuzné odkazy
· Více o Praha - Vihorlat na kole 08
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Praha - Vihorlat na kole 08:
5. den: Záhorská Ves


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.5
Hlasů: 2


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Praha - Vihorlat na kole 08

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.09 Sekundy