Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 9 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Indonésie 2007 - Borobudur a Prambanan
Poslalpepik v Sunday, 20. January 2008 @ 22:00:29 CET
Přispěno pepik

Borobudur a Prambanan, dvě nádherná a zvukomalebná slova, dva pojmy, kvůli kterým se do Yogyokarty vlastně jezdí - dva úchvatné chrámové komplexy ležící cca 60 km od sebe.

Borobudur je největší buddhistický chrám světa, cca 40 km západně od Yogyakarty. Je to obrovská jednolitá stavba, mnohastupňová buddhistická stúpa. Dostanete se k ní po silnici, která je v délce 4 km lemována podobnými, ale podstatně menšími chrámy. U žádného jsme nestavěli, pospíchali jsme k samotné perle – chrámu vysokému 34,5 m, zabírajícímu plochu 200 m2. Nutno říct, že jsme byli zpočátku zklamáni – jednak vysokým vstupným (10 dolarů, plus parkoviště), jednak prvotním vjemem. Jdete upraveným parkem a najednou se před vámi vynoří takové rozcapené vysoké a ponuré nic! Čekali jsme chrám, mnichy, posvátné místo a místo toho před námi rozcáplá hromada kamení připomínající podivnou pyramidu, navíc takovou jakoby nedodělanou. Jak jsme se ale začali šplhat nahoru, četli chytrou knihu a procházeli jednu úroveň za druhou, začali jsme pociťovat duch dějin a genius loci celého místa a pomalu se dostávali do zdejší nevšední atmosféry.

Chrám vybudovala dynastie Saliendrů v 9. století. Všech pět čtvercových teras (jednotlivých úrovní) se má obejít po směru hodinových ručiček - trošku jsme cestu ošulili, i tak to ale byla pěkná túra. Správný poutník tu má prý nachodit rovných 5 km, aby byl účasten všem příběhům vtesaným do kamene. Na stavbu chrámu bylo použito 1,6 milionů kvádrů z vulkanické horniny okolních řek – andezitu. Dělníci je přitesali tak, aby se mohly stavět na sebe bez pomocí malty, jako skládačka. Skládali a zdobili reliéfy skoro 70 let. Přesto se jim záměr moc nepovedl, neboť chrám rychle chátral, voda podmačovala podloží a stavba se stále více a více, jak ji ohlodával zub času, propadala a propadala. Od 19. století se ji odborníci pokoušeli různě restaurovat a zachraňovat. Teprve až když byl stav celého objektu kritický, v roce 1973 přiložilo ruku k dílo UNESCO. Celý chrám kvádr po kvádru rozebrali, udělali kvalitní betonové podloží a hurá znovu lego postavit. Vše jim trvalo 11 let a daňové poplatníky to stálo 21 milionů dolarů. Ale díky tomu i vy teď můžete přijet obdivovat jedinečný architektonický skvost.

Když jsme se tak nějak usebrali a porozjímali, zaplnili kartu pár desítkami obrázků, smířeni odcházíme k parkovišti. Tady však na nás čeká šok v podobě několika desítek drzých a neodbytných prodavačů suvenýrů. Kluci, chlapi i baby se na nás lepí, tahají nás za šaty, neustále něco berebentí a strkají nám před obličej spoustu předmětů. Pořád a pořád dokola. Rádi bychom nějaký suvenýr i koupili, ale tohleto se fakt nedá!!!! Prcháme, prcháme, ovšem netušíme, že nevědomky padáme do geniálně vymyšlené pasti. Jsme vmanipulováni do úzké uličky mezi krámky. Ale z uzounké uličky se vyklubalo důmyslné bludiště, z kterého nemáte úniku….. Pořád dopředu, pořád další a další boudy, cesta se kroutí a zatáčí jako zmijovka. Jdeme věčnou spirálou, cesta vede pouze dopředu, mezi další a další krámy. Opisujeme stále stejnou vodorovnou dvacítku metrů, oddělenou vždy jen malinkou zatáčkou. Vztekáme se, zlobíme, ale je nám to houby platné. A věnec otrapů pořád s námi - když se zastavíme u nějakého zboží, přidá se ještě trhovec. Neřešitelná situace, útvar želva nemožno použít. Jednak je ulička příliš úzká, jednak si nás filutové pěkně rozporcovali, každý máme kolem sebe svůj bzučící hrozen. Nakonec se všemu zoufale chechtáme, nic ovšem nepomáhá. Mám vztek, drahocenný čas pádí a my pořád kličkujeme a kličkujeme. Pěkně jsme se nechali napálit. A tak ze zoufalství u jednoho krámku začínám nevybíravým a drzým způsobem smlouvat. Chci, nebo vlastně ani nechci koupit buddhu. Do obchodu jdu po hlavě, trhovci se chci spíše pomstít za veškeré příkoří, kterému jsme vystaveni, a naštvat ho, než něco koupit. Nakonec se mi podařilo obojí. Vyvolávací cena jedné sošky byla 100 000 rp. Beru do ruky tu nejhezčí a se sveřepým výrazem tvrdím, že jich koupím deset za 100 000 rp. Zpočátku nechtěl, ale já se nedala. Tak povolil. V tom okamžiku přecházím do drsného útoku: chci jen jednoho, takže usmlouvaná cena se bude dělit deseti!!! K mému velkému překvapení sice hodně nerad, ale svolil. Ach jo, ti nás ale musejí natahovat.

Kluci nápor trhovců vydrželi, jen Láďa jako charitu koupil nějaké pohledy. Do auta jsme se jen tak tak svalili. A hurá dál, čeká nás dnes ještě Prambanan.

Vaškovo kulinářské okénko Oběd v místním "padangu" je standardní, ale chutný. Padang je vlastně taková místní jídelna pro pracující.Ve výkladní skříni, do které pere celý den slunce, jsou bez jakéhokoliv chlazení vystaveny různé poživatiny- opečené ryby, kuřata, slepice, omáčky... Tyto potraviny jsou pak podávány k různým přílohám. Na první pohled to vypadá, že to normální běloch nemůže přežít, ale nikdy nám nic nebylo. Tady si neodpustím poznámku: sice nám nikdy nic nebylo, ale také jsme pravidelně a poctivě dezinfikovali. Nejvíce se o své zdraví bál Pepík – až časem jsem poznali, že se ani tolik nebál, že spíše chlastal.

Prambanan je stavba úplně jiného charakteru. Tady je to opravdu chrámový komplex, tentokrát hinduistický. Opět upravený park i s malou zoologickou zahradou a samozřejmě zase vysokým vstupným, skrývá několik chrámů. Největší a nejslavnější jsou tři. Kolem nich však lešení a ohrádky, protože stavby byly poničeny během zemětřesení – a to ne poprvé, opravují je tady po přírodních katastrofách docela často. Trojchrámí pochází z 9. století a jeho vybudování trvalo 24 let. Přesto byly chrámy po 50 letech opuštěny, protože se obyvatelé začali přemísťovat na východ. A tak stavby slouží až od minulého století, a to jako turistická atrakce.

Už jsme unaveni, chvíli koketujeme s myšlenkou, že park projedeme vláčkem, ale pak se vydáváme pěšmo. Procházka pěkná, zajdeme i do muzea, kde je vidět, jak se časem opravovalo i jak se pravděpodobně stavělo.

A co závěrem? Na Jávu jsme letěli jen proto, abychom tyto dvě památky viděli. Nelitujeme, výlet byl zajímavý, zvlášť proto, že jsme měli možnost poznat i Yogyokartu, město zcela odlišné od ostatních měst na ostrovech Nusa Tengara. Ale po pravdě musím napsat, že bych mohla spokojeně žít, i kdybych Boro a Pram nenavštívila….


 
Příbuzné odkazy
· Více o Indonésie 2007
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Indonésie 2007:
Čísla a fakta o naší cestě


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Indonésie 2007

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy