Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 6 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Indonésie 2007 - Ubud
Poslalpepik v Sunday, 20. January 2008 @ 22:16:06 CET
Přispěno pepik

Do Ubudu, malého vnitrozemského městečka, jsme se vydali na dvoudenní výlet. Klukům se moc nechtělo: opouštět ráj – bazén, moře, pivo, andílky – a řítit se vzhůru do dalšího dobrodružství, ale ani moc nepyskovali, najali jsme taxíka a jelo se!! Ubud se proslavil jako známé středisko umění a řemesel, údajně kulturní zázemí celého Bali, což mu v očích kluků bylo připočteno spíše k tíži. Ale překvapeni jsme nakonec byli všichni. Není to až tak velká turistická bejkárna, jak jsme se obávali, ale tiché (pravda, jsme tu mimo hlavní sezonu) a kultivované místo, kde se výborně jí, dobře prochází, očumuje i nakupuje.

Ubytováváme se na doporučení Francouzů v malém penzionku kousek od centra. Jeho půvab spočíval ve výhledu, který se nám z terasy nabízel: tropické údolí ověnčené palmami a banánovníky, uprostřed s rýžovými políčky, jež tou dobou právě sklízeli. Sedíte na terase, popíjíte chladné pivko a vychutnáváte si pohled na pracující typické velké placaté klobouky, jež svádějí boj o zrno. Sklízí se zde bez jakékoli mechanizace – ke slovu přijdou srpy, koše, snopy, provazy a pytle. Příliš jednotlivé operace a druhy práce nerozeznáváme, ale tiše a ladně se pohybující ženy i muži v nás budí dojem jakési symfonie, kde každý má svůj předepsaný part. Stejně jako vážné hudbě nerozumíme stoprocentně, a přesto ji intenzívně vnímáme, stejné to bylo i v tomto případě.

Ale kvůli rýži tady nejsme, a tak honem do města. Procházíme po ulicích a jsme překvapeni množstvím krámků, muzeí, uměleckých galerií, řezbářských dílen a malířských ateliérů. Nemůžeme se vynadívat na různé šperky, keramiku, kožené výrobky, šaty, obrazy, sochy i obyčejné suvenýry. A vše je velmi vkusné a velmi pěkně naaranžované, lákající ke koupi. Chovali jsme se statečně a nerozmnožovali řady turistů s množstvím nejrůznějších balíčků. Až do té doby, než jsme narazili na obrovskou tržnici, tzv. art market. Bordel, krám na krámu, zboží na lavicích, po zemi, i na stolech. Davy lidí, nízké ceny, nákupní horečka doslova pulsuje každému v krvi. Nešlo nepodlehnout. A tak se pomalu rozjíždíme přes koření a trička, pokračujeme prostíráním a šátky až končíme půvabnými rituálními maskami. No, nekupte, když kupuje každý. Škoda, že jsme nedali žádný obraz, ale vzhledem k transportu to bylo fakt nemožné.

Mne ale čekala ještě jedna dřina: přesvědčit kluky, (tedy spíše Pepíka, Láďa byl jakžtak svolný a Vašek nasadil své oblíbené: jak chcéééééééš), abychom šli večer na baletní přestavení. „Kulturní referentka Květa trvá na tom, abychom večer navštívili místní program lidových tanců,“ si zapsal Vašek. Dlouho a pečlivě vybíráme místo a druh představení, neboť je nám všem jasné: jednou a dost! Navíc přestože na lidové tance, cena příliš lidová není (80 000rp). Nakonec volíme nejdražší v nejlepším místě. Palác Puri Saren Agun, bývalé sídlo místního rádži, nabízí několik druhů tance najednou – např. tanec válečníků, tanec starého muže, tanec masek a další.

Taneční vystoupení se zcela mimo očekávání stalo jedním z největších příjemných překvapení celé naší cesty. Nevšední zážitek byl umocněn tajemným prostředím – začínalo se v osm večer, za tmy, palácové nádvoří osvětlené pouze svitem svící. Tanečníky doprovázel gamelanový orchestr – krásní muži mlátili nejrůznějšími kladívky do všelijak natažených strun a roztodivných kotlíků. Pohybovali se v rytmu hudby - pozorovat pohyby jejich paží nad strunami, to sám o sobě byl mimický koncert. Vše doprovázeli pištci na několik druhů píšťal. A co teprve, když se na scéně objevily nádherné štíhlé mladé dívky, velmi výrazně nalíčené a princeznovsky oblečené do výrazně barevných, zlatem vyšívaných krojů a zlatých ozdob. To byla podívaná!! Oči jen přecházely. Teprve po chvíli jsme byli schopni vnímat samotný tanec, který tanečnice rozehrály. A zase: taneční pohyby byly tak odlišné od toho, na co jsme zvyklí v Evropě!! Nejprve nás zaujala práce rukou a nohou – propracované do nejmenšího detailu, našlapují pouze zvenku, tančí i palce u nohou a nemyslete si, že mají nějakou vedlejší roli! Když se vynadíváte na dokonale zvládnuté pohyby a gesta nohou, paží, zápěstí, zaujme vás obličej. Zde se odráží veškeré napětí a drama tance. Obličejová mimika je minimální – ústa vždy přísně zavřená – a zdá se, že tančí jenom očima. Je podivuhodné, jak je dokážou vykulit, sklopit, rozzářit či obrátit! Občas mezi rameny zcela zmizí krásný dlouhý krk – to je pak hrůzy!! Práce šíje, úklony hlavou, ladné pohyby přísně secvičené, aby ladily s celým ansámblem. Přes hodinu jsme ani nedýchali, a to netančily pouze dívky, ale i válečníci. Každý tanec má svůj rituální původ – není však třeba nic zkoumat, jen se nechat unášet jedinečnou prchavou a čarovnou chvílí….

Z palácového nádvoří všichni vycházíme jako po očistné zážitkové koupeli. Okamžik v sobě necháváme doznívat kouzlo předešlého, ale již po pár krocích zaznělo: fakt dobrý, ale já mám hlad!!!!

Vaškovo kulinářské okénko Večeře v restauraci Nomad na hlavní třídě je vyvrcholením všech předchozích zážitků. Po uvítací ceremonii jsme dekorováni květy. Personál se chová s naprostou profesionalitou - mladí krásní lidé se stále usmívají. Vybíráme tuňáka na grilu. Na účet podniku dostáváme jako předkrm neskutečně dobrou rybí polévku s jikrami. Poté následuje umělecké dílo jak vizuální, tak chuťové. Na špejličkách ogrilovaný tuňáček ozdobený zeleninovým salátkem s černými olivami a vajíčkem se jen rozplývá na jazyku. Také houstičky s máslíčkem, kterými tuto delikatesu zakusujeme, jsou výtečné. Posledním příjemným překvapením je cena – cca 5OO Kč včetně pití pro čtyři osoby.

A co ještě v Ubudu? Nesmíte si nechat ujít návštěvu Opičího lesa. Samozřejmě je to bejkárna, ale milá. Skoro uprostřed města je vyhrazen velký tropický park, sám o sobě moc pěkný, kde volně žijí opice. Daří se jim skvěle, neb je návštěvníci neustále něčím (co si u vchodu koupí) přikrmují a rozmazlují. Na foťáky jsou opice zvyklé, pózují, staví se před vás, jsou dost oprsklé. Přiznám, měla jsem z nich strach a hůl (byla by mi k něčemu?) jsem z rukou nepouštěla. Když se dostaneme ven, moje obavy se potvrzují. Drzé opice s oblibou opouštějí své teritorium a plení přilehlé krámky. Tady musejí být prodavači stále ve střehu a hůl a hulákání mnohdy ani nestačí…. Ještě rada na konec: když přijdete k lesu hodně brzy ráno (což je zde asi v 7 hodin), není tu pokladní a můžete jít dovnitř zadara.

Byli jsme také ve Sloní jeskyni, opravdová past na turisty – nic tam není, zajímavé je snad jen to, že vás u pokladny zabalí do sarongu, abyste posvátné (sic!) místo neposkvrnili……. pamatuji si jen to, že je tam nějaká smradlavá díra, která prý v 11. století sloužila jako poustevna pro hinduistické mnichy. Jo, a kolem tradičně věnec krámků se suvenýry ))

Daleko zajímavější byla návštěva jednoho z mnoha bezejmenných hinduistických chrámů. Taky sarong, ale bez krámků, bez turistů, bez samozvaných průvodců. Procházíme nádvořími s pro nás nečitelnými stavbami, hindu je pro nás všechny tabula rasa. Ovšem šmejdivý Pepík nás během chvilky pískotem láká na svou stranu: nevímjak se dostal do chrámového zázemí – do komunity lidí, jež zde žijí a pracují. Procházíme uličkami mezi pracujícími lidmi: ženy vážou věnce a aranžují květy, muži připravují na ohni grilovaná kuřata, jiní škubou malá vyzáblá ptáčata. Někdo zametá, nosí koše, vyřezává …. dál už je mi trapné jít, každý se na nás usmívá, zdá se mi však, že spíše v rozpacích: co tu ty bílé kože pohledávají? Vše se odehrává za jemného ruchu, spíše to tu jen tak šumí a bzučí. Poklid, mír a vyrovnanost – to jsou ta správná slova. Ano, to je taky Indonésie.

A ještě jedna řezbářská dílna – opravdu tady toto řemeslo ovládají a máme dva dny zcela naplněné. Před odjezdem ještě oběd.

Druhé Vaškovo kulinářské Jdeme do jistoty, tedy do stejné restaurace jako včera. Opět se vyznamenali: jako welcome předkrm usmažené špenátové listy obalené v těstíčku. K jídlu si dáváme každý něco jiného, vše je výborné ale za zaznamenání stojí příloha ke špízům - nastavovaná bramborová kaše(br. kaše, česnek, majoránka) zabalená v banánových listech a to celé ogrilované.


 
Příbuzné odkazy
· Více o Indonésie 2007
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Indonésie 2007:
Čísla a fakta o naší cestě


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Indonésie 2007

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.09 Sekundy