Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Cyklovýlety Toskánsko 2007
Poslalpepik v Wednesday, 30. May 2007 @ 22:12:20 CEST
Přispěno pepik

Po loňských zkušenostech s cestovkou Intertrans a příjemně strávené jarní dovolené bylo již v září jasné, že naše parta opět vyrazí na kola na zahraniční silnice. Po delším dohadování se rozhodnutí nechalo na dvojici Pepík-Jirka a volba padla na Toskánsko. Nutno říct hned na začátku, že volba to byla víc než správná. Toskánsko – země zaslíbená, chce se mi napsat. A opravdu: nádherná krajina, nevšední a s citem a vkusem udržovaná městečka a vesničky, příjemné podnebí, velmi vstřícní lidé a vůbec ne v neposlední řadě lahodné chianti a báječná kuchyně. Takže proč ne!!! Jeli jsme v termínu 28. dubna - 8. května. Ovšem zcela jsme podcenili staré a osvědčené rčení o řece a dvojím vstupování )

Samozřejmě, že zájezd byl jiný než ten bezchybný loňský do francouzské Provence!! Nejela s námi Nikol, ale mladinká a nezkušená (pokud zkušená, tak se nezkušeně projevovala) Lenka. Ta si s naší partou tvořenou silnými a svéráznými osobnostmi těžko poradila, spíše neporadila. Jelikož jsme očekávali „naši Nikol“, byli jsme zákonitě zklamáni. Ale zcela pregnantně vyjádřil situaci po dvou dnech Láďa: „Už sakra nic nesrovnávejte s loňskem, mně se tady líbí!!!!“ A měl pravdu. Pokud se člověk oprostil od provensálských zážitků, musel se mu tento zájezd líbit. Toskánsko je totiž jedinečné. A nemělo cenu si ho kazit chybami v organizaci či jednáním naší delegátky.

Naši známí Jelínci

Tolik na úvod a teď už konečně k věci. První velké překvapení nás neinformované čekalo na Zličíně. „Ty vole, voni ty Jelínci fakt s náma jedou!!!!“ Takhle to zašumělo autobusem, když se přihnal do Prahy a z něho vystoupili naši staří známí Jelínci z Liberce, jež s námi absolvovali loňskou Provence. Nevím, zda to byl mazaný tah cestovky či logistika Liberečáků, co nás opět svedlo dohromady. Setkání to však bylo příjemné a myslím, že jsme si společně pobyt pěkně užili a vzájemně se opět doplňovali. Jelínci šlapali jak diví, což nás už nepřekvapovalo, naopak příjemně polechtalo, když jsme je někde na trase dohonili. Večer zase přispěli svými hrdly do několika tradičních šantánů. Navíc jsme byli obohaceni o nové liberecké prvky, jako například brabčení, které se stalo letošním hitem. Vrozená cudnost a rigorózní výchova mi nedovolí popsat výše uvedenou brabčecí akci, ale varovat vás musím. V okamžiku, kdy jeden z Jelínků s vilným úsměvem přišel večer mezi nás a mezi zuby drtil otázku „Tak koho si dnes vybrabčíme?“ jsem si totiž naivně myslela, že šprýmuje. U mne dobrý, ale myslel si to bohužel i Marek, který na svou naivitu doplatil… No, každý jsme ňáký, že? Určitě však když uslyšíte o brabčení, tak si minimálně vykryjte rozkrok ) Ale nic není tak horké, jak se na první pohled zdá… Liberečáci s sebou vzali i kazetu z loňského zájezdu, kterou pořídil „starý Jelen“ a která nás pobavila na zpáteční cestě. Díky, byla to fakt pěkná vzpomínka.

No a teď už opravdu k letošnímu zájezdu.

Bydleli jsme v moc pěkných chatkách, které byly situovány na pobřeží. Původní informace na břehu moře sice trošku pokulhávala, protože Marina di Bibbone , kde se náš kemp Arcobaleno nacházel, opravdu leží na pobřeží, my však k němu měli cca 15 minut pohodlnou chůzí. Ale avizovaný bazén v kempu byl, byl i čistý, takže jaké zle. Chatky byly příjemné – dvě ložnice a společná kuchyňka a příslušenství. Navíc milé posezení venku, které stoprocentně využila moravská chatka č. 5 posílená vrchlabským Jardou. Ti snad ani v chatce nespali. Když jsem šla spát, hráli a zpívali venku, když jsem šla na start, už tam stáli připraveni.

Jaké perly jsme navštívili?

Na kole jsme toho letos příliš nenajezdili, hodně jsme se vozili autobusem, což jsme vnímali spíš jako mínus. Na druhé straně jsme navštívili takové toskánské perly jako Pisa, Siena, Florencie, Luca, San Gimignano nebo Volterra. Ze všech zmíněných turistických cílů a center nás asi nejvíc uchvátilo San Gimignano . Městečko, o jehož existenci mělo tušení jen pár těch, kteří se doma poctivě připravovali. My ostatní koukali s pusou otevřenou na vysoké věže tyčící se k nebi a signalizující, že zde bývali bohatí a hrdí majitelé. Každý rod měl svou vyhlídku, v dobách největší slávy jich zde bylo přes sedmdesát, dnes zůstalo jen patnáct. Městečko nás přivítalo nádherně teplým deštěm, ovšem tak vytrvalým, že mnozí podlehli a zakoupili deštník – heč, máme netradiční suvenýr!! Voda umyla ulice i střechy a jakmile vysvitlo sluníčko, vše se úplně rozzářilo. Zcela jistě jsou i zde mraky turistů, my však díky počasí měli kliku na poloprázdné a o to krásnější uličky.

Volterra je větší, důstojnější a díky vědomí, že je zde státní vězení, na nás působila i o hodně přísněji. Hned na začátku nás Pepík naorganizoval do muzea Etrusků. „Když nás půjde 20, budeme mít slevu,“ vykřikoval a prováděl nábor. Byl úspěšný jen částečně, přesvědčit se nás nechalo jen 18. Ale to by nebyl Pepík, aby slevu nedostal. Přísného pokladního bleskově přesvědčil, že jsme skupina seniorů, tedy sleva nám patří. A byli jsme tam. No jo, ale co teď? Popisky jen v italštině, Pepík zmožen vyjednáváním se ztratil a my tam stojíme před etruskými náhrobky, euforie z ušetřených éček už je ta tam a rozpačitě na sebe čumíme. Jen Gábina se osmělí: „A kdo to vlastně byli ti Etruskové?“ Víc už nemusela. Petr se nadechl a zcela bezkonkurenčně vystřihl improvizovanou přednášku. Petře, díky. My to vlastně všechno o Etruscích věděli, ale …… No a pak ještě na starou etruskou bránu, malou pizzu do ruky, hradby a máme splněno!!! Odměníme se tradičním kapučínkem, které se však po chvíli zvrhlo dočervena – čtyři džbánečky a už je čas letět na bus.

Město Siena je známé svým obrovitým náměstím a množstvím kostelů. Pro nás však zůstane navždy spojeno s Lenčiným konstatováním, že do města musíme na kole, protože tady na kole jezdí každý a my jsme navíc cyklistický zájezd. Poprvé jsme se tvrdě vzepřeli a spor naštěstí vyhráli. Pak při brouzdání malebnými úzkými uličkami i při prohlížení kostelů či v turistických tlačenicích u největších památek jen kroutíme hlavami, jak bychom se my ubozí tady s koly popasovali…. Zvlášť když bychom je kvůli Sieně museli extra z autobusu vyndávat. Podobně tomu bylo ve Florencii , kde jsme už zápas s Lenkou neměli tak tvrdý, tady podlehla docela snadno. S kolem mezi florentskými davy, to by bylo opravdu pikantní. Asi jak na Karlově mostě v turisticky nejvypjatější době.

První cyklotrasa

Takže města dobrý, ale my fakt taky jezdili na kole )) Naše první trasa byla asi 40 km. Kola vybalujeme u polozbořeného chrámu Castelo San Galgano a poprvé nasáváme voňavý a specifický toskánský vzduch. První městečko na kopci, vinice, rozkvetlé keře na cihlových velmi vkusně upravených stavbách. Jedem kolem milých a většinou usměvavých lidí i kolem ohleduplných, ale rychlých šoférů a nebezpečných motorek. A setkáváme se s naším prvním a netušíme že každodenním lijákem. Pravidelně začíná pršet odpoledne, leje jako z konve, prudký, vytrvalý déšť. Poprvé se nám zatáhlo v městečku Montieri. Dáme kapučínko, ono přestane. Dali, nepřestalo. Naopak se zatáhlo tak, jako kdyby už slunce svítit nikdy nemělo. Poprvé také zaznamenáváme zdejší unikátní klimatický jev - teplý déšť se bleskurychle mění na ledovou sprchu. Někteří jeli, jeli, až se ocitli ve vodním řečišti a spíše plavali než šlapali. Někteří čekali a po kapučínku vyráželi za mírnějšího deště, byť bylo zataženo jako na konci světa. Pepík však zavelel: do toho nejedu!! Zdatně mu sekundoval také Jirka a opozice byla na světě. Nejsme bázni, moknout nebudeme. V hospůdce je tak dobře a víno tak levné….. Jeden, dva, tři džbánečky a ono pořád prší, prší. Jídlo nemají, a tak do sebe cpeme posolené zbytky chleba, jež zůstaly opuštěné po stolech. Přiznám se, byla jsem hodně nervózní. Parta opilých, kola osiřelá, venku leje, do cíle daleko a nálada stoupá. „Taková chvíle je neopakovatelná a jedinečná,“ znělo unisono sklípkem. Avšak já byla nervóznější čím dál víc. Partu se mnou držel jen Péťa, ale ani ten s nimi nic nezmohl. A tak jak se někomu říká kazišuk, já v tu chvíli byla typický kazichlast. Když se vybraly peníze na nevímkolikátý džbánek, zabavila jsem je. Bylo to houby platné, složili se znova a pilo se dál. Nenápadně vznikl první nadační fond - zakladatel samozřejmě Pepík. Jak se opilci složili na džbánek, který Pepík zaplatil, už se křičelo: hurá, máme peníze na další!!! A tak pořád dokola. No jak tohle skončí…… Nebudu vás napínat, opilci mají odjakživa štěstí. Když už jsme nemohli ani pít a veškeré zbytky chleba byly snědené, nesměle se protrhaly mraky, poté vysvitlo sluníčko a nastal pařák. Umytou a voňavou přírodou jsme si zkrátili trasu a vysmátí, sušší a v úžasné náladě dojíždíme ve stanovený čas k autobusu. Zde několik zmrzlých a promoklých jedinců klepe kosu a léčí se kelímky becherovky. „Je mi taková zima, že ani nevím, jestli jsem holka nebo kluk. Dole nic nevidím a bradavky mám vytrčené,“ zaznělo suše z pánského sektoru. My tedy nakonec měli štěstí, i když prý krásné městečko Masu Maritimu jsme bohužel nestihli.

Nej …. zážitek

Jedním z nejkrásnějších výletů byla stezka vinným krajem chianti . Úžasně mírumilovná a kultivovaná krajina, liduprázdná, jen sem tam na kopečku krásné staré kamenité stavení, statek či přímo malý zámeček. Vinice střídají obilí, louky i lesíky. Všude vůně, klid a pohoda.

Užívali jsme si báječně, ale ne dlouho. Stejně jako všechny cyklotrasy i tuto Lenka naplánovala tak, aby aspoň část vedla po hlavní silnici. Říkala tomu oblíbené cyklistické stezky. A na jedné oblíbené, v kterou se výše popsaná stezka změnila, nás potkal pravý tropický nejprve teplý, posléze samozřejmě ledový přívalový liják. Pánbůh na nás zvrhával kýble vody, navíc na frekventované silnici, kde svištěl a samozřejmě nás ohazoval jeden auťák za druhým, stejně jako mnoho motorek. V těch mají mimochodem Íčka velkou zálibu. V okamžiku, když se jeden motocyklista ladně „sklouznul“ tak, že se málem opřel o Luďka, nám (zdravému jádru zájezdu, cca 20 lidem) došla trpělivost. Mokří, zmrzlí, unavení a vystresovaní jsme si jako jeden muž (tedy až po demokratickém hlasování) řekli, že tohle není cyklistika pro nás. A hned se volalo Lence, že na těch zbývajících 20 km do cíle kašlem, stejně je za zbývající půlhodinu neujedeme, a že tedy štrajk. Hledáme nejbližší hospodu a zde táboříme. Měli jsme kliku jak blbec. Dojeli jsme na kraj do Raddy a hned nám padla do oka hospoda s velkou markýzou. Spíše než hospoda to byla taková vesnická herna s barem, obsahující v zadní části velkou místnost – velkou akorát na to, aby se zde mohly sušit naše hadry a mohli jsme si lízat rány. Obsluha nás viděla určitě ráda, po naší konzumaci léčivého a životazachraňujícího alkoholu měli vyděláno na půl roku dopředu a tuším, že po nás zavírali a jeli na nějakou pěknou lastminutu. Rozbalujeme tedy ležení, vytelefonujeme s Lenkou vše potřebné, zahajujeme léčbu – a začíná nám být teplo a dobře. Jaký byl však náš údiv, když se na silnici v dešťové cloně začaly po chvíli objevovat mátožné, unavené a zmáčené postavy, šlapající do pedálů jen s největším sebezapřením. Takže vůbec jsme na trase nebyli poslední, jak jsme se původně domnívali, ale naopak první!! Obětavý Luděk se postavil do dveří a pronikavými hvizdy láká mátohy dovnitř.

Nejstatečnější ze všech byla Katka, která se ztratila a v té bouřce a ledovém lijáku šlapala zcela odevzdaně, před sebou ještě 20km, doba srazu dávno minula. Když jsme ji doslova sundali z kola, radostně a příjemně se usmívala. Madona, jinak to nedokážu napsat. My už dávno zaléčení, polousušení a v dobré náladě. Okamžitě jsme začali (tedy spíše začaly) kout pikle, jak potrestáme manžela, jenž ji opustil a ztratil. Pomsta samozřejmě nebyla, jen údiv nad úžasnou ženou zůstal. Milane, zasloužíš si vůbec Katku?

Největší šok však byl, když v našich záchranných sítích uvízla i Lenka. Zmrzlá tak, že neudržela ani list papíru, klepala se jak osika, zuby cvakala určitě nejen zimou…. Tak ani ona jistě nedorazí včas na sraz, když už je hodně po a do cíle stále pořád ještě těch 20km….. byla však statečná a obešla se bez alkoholových léků, i když ve svém tenkém promočeném trikotu byla fakt k uzoufání. Třesouc se telefonovala a organizovala záchranu, počítala přítomné, zachráněné i ztracené. A že po ní přijeli i Jelínci a „naši mladí od Ludi“, jak jsme partu čtyř kamarádů nazývali, to už nás jen pobavilo. Ti však na tom byli nejhůř, ujeli nejvíc a zákonitě taky mokli nejdéle. Avšak nejmladší a nevytrénovanější - pro ně to byl čistý adrenalin. Po tomto výčtu vám musí být jasné, že jsme bar v herně skoro celý vypili. Některé druhy tvrdého alkoholu fakt došly, pivo bylo drahé a víno v tomto případě jako lék nezabírá. Ale některý filuta objevil, že pod námi je otevřený obchod!! No a tak pokračuje nadační Pepíkův fond – výborná grappa. A jak to nakonec vše dopadlo? Jako zázrakem jsme se všichni posbírali dohromady a nikdo to na zdraví neodnesl. Na místo srazu v určenou hodinu však přijela jen disciplinovaná čtyřčlenná skupinka Petra, která si ovšem zvolila jako obvykle jinou než doporučenou trasu. Vysmátí, sušší, radost jim kalilo jen pomyšlení na nás ubožáky. Netušili totiž…. Nejhůře dopadla dvojice, která prosvištěla naším sítem a hospodu nezaznamenala. Údajně v lijáku dál nemohli a dvě hodiny, které jsme my trávili zachycováním nebožáků, léčbou a organizováním přesunu autobusu, strávili pod střechou někde u stavebnin. A abych nezapomněla! Celou doporučenou trasu zdolal jen Milan, který se k autobusu přiřítil sám, zničený, unavený, samozřejmě promočený, neboť, a to mu přičtěme k dobru, hledal svou ženu. Milane, odpuštěno!!! ¨

Cesta domů byla homérská. Muselo se oslavovat, že jsme nezhynuli a že v nadačním fondu (který se už samozřejmě rozrostl, měnil jména a byl pravidelně obnovován) bylo pořád co pít. A když zrovna fond došel? Pořád tady ještě byly zrzavé pozdravy z domova pěkně v lednici vyválené. Dík patří jednoznačně šoférům. Takovou smečku bych nejen nevezla, já bych je ani nenaložila. A to jsem nějaký lidumil))

První máj

Nejhezčí na kole však byly dny, které jsem si organizovali sami. Lenka zavelela volný den, a to teprve bylo žůžo. Kluci vzali mapy, naplánovali trasu a jelo se. Po pobřeží přes Cecinu a Vadu skoro až k Livornu. Tady nás zaskočilo, jak si Íčka umějí užívat pikniku. Autem až pod strom, vybalí jídlo, pití, stolky, grily, ubrusy, židličky a bedmintony a hurá, začínáme. Jedí, pijí a cpou se celé odpoledne….. Také vidíme krásnou pláž se žluťoučkým pískem, kde se koupe jen pár největších otužilců. Neva, aspoň u moře uděláme fotky, ať se máme doma čím vytahovat )) Pokračujeme přes Polveronu a drápeme se nahoru do městečka Rosignano . Bylo to přesně 1. května, na to nikdy nezapomenu. Městečko úchvatné, turisté nula, počasí skvělé, ale jídlo a pití? Samá voda, samá voda, samá voda. A když už občas přihořívalo, tak bylo jistojistě zavřeno. Italové totiž svátek práce opravdu slaví, a to nicneděláním. Nikdo nedělá, tedy ani hospodští. Jezdíme od jedné tratorie k druhé, všude chiuso. Všechny, opravdu všechny restaurace byly ten den zavřené. Hladoví, žízniví a najednou zcela nepřekvapivě liják!! Z minuty na minutu. Někteří stačili dojet před zavřenou hospodu, kde se choulili v podloubí, asi osm nás zůstalo u hřbitova na zastávce autobusu. Nejchytřejší jako vždy Gábina. S holkama se vnutily do skleníku, který dodával kvítí na hroby. Tam bylo nejlépe a ještě mohly obdivovat a fotit flóru.

Horror v horách

Další den opouštíme pobřeží a vyrážíme do hor, jindy vše kombinujeme. Ale jedno je jisté, mokneme každý den. Za zmínku stojí ještě jeden výlet, na který vyrazila pražská šestka: Pepík, já, Jolana, Petr Topinka a Šárka s Láďou. Moraváci předchozí den trochu protáhli šantán, a tak si dali mírný oraz, krásně si den užili s vínečkem na pláži. My se báječně naladěni vydali do hor. Byla neděle, Italové na pobřeží zorganizovali velký každoroční mítink cyklistů , jehož základem byl závod čítající cca 1 400 dobrovolníků i profesionálů. Tak tomuhle peklu se musíme vyhnout!!! Na startu jsme si je vychutnali, byli všichni vymydlení, nažehlení, nažhavení a připravení cedit na trati krev. Vyrazili jak stádo buvolů – hamtali, předjížděli se, strkali (jeden to hned odnesl ošklivě na začátku) a vypadali nesmírně šťastně. My už méně, když jsme museli čekat až přejedou. Nevadí, počkáme.

A pak si vyrážíme naším tempem a začínáme obdivovat vinice, dozrávající jahodové plantáže, slunečníky, kamenná stavení a v neposlední řadě nádherný vzduch. Nic nás netrápí, jen se každou chvíli radíme s mapou. Je nám trošku divné, že skoro na každé křižovatce v horách chlap a auto, občas nějaký praporek, ale Ital má občas divné choutky …. Vy už ale asi tušíte. Samozřejmě, že se naše naplánovaná trasa protkávala s trasou závodu. Ale závodníci nikde, tak jaképak zle. Avšak všeho dočasu.

Po hodince bloudění se dostáváme na křižovatku, kde stojí další dědek s praporkem. Naše cesta vede do kopce po úzké kamenité cestě. Ptáme se, za jedem dobře, kývá, ale ukazuje vpravo. Ať se držíme na straně. Dobrá, dobrá. Asi po deseti minutách, když už jazyk na vestě a cesta strmě stoupá, najedou rachot!! Kamínky odlítávají, někdo nadává, ve vzduchu stres, stříká na nás pot. A je to tady!!! Proti nám se s kopce řítí šílenec a brzdit jaksi zapomíná. Bleskově se vyhne, nadávkami nešetří. Sotva se stačíme vzpamatovat, je tu další. A další a další a další. Pak chvíli nic a zase skupinka. Pak se řítí jeden po druhém, chvíle ticha a dvojice. A zase nějaký šílenec. Tenhle nadává, druhý se směje, jeden mává, třetí hrozí. A všichni se řítí s kopce hlava nehlava. Avšak ti, co brzdí, ti jsou ještě horší – kamínky odlétají, kola se smýkají. Nejhorší jsou pak zatáčky. Cesta je uzoučká, do zatáček není vidět a závodníci si najíždějí, takže vykryjí celou cestu. Jsme zoufalí. Plížíme se úplně na kraji, oči vytřeštěné a upřené dopředu, uši nastražené, hrůzou zpocení i na zádech. Po čtvrt hodině se naučíme do zatáček křičet a houkat, občas je to ale stejně houby platné. Modlím se, abychom přežili a aby přežili i ti šílenci. Než se proti nám přežene 1 400 kol, málem zkolabujeme…. A to vše trvá skoro hodinu. A my pořád do kopce a oni proti nám s kopce. Nakonec se přece jen dostáváme nahoru, kde mají občerstvovací stanici. Ale to samozřejmě není cíl, závod pokračuje. Psychicky na dně se s Jolanou domlouváme, že tady budeme bivakovat, že dál v žádném případě. Organizátoři ale v úplném klidu. Nikdo nám nenadává, kde se tam pleteme, naopak nás vybízejí, jen ať pokračujem, protože my teď už s kopce, do kopce závodníci. A to oni pomalu, zato my rychle. V žádném případě!!!! Zůstáváme zde, třeba i přes noc!!! Po chvíli údiv, neboť s pelotonem se přiřítí i část Jelínků. Ti ovšem vysmátí, neb jeli s nimi, nikoliv proti.

Náš vzdor však netrvá věčně. A tak se sebezapřením se spouštíme s kopce proti pelotonu. Proti nám jen pomalý ocas, poslední odpadlíci, a tak to celkem jde. Ale stejně jakmile ještě dneska na ten kopec hrůzy pomyslím, málem omdlívám. Přežili jsme bez zranění nás či závodníků fakt jen zázrakem. Konec toho výletu ovšem drastický: posledních 20km z celkových 80 ve studeném dešti…

Ostrov Elba

No a samozřejmě nemůžu zapomenout na výlet na ostrov Elba. To byla záležitost jen pro silné povahy. Ráno se odjíždělo v 7 hodin, ovšem vstávalo se do deště a ocelově šedé oblohy. Lilo samosebou jak jinak celou noc. Lístky na trajekt předem koupené nebyly, a tak ještě v kempu porada. Vzdáme to? Zalezeme zpátky ke většině, která si výlet neobjednala? Zcela nekompromisně se vyjádřil pražský Petr. Přišel k autobusu jen oznámit, že zalézá zpátky do pelechu. Exempla trahunt, příklady táhnou. Zvedám ruku, chci do pelíšku taky. Nezdolná Magda v opozici. Když už jsme vstali….. Lenka váhá, mechanik Milan je pro každou srandu, a tak jedem. Šoféři se nám pošklebují – bůhví, jestli pojede trajekt, je zataženo aspoň na deset bouřek…. Jakmile s blížíme k Piombinu, odkud trajekt startuje, zažíváme neobvyklý úkaz. Z té beznadějné šedi a hrozivé černi oblohy najednou vykrojená hluboká díra, v ní blankytně modrá obloha a škádlivé sluneční paprsky. Sice nemíří na nás, ale v dálce je spatřit můžeme. Ještě na molu studená sprcha, vítr a zima. Na lodi jedinečný zážitek, když nás pohůnci pouštějí jako první a my si v útrobách trajektu zajezdíme na kole… Kola se ani nezamykají a hurá nahoru do kajuty. Hned dáme dobré kapučínko jako snídaničku a už je líp!! Než skončíme s našimi chuťovými buňkami, obloha jako zázrakem jasná a sluníčko hřeje. Elba vysmátá, zalitá sluncem a pohodová. My s Lenkou bloudíme v Portoferraiu . „Trasu má vyjetou z internetu, pořád se dívá do mapy a pak jede tam, kam mávne první trafikant,“ to už ujely nervy i navýsost tolerantnímu Petrovi.

Bohužel se nevydáváme napříč ostrovem do Porto Azuro, jak doporučoval Pepík. Lenka straší 40 km jedna cesta a ještě do kopce, a to bychom za těch pět hodin, které máme na Elbu vyměřené, určitě nestihli. Vydává se pouze mechanik Milan, který pak podává zprávu: tam i zpět cca 30km většinou po velmi mírně zvlněné a málo frekventované silnici – Porto Azuro úžasné…. No nic, necháme si to napříště. Bloumáme (tedy nejprve s Lenkou bloudíme) po pobřeží, najdeme krásnou malou pláž a tady se nám vymstí náš ranní pesimismus. Samozřejmě jsme si s Jolanou a Jitkou nevzaly plavky, ale jak už jsme zvyklí, tak jen pláštěnky. V těch se nám koupat nechce, a tak tedy jako tři Evy noříme svá celulitidová, špekovatá a mírně povadlá těla do chladných vln. Nalákala nás úžasná čistota a průzračnost vody, koupání opravdu stálo za ten výlet. Celkem jsme najeli jen asi 30 km, ale den to byl nádherný, klidný, pohodový. Příroda úžasná, přístav, kde pobýval Napoleon si dodneška uchovává svá tajemství. Kamenné nepravidelně dlážděné uličky se šplhají nahoru, některé mají jen schodiště, auta musí důmyslnými a spletitými jednosměrkami.

Že jsme však v Itálii, žádné pochyby. I zde je všudypřítomné sušící se prádlo. Dnes máme více času a tak vedeme čistě dámskou filipiku, jak je možné, že se prostěradla a další většinou bílé prádlo o ty stěny neucachtá. To přece není možné!! Fascinovaně hledíme na jednu dámu, jak zkušeně potahuje kladkou, aby si své spoďáry zkontrolovala, jestli už mohou domů. No a ty prostěradla? Závěr je jasný: jsou a musí být ucachtaná. Když fouká vítr, prostěradla o baráky plandají, musí tedy být ucachtaná.

Závěr

No a to je tak asi všechno. Na zpáteční cestě ještě malé příjemné městečko Lucca , kde mají spoustu kostelů a věž se zahradou nahoře. Libůstkou na konec měla být návštěva lomu v Carraře , který jsme však nenašli…. A tak nás Lenka zavezla k nějakému stánku se suvenýry a v pozadí s lámajícím se mramorem. Naše trpělivost však už byla tak zocelená, že se tomu nikdo ani nesmál, ani se nerozčiloval…

Poděkování na konec patří určitě šoférům, kteří byli skvělí, měli velkou trpělivost nejenom s naší rozjívenou bandou, která si přijela užít a která si taky užívala, ale byli tolerantní a trpěliví i k Lence. Skvělý byl i mechanik Milan, muž s jedním z nejerotičtějších hlasů na světě, jak jsme se s odbornicemi na mužské charisma shodly )))))

Pokud mám tedy shrnout: Toskánsko úžasné a já si jen přeju, abych mohla v budoucnu aspoň ještě jednou – zdravá a na kole – popíjet zde kapučínko nebo chianti, dýchat krásný vzduch, flirtovat s příjemnými Italy a obdivovat zelené kopečky i kamenná městečka.

A jak si kdo zájezd užíval?

Šárka svou štíhlostí štvala elegantní Italky, Láďu jsme štvali my neustálým srovnáváním. Pražskému Petrovi nikdo moc nerozuměl, půvabné Jolaně chtěli zase rozumět všichni. Magda nepřekvapovala svou energií a vitalitou, Petr překvapoval (tedy jen toho, kdo ho nezná) svými znalostmi a rozhledem. Jiřinka byla spokojená a Toníček musel být také. Roman – duše všech šantánů - neúnavně hrál a zpíval, Alenka si ho tentokrát dobře ohlídala. Jirka vévodil svojí dobrou náladou, Marcelka se zotavovala z obrovské únavy. Péťa si stále myslel na Olušku, na Elišku si mysleli ostatní. Katka je světice, Milan je šťastný, že ji má. Gábinka vévodila všem, Mirek si užíval všeho. Míša zapadl do naší party perfektně, Martinka je na něj patřičně a oprávněně hrdá. Jarda se sice občas zlobil, ale příště s námi stejně pojede zas (aspoň doufám). Luděk si objednal jelínkovský dres a stěhuje se do Liberce, Mára ho uhlídat nestačil. Helenka šlapala tak, až se sama divila, Vašek partu nikdy netrhal. Slávek si užíval narozeniny každý den, Jitka ohromovala stoickým klidem. A Pepík? Vše organizoval a snažil se, aby byl každý spokojený.

Takže takhle si to pamatuje a dala dohromady Květa. Určitě jsem však na něco zapomněla, paměť už tak dobře neslouží. Napište, opravte, doplňte, budeme jen rádi!!!!!! Už se na Vaše řádky těšíme.

A kam příště s Kozaktrans? Máte nějaké tipy nebo nápady? Napište nám!!


 
Příbuzné odkazy
· Více o Cyklovýlety
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Cyklovýlety:
Naše oblíbená cyklotrasa - cca 70 km


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.66
Hlasů: 6


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Cyklovýlety

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.09 Sekundy