Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 6 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Mexiko 2003 San Cristóbal de las Casas
PoslalPepik v Thursday, 14. October 2004 @ 18:54:15 CEST
Přispěno Pepik

Novým krásným moderním autobusem jsme se z Tuxtly Gutiérres přenesli do zcela jiného světa. Poloprázdný autobus se s námi šplhal do neskutečné výšky zalesněných čisťounkých hor, u silnice jen zřídka osídlených. V několika málo osadách, které ze silnice bylo vidět, bylo rozvěšené prádlo, psi, množství slepic a sem tam nějaké prase na provázku. Ano, na provázku. Přivázané za jednu nohu nebo za ovar, kolem stromu či kůlu vyšlapanou cestičku, si spokojeně čekalo na indiánskou zabijačku.

Autobus byl natolik luxusní, že jsme nepociťovali pražádnou úzkost, když se neskutečnými zákrutami dral stále výš a výš a nám se otevíraly neustále nové scenérie směrem do údolí. Na konci cesty se pomyslný výškoměr zastavil na čísle 2 100 metrů.

Od návštěvy městečka nás odrazovalo několik zkušených cestovatelů, dodneška jsme však nepřišli na to, proč. Opět jsme si ověřili, že na podobných cestách platí jedinečnost individuálního zážitku. Tolik záleží na momentální náladě, na počasí, náhodných setkání či ubytování. Pro nás zůstane San Cristóbal navždy jedno z nejkouzelnějších míst v Mexiku.

Malebné městečko sevřené horskými masivy má jedinečnou atmosféru, průzračný vzduch, jasné vysokohorské světlo a také nezanedbatelně levnější stravování i ubytování. Pro to vše je zde i hodně turistů a cizinců. Zdejší jedinečná atmosféra plyne z pomalého nicnedělání, z kochání se přírodou, architekturou města tvořenou křivolakými malými uličkami i spoustou obchůdků, kde prodává a tvoří množství nejrůznějších umělců – malířů, fotografů, řezbářů, tkalců, klenotníků i jiných řemeslníků.

Ubytování jsme sháněli důkladně, po minulé noci v autobuse jsem se cítili unavení a upocení, upachtění. Pokoj s třemi postelemi nebyl ani ve třetím navštíveném hotelu, a tak tedy opět na jednom manželském lůžku se svým zákonitým. Pokoj bez oken nebyl moc drahý, i když žádný velký přepych se nekonal. Horší to bylo po setmění. V nadmořské výšce více než 2000 metrů byla v noci pěkná zima. Indiáni prodávající tady teplé kamizoly s typickými barevnými vzory měli u turistů úspěch, dokonce jsme viděli prodávat i teplé čepice a rukavice.

Pro nás je prvním a nejdůležitějším úkolem v každém městečku shánění ubytování a potom konzumování. Druhá činnost je u kluků vždy podrobena důkladné přípravě, spočívající v okukování a porovnávání jídelních lístků a vystavených poutačů i lehké konverzaci s obsluhujícím personálem. Mám pocit, že přitom si oba užijí víc, než při jídle samotném. Pro tentokrát byla jejich příprava opravdu pečlivá, zabrala celé mé koupání, mytí a sušení hlavy, dopisování deníku i důkladnou předvečeřní desinfekci. A vyplatilo se. Hodovali jsme v hotelu, kde nabízeli tzv. turistické menu. Za 200 pesos pro všechny i s oblíbenými cervesami (pivem), džusem a spropitným jsme měli královskou večeři spočívající z kukuřičných lupínků se slaným máslem, dobré rybí polévky, z velmi chutně upraveného kuřete s jakousi bramborovou kaší. A na závěr sladká tečka v podobě velmi přeslazeného pudinku se šlehačkou. Obsluha byla velmi pozorná a přátelská, jídelna nejprve skoro a potom úplně prázdná. Předsezónní čas, jak má být. Na večerní procházce jsme byli sice unavení, ale po vydatném jídle si tělo pohyb žádalo. I zde v horách je cítit adventní čas. Stejně jako v celém Mexiku jsou i tady nábožensky založení, všechny kostely (a že jich je zde minimálně 20) vyzdobené a osvícené.

V jednom z nich jsme byli svědky zajímavé svatby. U oltáře stála s kyticí v ruce mladinká líbezná, asi šestnáctiletá dívenka, ustrojená do dlouhých nadýchaných lila šatů. Vykulené černé velké oči, dlouhé tmavé vlasy vyčesané nahoru, chvěje se zimou a nervozitou. Na první pohled nám jí bylo líto. Taková mladá, nevinná a už ji čeká celoživotní trápení! Stojí při ní starší silnější chlápek s knírkem a ani se k ní moc nemá. Přišli jsme už ke konci obřadu, kdy všichni ve vyzdobeném kostele zpívají a do toho vchází místní muzika v krojích. Černé ocvočkované kalhoty, barevné košile přerušené širokými látkovými pásy, vysoké naleštěné boty, v ruce drží všichni kytary a zpívají rytmické, ohnivé písně. Chudince krásné nevěstince gratuluje spousta lidí, pravděpodobně její maminka posmrkává a utírá si oči, avšak ten její je k ní zcela lhostejný - dokonce se otáčí zády! Nikdo si ho nevšímá, nikdo mu negratuluje. Patří mu to, starochovi, když si urval takové kvítí, říkali jsme si. Naše divení však nebralo konce. Muzika po chvíli obstupuje vedle stojící svatý obraz s krásnou paní, evidentně hrají jen pro ni. Na nevěstu se vykašlali, pozornost se upírá jen na obraz. Dva mladíci ho vezmou do rukou a nesou z kostela ven, muzika je následuje. A naše prokřehlá dívenka je zjevně šťastná, že už má vše za sebou. Nastupuje na vyzdobený velký alegorický vůz k obrazu, za vůz muzika, masky a několik desítek lidí. Začal ohňostroj a za děsného hluku, jak už je v Mexiku běžné, se průvod vydal městem. Teprve druhý den jsme se s naším taxikářem domluvili (doufám, že jsme mu dobře rozuměli), že předešlý večer v kostele probíhala slavnost k uctění sv. Cecilie, která je patronkou města. Tedy žádná svatba, ta nastrojená dívka nebyla nevěsta, ale samotná svatá Cecilie!!!

Městečko bylo v noci plné lidí, rozsvícené kostely vyzdobené květy, všude vyhrávala muzika. Indiáni v krojích nabízeli své rukodělné výrobky, mezi nimi hodně dětí, což už nám pomalu přestávalo být divné. I když zvyknout si na pracující děti, a navíc v noci, to od Středoevropanů nikdo očekávat nemůže.

Rituál konzumace probíhal samozřejmě i ráno. A opět jsme měli šťastnou ruku. Prosluněná terasa malého hotýlku, milý a přátelský personál, huevos zatím ještě pořád chutnají, kávu zde bez říkání dolévají a křupavé pečivo se na jazyku jen rozplývá. Byli jsme nadšeni, chválíme, dáváme spropitné a ejhle.... dostali jsme každý ještě regallo – dárek. Pěkný vyřezávaný nůž na dopisy s indiánskou hlavou. Tak takový je Chiapas, řekl nám majitel restaurace a my si to tak také pamatujeme. A naši čtenáři na své potenciální cestě Mexikem toto příjemné město s milými obyvateli zcela jistě nevynechají.

A to nás zde to nejzajímavější ještě čeká. Mercado Municipal – městský trh. Od časného rána do pozdního odpoledne se na zdejší tržiště sjíždějí Indiáni z okolních vesnic a prodávají, prodávají a prodávají. Nevíme, kdo vlastně kupuje, neboť kupujících bylo málo, více bylo čumilů a turistů. Zato prodavači ať již ve stáncích, nebo sedící, či stojící na svém určeném místě, nebo jen tak volně procházející, o ty tu nouze není. Velmi často je prodej jejich jediný zdroj obživy, a tak se mu věnují důsledně a společně i se svými dětmi. Prodává se vše. Zelenina, ovoce, maso, ryby, kobylky, pečené či smažené kůže, sušené maso i sušené ryby, hodně druhů fazolí, koření, oříšky, elektrotechnika, suvenýry, oděvy, rukodělné výrobky. Pepíka nejvíc fascinovali prodavači nábytku. Mladý silák stejně jako vyschlý starý střízlík, stůl nebo židli na hlavě a beze slova se prodírá mezi lidmi. Po chvíli nám mizí z očí, pouze ty čtyři dřevěné nohy se trhavě nad hlavami lidí posunují, aby se před námi za okamžik opět stůl objevil celý. Můj zájem upoutávají zase prodavači drůbeže. V Mexiku je kuřecí maso oblíbené, a tak kohoutů a kuřat je tu na prodej hodně. Způsob prodeje by asi ochránce zvířat moc nepotěšil, i když v našich velkodrůbežárnách to slepice nemají také růžové. Zdejší kohouti jsou k mání na velkých hromadách stejně jako na jiných tržištích již vykuchaní - žluťoučcí, čisťouncí, ale můžete je koupit i jinak - živé. A těch je na zdejším trhu daleko více. Majitel jim sváže nohy a hlavou dolů si je pověsí na předloktí. A má jich tam viset několik. Viděla jsem jedno malé, asi šestileté děvče s maminkou, kdy Indiánka měla na obou rukou po pěti kusech a holčička na jedné ruce kohouty tři. A ti s ní pěkně mávali! Asi si uvědomovali, že by tady možná byla ještě šance, když ta ručka je taková slabá, tenká a nevytrénovaná....

Ale nutno říct, že Indiáni jsou zcela jistě dobří a milující rodiče. Své děti matky nosí neustále při sobě a skoro pořád a skoro v každé situaci je kojí. I děcka, která už běhala, jsme viděli u matčina prsu. Nejen v San Cristobalu, ale v celém Mexiku je minimálně dětských kočárků. Prostě rodiče tahají děti pořád s sebou – na zádech nebo v náručí. A mimina jsou ve většině případů zcela zabalená, zachumlaná – buď proti chladu, nebo proti slunci - ani čumáček ratolestem není vidět. Kluci hned rozvíjeli teorii volného trhu pro Libertu. Ale takový záměr už možná měli i Snopková se Svobodou....a jak skončili!

Naladěni cestovatelsky si po obědě najímáme taxíka s jediným zadáním: do hor, do nějaké indiánské vesnice. To teprve bude něco exotického! Ale tak velké zklamání, jaké jsme zažili, to se snad ani nedá popsat. Domky sice většinou hliněné nebo divně poslepované, ale na hodně z nich anténa či parabola, na dvorcích sice udusaná hlína a prase na provázku, ale u plotu motorka či kolo. Ulice lemuje všudypřítomná reklama na Coca-colu a u cesty se válí hromada plastových lahví. V malému krámku sortiment lepší než na naší vsi – Persil, Heineken, Uncle Bens. Kdybychom se vydali do hor někam dále, pravděpodobně bychom se dostali do jiného světa, do míst, která nejsou civilizací ještě tak zasažena, ale takhle nám pro tentokrát z exotiky zbyla na jazyku jen pachuť odporné globalizace. Navíc malé holky u kostela natahují ruku a za každou cenu se chtějí s námi za peníze fotografovat. Fotka tedy spíše jen jako charita a rychle pryč.

V hotelu pak čerstvě ugrilované kuře z papíru s fantastickými houstičkami – to v Mexiku nikdy nezklame - a smutně taxíkem na autobus. Lístky už máme ze včerejška, nezbývá tedy nic jiného, než se zase trmácet dále. Ale jednodenní pobyt je v této krásné lokalitě opravdu málo. Kdybychom vyjeli dále do hor, možná by té Coca coly i těch plastových flašek bylo méně. A nepříčilo by se nám ani zůstat ve městě o den nebo dva déle.

Cesta do Palenque se řadí mezi naše nejhorší cestovatelské zážitky vůbec. Smutní sjíždíme z hor do rovin, což samozřejmě obnáší velké množství zatáček. Pokud je vidět, je to ještě jakž takž snesitelné. Ale jakmile se setmělo! Autobus jede krokem, všude kolem tma a neprostupný porost – samozřejmě nevidíme jaký. A do toho neustálého kroutění volantem řidič pořád brzdí. Retardéry-topez. Vynález, který má asi usnadňovat provoz na silnicích, v některých případech to tak skutečně je, ale většinou platí, že čeho je moc, toho je přespříliš. Retardéry jsou na silnicích velmi často a jsou neúměrně vysoké. Ve městech či vesnicích jich napočítáte pět na padesáti metrech. Řidiči, pokud si nechtějí zničit auto nebo zabít posádku, musí před každým zastavit a na jedničku je pomalu překonat. Cestovní rychlost se tak snižuje skoro o jednu třetinu. Několikrát se nám také stalo, že auto s třemi vypasenými Čechy a jedním šoférem se břichem po retardéru plazilo, až se škrábal spodní lak. Mexický retardér je pro nás synonymem děsné bejkárny a buzerace.

Takže šofér stavěl u retardérů, ale zároveň si dělal jakési nesmyslné pauzičky. Vyběhl od volantu do tmy, chvilku nás nechal o samotě a posléze zase pokračoval v jízdě. Do toho se občas za okýnkem mihli pod blikající slabounkou žárovkou žavěšenou na větvi vojáci (nebo banditi?) s prsty připravenými na spoušti samopalu. A zase zatáčky, zatáčky. Nastřádali jsme tak pohodlně asi hodinu zpoždění. Bouřícímu se žaludku a třeštící hlavě nepřidal ani hlučný horror na všech třech autobusových televizích. Není se co divit, že po dvou hodinách jsme se skoro začali modlit, aby už nás přepadli a bylo vše vyřešené. V kapse jsem svírala do ruličky pečlivě srolované peníze, aby na první pohled nebylo vidět, jak málo jich je. A jakmile přijdou banditi, hned jim je vrazím, abych si zachránila život i dolary, které se hřejou, ostatně jako celou cestu, přímo na mém potem zborceném těle. Myslím, že i pohodový a klidný Vašek měl nahnáno. Jeho vtipné „z hor sešli banditos a křičeli Viva Revolución, Viva Zapata a šaty dolů,“ pronášel poněkud stísněným hlasem. Kdyby antidepresiva nebyla ve velkém báglu v zavazadlovém prostoru, určitě by na ně došlo. Takhle jsme jen čtyři hodiny trpěli.



 
Příbuzné odkazy
· Více o Mexiko 2003
· Novinky od Pepik


Nejčtenější článek o Mexiko 2003:
Závěr - Mexiko 2003


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.5
Hlasů: 2


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Mexiko 2003

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy