Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Kuba 2006 Havana
Poslalpepik v Tuesday, 09. January 2007 @ 22:08:10 CET
Přispěno pepik

Havana nám připadala jako krásná stará dáma, ovšem velmi nemocná a nemohoucí dáma. Dáma, která trpí nevšímavostí a bolestí. Nikdo ji nemá rád, občas jí strčí nějaká charita drobnost, jen aby si moc nestěžovala.

Tak tohle vše se mi vybaví, když se řekne Havana. Opravdu překrásné romantické město – nádherné staré paláce z 19. století, úzké dlážděné uličky, galerie, muzea, nábřeží, pevnost nebo výstavná náměstí. To vše je Havana Vieja – Stará Havana, nejlépe dochovaný komplex koloniální architektury na obou amerických kontinentech. V roce 1982 byla zapsána jako součást světového kulturního dědictví UNESCO. Ale jak už jsem řekla Havana trpí. Je nesmírně zanedbávaná, zchátralá, špinavá a hlučná.

Nebudu vám ale popisovat Havanu tak, jak ji můžete najít v jakémkoli průvodci: je tu nespočet kostelů (zavřených), paláců, muzeí, výstav, hotelů, restaurací. To vše se dočtete, a pěkně podrobně. Já se spíše omezím na malé rady a porady a připravím vás na pobyt v tomto nádherném městě z hlediska vnímání, připravím vás tak, aby vás žádná emoce nemohla zaskočit. To vám žádná příručka nezajistí. Ovšem je třeba si uvědomit, že každý máme vnímání nastavené jinak, mé pocity nemusí samozřejmě korespondovat s vašimi. Ale menší záruka by tu vlastně byla: já i Pepík, oba jsme z úplně jiného těsta. Kdo nás zná, potvrdí. Jsme pravým dokladem toho, že protiklady se přitahují. Takže vezmu pocit můj, přidám pocit Pepíka, okořením zkušenostmi Libora, zeptám se Hanči s Vincim, kteří byli v Havaně a na Varaderu chvilku po nás, zamíchám, povařím a připravím vám esenci pocitů, která nemůže být daleko od pravdy.

Ubytovaní jsme byli kousínek od centra staré Havany, přímo na nábřeží Malécom. V Lounly planet se můžete dočíst o romantických večerních procházkách na tomto nábřeží, o davech turistů, kteří zde dýchají vlahý přímořský vánek, o milencích tulících se k sobě při západu slunce, o odpočinku a relaxaci. Prdlajs. Nábřeží je totiž rozbité, chodníky plné děr, hráz špinavá a drolící se. Scházejí se zde hluční spratci, řve muzika, všude psí výkaly a vrchol všeho: hned vedle vede hlučná a plná dálnice, po které se ve výmolech kodrcají stará a smradlavá auta. Takže Malécom blízko hotelu Deauville, kde jsme byli ubytovaní, to opravdu nemusíte. Je pravda, že nábřeží v pozadí se siluetou pevnosti je večer romantické, ovšem z úctyhodné vzdálenosti a z bezpečí restaurace v prvním patře.

Díky tomu, že z hotelu byl opravdu kousek do starého centra, si troufám říct, že jsme starou Havanu poznali opravdu důvěrně. Za dva dny máme centrum procourané křížem krážem, a to nejen krásně opravené uličky a náměstí, ale zvláště ty opomíjené, všední, ty, kde se opravdu žije. I když tvrdit, že v Havaně je všední ulice, to je dost troufalé. Havana je totiž krásné a noblesní město. Má svoji úžasnou a neopakovatelnou atmosféru, kterou ovšem musíte dlouho a pečlivě hledat.

První můj dojem v Havaně: strach. Strach nás zachvátil hned a okamžitě v prvních chvílích. Co taky jiného, když vyjdete z hotelu a hned vás policajt upozorní, že ten malý zlatý řetízek, který se vám houpá na krku, vůbec není vhodný na procházku po městě. Tak ho tedy sundáte. Po prvních krocích zjistíte, že jít po chodníku a rozhlížet se kolem, to je nejrychlejší cesta do nemocnice se zlomenou nohou či podvrtnutým kotníkem. Chodníky jsou totiž nesmírně zanedbané, poškozené, plné děr a nejrůznějšího harampádí a sutin. Zkusíte tedy na malou bláznivou chvilinku jít po silnici…. pravda, provoz je ve srovnání s pražskou dopravou minimální, ale zato výživný. Stará auta, motorky, kola. Jeď, jak umíš, v noci svítit nemusíš, šetři!!! Ne, po ulici to opravdu nejde. Tak zpět na chodník. Ze strachu tě trošku dostanou policajti, kteří hlídkují na každém rohu. Ovšem po půlhodině ti ty policajti začnou zase trošku nahánět hrůzu. Jen tak totiž nelelkujou, ale všechno bedlivě sledujou. A jestli by pomohli? Těžko říct….. Strach vás také zachvátí, když vidíte ty nádherné staré paláce, které se před očima rozpadají. Na vozovce i na chodnících se povalují hromádky sutě, cihel, prken, jak se vše z polorozpadlé budovy vyvalilo. Nevyvalí se další kus právě teď? Nezřítí se mi na hlavu ten balkón, který visí na posledním vlásku? Vždyť skoro každý den se v tomto městě zřítí jeden dům!!!

Strach ti zpočátku nahánějí i uzavření a zamračení lidé. Kdepak roztančení a veselí Kubánci!! Na venkově možná, ale v hlavním městě ani náhodou. Nikdo si nikoho nevšímá, sklopené hlavy, trpký úšklebek na rtech. Kontaktní a živí jsou pouze taxikáři, cyklorikši a jiní vekslíři, kteří se přiživují na turistech. Smějou se na tebe, mávají, nahánějí. A když se chytneš, myslíš, že by ti dali dablovku- dvojitou cenu? Ani náhodou. Oni turisty derou v daleko větším stylu. Jdou s cenou klidně o 200% navíc. A to nepřidá. Takže strachu, který později přešel spíše do takové stísněnosti, toho jsme se nezbavili nikdy. Zvláště v úzkých a temných uličkách.

Dalším velmi silným pocitem byla u mne lítost. Postupně přehlušila stísněnost a zbytky strachu. Neskutečná lítost nad tím, v jakém krásném městě Kubánci žijí a jak se jim žije blbě. Jak jedinečné staré město chátrá, jak je plné smradu a smogu z čoudících aut spalujících nekvalitní palivo. Havana je špinavá a smutná. Do celkové směsice pocitů zapadá i bezmoc. Když se trošku otrkáš, zmizí počáteční strach, naučíš se chodit po ulicích, máš nutkavý pocit, že této krásné staré dámě by se mělo nějak pomoct. Stačilo by tak málo: začít opravovat domy, zavést městskou hromadnou dopravu, spravit silnice a chodníky… Hm, málo. Ono je toho vlastně hodně, co by město potřebovalo. Sami Kubánci to jistě nezmůžou, i kdyby se prostředky místo na armádu a policii dávaly na údržbu a rekonstrukci města. Byl by potřeba cizí kapitál. Cizí, nejspíše americký. Ale co by dolary z toho architektonického skvostu udělaly? Raději nemyslet… Už vidím ty neony, reklamy, nadjezdy a podjezdy, semafory a křižovatky. Město by určitě fungovalo, ale ….. Takže přemýšlíš horem dolem a zachvátí tě právě ta bezmoc a bezvýchodnost. A když jsi už skoro na dně a bez nálady, dopotácíš se na náměstí Katedrály, nebo na náměstí Františka z Asisi, či na staré náměstí. A tady ožiješ!!!! Překrásně zrenovovaná místa, kouzelné fasády, stinná a útulná atria, moderně a vkusně oblečení prodavači suvenýrů, všude spousta turistů a nesmím zapomenout na čistě vydlážděné chodníky, po kterých zničené a vykloubené nohy jen tančí. Nádhera!!! Úžasné, skvělé. Pokud jsi ubytován v jednom z hotelů v této zóně, či pokud jsi v Havaně jen na pár hodin a zavezou tě právě sem, jistě s výše uvedenými řádky nesouhlasíš a do krve se se mnou budeš hádat ohledně staré nemocné dámy. Přiznávám, budeš mít pravdu. Tahle část Havany je k zulíbání.

Nesmím ale zapomenout na havanské specifikum: městskou hromadnou dopravu. Je opravdu jedinečná. V třímilionovém městě totiž žádná není. Nefunguje. Movitý lid jezdí taxíky či auty, chudý na kolech, pěšky či v nejnutnějším případě se přepravuje pomocí tzv. pekel, jak jsme je s Pepíkem pojmenovali. Pro vaše vysvětlení: peklo je normální tirák, obrovský náklaďák, kterého zbavili korby a navařili na něj velblouda. Železnou obludu, která se prolamuje a do svých útrob pojme dobrých několik desítek, možná spíše přes stovku nebožáků. Stojí, sedí, visí na štangli, skoro jako v normálním autobuse. Peklo se ale od autobusu liší tím, že je děsně pomalé, často staví a šíleně se z něj hulí. Navíc jsme viděli pouze pekla narvaná a evidentně bez klimatizace: lid uvnitř splavený, uvařený, naštvaný a unavený…. Tak a tím se Havana chlubí. Barevné, nové a čisťoučké peklo je totiž skoro na každé havanské pohlednici. Pravda, je to typické a nikde jinde ho opravdu (bohudíky) vidět nemůžete. Když Pepík přišel blíž a viděl, na čem peklo jezdí, bylo mu z těch sedřených pneumatik, ze kterých prosvitla duše, úplně špatně od žaludku. Pokud chcete vidět peklo pohodlně a zblízka, doporučuji prostranství před Kapitolem. Tady mají dvě zastávky, na kterých tento zvláštní povoz dlí vždy tak čtvrt hodiny, takže fotit a kochat se můžete bez omezení.

A propos Kapitol. Jedna z nejmohutnějších a nejvelkolepějších havanských památek. Stavba byla zahájena v roce 1929 a trvala tři roky, dva měsíce a 20 dní. Nepřetržitě zde pracovalo 5000 dělníků a náklady dosáhly 17 mil. dolarů. Do roku 1959 zde zasedal Národní kongres, dnes zde sídlí Kubánská akademie věd a Národní vědecko-technická knihovna. Neváhejte, nelitujte 5 cuců a kupte si lístek, stojí to zato. Minimálně proto, že v obrovité vstupní hale můžete obdivovat třetí největší bronzovou interiérovou sochu na světě. Měří 17 metrů a zosobňuje kubánskou republiku. Přímo pod 62 metrovou kopulí je do mramorové podlahy zasazen 24 karátový diamant, od kterého se na Kubě měří veškeré silniční vzdálenosti mezi Havanou a ostatními místy. Jinak je zde klid, ticho a krásný chládek. V historických saloncích jsme několikrát nakoukli na různé přednášky a semináře, nikoho to nepobouřilo. Vládnete-li španělštinou, můžete se zúčastnit. Prohlédnout si můžete i historický jednací sál zející prázdnotou. Také tu najdete několik krámků se suvenýry či pěknými uměleckými předměty. Jen na tu průvodcem slibovanou kavárnu, na tu jsme nenarazili. Ale máme jiný zážitek. Kapitolu si místní pravděpodobně nesmírně cení, neb zaměstnávají schodovou vyháněčku. Na vrcholu monumentálního schodiště je totiž krásný rozhled na okolí, speciálně na výše uvedená pekla a veškerý provoz. Je nasnadě, že by člověk rád spočinul a kochal se. Ale to je právě problém. Baba vyháněčka má za úkol všechny rádobysedící lidi rychle postavit a ze schodů vypoklonkovat. Těžký, přetěžký úkol, protože sednout si chce skoro každý a schodiště je velmi široké. A tak vzala zavděk Pepíkem, který s potutelným chechotem „práskal“ každého, kdo si jen malinko přidřepl…

Nicméně, pokračujme dále. Za Kapitolem najdete továrnu na doutníky Partagas. Jsou tam možné exkurze přímo do výrobního procesu, ty jsme ovšem neabsolvovali, ale v tamní prodejně jsme objevili nejlevnější doutníky a cigára, která se v zemi vyjma u překupníků, kterých je opravdu hafo, nechají koupit.

Jelikož jsme s sebou neměli Václava, málem bych zapomněla na jídlo. Ach jo, jídlo. Nevím, jaké má kdo zkušenosti s kubánskou kuchyní, ale my tedy nic moc. V našem hotelu nám byl k dispozici jen snídaňový bufet, na první pohled úžasný. Spousta pečiva, rozmanitých táců, zeleninka, ovoce, sýry i masíčko. Z dálky super, zblízka dobrý, v puse nechutný. Jak říkám, věčná škoda, že s námi nebyl Vašek, neboť jeho “to je ale delikatesa,“ nám fakt chybělo. Nejsme rozmazlení, ale ráno se dala pouze pít káva, přeslazený džus, na sýr bylo potřeba mít žaludek, do masa nešel ani Pepík. Houstičky, pravda, houstičky, ty byly vymazlené, chleba však už bylo nutno rozpéci. Ovoce? Snad si ještě pamatujete nesladké a suché kubánské pomeranče, které nám komunisti pravidelně servírovali. A to nám do Čech nevozili ty nejhorší…. Takže zkráceně řečeno, nejlepší a opravdu dobré jen vajíčka. Ty ani nesolili, takže na nich se fakt nedá nic zkazit. Ale cholesterol lítal každý den hodně vysoko )

O to víc jsme se chtěli rozšoupnout večer, a tak hledáme dobrou restauraci ve městě. Podle Lounly planet jsme ji po delší době našli, byla ovšem zrušená. Naštěstí se nás ujal jeden vlídný domorodec, i když jsem mu zpočátku vůbec nevěřila a pokládala ho za normálního naháněče. Ale nebyl, byl fakt jen hodný. Dovedl nás do čínské restaurace v nějaké postranní uličce, kde naše srdce zajásala: žádní cizinci, pouze spousta domácích, hospoda hučela. Když jsme ovšem mrkli na jídelák a ceny, měli jsme celou dobu o čem přemýšlet. Na kubánské poměry opravdu drahé. Platili jsme nakonec přes 20 cuců. A kde na to všichni vzali? Ale je dost možné, že měli dvojí ceny, že mohli místní platit v normálních pesos. To nevím, to jsme nezjistili. Ale zpět k jídlu. Restaurace plná, kuchyň hučela, v břichu kručelo, obsluha milá a příjemná, bukanýr - naše oblíbená značka kubánského piva - ihned na stole. Co víc si přát? Hned jsme objednali tři jídla a nezřízeně se těšili. Po chvíli nám na stole přistály kouřící a vábně vonící talíře evidentně čerstvého papání. Jak jsme hladoví, hned se pouštíme do jídla. Jakmile první hlad utišen, začínají pracovat chuťové buňky. A teď by se hodil Vašek se svým delikatesním zaříkávadlem, aby nás podpořil aspoň psychicky. Trvalo chvíli, než jsme si oba přiznali, že to báječně vonící a kouřící čerstvé jídlo nám nechutná. Trochu jako do hořka, divně okořeněné, trochu jako bez chuti, hodně mastné a těžké……. Bylo nám nesmírně líto, že necháváme víc jak půlku na každém talíři. Domů úprkem, abychom mohli co nejdříve zahájit léčbu becherovkou.

Druhý den se necháváme nalákat naháněčem kousek od hotelu do hospůdky v prvním patře, odkud se tak báječně pozoruje Malécom. Jíme podstatně lépe, ale že by kulinářský koncert, to opravdu ne. Tak vyhrávají zas jen ta vajíčka…

Doporučení

Mojito si dejte v nějaké dobré, i když drahé restauraci. V levné ho děsně šidí. Já si ho vychutnala na náměstí Františka z Asisi, v rohové zahrádce restaurace Orient. Stálo celý majlant, ale za celý další pobyt v zemi jsem už nic tak lahodného nepila. Většina dotázaných Čechů, včetně Hanči a Vinciho, mi však prozradila: „Mojito? Daleko lepší jsme pili v Praze!“

Pivo je nejlepší Bukanýr. Je kubánské, tedy o něco levnější a opravdu dobré a silné. Mám vtíravý pocit, že ten pivovar museli stavět Češi. Nebo aspoň sládek byl na zkušené v Plzni…

Na náměstí katedrály se vyhněte dvěma zmalovaným a barevně nahastrošeným Kubánkám. Nalepí se na vás za radostného hýkání všech turistů sedících na zahrádce, vlepí vám rudou pusu, ušpiní tričko a ještě se šklebí, když jim do natažené dlaně dáte „pouze“ jedno euro. Po této zkušenosti sedáme na bukanýra, abychom si vychutnali nejen atmosféru, ale i další naivní pány. Nicméně chlapi většinou Kubánky zcela nešetrně odháněli. To jen našinec, který je veden k úctě k ženě a ke vlídnému chování….. Nejlevnější kuřivo koupíte před továrnou na doutníky Partagas za Kapitolem. Hanča s Vincim podlehli kouzlu naháněče a udělali dobře. Zadarmo jim udělal vyhlídkovou projížďku koňským spřežením a ještě nabídl ke koupi doutníky za poloviční cenu, než je oficiální.


 
Příbuzné odkazy
· Více o Kuba 2006
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Kuba 2006:
Zátoka sviní


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 5
Hlasů: 1


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Kuba 2006

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy