Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Kuba 2006 Piňar del Rio
Poslalpepik v Tuesday, 09. January 2007 @ 22:00:10 CET
Přispěno pepik

Když už to v Havaně začalo být po dvou dnech přespříliš, vrazili jsme do světa. Zcela prozaicky zakupujeme výlet od cestovní kanceláře za 55 CUC. Zkoušeli jsme štěstí u taxíkáře, ale jednak byli podstatně dražší, jednak se jim vůbec nechtělo. Co naplat, ráno vstáváme, abychom na vajíčkách byli první, a začínáme čekání. Jsme na Kubě, takže žádná hoňka…. Po půl hodině nervózního přešlapování skutečně přijede pěkný klimatizovaný autobus a jako řádní masňáci nastupujeme.

Jedno pozitivum naše cesta má. Nakládáme další turisty u dalších hotelů, a tak máme v ceně i okružní jízdu po pěkných havanských hotelech. Projíždíme Vedado, krásně zelenou a vzdušnou čtvrť. Název Vedado (česky Hájemství) odkazuje na koloniální doby, kdy se zde nesměly kácet stromy. Je to asi nejhezčí část Havany na bydlení – prostorné ulice, hodně stromů, hotely, parky, restaurace. Zároveň se ujišťujeme, že máme velké štěstí, když bydlíme ve staré Havaně. Bez auta bychom v turistické čtvrti tohoto rozlehlého města, kde neexistuje veřejná doprava, byli úplně mimo.

V autobuse se během celého dne udělal celkem dobrá parta, samozřejmě díky Pepíkovi a jeho smyslu pro humor. Profesoři z Oxfordu si nejprve bleskově opakují zeměpis ze základky, když jim opálený Josef tvrdí, že u nás je slunko celý rok, poté pochopí srandu a už se ho drží jako klíšťata. A my vedle poznávání máme ještě celý den v ceně „oxford english“.

Začátek výletu na nás čekalo to úplně nejlepší z celého dne: exkurze do továrny na doutníky. Nesmí se fotit, nesmí se vyrušovat…. V nízkém baráku sedí jeden vedle druhého: mladý, starý, bílá, černá, stařeny, chlapci i krásné Kubánky. Lhostejně nás ignorují. Není divu, když je očumuje jeden autobus za druhým. Doutníky se skutečně vyrábějí ručně, nicméně na stehnech je nikdo neválí ))

Naše průvodkyně monotónně a naučeně drmolí postup při přípravě pravého kubánského pokouřeníčka, po čtvrt hodině je nám jasné: není to žádná legrace, naopak, doutníky jsou věda. Tabáková rostlinka, z které bude později doutník, vyžaduje neuvěřitelnou péči, až 150 zásahů během růstu, než se začne sklízet. Políčka jsou obdělávána dřevěnými pluhy, aby půda zůstala kyprá a nebyla příliš udusaná. Z toho důvodu se i místo traktorů používají volské potahy. Těch volů nám bylo nesmírně líto, neboť jsou vždy po dvou pevně svázáni za rohy k sobě, aby se jejich síla násobila. Rostlinky tabáku jsou pěstovány nejprve ve školkách, asi 45 dní, když dosáhnou výšky cca 20 cm, přesazují se na pole. Zároveň se zaštípne stonek, aby se mohly listy roztáhnout do šířky. Nejkvalitnější listy, které tvoří svrchní vrstvu doutníků, se pěstují pod látkovými děravými plachtami, aby byly chráněny před silným slunečním zářením. Dospělá rostlina má 6 – 9 párů listů, které se trhají ručně a sešívají dohromady, by se mohly pověsit a usušit. Suší se cca 50 dní ve speciálních sušárnách, kde na ně jde co nejvíce slunce. Listy se zbarví nejprve dožluta, poté dorezava. Pak se naskládají na sebe do půl metru vysokého komínku, kde odpočívají 30 dní. Poté jsou zvlhčovány a tříděny, ženy z nich také vytrhávají tvrdé stopky a žilky. Roztříděné listy se opět shromažďují na kupičkách a nechávají 2 měsíce odpočívat. Poté jsou věšeny na dřevěné věšáky, opět tříděny a nakonec baleny do tzv. tercios. Aby se zabránilo jejich vysychání, jsou obaleny speciální palmovou kůrou. V těchto balících se opět nechávají dozrát a teprve tehdy jsou připraveny, aby byly odeslány do továrny na doutníky. Zde jsou listy opět rozprostřeny, vlhčeny a sušeny a nakonec dokonale vyrovnány, přičemž je šikovné ženské prsty zbaví i těch posledních žilek. A teď nastupuje ochutnávač, který pozná, jak je ten který list kvalitní. Ty nejlepší tvoří obal doutníku, ostatní pak vnitřek. Právě kombinace jednotlivých listů určuje ten správný druh doutníku.

A my už viděli jen závěr. Dělníci a dělnice točily vnitřek doutníků, nakonec dali vázací list, napasovali doutník do speciální dřevěné formy, kde asi půl hodiny odpočíval, pak každý zabalili do nejkvalitnějšího, tzv. venkovního listu. No a nakonec se nalepí pásek, vloží do krabičky a pravé kubánské havano je na světě. A úplně vše samozřejmě ručně.

A když už všechno víme, když máme chřípí nasáklé voňavým tabákem a z postávání a očumování nás bolí nohy i v zádech, jsme jemně sunuti do podnikové prodejny. Po celém výkladu jak dlouho a jak těžce dobrý doutník vzniká, je nám jasné, že zadarmo tu nic nedostaneme. Ale přesto nás ceny těchto nezdravých tyčinek zarazily. Je to zde dražší něž kdekoli jinde!! Nemáme chuť ani ze zdvořilosti si krabičky prohlížet, a tak oba svorně ustupujeme. Ještě před barákem fotím koňský povoz, který mě pak bude fascinovat na celé Kubě. Mimo město se Kubánci totiž většinou přemisťují jen na koních či na povozech tažených koňmi nebo voly. Jasně, je to velmi levné a při úrovni zdejších cest i praktické. Ještě mi jedna stará paní podává krásné červené kvítko stejně jako jiné blonďaté turistce, protože barva vlasů je tu velký bonus i u takové dámy v letech, jako jsem já. S kvítkem se chlubím Pepíkovi, ale ouha!!! Otáčím se jen do prašné silnice. Pepík nikde. Ach jo, zase za nějakou babou. Fotím dál, po chvíli znejistím. Kde jen může být? V takové vsi není kam jít, všichni z autobusu obléhají krámek či stánek se suvenýry, on pořád nikde. Po třetím kolečku fabrika-krám-stánek-autobus se začínám opravdu bát. Přece jen v tomto státě panují zvláštní poměry a ten můj věčný kverulant…… Hurá!!! Už jde!!! Ale je to opravdu on? V ruce igelitku a na tváři přiblblý úsměv – je vidět, že je zcela mimo. „Kdes byl? Víš, jaký jsem měla strach?“ „Promiň, ale tohle mi asi nebudeš věřit…. Stojím u baráčku naproti fabrice a najednou se pootevřou dveře. Škvírkou se protáhne ruka a ta mě zve dovnitř.“ „No, snad jsi tam nešel?“ Samozřejmě, že tam šel!!! Jeho výraz mimoně svědčí o tom, že se pořád ještě nevyrovnal s tím, co za dveřmi našel. Já tam nebyla, tak to zkrátím. Pepík prý vstoupil do doutníkového ráje. Na stolech se rozkládala spousta doutníků nejrůznější kvality, kazety, sady, krabičky, pouzdra. Vše samozřejmě za cenu, která se s oficiální nedá srovnávat. Pepík doutníky nekouří, neměl v úmyslu nic koupit, a tak jen koukal. Vůle prodat však byla silnější než neochota koupit. Takže ho domek vyplivl s igelitkou plnou doutníků za směšnou cenu. Jeho přitroublý výraz byly ale jen mimikry. Bleskově totiž počítá. Kdyby koupil víc, kolik by na tom vydělal? A hned, že jde zpátky. Teď jsem ovšem už zcela kategoricky zasáhla. „Uvědomuješ si, co by se stalo, kdyby tě chytili? Místní se určitě nepřiznají, že kradli. Bylo by to na tobě, že okrádáš těžce pracující lid.“A hned jsme si oba vzpomněli, jak se u nás dříve trestalo rozkrádání socialistického majetku. A tak jsme se nakonec spokojili s jednou igelitkou a já si oddychla teprve, když se autobus rozjel. Stejně ale mi řekněte, jak je možné, že když před fabrikou stály tři autobusy plné turistů, vábící ruka si našla ausgerechnet a jenom Pepíka….

Dále autobusem pokračujeme na nádhernou vyhlídku….. Odtud máme krajinu jako na dlani. Fotíme, fotíme a fotíme, připadáme si jak v hollyvoodských kulisách. Sluníčko je milostivé, připravilo nám jeden z nejhezčích kubánských zážitků v přírodě. Krajina nám připomíná severní Thajsko, oba jsme úplně naměkko. Trošku nás zchladí stánek se suvenýry, kde jsme opět nuceni trávit minimálně půlhodinu. A nevěřili byste, jak takových třicet minut na duši turistovu působí. Po dvaceti se začínají všichni pomalu rozjíždět a za půl hodinu vypuká nákupní horečka. Trička, čepice, nevkusné suvenýry… Podlehla jsem i já, naštěstí se spokojuji s jedním pohledem tabákové plantáže a krásných rolníků.

Když už je jasné, že si opravdu nikdo nic dalšího nekoupí, můžeme pokračovat. Čeká nás jedna z největších bejkáren, které jsme během našeho putování světem viděli. Mural de la Prehistoria. Kubánci oholili velkou skalní stěnu, naplácali na ni barvy ve smyslu vývoje lidí: od trilobita až po homo sapiens. Rozměry? 617x120 metrů. Pracovní příležitost to přineslo pěti lidem po dobu 15 let. Dneska kolem sekají trávníček, u brány vybírají vstupné, čepují zde drahý alkohol a prodávají další nevkusné suvenýry. Ach, jo.

Samozřejmě se k celému velkému zázraku otáčíme zadkem a hledáme cokoli normálního. U brány nacházíme nudícího se prodavače vstupenek. Zkusíme si tedy povídat s lidem, což je ve zdejších krajinách dost oříšek. Jednak se naše španělština omezuje pouze na základní údaje týkající se stravování, cestování a rodiny, jednak místní lid ke konverzaci není moc ochotný. Tady byla ale změna. Po naší odpovědi na otázku „where are you from?“ se rozsvítil jako sluníčko a nesrozumitelnou španělštinou na nás začal něco pokřikovat. Hloupě se usmíváme, kýváme. Opakuje své zvuky jednou, dvakrát, po třetí se začíná hněvat, po čtvrté na nás zachmuřeně křičí. Chceme vyhovět, snažíme se porozumět. Až najednou blik!!!! Ucho zachytí: Štraknice, frasofal…. Chvíle napjatého ticha a máme vyluštěno: Strakonice, pracoval. Sí,sí,sí. Kluk jeden šikovnej!!!! V rámci socialistické výměny strávil v Čechách čtyři roky a evidentně na ta léta vzpomíná s láskou a dojetím. Z paměti loví známá slovíčka: pěkná holka, pivo, motorka….. Milé shledání. Anglicky se domlouváme a konečně nacházíme ucho, které nás poslouchá, a ochotná ústa, která nám o zdejší zemi leccos zajímavého poví. Ale samozřejmě nic není tak růžové. Když jsme v nejlepším, registrujeme náš plný autobus, kde řidič bliká, troubí a láká nás zpět do svého klimatizovaného lůna. Škoda, mohlo to být setkání ještě užitečnější.

Další štací je jeskyně Cueva del Indio. Nakládají nás na dvě motorové loďky a protahují mezi krápníky. Pěkné, ale kvůli tomu bychom určitě netrpěli jedenáct hodin v letadle. Před jeskyní ještě ukázka zdejší tradice pro turisty. Pěkně opracované hole cukrové třtiny protahují jakýmsi ručním lisem (úplně stejný jsme obdivovali v Indii), dolů teče cukrová voda, kterou prodávají žíznivým turistům. Jak chutná vám nepovím, neboť ani v Indii, ani na Kubě jsme nenašli odvahu si zkazit žaludek. Jiní ale ochutnali a bez problémů přežili ) Ale Pepík si hůl alespoň poměřil.

No a teď už čeká jenom pozdní oběd. Máme ho v ceně, je jednotný, tak tedy uvidíme. Moc jsme se po kulinářských zkušenostech z Havany netěšili, nějak to přetrpíme, aspoň chlebem se dorazíme, přece jen ranní vajíčka už jsou dávno spálená. Ale přátelé, omyl. Volám s Václavem: delikates, delikates!!! Podávali předkrm, salát, rýži, ovoce, dezert a SELÁTKO. Jemňoučké, voňavé, měkoučké, báječně urožněné, okořeněné, no prostě delikates. No, možná to nebylo selátko, ale obyčejné prase, ale opravdu takhle výborně udělané jsme nejedli ani ve Lvím dvoře na Hradčanech, kde se na selata specializují. Bez nadsázky to bylo nejlepší jídlo doposud a já předběhnu, vůbec. Dočetli jsme se, že asado – pečené prase - je místní specialita. A opravdu ho umí.

Po vydatné krmi pak autobus, ještě krátká zastávka ve městě Viňales, které za zastávku ani nestálo, a hurá zpátky do Havany. Po cestě ještě lekce angličtiny, protože Cambridge seděl s námi u oběda a jen tak se nás nevzdá. Aspoň je legrace, smějeme se a necháme příjemně působit obědového bukanýra.

Doporučení

Pokud si chcete koupit pravá kubánská havana, musíte mít pro celnici účet, že máte doutníky kupované. Navíc se smí převážet jen originální balení. Viděli jsme na letišti, jak pěkně duslili i pasažéry 1. třídy. Pokud však dáte doutníky do kufru či báglu určeného do zavazadlového prostoru, nikdo nic nezjistí. Ale pozor!!! Nesmí jich být více než 23 kusů na osobu. Jinak problém....aspoň takhle mi to říkal kolega.


 
Příbuzné odkazy
· Více o Kuba 2006
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Kuba 2006:
Zátoka sviní


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.6
Hlasů: 5


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Kuba 2006

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy