Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 6 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Kuba 2006 Cesta na jih
Poslalpepik v Tuesday, 09. January 2007 @ 21:42:58 CET
Přispěno pepik

Vyrážíme na druhou stranu ostrova, ale nejedeme samozřejmě naslepo, máme vytipovaná místa, kudy se vydávají turisté, jedeme po atraktivních přírodních zajímavostech a navštívíme krásná města.

Způsob jízdy

První kilometry jsou dost rozpačité. Přestože Libor je stejně jako Pepík velmi zkušený a obratný šofér, ve zdejších podmínkách se neřídí jednoduše. Jednak silnice nejsou v moc dobrém stavu, provoz je sice mírný, zato však na cestách potkáte plno nejroztodivnějších povozů. Stařičkých a přetížených náklaďáků, koňských spřežení či osedlaných koní. Na to vše si však po pár kilometrech divení zvyknete. Na co si však nejde zvyknout, to je absolutní absence jakéhokoliv značení. Pokud občas naleznete nějakou směrovku, je to skoro zázrak. Navíc se připravte, že ukazatele jsou většinou nečitelné, nebo je na nich značení, které je vám k ničemu. Zrovna tímto směrem totiž nejedete a navíc ani nemáte páru, kde zmíněná vesnice či městečko leží. Kuriózní „značení“ mají v jednom městečku. Zastavujeme bezradně na rušné křižovatce, kde samozřejmě není ani jedna cedule. A v tu ránu je u nás malý kluk na kole a výrazně gestikulujíc naznačuje, že ho máme sledovat. Co nám zbývá? Nějakým směrem se pohnout musíme, už na nás troubí nějaký nedočkavec. A tak oživujeme Admošův slogan o vykostění a poslušně kluka sledujeme. A když nám blahosklonně kyne na jednu z větších cest, s úlevou mu dáváme peníz. Totéž se děje při cestě zpátky, pouze kluka střídá dospělý muž a blahosklonné kynutí natažená ruka a pregnantně formulovaný požadavek: Pen, pleas. Nadšení z malého podnikavce mizí a nastupuje odůvodněné podezření, že si utajením cedule místní přivydělávají.

Časem jsme se ale naučili orientovat zcela specifickým způsobem. Výpadovku či hlavní silnici rozeznáváme dle chumlu lidí, který je zde shromážděn. Proč zde ti lidé stojí? Jedná se o typicky kubánský způsob cestování. Na strategickém místě se shromažďují lidé a „stopují“. Čekají na někoho, kdo je sveze. Tak jsme si to zpočátku mysleli. Avšak pozor!! Hned během prvního dne našeho autoputování v každém chumlu rozeznáváme uniformu. Ač muž či žena, uniforma se tváří důležitě a nesmlouvavě. A přítomnost uniformy dokládá, že to s tím stopováním nebude tak horké. Každé nevytížené auto (vyjma aut z půjčovny, tedy cizinců a vyjma vládních či funkcionářských aut se specifickými značkami) musí zastavit a doložit pasažéry. A uniforma? Určuje pořadí čekajících a obsazuje spravedlivě auta i náklaďáky.

A když už máte zažitou orientaci i provoz na silnicích, stejně překvapení neujdete. Nejprve jsme byli v šoku, když jsme na jihu poprvé spatřili jakousi hmotu rozsypanou po levé části vozovky. Kolem ní dělníci s jakýmisi hrably. Hrnuli, zametali, obraceli…. Koukáme jak zjara. Že by se na Kubě asfaltovalo žlutou hmotou? Zpomalujeme, zkoumáme a nestačíme se divit. I když nám už blesklo, stejně nechápeme. Dělníci na silnici nejsou cestáři, ale zemědělci. Na sluncem rozpálené vozovce nezahrnují četné a velké díry, ale suší svoji úrodu. Pravděpodobně obilí či rýži. Míjíme je, oni radostně mávají a nám nejde z mysli myšlenka na nějakou hygienu. Silnice je normálně v provozu, auta ani nepřibrzdí, o nějaké výluce či značení nemůže být řeči. Asi to byla nějaká chudá vesnice, nemají kde sušit……

Ale kdepak, za malou chvíli míjíme další skupinku a za okamžik další…… A to už nám připadá dost normální, už ani nefotíme. Jenom myšlenka, jestli z Kuby dovážíme nějaké zemědělské plodiny, nám neodbytně vrtá hlavou.

Na silnici nás zaskočila spousta věcí, otřásla s námi však zkušenost na dálnici. Jednak dálnice má velmi, ale velmi chatrný povrch, plný děr a výmolů. Každou chvíli se bez varování, pouze s jednou malou značkou mění na dvousměrnou silnici. Pokud se bavíte a nevěnujete jízdě patřičnou pozornost, můžete hravě skončit v protisměru, aniž byste cokoli tušili. Provoz je malý, takže jedno přehlédnutí a jste tam!!! Díry se objíždějí obloukem a to už vám pak ta jedna strana nestačí.

Největší šok ale utrpěl Pepík. Kalí si to s naším malým autíčkem neúnavně stodvacítkou. Poskakování po nerovnostech silnice nás mírně ukolébává, když tu se mi najednou zdá, že se kolem mihla nějaká schovaná pokroucená značka, něco jako náš nechráněný železniční přejezd. Blbost, kde by se na dálnici vzaly koleje, že? Než jsme to ale domysleli, před námi značka PARE – STOP!!! Pepík se snaží přibrzdit, ale uznejte, ve 120km rychlosti to není žádná radost. Sotva se brzda chytí, už nám pod koly drncají koleje. Fakt, nechráněný přejezd na dálnici a navíc minimálně značený.

Samozřejmě, že hned u něj policejní auto. Tam ale musejí mít policajti žně!!!! Koutkem oka zahlédnu, jak někdo za okénkem snaživě cosi hlásí do vysílačky. Co asi? A už se rozvíjí debata, co s námi ti policajti udělaj…. Strach a obavy se mísí s černým humorem. Jsme v policejním státě a máme statut turistů přinášejících peníze.

Za pár desítek metrů už na nás mávaj. Ach, jo. To bude určitě drahé. Pepík brzdí, brzdí a poslušně zastavuje. Jaké však bylo naše překvapení, když se k nám žene nikoliv uniforma, ale starší pán, v ruce spletený cop cibule a česneku. Silniční prodavač! Uf, to jsme si oddychli, z ulehčení jsme málem tu zeleninu koupili. Ale Pepík zachovává chladnou hlavu a bleskově se rozjíždí. Za chvíli další stavění, tentokrát se jedná o mladého muže, jehož oblečení nápadně uniformu připomíná. Ba ne, zase omyl, zase cibule a česnek a možná ještě sýr. Po třetí už jsme se napálit nenechali a ty další prodavače míjíme Pepíkovou stodvacítkou. Ovšem to je taková rychlost, že stěží rozpoznat, zda mezi nimi opravdu nějaká uniforma lačnící po naší peněžence nebyla. Popravdě řečeno, oddychli jsme si až na letišti, když nás odbavili a my měli jistotu, že tentokrát policejní stát jednoho hříšníka nezachytil.

Pomerančové plantáže

Jakmile se trochu otřepeme ze zdejšího provozu, začínáme si víc všímat okolí. Pomalu mizí města a městečka a najednou jsme uprostřed obrovských pomerančových plantáží. Rovná dlouhá silnice, nikde nikdo, jen řady pomerančovníků, pod kterými se válejí zelené plody. Všem nám okamžitě naskočí nedávná doba, kdy všechny pomeranče měly jediné synonymum: tvrdé, nesladké, neloupatelné a nechutné nedozrálé kubánské citrusy. Najednou do kluků jako když něco vjede. Mají to tady opravdu tak, jak nám to vždy Fidel jako dětem vozil? Nebo to byl podvod a zdejší plody jsou sladké, úžasné a zcela jiné? Musíme je zkusit!!! Pepo, zastav a jdem do nich!!!! Pepík se k ničemu samozřejmě nedá přemlouvat, zvlášť, když nikde ani noha. Ale ouha!! Jakmile je zaparkováno, hned je u našeho Atosu dědek. Nedá mu moc přemýšlení zjistit, že kluci chtějí krást. „Kašlem na něj, jdem si pro pomeranče,“ zaznělo unisono. Na můj úpěnlivý nátlak si však jen vyřídí toaletu a já mezitím vyjednávám. Má chabá španělština slaví úspěch, dědka přesvědčím, že si seberem každý jen jeden plod, pouze na ochutnání. Si, pero solamente uno!! Správně ale tušíte myšlenkový pochod pánů kluků: Když se to nedá ukrást, nic nechceme!!!! A tak smutně nasedám a vyrážíme dál. Pánové se baví tím, že typují místo bez hlídače. Jedem pomalu s očima na stopkách a najedou vidíme: tady opřené kolo, tady někdo „spí“ pod stromem, tady se někdo náhodou prochází po liduprázdné a opuštěné silnici…. No prostě, Fidel si ty své pomeranče dobře hlídá. Musím ale přiznat, že jsme si jich užili v hotelu dost a dost a že jsou stejné, jak si pamatujete z mládí, pouze se nám zdají více šťavnaté, než máme v paměti, pravděpodobně proto, že si je žádný český zelinář nikde neschovává.

Doporučení

Na cestu po Kubě se vybavte množstvím tužek a propisovaček nejrůznějšího druhu. Jedná se tady o nedostatkové zboží a korunovou propisovačkou můžete „platit“ za nejrůznější drobné služby, rady či jakoukoliv pomoc. Navíc máte dobrý pocit, že přispíváte zdejší vzdělanosti ))

Při jízdě mějte pořád oči na štopkách, protože na silnici se dějí zvrhlosti, které jsou pro evropského motoristu těžko uvěřitelné.



 
Příbuzné odkazy
· Více o Kuba 2006
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Kuba 2006:
Zátoka sviní


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Kuba 2006

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.08 Sekundy