Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 5 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Kuba 2006 Trinidad, Sancti Spiritus
Poslalpepik v Tuesday, 09. January 2007 @ 21:27:09 CET
Přispěno pepik

Důvod, proč jsme si půjčili auto a vydali se na cestu, byl poznat aspoň trochu zemi a pokud možno i místní lidi, hlavní cíl našeho putování pak město Trinidad.

Od Zátoky sviní projíždíme pobřežní krajinu, která je dost pustá. Minimum provozu, občas někdo něco suší na silnici. Často stojíme na křižovatce a podrobně zkoumáme, která cesta by mohla být ta hlavnější, protože jako všude jinde, ani tady žádná cedule, dokonce ani skupinky stopařů. Pokusem a omylem se dosuneme k městečku Cienfuegos. Rozmýšlíme se, zda zastavíme na prohlídku, ale zdravý rozum vítězí. Již máme několik let vyzkoušené, že když se navštíví město jen na pár hodin, v našem případě na pár půlhodin, neboť sluníčko již zcela jasně avizuje, že je dost ospalé, nemá to vůbec cenu. Všechny dojmy se popletou a smíchají. Naši mladí, kteří jeli pár dní po nás, tuto teorii neznali a Cientifuegos navštívili. Tož se ptáme: jaké je to město? No, pěkné. Je dost podobné Sancti Spiritus a Sancti Clara. Je tam takový pomník uprostřed… No, počkej, ten je snad ve Spiritus, ne? Ale vůbec ne, tam byl taky pomník, ale podobný jako v Santa Claře. To si pleteš, v Santa Claře žádný nebyl! Tak už se dohodněte, konečně. Víš, ono se to dost plete, ona ta města jsou jedno jako druhé…… Samozřejmě že nejsou, ale při povrchní prohlídce vám pak splývá jedno s druhým. Nám, krapet zkušenějším cestovatelům, je to jasné, a tak s lehkým srdcem městem jen projíždíme.

A dostáváme se na jedno z nejkrásnějších míst na Kubě. Ze Cienfuegos do Trinidadu se jede přes hory, no spíše přes kopečky, krásnou klidnou zelenou krajinou, které dominují palmy. Palmy pod zelenými horami, zapadající měkké slunce, klid, liduprázdná silnice – už je vám určitě jasné, že jsem vyplácala spoustu fotek. A když se před vámi zjeví nádherný vrásčitý gaučo na koni, v ústech tlustý doutník, máte chuť tady zůstat napořád. Ze snění vás však vytrhne netrpělivý hlas řidiče: Já zastavím a ty se zeptej na cestu!!!! Španělština tohoto zjevení na koni je sice nevšedně drnčivá, o to více však nesrozumitelná. Šofér je nakonec jen díky výrazné gestikulaci spokojen. Krásná země, krásní lidé.

Každá pohádka někdy skončí, každá cesta má svůj cíl. Ten náš přišel se západem slunce. Dostáváme se do Trinidadu, ovšem v době dost nevhodné. Je večer, soumrak bleskurychle pokrývá vše kolem, do starého města vjíždíme na poslední chvíli. A nyní se cítíme povzneseni. Ocitli jsme se ve městě, které je prohlášeno za světové dědictví pod záštitou UNESCO. Zvědavě se rozhlížíme kolem, ale okouzlení trvá jen pár minut. Nemůžeme přimět Libora, aby zastavil a my se mohli zorientovat a porozhlédnout se. „Nemáme čas, už je pozdě, nejlepší je město nejprve projet autem!“ A už se vrhá nic netuše do úzkých uliček starého města, které nám připraví správné peklo. Kočičince, to jediné se nám později pokaždé vybaví jako synonymum Trinidadu. Staré uličky jsou dlážděné původními ošoupanými a ubroušenými kameny, po kterých auto skáče, úpí, kvílí a prosí o milost. „Hernajs, proč to nemůžou zalejt asfaltem,“ ozývá se naštvaně zpoza volantu. Uličky se samozřejmě zužují, kameny zvětšují, nerovností přibývá stejnou měrou jako Liborovo klení. Už se auto pořádně nedá udržet na silnici, všude lidé, koně, děti, turističtí naháněči, povalovači…. Nikde se nedá otočit, musíme pořád přískoky na jedničku vpřed. Ale kam? Dostáváme se do jednosměrky, teď už tmavé a neosvětlené, tady kdyby auto kleklo….. Libor pomalu přestává protestovat, což je dost špatné znamení. V autě by se napětí dalo krájet, když tu najednou - asfalt!!! Sice hrbolatý, dírovatý, ale asfalt. Řidič zajásá, zařadí trojku a hurá!!!! Ale upravená cesta samozřejmě značí, že jsme vyjeli ze starého města a uháníme na předměstí. Za chvíli už jsme z města venku úplně. Libor se zarputilým úsměvem dá za čtyři a řítí se do neznáma. „Zastav, otoč, musíme zpátky do města,“ to snad vůbec nevnímá. Šťasten, že se zbavil kočičinců, radostně se uvolňuje. Ale takhle to přeci nejde!!! Kde budeme spát? Až teď ho zasáhne krutá realita. No, musí tady být někde přece nějaký hotel. Jo, to určitě je, ale ve městě! A proto musíme otočit! Trvá nám ještě nejméně asi tři kilometry, než se šofér s návratem smíří. Jiná cesta není, než zpět na ta šílená mučidla. Tentokrát už je ale cesta po kočičinách klidnější, všichni víme, do čeho jdeme.

A ubytování? Nějací naháněči ze tmy natahují ruce s vizitkami, ale nikdo nemá chuť zastavit. „Já to říkal, měli jsme jet s cestovkou, čekala by nás tu postel,“ to byla jasná a zcela pravdivá argumentace. No, nějak se s tím musíme poprat. Zastavujeme u jednoho domu, kde avizují hostel. Jdu s Pepíkem za pánem domu. Má plno, ale „nebojte, kamarád vás ubytuje.“ Telefonuje, ale bohužel i kamarád má plno. „Klid, počkejte, zavolám jinam,“ usmívá se hoteliér. Ovšem není úspěšný ani na potřetí, ani na počtvrté. Nechci si ani představovat, co Libor v autě…. Spěcháme, vědomi si odpovědnosti za kamaráda, kterého jsme do tohoto dobrodružství zatáhli a který teď unavený a bez zpráv čeká ve tmě venku. Nicméně manželka přináší celou A4 popsanou telefonními čísly a ochotný pán, jenž už má čelo orosené naším spěchem a nervozitou, se protelefonovává seshora až dolů. Hrůza, všude obsazeno. S mojí chabou španělštinou rozumím, že prosí o ubytování aspoň na jednu noc. Snaží se, křičí, lamentuje (bodejť ne, očekává provizi), avšak nic, nic. Být tu sami s Pepíkem, je to sranda, jedeme dál, ale bez zajištěné postele si k autu netroufáme přijít. Přece jenom cítíme za Libora určitou odpovědnost. Hurá, opravdu poslední pokus vyšel!! Vítězoslavně scházíme k autu, kde nás ale očekává protivně vyčítavé ticho. Ani „já to říkal,“ se neozvalo. Je zle.

Napjatou situaci vycítil i manažer zdejšího ubytování a uvolil se s námi jet do pronájmu, abychom nebloudili. V mrazivém tichu se blížíme ke krásně namalovanému zamřížovanému malému domečku jako z pohádky. Venku nás již očekává mama, aby nás přivítala. Libor ani nemá chuť si ubytování prohlédnout, je už zcela smířen s tím, že ho tady rozčtvrtí a sežerou, při nejlepším že noc stráví v autě. Skutečnost ale předčila veškerá jeho i naše očekávání. Úžasně milí lidé, dva super zařízené pokojíky, každý s vlastní koupelnou a terasou, navíc auto na noc parkuje ve dvoře. „No, čekal jsem to horší,“ zní Liborova ulehčená pochvala. Spokojení jsme všici, zvlášť když Alfredo, pán domu, přinese několik chladných Bukaneros, paní domu nám dělá k večeři veliké langusty a my můžeme do horké sprchy. Unaveni a šťastni pak čekáme na terase se sklenkou chladného piva na papů a přemýšlíme, jak je možné, že tak rozlehlý dům vypadá zvenku jako malinkatá chaloupka. Ale to je zdejší specialita, mají to tu tak všude. Za celou legraci jsme platili dohromady 70 CUC pro nás dva, a to máme v ceně vedle večeře i několik hodně piv a fantastické snídaňové hody, včetně omelety, silné kávy, silného a osvěžujícího džusu z čerstvých pomerančů (až teprve tady zjišťujeme, že v hotelu do nás lejou nějaké divné a sladké koncentráty), několika druhů sýra a uzenin. Samozřejmě čerstvé houstičky a chleba. Vajíčka natvrdo, zdejší nejčastější pokrm, nesmí také chybět.

Po večeři ještě menší procházka po šílených kočičincích, které nám nyní pěšmo připadají velmi milé a přátelské, přesto na ně už nikdy nezapomeneme. Zajímavá byla exkurze do pekárny. No, exkurze – spíše jsme se drze vecpali do otevřených dveří jedné haluzny, kde tři mladíci hnětli těsto na předpotopním stroji, jakési zrezavělé mašině připomínající lis. Stará matrona u kluků seděla a bedlivě je pozorovala. Těsto krást asi nebudou, ale je fakt, že mouky a cukru je tu dost….

Ráno nádherně vyspalí a odpočatí započínáme turistickou dřinu. Město se nám za časného úsvitu (Pepík i Libor mě honí!) chlubí nejenom kluzkými kočičinami ošoupanými biliony podrážek, ale zvláště barevnými opravenými domy, které vesměs všechny zdobí umně vytepané mříže. Různobarevné domy září jasnými pastelovými barvami, okna i dveře pokryté bílou umělecky utkanou kovovou pavučinou. Je nám jasné, že město muselo být dříve velmi bohaté. Současné bohatství je dost sporné, do otevřených oken a dveří strkáme skrz mříže své palice, nic moc tu však k vidění není.

Zdejší nejsou chudí (turismus), rozhodně se mají lépe než většina Havaňáků, ale jako vrchol bohatství lze na čestném místě v obýváku hned vedle televize často spatřit kolo nebo dokonce motorku! Přesto se naše zvědavost vyplácí. Jak tak vizitýrujeme jeden dům po druhém (no nedivte se, ono vám to nedá, když chodníčky jsou uzounké a všechna okna i dveře otevřené), najednou si uvědomíme, kolik školních tříd lze ve městě spatřit. Malí, velcí i ti největší. Všichni školou povinní, všichni ve škole! Tak to se musí smeknout. Až později se z chytré knihy dozvídáme, že na Kubě je vzdělání povinné a bezplatné. Smutný je ale pohled za katedru. Přestože se mi to píše velmi těžce, kantorky jsou valnou většinou od pohledu ty největší megery ve městě. Tlusté, znuděné, ječivé, protivné a upocené. Brrrrrrrr. Šikovné české učitelky!!! Až zase někdo bude na naše pedagožky nasazovat, dostane povinně zájezd Trinidadu))))

Zatímco já rozmýšlím nad kubánským pedagogickým stavem, kluci studují bedekr. Trinidad byl založen na počátku 16. století a prvních skoro dvě stě let sloužil jako pašerácké hnízdo. Zboží tam bylo dopravováno z Jamajky a rozprodáváno dál. Město mělo také výdělky z pěstování tabáku a chovu dobytka. Na počátku 19. století nastává v životě Trinidadu zlom. Vyloďují se zde stovky francouzských uprchlíků a nevolníků z Haiti a v okolí zakládají více než 50 cukrovarů zpracovávajících cukrovou třtinu. Během pár let produkoval region okolo Trinidadu jednu třetinu veškerého cukru na Kubě. Vytvořila se tak nová třída bohatých (a je to tady!!), kteří financovali výstavbu a vytvořili to krásné město, jež můžeme obdivovat doposud. Nicméně si myslím, že další zlom pro město nastal teď na přelomu našich dvou století. Po cukrové třtině abyste tady dnes pátrali lupou, město stejně vzkvétá. Za vším vězí UNESCO, které Trinidad v roce 1988 povýšilo mezi světové památky. A turisté se do údajně nejkrásnějšího kubánského města jen hrnou. Jestli se z něj stal turistický skanzen, to jsme neměli možnost za jeden den a jednu noc poznat, nicméně turistů jsou tu zástupy, cestovky je sem perou autobusy. Přesto ale město kypí, vře a je přeplněno místními povozy, pionýrkami, řemeslníky i zemědělci. Pokud si ho chcete prohlédnout v klidu, zvolte jako mimoděk my pozdní večer či brzké ráno. Přes den je zde pak nával, tlačenice, horko, nedýchatelno….

Do Trinidadu se také jezdí za rekreací. Jak nám řekl náš pan domácí, do našich pokojíků přijedou hned druhý den Italové. A již po několikáté zde stráví celý měsíc. Nevěřím, že by se jim tak líbily kočičince, určitě mají spadeno na údajně nejkrásnější kubánskou pláž, která je asi 12km jižně od města. Playa Ancón nám ale nebyla souzena. Vítr, velké vlny, studená voda. Co bychom tam asi tak měli dělat? A tak otáčíme a začínáme ukrajovat z kilometrů zbývajících do rodné náruče Varadera.

Zpátky jedeme přes Sancti Spiritus, opět kouzelnou krajinou s palmami a zelenými vrcholky nižších hor. Sancti Spiritus je menší městečko, které nám vedle Tinidadu připadá jako chudší veselá příbuzná oblečená do laciných modernějších šatů. Je zde pěkná moderní pěší zóna, lidé usměvaví, spokojení. Některé domy barevné, opravené, prostorné a zelené náměstí. Na trhu nejsou jen suvenýry pro turisty, ale potřebné, mnohdy upotřebené věci. Pepík obdivuje mistrovství zdejších lidí, kteří si dokáží vymyslet nejrůznější technologické postupy, aby zacelili díry na trhu. Je například fascinován náhradními díly do pračky, které jsou samodomo odlité. Nejsou na krámu, tedy si je nějak uděláme…

Doporučení

Pokud si chcete zajistit pěkné ubytování ve staré části Trinidadu předem, můžete se obrátit na naše domácí:

leonorlorenzo@yahoo.com.mx


 
Příbuzné odkazy
· Více o Kuba 2006
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Kuba 2006:
Zátoka sviní


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.75
Hlasů: 4


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Kuba 2006

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.10 Sekundy