Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 4 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05 San Pedro de Atacama
Poslalpepik v Wednesday, 18. January 2006 @ 21:37:32 CET
Přispěno pepik

Do San Pedra jsme se moc těšili a naše očekávání se naplnilo výsostně. Pětitisícová oáza uprostřed pouště nás úplně nadchla. Už jen samotná tříhodinová cesta z Calamy, kdy jedete pouští do hor, protože městečko leží v nadmořské výšce 2440 metrů, byla zážitkem. Kordillery, kde se nacházíme, jsou největší a nejmladší sopečný útvar na světě. Pokud si dáte tu práci, můžete napočítat 8 000 vulkánů, z nichž některé jsou ještě činné. Podle posledního měření NASA je nejvyšším Licancabur s 6006 metry. Zdejší lidé si na těch posledních šesti metrech dost zakládají – kolik míst se může pyšnit šestitisícovkou, že?

Pouštní San Pedro je turisty velmi oblíbené, aby ne. Domky jsou většinou z nepálené hlíny, ulice jsou vlastně jen taková pískoviště. Ovšem pozor, časy se i tady velice rychle mění. V době, kdy jsme tu pobývali, bylo už centrum vydlážděné, vzorně opravené a upravené a dlažba se začala pomalu rozlézat i do okolních ulic. Viděli jsme dělníky, kteří sice renovovali dům pomocí nepálených cihel (takové pospojované hovno, tomu říkali kluci), ale ulice a chodník už začali dláždit. Je to samozřejmě pohodlnější, ale kouzlo exotické oázy se začíná pomalu vytrácet. V sezóně je tu prý velké množství turistů, atmosféra údajně velmi změněná, business vládne i tady. My jako předsezónní jezdci nic podobného nezaznamenali, jen příjemné a milé lidi, klidnou a pohodovou vesnici.

Ubytováni jsme skvěle - v hostelu Sonchec, kde tvrdou rukou vládne jedna Slovinka z Mariboru. Opravdu tvrdou, musí se zde zachovávat klid, vchodové dveře jsou pořád před případnými narušiteli zamčeny, nesmí se tady popíjet alkohol ve větším množství, nesmí se tady pořádat hlučné party, prádlo prát jen spodní.... Ale nám se tu moc líbí, a samozřejmě každý večer tu svoji lahvičku Tarapacy nebo několik Cristalů (místní dobré pivo) uděláme. Hostel má dobré renomé, vlastně pořád byl plný, většinou jsou zde Francouzi, a my měli štěstí, že nás ubytovali. Navíc kluci si mohli slovansky pokecat.

Okolí San Pedra nabízí spoustu možností, jak využít čas. Hned první den kupujeme výletový balíček na tři dny a navečer už vyrážíme do pouště na západ slunce. Zdejší průvodci všichni mluví vedle španělštiny i anglicky, takže s dorozuměním úplná pohoda. V rámci tohoto výletu jsme se dostali do údolí Valle de la Mort. Podle překladu slova je možno název vykládat dvěma způsoby: buď Údolí smrti – žízní zde prý zahynulo hodně lidí a zvířat, nebo také Údolí Marsu, podle písečných dun připomínajících mimozemskou krajinu. Do jedné duny jsme zahnáni a bosky scházíme snad kilometr dolů. Horký rozpálený písek na nohy zmožené únavou – další z úžasných zážitků. Na duně jsme se střídali s kluky na sand-surfu. Bohužel se jim moc nechtělo, tak jsme se žádné ukázkové jízdy nedočkali. Zato nám průvodce vykládá, že se tu často točí různé reklamy a přidává své vlastní historky z natáčení.

Jdeme též k jeskyni se solnými útvary, které díky obrovskému střídání nočních a denních teplot (-5°C +35°C) pracují – vržou, skřípou, štěpí se a praskají. Na západ slunce do Valle de la Luna se sjíždí celé široké okolí, proto asi také vybírají vstupné. Ovšem západy slunce jsme už viděli mockrát a že by tedy nás to okouzlilo k smrti, to ani ne. Zavedou vás k písečné duně a v hodinu H, kdy začne sluníčko zapadat, je na jedné straně „noc“ a na druhé „den“. K tomu hra stínů. No dobře.

Další den, další výlet, tentokrát na gejzíry El Tatio. Stejně jako na západ slunce, i tady nás vybízejí k teplému oblečení. Jakmile slunce zapadne, je na poušti zima. Ve Valle de la Luna sice zima byla, ale kdo zapomněl doporučovanou bundu, nic tak strašného se nedělo. A i proto Pepík odhaduje, že jsou všichni vyděšení k smrti, že jedna bunda ke gejzírům stačí. Nestačila. Vstáváme totiž v půl čtvrté ráno a rozhrkaným nacpaným mikrobusem nás vyvážejí do výšky 4 300 metrů, kde se gejzírové pole nachází. Tam máme čekat na východ slunce. Tento zážitek patří k těm nezapomenutelným. Jednak je šílená zima (-7°C), na kterou naše letní bundičky nejsou připravené, a navíc nás všechno zebe při pohledu na Francouzky v kulichu, kabátu a rukavicích. Na druhé straně se ale nacházíme v krajině Alenky v říši divů – rozlehlá planina, která je mysticky zahalená stoupající párou. Ticho časného rána přehlušuje bublání a prskání několika desítek gejzírků a gejzírů. Protože je kupodivu a naštěstí bezvětří, pára stoupá přímo vzhůru, a tak je mezi sloupy odpařující se horké vody možno zahlédnout strašidelné obrysy zimou se tetelících turistů. Celá planina je sevřena prstencem blízkých hor. Do toho nebeský osvětlovač pomalu a neurčitě přidává každou minutu lampu po lampě, a barevně tak neustále mění celou scenérii, dokud vše neozáří blahodárné sluníčko. Najednou je tajemno pryč, zato azurová modř dává vyniknout hrdým horským velikánům.

Jak jsme se na východ slunce těšili! Ještě víc než na tu horkou čulifindu, které naše cestovka říkala káva nebo čaj. Chuť nedorovnala ani podezřele vypadající obložená houska. Stejně jsme ale z toho fantastického zážitku nemohli jíst, jen jsme si pálili rty o horkou zbarvenou vodu. Když představení skončilo, začala další turistická práce. Průvodce nám vysvětlil, že každé jezírko má své jméno - německé, francouzské, portugalské. To proto, který turista kam spadl a zahynul. Buď se uvařil, nebo utopil. O pojmenování dalšího jezírka asi zájem nemají, protože všudylezoucího Pepíka důrazně upozorňovali, aby nelezl blíže ke gejzíru – zabijákovi. A české jezírko ještě nemají :))) Cestou zpět jsme pozorovali nám již z Laucy důvěrně známé vikuně, viskoči, lamy, alpaky, pštrosy, kormorány. I flora je tu podobná – llareta, bofedal i kaktus calabros.

A taky jsme si tady konečně ujasnili, jak to s těmi všemi lamami vlastně je. Lama huanaco je taková rezavě hnědá, statná mamina. Žije divoce a vyskytuje se maximálně do nadmořské výšky 4 000 metrů. Výše už lze potkat jen lamu vikuňu, ta nám potíže nedělá - vypadá hodně jako srnka, má velmi jemnou zlatavohnědou srst a je také chráněná. Hůře jsou na tom lamy a alpaky, které se chovají jako hospodářská zvířata na maso a vlnu. Lama (oficiálně lama glama, ale každý jí říká jen lama) je taková vyšší statnější boubelka. Je dost skromná, daří se jí i na chudých a suchých pastvinách. Tam by ale nebyla spokojená lama alpaka, která je menší a s podstatně jemnější srstí. Tato dáma vyžaduje pastviny s dostatkem vody, často je kvůli ní i zavlažují. Prý má delikátní jemné maso. No, v Putre jsme jedli asi nějakou stařešinu :)))

Výlet končí ve dvě hodiny odpoledne. Přestože sluníčko už má v tu dobu své obvyklé přes třicetistupňové grády, celá rozbolavělá doznívající vnitřní zimou padám do postele. Nezničitelní kluci mezitím nakupují „uvidíme, co krám dá“ a vytvářejí fantastické menu z kuřete, které by zvedlo z postele i umírajícího. A tak po vydatném papání jdeme ještě do zdejšího Muzea Gustavo Le Paige. Je pojmenováno po belgickém knězi a archeologovi, který v padesátých letech minulého století začal s pomocí vesničanů pátrat v poušti a dávat dohromady místní sbírku. Poušť Atacama, z které jsou zdejší exponáty, je prý snem každého archeologa, neboť díky suchu a prakticky nulové vláze se prehistorické nástroje a výtvory uchovávají nezměněné po tisíciletí. Muzeum se nechá vidět, ale zdá se nám, že v Punta Arenas i v Porveniru je toho k vidění víc.

Třetí den-třetí výlet. Tentokrát minibus nebyl narvaný, navíc náš průvodce Carlos mluvil velmi pěknou angličtinou, byl šikovný, sečtělý a o to víc se nám výlet líbil. Jeli jsme po Altiplanu, což je vysokohorský prostor zahrnující část Peru, Bolívie i Chile Vyznačuje se spoustou vulkánů, často činných – naposledy sopky zlobily u Iquicque letos v červnu. Čtyři činné sopky jsou i v okolí San Pedra, pozorujeme nad nimi bílé, podezřele vypadající obláčky. To nás snad osud odměnil za předloňský Popocatepetl, který zrovna v době naší návštěvy stávkoval!

Jedeme přes Salar de Atacama, největší slanou poušť světa, což je vlastně vyschlé solné jezero o rozloze 90x60 km. Půdu zde pokrývá krusta plná minerálů. Pozorovat tyto vykrystalizované minerály je nejlepší v Laguně Chaxa, kde se bohužel, jako skoro všude tady na Norte Chile, platí. V krystalech je vedle jiného také borax a lithium – to je důvěrně známé hysterkám, neboť se jím léčí psychické poruchy, jedná se o oblíbené antidepresivum. Lidé, kteří tady minerály těží, jsou prý dost vysmátí, každopádně depresemi netrpí. To nás depka občas přepadla, když jsme viděli, jak nevybíravě se tu k přírodě chovají (tedy tam, kde není rezervace a kde se neplatí). Vedle krystalů se do laguny jezdí také na plameňáky, neboť je to nejsnáze přístupné místo, kde hnízdí. Plameňáci jsou zde dost ohroženi přirozeným nepřítelem – liškou. Ta schází z blízkých hor za potravou. Plameňáky nežere, jsou pro ni příliš slaní, zabíjí je jen proto, aby se dostala k jejich vajíčkům. Plameňáci jsou (pozor, čeští muži!) přísně monogamní a své krásné červenorůžové zbarvení mají díky betakarotenu, který si berou z potravy.

Dále jsme jeli k dvěma lagunám, které mi úplně vrazily dech. A že to po našem třítýdenním putování není tak snadné. Chodili jsme kolem nich bohudíky pěšky, a tak byla možnost je opravdu vychutnat. Laguna Miňiques a Laguna Miscanti. Procházíme se ve výšce 4 200 m a posloucháme výklad Carlose. Obě jezera vznikla sopečnou činností a přestože jsou vzdálena jen několik stovek metrů, výškově se liší 5 metry. Máme nádherné počasí a i když fouká, není zima. Ani se nechce věřit, že laguny v zimě zamrzají. Průzračný vzduch se snovými nadýchanými mráčky a azurově modrá hladina s pozadím vulkánů slibují nádherné fotky. Carlos prozrazuje, že na některé vulkány se nechá vylézt – je třeba povolení strážce NP (přeloženo do češtiny: je třeba zaplatit) a ani to není tak náročné. Jen kvůli nebezpečí výškové nemoci je nutno na svahu přespat. Na jiné vulkány je však vstup zakázán. Jedná se o tzv. svaté hory. Inkové totiž měli za boha Slunce a na tyto svaté hory vynášeli sakrální předměty, pro které tam stavěli svatyně. Na vrcholcích, co nejblíže Slunci, měly talismany načerpat sluneční energii a následně chránit od zlých mocností.

A ještě se nám Carlos pochlubí, že v okolí San Pedra je nejjasnější obloha na světě, 300 dní v roce jasno, bez mráčků. A proto se tady dostavuje obrovská astrologická observatoř, na které se podílejí vedle Chile i USA, Kanada, Japonsko a také Evropská unie. Takže i my svou troškou peněz přispíváme ......

V rámci tohoto výletu máme i velmi chutný oběd, po kterém navštěvujeme ještě vesnici Toconao s Iglesia de San Lucas. To už jsme dost znaveni a to, co Carlos vypráví, nám jde jedním uchem tam a druhým ven. Pokud to chcete vědět, musíte si sem zajet sami – ale upřímně, jenom kvůli této vesnici a kostelu z Čech nejezděte :))) Nicméně Pepík byl unešený z oázy Quebrada de Jerez, kde jsme procházeli svěžím údolíčkem čisťounkého potoka a jásali nad břízami, hrušněmi, jabloněmi a kdoulemi (aby ne, když i tady jsme museli platit!!). Abych nebyla moc protivná, tento výlet byl opravdu moc povedený, vracíme se až pozdě odpoledne. Ale popravdě nutno dodat, že každý výlet stojí a padá s průvodcem, stejně tady jako všude jinde.

Doporučení Doporučujeme ubytovat se v Sonchecu, ale je lepší si nocleh dopředu rezervovat, protože mají pořád plno. Zkuste to na adrese: soncheksp@hotmail.com Pokud chcete dobře prozkoumat okolí San Pedra, je možno si půjčit auto, ale nejlépe v Calamě. V samotném Pedru jsme moc půjčoven neviděli, navíc to bude určitě drahé. Pokud nechcete řídit, moc se nám osvědčilo zakoupit tři výlety najednou u jedné cestovky. Je jedno kde, stejně jsou všichni domluvení a mikrobusy doplňují podle toho, kolik má kdo klientů, takže auto je vždy plné. Vodítkem je cena, protože za stejnou službu chtějí každý něco jiného – liší se v maličkostech, ve svých provizích. My za 3 výlety - Valle de la Luna, Gejzíry El Tatio a Altiplano platili 30 000 pesos. Můžeme doporučit, doporučujeme i smlouvat o ceně. Na gejzíry se skutečně dobře oblékněte, nezívejte, když vám to radí v odpolední třicítce. Berte vše, co teplého máte s sebou!!!! A pokud budete kupovat výlet, zkuste se poptat po zrzavém Carlosovi – z průvodců byl nejlepší a mluví krásnou angličtinou.


 
Příbuzné odkazy
· Více o Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05
· Novinky od pepik


Nejčtenější článek o Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05:
El Calafate, El Chalten


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 5
Hlasů: 1


Prosím, hlasujte pro tento článek, zabere Vám to jen vteřinu:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Obyčejný
Špatné


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku

 Poslat tento článek známým Poslat tento článek známým


Podobná témata

Argentina,Chile,Patagonie,Velikonoční 05

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím zaregistrujte se

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.06 Sekundy