Můj účet (přihlásit / odhlásit) | Zaregistrovat se | Přihlásit se jako administrátor
Hledat


Hlavní menu
· Úvodní strana
· 01) Nově přidané články
· 02) Poslat článek
· 03) Archiv článků
· 04) Fotogalerie
· 05) Kniha návštěv
· 06) Ankety
· 07) Napište mi
· 08) Doporučte web
· 09) Statistiky webu

Kdo je právě on-line
Právě je 9 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Vyhledávání na webu



Anketa
Jak se ti líbí tato stránka?

Líbí, je inspirativní.
Mám některé výhrady - napíšu je do knihy návštěv.
Nelíbí se mi.
Nezajímá mě.



Výsledky
Ankety

Hlasů: 119
Komentářů 0

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde.

 
Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016 Úvod
Poslal pepik v Thursday, 13. October 2016 @ 17:44:02 CEST (172 čtenářů)

„Proč jsem já jen do toho lezla,“ opakuji si naštvaně měsíc před 4. květnem. „Už mi není dvacet, není mi ani padesát, bohužel už ani šedesát. Já blbec! “ nadávám si pořád v duchu.

Na letošní „dálce“ budu jako pitomec – bez kondice, bez morálky, snad beze všeho. Po těch mnoha letech, kdy dálkové cykloputování provozujeme, mi připadalo, že mám vše na háku, že vše znám, není se čeho bát. A ejhle! „Já blbec….“ Měsíc před startem začínám ztrácet půdu pod nohama.

Letos s námi jede jako obvykle Jolana, mladá vysportovaná kočka , která má kondici i morál jako hrom. Je zkušená, má natrénováno, je to holka do nepohody.

Další v partě je můj manžel Pepík . Můj muž? Ostřílený dálkoplaz , který ve svém věku strčí svou nepředstavitelnou energií a životaschopností do kapsy mnoho vrstevníků našich dětí. Kondici jako bejk a pokud by se začala ozývat záda či kolena, nastoupí jeho obří vůle.

Nováček Galina – mladá krásná holka, sportovní a vytrénovaná . Ta se myslím trošičku vžívá do mých předstartovních pocitů, ale jen proto, že ještě nikdy dálku nejela a že nemá tedy vůbec žádné zkušenosti s tím, jak se její tělo při každodenní zátěži zachová. Ale i ta má silnou vůli a odhodlání vše dojet a překonat i sama sebe, pokud to bude nutné. Nikdy jsem od ní neslyšela nějaké pofňukávání: „No tak se seber i ty,“ kárám se každou chvíli.

A naši pětici doplňuje pohodář Pepa Čermáček . Pusu od ucha k uchu, na tváři většinou přilepený úsměv, očka rozzářená, o kondici a schopnosti jezdit na kole celý den nelze pochybovat. Vždyť už v březnu má na tachometru čtyřciferné číslo …..

Tak co pořád řeším? Parta bude dobrá, trasa je naplánovaná, ubytování zajištěné, počasí neovlivním, zabalím jen o trochu (ha ha - trochu) více léků a mastiček a nejrůznějšího mazání – tak přestat kvílet a vzhůru za dobrodružstvím!

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016 Cesta do Offenburgu
Poslal pepik v Thursday, 13. October 2016 @ 17:38:22 CEST (224 čtenářů)

Že parta bude dobrá, to se potvrdilo hned na nádraží. Vzorně jsme se sešli hodinu (zbytečně) předem, všichni dobře naladění a natěšení jako prvňáček 31. srpna. Číslo nástupiště vlaku oznámili až těsně před jeho příjezdem, a tak jsme se jako parta sžívali, pivečka popili. Trochu jsme znervózněli po zjištění, že vyrážíme místo na jihozápad na sever, ale zjištění, že do Strasburgu se jede přes Berlín nás nakonec hodně pobavilo.

Kola správně uložena a už máme své kupé! Je samozřejmě pro šest osob, a tak vymýšlíme, kdo by s námi eventuálně mohl cestovat. My holky si samozřejmě přejeme nějakého příjemného mladého muže, kluci zase šilhají pro krásné vyvinuté blondýnce ….. ale když kolem několikrát přejdou malé štěbetavé Asiatky, přece jenom se shodneme, že by nám bylo lépe samotným. A to ještě netušíme, kolika spolunocležníků si příštích deset dní užijeme!

Lehátka upravujeme na sezení, opravdu zde budeme sami, a tak se spouští alkoholová smršť. Pivo na žízeň, šampus na náladu a vínečko? No aby se nám přece dobře spalo.

 Spalo se dobře, aspoň mě. Ovšem nikoliv díky vínečku, ale díky chemii. Ti, kteří nepožili prášeček na spaní, trpěli údajně drncáním, vrzáním a kodrcáním stařičké vlakové soupravy. Mobily nás vzbudily přesně v půl šesté a my se netrpělivě a horečnatě začali balit a připravovat. A to už nás přišel vzbudit průvodčí. Ani si nestačil postěžovat, že přišel zbytečně, když se najednou ozvalo hrozitánské hvízdání a houkání. Vypadalo to na nějaký nálet - jako by teroristé zastavovali vlak a chtěli nás co nejdříve rozstřílet. Průvodčí udělal otrávenou grimasu a jal se rukama máchat ve vzduchu. „On snad chce plavat kraula,“ napadalo mě, když jsem viděla, jak vehementně rozhání na všechny strany vzduch. Jo, vzduch! Feromony!! Dáma z vedlejšího kupé na sebe totiž nastříkala pičifuk a tím spustila houkací alarm. Tak to nás tedy vzbudilo definitivně.

„Jé, oni nám nějak nechtějí stavět,“ podotknul Pepík po chvíli. „Jděte si někdo půjčit ten sprej, zastaví nám na to tata,“ zasnil se Pepík, jak by nakrásně ochromil mezinárodní spoj.

Ale zastavili. Vystoupili jsme a uvědomili si, že teď už cesty zpátky není. Před námi několik stovek kilometrů, vlast daleko. Poprvé upevňujeme naše bágly a tašky, poprvé nulujeme tachometr, poprvé kontrolujeme, jestli jsme na denní etapu řádně připraveni.

No musím přiznat, že napoprvé to nebyla žádná sláva, a to hlavně díky časnému ránu (v Offenburgu nás vyhodili z vlaku čtvrt hodiny před šestou ranní) a také díky prázdnému žaludku. Pohodu nám posléze přinesla ranní kávička a čerstvé koláčky v pekárně na rohu.

A teď už fakt zbývá jen vyrazit.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016 Neuenburg am Rhein
Poslal pepik v Thursday, 13. October 2016 @ 17:35:26 CEST (193 čtenářů)

Že bude první etapa těžká, to bylo jasné už v Praze. Na webových stránkách mapy.cz jsme si namysleli cestu po cyklostezce z bodu A do bodu B. Dnešní bod B, tedy místo ubytování, byl dle počítače vzdálený 88 km. Na začátek a po přenocování na vlakovém Záhořově loži docela slušná nálož. Ovšem to jsme ještě netušili, že naše ideální cyklostezky jsou ideální pouze na e-mapách. Hned první den jsme nedobrovolně přidávali 20 km a každou další etapu se situace bohužel pravidelně opakovala. Díky místním podmínkám, zajímavějším trasám či díky bohapustému bloudění jsme pokaždé na tachometru načetli o cca 25 km víc.

Aby nám nebylo hned první den smutno, celý den se s námi honí déšť. Je zataženo, několikrát musíme cestu přerušit a utéct se někam pod střechu. Ať už do altánku na dětské hřiště, nebo pod stromy. Nejbizarnější byl veliký sklad, kde nemluvný divous jezdil ještěrkou z místa na místo a podle mne nesmyslně vyměňoval jeden balík za druhý. Ještěrku ovládal jednou rukou bravurně, nás ovládal taky bravurně, ovšem jen hlavou či rukou ukázáním. A my poslušně jak nemyslící nindroidi, šťastni, že jsme v suchu, se přemisťujeme dle jeho zamračených pokynů. No co, nezmokli jsme.

 Druhý divous se převlékl za sympatického mladého muže. Bylo to ve chvíli, kdy jsme zabloudili na cyklostezku (za jiných podmínek krásnou), která vedla kolem velikého jezera. Bloudíme, jezdíme pořád dokola po různých stezkách a stezičkách, a když už jsme si mysleli, že se odtud nikdy nevymotáme, najednou civilizace a pár aut. A tam na nás čekal onen divous. V rozezpívaném autě, po boku rozesmátou (možná zhulenou) slečnu, se ochotně a s úsměvem rozpovídá, když nám cestu vysvětluje. Na závěr nás pošle (jednomyslně jsme se shodli, že záměrně) na zcela opačnou stranu. Naštěstí, jak už to bývá, vedle zlé sudičky stává i ta hodná. A ta druhá nám brzo přihrála směrový rozcestník. Možná i proto, že naše vůbec první obědová zastávka se konala u kostela, který jsme samozřejmě jako i ty další navštívili.

Když už opravdu meleme z posledního, dokodrcáme se do kýženého Neuenburgu. Galina jásá: „Hurá, koupíme pivečko a zapijeme konec etapy!“ Ovšem my zkušenější víme, že dosáhnutím cílové destinace ještě zdaleka není vyhráno. Zbývá totiž najít správnou adresu objednané postele. A protože spíme co nejlaciněji, nebývají to žádné světoznámé Hiltony. A to se samozřejmě potvrdilo hned teď. Bloudíme po ulicích, cíl už je tak na dosah a my ne a ne najít někoho, kdo nám správně poradí. Správně – rozuměj: tak, abychom rady pochopili a hlavně udrželi. Vždyť když nám ochotná paní nastíní, že naše ubytko je už kousínek: „Jeďte rovně, za Lidlem doprava, na prvním světle vlevo, a potom je to druhá ulice po pravé straně,“ tak věřte, že hned u Lidlu se ztrácím…..

Ale zas až tak velký problém to není a my v šest večer stojíme před upraveným baráčkem, kde už paní „Cacka aus Prag“ očekávají. Milý pán nám odemkne část nemovitosti, která je včetně dvorku a garáže jenom naše. Tři ložnice: „Návštěvy přijímám celou noc,“ vykřikuje Čermáček, když zjistí, že má pro sebe krásný jednolůžáček i s televizí, dále kuchyň s jídelnou a veliká koupelna. Paráda! Jolčo, tos tedy zabodovala. Náladu nám pokazí jen zjištění, že naši hokejisté prohráli na mistrovství světa s Američany. Dobře, že jsme zápas neviděli, to by nás jen rozesmutnilo, vždyť ti naši zlatí hoši celým turnajem kráčeli tak famózně.

Ale teď jsem v Německu a domácí vyzvídá, kdo si dá ráno čaj a kdo kávu. Úporně to několikrát přepočítává a pořád se nemůže dobrat správného výsledku. „Pane, jo, to bude vymazlená snídaně, když každému dopřeje jen jeden šálek vybraného nápoje,“ myslím si.

Ale děda byl naštěstí jen důležitý. Ráno přišla paní domu a naservírovala takovou snídani, že jsme na ni vzpomínali ještě dlouho. „A co nesníte, to si zabalte s sebou,“ nám znělo jako rajská hudba. Jolčo, jedna velká pochvala!! A abych nezapomněla, do toho Lidlu jsme se večer nakonec dostali, nakoupili pečená kuřátka, pivo, víno a rozjel se pěkný mejdan. Jen Galina se drží zpátky, hned v úvodu avizuje nesmyslný plán na cestě trošku zhubnout. „Gali, neboj, zhubneš tak jako tak,“ domlouváme jí všichni. „A hlavně, vůbec hubnout nepotřebuješ,“ přitvrdí muziku oba Pepíci.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016 Schwörstadt
Poslal pepik v Thursday, 13. October 2016 @ 17:32:44 CEST (204 čtenářů)

Schwörstadt Když už minulou etapu končím ubytováním, tuhle ubytkem začnu také. Bylo to totiž zcela výjimečné přespání, které opravdu stojí za delší pozornost. Pod pojmem Exklusiv Dreiland měl každý z nás jiné představy . „To slovo exklusiv v názvu, to je mi hodně podezřelý,“ sýčkoval hned ráno Čermáček. „V nabídce zařízení slibují koberec a výhled na hory,“ směje se Jolana. Penzion se nachází na hlavní třídě, to bude super, myslím si já. Budeme v centru a hlavně žádné hledání, to bude každý znát, slibuju si.

Hledání to nebylo, to zase ne. První pán sice název penzionu neznal, ale když viděl číslo popisné: „ Jo sto devadesát čtyřka? No to je tamhle,“ okamžitě, až příliš rychle se zorientoval. Už to nám mělo být podezřelé. Jakmile dorazíme na místo, na konec vesnice, jsme krapet překvapení. Název penzionu se v mohutné soustavě několika domů krčí zcela vzadu, vedle dvorku, kde se popelí několik pézetek. Kolem nich jsou rozsazené zahalené dámy v šátcích a pěkný nepořádek. Spousta kol, koloběžek, odstrkovadel a jiných hraček. Na první pohled je to jasné - zde získali střechu nad hlavou uprchlíci.

Po chvíli dobývání se do vrat přijde sympatická blondýna s cigaretou, která nás jasně očekává a s úsměvem provede celým penzionem. Skutečně celým, neboť penzion se skládá ze dvou pokojů (těch našich), společné koupelny a společné kuchyně. Ostatní místnosti obývají nastálo pravděpodobně nějací dělníci, možná i imigranti. Je pravda, že místnosti jsou čisté, ta v prvním patře, kde bydlí trojice P+G+J (Pepa má opět svůj oddělený ajnclík), je dokonce i světlá a slunná. Naše je zase veliká. A vejde se sem všech pět kol a na jedno přespání to určitě stačí.

Ovšem po prohlídce společné koupelny, když už naše ubytovatelka byla v prachu, nám spadne čelist. Je plná nejrůznějších spoďárů, ponožek, zubních kartáčků, past, hřebenů a dokonce i holítek. I když jsem zvyklá spát na nejrůznějších ubytovnách, tahle mužská intimita v bezprostřední blízkosti, ta je mi fakt nepříjemná. Jednat se rozhodne Galina. Vyhledá Usměvavou a objedná úklid koupelny. A tak než se vrátíme z Lidlu, všechny šampony, pasty a holítka jsou smeteny na jednu stranu, takže na poličce u zrcadla je kousek místa volný. Tak akorát, abych tam nazítří zapomněla hřeben.

 Večeře proběhne v klidu, Pepík se rozhodne uvařit těstoviny a my s Čermáčkem si pochutnáme na vydařené krmi navzdory tomu, že náš šéfkuchař se dost zapotil. Musel se o plotýnky dělit s několika občany tmavší pleti a vypořádat se s nedostatkem pracovních nástrojů. Galina se drží svého stravovacího plánu a Jolča má své speciální potraviny. Víno a pivo nás ovšem sbližuje a smiřuje s tímto podivným hnízdem za 31 euro. K odpovědnosti za tuto rezervaci se hlásím já. Konstatovali jsme ale hned na začátku, že každá taková rezervace po internetu je vždy sázka do loterie. Nikdy nevíš, co ti padne. Tentokrát to byl můj Černý Petr. No, snad to příště napravím, blesklo mi hlavou.

Ale dost už o přenocování, budeme se věnovat i dnešní etapě. Naplánovaných odpočinkových 55 km se zvrtlo na 70 km , ale to tentokrát vůbec nevadilo. Ráno jsme vyjeli v maximální pohodě, sluníčko, voňavé dálky před námi. Jedeme celý den moc pěknou krajinou podél Rýna, užíváme si malebné cyklostezky. Po pár hodinách nám cestu zkříží hydroelektrárna KEMBS, kterou vybudovali na hranicích, a my se na krátkou chvilku dokonce ocitáme ve Francii a užíváme si rozhraní tří zemí: Německa, Francie a Švýcarska.

Perlou dnešní etapy je Basilej . Jakoby v předtuše nestandardního ubytování se nám švýcarská krasavice ukázala v celé své půvabnosti. Ozdobená slunečními paprsky nám připraví krásný příjezd i výjezd z města podél řeky. Kdepak dneska bloudění! V malé kavárně na břehu řeky s pivíčkem a kávičkou poobědváme, na vyhlídce nad městem u katedrály Münster zase rozjímáme, jak pěkně se zde musí žít těm 170 000 lidí, jež se vyhřívají na sluníčku a během polední pauzy odpočívají venku a vůbec nikam nespěchají. Na centrálním náměstí Marktplatz obdivujeme nespočet květin, bylinek a nejrůznější zeleniny, neboť stánky zaplnily celé náměstí. Stánky se ale vytlačit nedá nádherná stará radnice Balser Rathaus z 16. století, dnešní sídlo vlády celého kantonu. To se můžeme ufotit, protože dostat ji celou do foťáku či mobilu, když je zastavěná trhovci, to je nadlidský úkol.

Na město, které založili Římané roku 44 před naším letopočtem a počátkem 16. století bylo připojeno ke Švýcarsku, však bude mít Galina speciální památku. Při polední pauze jako vždy hledáme toaletu . V poledním městě, když nechcete do restaurace, je to vždy trochu problém. Podařilo se nám ho ale vyřešit bleskově – veřejné záchodky stály kousek od Rýna. Trochu nás zarazilo, že se budou platit (ach ti bohatí Švýcaři!), ale když musíš, tak musíš Pepík, majitel švýcarských franků, však v nedohlednu a tak Gali automat marně přemlouvá, aby si vzal euro. Ten trucuje dokonce i tváří v tvář její platební kartě. Ten mizera ne a ne se otevřít! Zkříženým Galininým nohám ovšem neodolal jeden postarší pán: soucitně vytáhl peněženku a toho nedobytného necitu nakrmil tvrdou švýcarskou měnou. Pán Bůh se mu odvděč!

I já mám na Basilej svoji specifickou vzpomínku. Než se z centra vymotáme na stezku podél Rýna, musíme překonat bláznivý silniční podjezd, kde se kříží několik silnic. Auta sviští sem a tam, každý směr má několik pruhů a nám značka velí rovně přejet. Autem by to byl pro mne těžko řešitelný oříšek, natož na kole. Hrůzou se mi pod helmou ježí vlasy, ruce v rukavicích se pekelně potí. Holky už jsou v trapu na první zelenou, já pořád váhám a klepu se. „Zavři voči a jeď, voni tě nesejmou,“ došla trpělivost Čermáčkovi a vyjel mi příkladem. Co jsem mohla dělat? Pomodlila jsem se a vyrazila. Ale vzpomínat stejně jako Galina budu asi ještě dlouho.

Z města se nám jede podle Rýna super, tak ani nevnímáme, že se velkoměsto roztahuje na 22 km². Chvilkama jedeme podél silnice, chvílemi i podél vinic. No že by zrovna tohle Rýnské od silnice bylo ideální …..

Pepa Čermák s Pepíkem ovšem dneska zabodovali. Už už jsme u cíle, když tu se naše cykloznačka odklání od řeky. Ale nějaká stezka vede po proudu dál. „To je pro pěší,“ volá Jolana. „Jedu to prozkoumat,“ rozhodne se Čermáček. Myslím, že moc nezkoumal, to jen aby nám holkám zacpal pusu. „To dáme!“ rozhodne pak za všechny. A nedbaje na holčičí brblání se už oba pánové derou uzoučkou zarostlou stezičkou. Aspoň trochu adrenalinu, brouká si můj Pepík spokojeně. Ale ne dlouho! Za chvilinku na nás vykouknou samozřejmě schody. Naložené kolo vytlačím vší silou, v duchu pěkně nadávám. Nahoře nás čeká chvilka oddychu a už jde do tuhého. Příkré prudké vysoké schody bez možnosti jakéhokoli tlačení. I bez kola mám problém. Po celodenní jízdě, na konci dne, unaveni, zničeni …. nutno ovšem podtrhnout, že žádná z našeho dámského tria hlasitě nehudruje. Já v duchu hodně, jak v duchu holky, to nevím. Bylo jasné, že se musí sundat tašky, aby se kola vůbec unesla. Holky sundávají, já mám demontáž hodně složitou. S vděčností jsem přivítala, že mi kluci kolo pomohli vynést, tedy vlastně vynesli. Já bych se pod těmi schody trápila dodnes. Ale koneckonců: sami si o to svou umíněností a touhou po adrenalinu řekli.

Nahoře už bylo dobře. Vracíme se k Rýnu a za pár kilometrů je tu Schwörstadt. „Jo sto devadesát čtyřka?“ no a dál už to znáte…..

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016 Schaffhausen
Poslal pepik v Thursday, 13. October 2016 @ 17:27:26 CEST (201 čtenářů)

Ze Schwörstadtu vyrážíme v povznesené náladě. Nenechali jsme se rozhodit exklusivem, večer jsme koneckonců rozjeli exkluzivní mejdan, a tak si už z tohoto pojmu děláme jen legraci, sluníčko nám svítí, před sebou naplánovaných 70 km po rovině a na konci nás čeká jedno z nejhezčích švýcarských měst.

Naše městečko má stavební silniční uzávěru , a tak hned bez zaváhání (v duchu váhala prý Jolana, jak se později přiznala) vyrážíme po krásné liduprázdné silnici. Pneumatiky šumí po asfaltu, ptáčci zpívají, příroda zbavená automobilového smogu je čisťounká a voňavá. Radost trvá asi sedm kilometrů.

Tak jako číšník přinese na závěr pěkného večera účet, tak se i my dočkáme. Každá uzávěra má samozřejmě svůj důvod. Zavřená silnice se asfaltuje. A teď s námi ďábel rozehrál dlouho připravovaný plán. Situaci vidím před sebou jako ve zpomaleném filmu ještě teď: Pepík neváhá a jako první vjíždí na čerstvě položený asfalt (zdálo se mi, že je na tvrdém asfaltu už nastříkaná voda, vždyť se to tak lesklo). Jolana (já kráva!) neohroženě za vůdcem (přece ví, co dělá). Čermáček s chvilkou zaváhání se obrací ke mně: „Neboj se a jeď, to je dobrý,“ a já tedy jako čtvrtá s kapkou nedůvěry (ale jedou přece všichni). Nejeli. Jediná Galina si zachovává chladnou hlavu a rozum. Dala na rady cestáře, jenž mimochodem beze slova zíral, co tam ti blbečci na asfaltu dělají, a asi dvěstěmetrový úsek objela.

No, nejelo se nám špatně, koneckonců jsme byli na silnici sami jako králové. Když překonáme kritický úsek, Galina nikde. Objížďka byla přece jen delší, než si původně myslela. Během čekání na chybějící členku družiny začínáme sčítat škody. „Pepík má pěkně zaasfaltovanou bundu,“ hlesla Jolana. „To já budu mít taky,“ došlo jí bleskově. Radši se nedívej, myslím si v duchu, oči přilípnuté na její hustě tečkovanou vestu. I já se obávám hnusných černých skvrn na mikině. A to už naši pozornost přitáhla kola. Pěkně obalené pneumatiky, jako bychom vjeli do čerstvě zmoklé oranice. Na rámy se ani nedíváme, to víte, že jsou pěkně zprasené.

Galina doráží se zpožděním, omlouvá se, ale zcela zbytečně. Dneska na celé čáře vyhrála ona. V pohodě je i Čermáček, ostatně, kdy on v pohodě není, že? Ovšem jako jediný si byl plně vědom číhajícího nebezpečí a podle toho jel taky opatrně a škody má minimální. „Mu síme někde sehnat benzín a to nejhorší vyčistit,“ zní jednomyslné rozhodnutí. „Nebojte, vono to vopadá,“ tlumil pan Opatrný naši aktivitu.

A tak nádherné městečko Bad Sackingen budeme mít i navzdory starému malebnému dřevěnému krytému mostu spojené se zoufalým sháněním láhve benzínu. Projeli jsme všechny zdejší lékárny, několik drogerií, nakonec zbývá velká drogerie Dr.Müller. „To se ta dnešní etapa rodí ve velkých bolestech,“ suše konstatuje Pepík, když se jen tak mimochodem ztratil. Mezitím shání Galina mastičku na zárodek oparu, který po vypjaté situaci hrozí. Dr.Müller schovaný ve velikém nákupním centru nás nakonec nezklame. Bundy jsou sice benzínuvzdorné, což ostatně až tak nevadí, vyladíme doma. Šudláme ale kola a Jolana hlavně cestovní brašnu, která asfaltovou sprchu odnesla nejhůře. Po hodině jsme z nejhoršího venku. Až tak, že zajíždíme na dřevěný most a divíme se dřevěné čáře uprostřed, která tvoří hranici mezi Německem a Švýcarskem.

Z Bad Sackingen vyjíždíme již zkonsolidovaní, i když s dvěma hodinami mínus oproti původnímu plánu. Hned na každé zastávce šťouráme z pneumatik kousky asfaltu a s potěšením konstatujeme, že to snad opravdu půjde pryč. Jakmile se dostaneme na drsný povrch, drncáme, co to dá a kousínečky se odlepují a odlepují. Pomalounku, pomalounku. Nebudu vás napínat. Do tří dnů jsme o asfaltové anabázi nevěděli, bundy se v Praze v pohodě vyčistily a vypraly. Ale bylo to drámo, zvlášť pro mne a Jolanu.

Poledne nás zastihne ve starém městě Laufenburg , kde se konají naráz hned dvě svatby. „Další nešťastnice,“ povzdechne si naše vlasaté trio. Toto pomyšlení nás však neodradí od oběda u chladivé fontány. Horko nás provází celý den, a tak vychlazené pivo ve fontáně je milý bonus.

Tekutiny po cestě čepujeme, kde se dá, u jedné Billy se Pepík zapovídá se starší paní na téma imigranti. Uprchlické téma je jeho letošní hit, my všichni zvědavě čekáme, co se nového od obyčejných Němců dozví. Tentokrát se paní nejprve bedlivě rozhlídla, jestli ji někdo neposlouchá, a pak ztišila hlas: „To víte, Německo už není, co bývalo,“ a začala si na příliv uprchlíků čím dál hlasitěji stěžovat. A tento jev nás provázel celou cestu. Němci už mají imigrantů plné zuby, stejně jako paní Merklové. „Ale v novinách, v novinách se to nedočtete,“ dodala dáma na závěr a popřála nám šťastnou cestu.

Navečer máme objednanou návštěvu. Na ubytovnu se za námi přijede podívat Pepíkův dlouholetý kamarád Fredi s manželkou . Pepík jede napřed po silnici, aby Frediho nenechal dlouho čekat, my ostatní po cyklostezce. Že cyklostezka není žádná zajížďka potvrdil Čermáček, když asi po hodině Pepíka na silnici dojel - bylo to s kopce, my holky se samozřejmě držely zpátky.

Vjezd do města se nám podařil kolosálně: jedeme přímo k vodopádům. Rýnské vodopády jsou největší v Evropě a opravdu mohutné. Někteří z nás byli překvapení, něco tak velkolepého nečekali. Pro mne to byl očekávaný opakovaný zážitek, ovšem překvapena jsem byla obrovskou masou lidí, která se kolem valila. Zástupy lidí proudily sem a tam, všude selfie tyče, kočárky, randál, muzika, suvenýry. Moc romantická chvíle to pro mne zrovna nebyla. Slibuji si, že sem půjdeme ještě večer či brzo ráno, ale bohužel už to nevyjde. Tak snad někdy příště.

V infocentru u vodopádů dostáváme mapičku s popisem cesty k naší ubytovně. K našemu milému překvapení se orientujeme velmi dobře a asi půl hodiny stoupáme a stoupáme až k mládežnické ubytovně. Pepík přijede po chvíli za námi, ale na rozdíl od nás už si projel i město. Zase máme jedno nevšední ubytování: kolem staré upravené vily všude mladí lidé. Hrají různé hry, ze společenské místnosti se ozývá klavír, všude smích a radostno. Máme přidělen unisex pokoj pro deset osob. Společná koupelna na chodbě, vše ale voňavé a čisťounké. Ráno máme prima snídani, která nám všem bohatě stačí i na oběd. Pro začátek jsme v pokoji sami, během chvilky však dorazí jeden francouzský pár středního věku. „Asi z inzerátu,“ uplatňuje svoji hlášku pro zamilované dvojice Pepík. Chovali se fakt nestandardně. Ale bonbonek přišel až nakonec. Starší Tunisanka, o které jsme se původně domnívali, že je to Číňanka. Diblíkovsky rozhazuje rukama, teatrálně kroutí hlavou, vyráží různé citoslovce, evidentně si neví rady s povlečením postele. A na svůj úsměv a exotický zjev samozřejmě naláká Čermáčka. Než se kluk vzpamatuje, už dámě povléká postel a plazí se za ní nahoru na palandu. No bylo by prima jezdit do Tuniska na dovolenou, smějeme se. Nevěsta by to byla pěkná, i když krapet z ruky a hlavně, asi neumí jezdit na kole.

 Večer s Fredym a Ilonkou byl příjemný, popili jsme pivečka, které Fredi přes naše protesty zaplatil.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016 Kostnice
Poslal pepik v Thursday, 13. October 2016 @ 17:21:30 CEST (210 čtenářů)

Dopoledne v Schaffhausenu mělo nádech nějakého snu. Projíždíme ránem prosluněné město a všude spousta cyklistů. Cyklistický svátek slaví Švýcaři po svém. Hodně vlaječek, troubení, větrníků, balónků a samozřejmě kol. Cyklisté všude. Na hlavním náměstí, kde symbolický závod startuje, je spousta stánků a hodně lidí. Všichni rozesmátí, uvolnění.

K celkové příjemné atmosféře pomáhá i skutečnost, že u stánků rozdávají různé suvenýry a maličkosti. Nejvíc nás upoutají opalovací krémy Daylong, které já doma kupuji za nekřesťansky drahé peníze. A tady nám přímo nutí 30 ml vzorky. „Támhle mají tužky,“ objevil Pepík. A opravdu, u stánku Škodovky (cítíme se tu jako doma), rozdávají velké zelené tužky. „A já mám zelené brýle,“ kontruje Galina. Reflexních pásků bylo k dostání tolik, že se nám je ani nechtělo brát. A k tomu ještě balonky a větrníky. Vyzdobeni jak na karneval asi po hodině náměstí hojnosti opouštíme. Balonky sice po několika hodinách praskají, ale jeden větrník doveze Galina na kole až do Prahy, kde mi ho na nádraží slavnostně pro děti odevzdává. Na řídítkách přečkal i úporné dešťové dny, které na nás čekaly. Abych nezapomněla, u Škodovky jsem ještě vysoutěžila rychloschnoucí osušku a naše plné tašky tak byly ještě plnější. Ano, každý měl několik tužek, hodně krémů, a jenom jedny brýle neměl asi nikdo.

Za naši nenažranost ovšem musí přijít odplata . A to bezprostředně: stezka, po které se chystáme pokračovat, je kvůli hromadné cyklojízdě uzavřena. Musíme se přesunout na druhý břeh Rýna a první kilometry lapáme prach ze silnice. Ale trest nebyl tak úporný - po dvaceti minutách na nás čeká opět krásná stezka podél řeky, příjemná a romantická. Je teplo, teplo. Zaznamenáváme nejteplejší den celé expedice, Jolaně tachometr ukáže rekordních 31°C.

Cyklostezka přechází nenápadně ve wander weg a to už mám po předešlých zkušenostech stažený zadek. Náhodná cyklistka ale cestu doporučuje, a tak jedeme. A zase nastala Čermáčkova hvězdná chvíle. Tentokrát jede jako první a my s úžasem pozorujeme, jak se při předjíždění skupiny starších turistů na něj sápe jedna žena. Skoro něžně ho osahává, šmátrá mu po kole a roztomile něco brebentí. Bohužel jsem daleko, nerozumím, co po něm chce, ale z jejích gest dokážu vyčíst, že to není akt nějaké zloby či nepřátelství. Čermáček indiferentní, šlapací frekvenci zpomalil, ale z kola neslézá. Neslyšeli jsme nikdo z nás ani slovo, ale z nastalé pantomimy si vyvozujeme různé závěry. Že jí Pepík byl sympatický, o tom žádná. „Baba ho chce pod deku,“ zazní jednoznačný závěr mého muže. „Chce ho jen pro sebe, když vidí pořádného chlapa,“ doplní naše nesouhlasné pohledy. „No sympatický jí byl určitě,“ shoduje se naše trio. „Ale Čermáčka nikomu nedáme,“ rezolutně rozhoduje Galina. A co hlavní aktér této šou? Jako byste ho neznali! Mlčí, uculuje se a tváří se záhadně. Ovšem turistce se vymaní a trošku rozevlátě pokračuje v cestě. Teprve večer u vínečka, když jsme celou situaci po několikáté probírali, mi nenápadně naznačí, že ta německá seniorka nešátrala po něm, ale po jeho kole, kde hledala zvonek. Pravděpodobně ho chtěla naučit, že když míjí skupinku chodců, tak má zvonit. Ale to je dost přízemní vysvětlení, nemyslíte?

Pokračujeme dále po cyklo kolem Rýna a čím více svítí sluníčko, tím více žízníme. Voda rychle ubývá z bidonů, a tak musí nastoupit pivečko. Také proto, že se naše švýcarské kilometry (celou dobu se pohybujeme na hranici Švýcarska a Německa, občas ani netušíme, v které zemi se zrovna nacházíme) chýlí ke konci a je nutné utratit drobné franky, aby nás netížily. Pepík vymete kapsy a schrastí oběživo na dvě piva, které vypijeme společně na náměstí malebného starého městečka Stein am Rhein.

Do Kostnice, dnešního cílové města, dojíždíme díky vedru dost schváceni po 61 km. A jako už tolikrát: jásáme u cedule Kostnice, přitom nás čeká ještě cca 7 km, které vedou skoro pořád do kopce. No s Krkonošema ani se Šumavou se zdejší kopec srovnávat nedá, ale ve vedru a v neustále unikajícím cíli to byla docela fuška. Díky milému pánovi, který nás na svém e-kole doprovodí, se orientujeme. Ovšem když nám ukáže závěrečné stoupání, jsem docela hotová. On je naopak nadšený, že se ubytujeme v mládežnické ubytovně, která se nazývá Otto Moericke Turm . Turm znamená věž. „Když budete mít štěstí, ubytují vás přímo ve věži,“ směje se na nás ta dobrá duše. Chci mít smůlu, rezonuje celým mým tělem. Pro tentokrát jsme ale měli „štěstí“. Postele ve společné ubytovně zvlášť pro ženy a zvlášť pro muže. Ve věži. Celá rozhicovaná sedím v recepci, rukou chvějící se únavou držím báječné studené pivo, potlačuji bestiální bolest hlavy a bojím se nahlas ostatním prozradit, že pánové mají postel v pátém patře a my v šestém. Bez výtahu!!! Navíc věž se mi zdá tak úzká, že příslušenství se tam nemůže vejít. Sprchy tedy budou pravděpodobně dole v hlavní budově, našeptává mi nějaký zlý skřítek. Po chvíli, když měli ostatní dopito a zákeřný alkohol se jim rozlézal po celém těle, mi zrzavý mok dodal odvahy. Po odhalení toho strašného tajemství (a to jsem zatajila skřítkovy nejčernější sprchové myšlenky) nastalo hrobové ticho. „Tak to se ani nejdu ubytovat, jedeme hned zpátky do města,“ zajíknul se kdosi. „Dáme ještě jedno pivko a uvidíme,“ rozhodl šéf. Pivo totiž bylo skutečně výborné (kluci ho vyhodnotili jako nejlepší a nejlevnější během celého našeho pobytu) a opravdu nám bodlo. Po chvíli bereme povlečení a tašky a obloženi jak děda mráz nadělující rozmazleným frackům začínáme stoupat po vražedně strmých schodech.

Vysprchovaní a zcivilizovaní (samozřejmě na sprchu a záchod se v pokoji místo našlo) se pak na kole spouštíme dolů do města. Volíme nejkratší variantu po chodníku u hlavní silnice a na nábřežní kolonádě Bodamského jezera jsme v cuku letu. Kostnice, město, jež zná díky smutnému konci našeho Mistra Jana Husa každý český čtvrťák, nás přijala velmi mile. Nádherný teplý večer, plno zevlujících turistů i místních obyvatel. Město nakloněné naší historii, kde i památky připomínající Mistra Jana jsou psány v češtině. Na kole projíždíme kolonádu podél jezera, bloumáme od velkolepé biskupské katedrály Münster, kde Husa soudili, k Husovu domu , obdivujeme skromnou radnici a pak detektivně pátráme po Husovu kameni, na který si s Pepíkem dobře pamatujeme. No, dobře… „Byl někde v zeleni,“ vzpomínám si já. „Jo, bylo to mimo centrum,“ doplní Pepík. Když se ptáme, nikdo ani netuší. A pak už jen hledáme cedule, které nás dost nesystematicky vedou asi kilometr mimo centrum. Ale našli jsme, zavzpomínali, vyfotili. Husův kámen (Hussenstein) v Kostnici stojí jako památka na upálení Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského. Tzv. bludný kámen (balvan z Bodamského jezera nalezený při stavbě železnice) byl roku 1868 opatřen dvěma pamětními tabulkami, vsazen do travnaté plochy na kostnickém předměstí Paradise, a označen za místo Husova upálení. Z jedné strany je cedulka připomínající Husa, z druhé Jeronýma, kterého postihl stejný osud o rok později než jeho učitele. Místo je pěkně upravené a osázené květinami.

Takzvaný Husův dům se nachází nedaleko Římské brány v Hussenstrasse 64. Podle místní tradice zde Jan Hus se svým doprovodem měl být ubytován od 3. do 28. listopadu 1414 u vdovy Fidy Pfisterin.

Pozdní večeře už neprobíhá pod noční oblohou, neb zvedající se vítr předznamenává brutální změnu počasí. Dobrou pizzu konzumujeme v prvním patře malé pizzerie. Nahoře ve věži jsme pak cobydup, poháněni větrem a povzbuzováni zelenou semaforovou vlnou.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016 Ravensburg
Poslal pepik v Thursday, 13. October 2016 @ 17:14:30 CEST (189 čtenářů)

Dnešní etapa měla být perlou v náhrdelníku našich jízd. Stala se však spíše noční můrou. Plán praví přejet přívozem přes Bodamské jezero a pak na druhé straně jezero až do Friedrichshafenu obkroužit. Do cíle bychom měli mít pouhých odpočinkových 47 km. Už při plánování tohoto dne se v Praze tetelím blahem.

Ale jako už tolikrát, skutečnost je zcela odlišná. Včerejší večerní vítr přivál brutální studenou frontu. Teploměr klesl až na ubohých 9°C (!). Můj včerejší bolehlav má tedy svůj pádný důvod – pokles teploty o 22°C, to (by) rozházelo i mladší ročníky. A od rána také silně prší.

Na snídani naše dívčí trio přichází rozpačitě skoro o půl hodiny později. „To jsme čekali,“ nenechají se vyvést z míry kluci. „V takovém počasí se nikomu ven nechce,“ shodneme se všichni. Snídaně byla naštěstí bohatá a dobrá, a tak nespěcháme doufajíc, že počasí se změní. Povedlo se. Změnilo se: začalo lejt daleko víc. Provazy deště byly tak silné, že byste z nich umotaly krásné námořnické lano. Hustý proud vody nepřetržitě dopadá na nádvoří ubytovny. „Co budeme dělat?“ ptá se nesměle Galina. „Do takového lijáku přece nevyjedeme,“ přesvědčuje sama sebe. „Máš pravdu, do deště se nevyjíždí,“ přitaká Pepík, „ale my musíme,“ dodává nesmlouvavě. „Když jsi na cestách a máš dopředu nasmlouvané a zaplacené ubytování, nedá se nic dělat,“ vysvětluje Jolana. „A dnešní neujeté kilometry by nás zase blokovaly další den,“ dodávám ještě pro vysvětlení.

Naše balení a chumlání se do nepropustných a vodě odolných obalů bylo krapet snesitelnější díky pohledu na ostatní cyklisty, kteří do hustého lijáku také vyráželi. A když už nabaleni a smířeni s osudem, zjistí Jolča, že má prázdné kolo. Nikdy není tak blbě, aby nemohlo být ještě hůř, že? Oběma klukům uděluji tímto velikou pochvalu . Bez mrknutí oka Jolanu dirigují do vstupní chodby ubytovny a v suchu, i když za očumování ostatních ubytovaných hbitě píchlou duši vyměnili. A ještě si libovali, že můžou pracovat v suchu.

 Tak tedy po tomto malém zdržení nám už nic nebrání vyjet vstříc mokré lázni. Jestli čekáte nějaký klimatický zvrat, musím vás zklamat, škodolibé potěším. Lilo bez slitování celý den. S úsměvem vzpomínáme na naši první etapu, jak jsme se dětinsky schovávali před něžným májovým deštíkem. Brutální liják nás bičuje fakt bez přestávky. „Ale dobře se dejchá,“ opakuju si jak mantru jediné plus dnešního dne.

Ale abych nebyla nespravedlivá: další výhodou byl pěkný moderní trajekt (skoro prázdný, kdo by se také vydával na výlet) do Meeresburgu . Opustíme naše v suchu zaparkované miláčky a rozvalujeme se v teploučku a čisťoučku poloprázdné kajuty. „Tak budeme dneska jezdit tam a zpátky, já bych to tady vydržel,“ provokoval Pepík.

Druhým bonusem byla prázdná (logicky) cyklostezka. Smutně jedeme kolem jezera a představujeme si, jak musí na sluníčku zářit krásné výstavní vily lemující jeho břeh a jak okouzlující jsou rozsáhlé vinice. A co plachetnice, výletní lodičky, koupající se děti …… Místo toho vítr, studený déšť a vlny skoro jako na moři.

První zastávka byla v cykloservisu, kde Jolča kupuje pro jistotu náhradní duši. Pod lacinou záminkou zájmu o elektrická kola prodlužuje Pepík náš pobyt v suchu. Ale donekonečna se v cyklosalonu odpařovat nemůžeme. Další azyl nacházíme u benzínové pumpy naproti. Dokonce si suším pod vysoušečem rukou i mokrý zadek. Když se nasákne ten molitan, to je pane síla, shodujeme se s Čermáčkem. Ostatní prý mají zadnice suché – jak to dělají, nevím. Další suchá zastávka je dvacet kilometrů vzdálený Friedrichshafen. A další plus dnešního počasí, tentokrát pro kluky. Už od začátku plánují návštěvu zdejšího muzea vzducholodí . „Uvidíme, uvidíme, uvidíme,“ říkám si doma v duchu a plánuji místo muzea kávičku v nějaké milé pekárničce. Ale kdež dneska! Do velké budovy muzea se hrneme všichni rádi. Výška vstupného nás krapet zaskočí – 12 euro. Zkouším svůj osvědčený novinářský průkaz a hurá, zabírá. Jen doplňuji v kolonce média nic neříkající Czech TV a otevírají se mi dveře zadarmo. Galina se těší stejně jako kluci, Jolana se nám v nastalé skrumáži snaží vysvětlit, že ji expozice až tak nezajímá. Než vše ze sebe vysouká, už ji dav natlačil dovnitř, za trhačky lístků. „No když už jsem se tady ocitla, tak se tedy taky podívám,“ zakončila svůj nezájem o Zeppeliny odevzdaně.

Muzeum bylo díky počasí úplně nabité lidmi, u každé vitríny se stojí fronta. Fotografie, grafy, výpočty. Šroubky, matičky, nákresy. S Jolanou vše bereme formou žáves a během půl hodiny jsme hotové. Zaujal nás jen vnitřek modelu vzducholodě v životní velikosti (obytné prostory hodně podobné dnešním, výletním parníkům) a pěkně zpracovaný film - ukazoval mimo jiné, že ve vzducholodích se běžně kouřilo!! Výstava moderního umění (multifunkční) nás vybídla k diskusi, co je ještě v umění přijatelné – je to krásná modelka s kopyty a kůň s dámskou protézou v lodičkách?

„Zadarmo to bylo akorát,“ shodly jsme se Jolanou. A myslím, že i kluci byli malinko zklamaní. Ale kolonku kultury máme pro dnešek odškrtnutou, jsme sušší a odpočatí, tak houby zle. Friedrichshafen bleskově prohlížíme na kole a skončíme u našeho prvního letošního řezníka. Já s Jolčou horký všeobjímající Eintopf, kluci Leberkäse a Galina? „Já nemám hlad,“ potvrzuje opět svůj hubnoucí plán.

A pak zatnout zuby a opět se poprat s deštěm. Leje, leje. Čím víc prší, tím rychleji jedeme. Galina je na své ubytování (naše premiéra v airbnb) dobře připravena a vybavena – Julinka jí posílá do mobilu popis cesty. Ovšem předpokládá se, že jedeme autem. A tak improvizujeme, chceme se ptát, ale na venkově a zvlášť v dešti není koho. Na jedné samotě se ale na nás usmálo štěstí. Stavíme domorodce, který doporučuje nejezdit až do Ravensburgu, což jsme měli tak trochu v úmyslu (tam se pak snadno zorientujeme, byla moje myšlenka), ale vydat se polní cestou k hlavní silnici a tam už ….. Drobné nestability vznikaly, ale Galina je vyřešila s přehledem. Po půl hodině se ocitáme v Edece, blízko cíle, kde nakupujeme večeři a snídani a také něco (hodně) tekutin. Stoupáme do kopce, láhve cinkají a jak stoupá nadmořská výška, tak stoupá naše nálada. Suché vysvobození je už tak blízko!

Čekal na nás malinký čistý pokojík , kam jsme se všici díky matracím v patře naskládali. První akcí bylo odšroubování uzávěru moc dobrého koňaku. Litrový obsah láhve zmizel tak rychle, jak rychle se odpařovaly naše oděvy vystavené na šňůře natažené prostředkem pokoje. Roztahujeme se v teplém (topí se) vlhkém prostředí a navzájem si gratulujeme, jak dobré vybavení všichni máme – nikdo není promočený na kost, nikomu vůbec nebyla zima. Když se člověk nezastaví, tak nevychladne, praví jedna sportovní poučka. Ovšem jak probíhal podvečer a večer, to vám objektivně popsat nemůžu. Pamatuji si jen, že jsme měli všichni velkou žízeň a že nákup v Edece nebyl podhodnocený. Koňak vystřídalo víno a na žízeň se stále samo sebou pilo pivo . Vybavuji si naši dětinskou radost, když Pepík objeví, že zelené škodovácké tužky mají promítací okénko. Na stěny a stropy si pouštíme kačenku, autíčko, sluníčko a je nám báječně.

Pouze v noci bylo děsivé horko, ale pustit větrák, to bylo nad naše síly. Abych to shrnula: milé ubytování za 630 Kč na osobu bylo nejlevnější a nejspolečenštější.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016 Ulm
Poslal pepik v Thursday, 13. October 2016 @ 16:57:32 CEST (210 čtenářů)

Také dnešní etapa nám propršela, i když nikoliv tak brutálně. Provazce deště se střídají s drobnými přeprškami , když jednu chvilku neprší, už jsme mírně znervóznělí. Teplota stoupla o tři stupně, Jolana hlásí 12°C.

Když se dostáváme do Ravensburgu , v duchu si gratuluji, že jsem neprosazovala, abychom sem dojeli už včera. Klesáme, klesáme (včera by to znamenalo stoupat stoupat) asi 6 km. Městečko Ravensburg nám v paměti zůstane jako synonymum policejní hrozby. Zrovna chvilinku neprší, sháníme náhradu za můj zapomenutý hřeben v Exklusivu a jsme takoví celí rozevlátí. Na přechodu se nezdržujeme a jedeme za nosem, i když svítí červená, konečně jako pokaždé.

Najednou se od obrubníku odlepí policejní auto , udělá ostrou zatáčku a zatarasí nám cestu. Krapet pobledneme. Vystupují dva policajti. Nikoli jak to bývalo za estébáckých dob jeden zlý a druhý hodný, ale zlí oba, pan Přísný a pan Horlivý. A Přísný spustí pěkně zhurta: „Sprechen Sie deutsch?“ Kupodivu se nikdo ke své jazykové dovednosti nehlásí. Zkusí tedy angličtinu, ale jen tak zlehka, asi ji taky příliš neovládá. První na řadě jsem já a oba Pepíkové. Jolča s Galinou vzadu se culí, údajně si počkaly na zelenou. „Also, deutsch oder englisch?“ ptá se netrpělivě Přísný. „Znáte světla? Víte, na jakou barvu se přechází?“ Mísí němčinu s angličtinou a my stojíme jak zařezaní, zvlášť když se přidá malý Horlivý a vyhrožuje padesátieurovou pokutou. „Fünfzig euro?!?!“ přiznám pod tlakem takové pokuty svoji chabou němčinu. „Jo, pro každého,“ kontruje Přísný. A to už fakt končí sranda. Stojíme jak zmoklé (to je fakt) slepice (já) a snažíme se blekokat, že už nikdy, že víme, že ……

„Tak dobrá, pro tentokrát,“ zakončí naše trápení Přísný v momentě, kdy se Horlivý už už nadechuje. Ten by nám to neodpustil, shodujeme se všichni a úlevně odjíždíme.

Asi tomu nebudete věřit, na zelenou pak pokaždé čekáme nejen v Ravensburgu, ale i v Umu, Regensburgu a dokonce i v každé díře, kterou projíždíme. Chováme se od té doby jako správní skauti. Když je nejhůř a už už jsme před červenou nedočkaví, vždy někdo připomene: „Bacha, pan Horlivý určitě v celém Německu nahlásil, že se zemí na kole pohybuje 250 eur. Stačí je jen zkasírovat…..

Cílem dnešní etapy je vyměnit stezku podél Rýna za stezku podél Dunaje. Stačilo nám na to 107 km, které jsme ujeli v pohodě , i když Jolča opět píchla – kluci už mají výměnu duší natrénovanou, žádné zle. Obědváme v krásném starém městě Biberbach – ideální místo k občerstvení naší party: řezník a pekař pohromadě. A nekonzumující Galina má hned vedle obchod, aby si mohla nakoupit ovoce a zeleninu.

Posledních 20 km už nás zastihne na klidné cestě podél rozvážného toku Dunaje. Přestalo pršet, na světě se žije velmi příjemně Těsně před Ulmem nám tuto teorii potvrdí hejno čilých seniorek provozujících nordic walking. Když je Pepík po svém osloví „děvčata,“ už se jich nemůžeme zbavit. Aspoň jsme se s nimi dost nasmáli. Ale už na nás těsně před branami Ulmu čeká krásný mladý muž – úplně jsme my holky oněměly. Náhodou se zrovna zeptal mne, zda nepotřebujeme pomoci. Bohužel jsme nepotřebovali, ale jeho ochota a charisma nás (holky) hřály ještě dlouho. Ten by určitě stál za hřích ……

Náš Hřích nám pak jen pokynul rukou, aby ukázal, kde za hradbami se nachází radnice. Vjíždíme jednou z hlavních bran a ani se nestačíme podivovat krásnému radničnímu náměstí, neboť náš hotel je hned na ráně. Přesně ve starém centru!!!!

A i když rozebírám skoro každé ubytování, Hotel am Rathaus si minimálně dva odstavečky zaslouží. Jakmile otevřeme dveře recepce, dýchne na nás starosvětská atmosféra rodinného podniku. Zrcadla, koberečky, naaranžované suché květiny, nevtíravé vůně. Paní majitelka trůní v recepci a nuceným úsměvem maskuje své znepokojení nad našimi špinavými taškami a botami, tváří v tvář propoceným tričkům zachovává „poker face“. Nenápadně, když se nikdo nedívá (já ano), smetá rukou z vycíděné podlahy utrousené blátíčko. „No, musela s tím počítat, když jsem napsala, že přijedeme na kole,“ přece jen se trochu červenám.

Ale klíč od pokoje (magnetickou kartu) nám vydá, kola do garáže uschová. Druhé patro - bez výtahu, samozřejmě. Uzounké schody, všude květiny, serepetičky, staré fotografie, keramika, přesně jak se na tento druh hotelu patří. Ale když se dostaneme do pokoje, všichni oněmíme. Krásný pohodlný dvoulůžkáč proměněný na ložnici pro pět hostů. Na první pohled veliká místnost, ve které je umístěno pět postelí. Pod naším udiveným drobnohledem se ale obrovitý prostor mění na zvláštní architektonický záměr . Do celé velké ložnice nutno totiž připočíst i koupelnu! Obrovský sprchový kout i mísu odděluje od spací sekce skleněná průhledná (!) stěna. Když se pozorně zadíváte, můžete od dveří spatřit i toaletní papír nebo štětku na záchod. „To si snad dělají srandu,“ shodneme se při vstřebání tohoto designérského zázraku. „Přece nebudeme trůnit všem na očích?“ vyjeknu. „To by bylo silné kafe i pro novomanžele,“ utrousí Jolana. „A hele naproti,“ všímá si Galina. Obrovitá prosklená stěna městské knihovny! No, snad sem nejsou zvyklí chodit voyeuři, pomyslím si sklesle.

Jedná Pepík: ve stěně najde zasouvací neprůhlednou zástěnu, Galina přes skleněné dveře přehodí svoji deku - konečně našla uplatnění  a je po vychytávce. Jakmile se však ocitnete uvnitř námi zprzněného designatérského zázraku, přece jen se musíte podivit, kam až ti bytoví architekti jsou ochotni dojít.

Převléknout, omýt a hurá do města! Kdypak se nám naskytne možnost si pěšky a bez námahy projít staré centrum velkého města. A že prohlídka 120 tisícového města za to stojí. Zdejší chloubou je Ulm Münster, dóm s nejvyšší kostelní věží na světě – 161, 5 metru. S těmi historickými památkami to však zase nebude tak horké, v roce 1944 byl totiž Ulm vybombardován letouny Royal Air Force a bylo zničeno 80% starého města. Města, jež pochází z mladší doby kamenné - první osídlení bylo identifikováno již 500 let př. n. letopočtem. A tak couráme po pěší zóně a s údivem zjišťujeme (my holky), že nás po týdnu putování vůbec nelákají obchody ani žádné nakupování.

A tak vybíráme restauraci, kde bychom si mohli dát pivínko a dobře se najíst. Projdeme skoro celé staré město a skončíme kousínek od našeho hotelu v radniční pravé německé hospodě. Pivo jako křen, naše trio (Galina konečně začala řádně konzumovat!) si pochutnává na pečené bramboře s výborným zeleninovým salátem a skvělým dipem, Pepíci mají Spätzle a všem je nám mooooc dobře.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016 Donauworth
Poslal pepik v Thursday, 13. October 2016 @ 16:48:40 CEST (178 čtenářů)

Čím dneska začít? To je jednoduché: boží snídaní. Paní majitelka sama dohlíží, aby byli hosté spokojení. O nás nemusí mít obavy. Jakmile vstoupíme do jídelny, tají se nám dech. Už jsme zažili leccos, ale takhle vyparáděné raňajky ještě ne. U každého talíře heslo typu: Den bez úsměvu je ztracený nebo Naděje se najde vždycky nebo Přičinlivému štěstí přeje. Usměvavá (namalovaná) vajíčka naměkko mají každé svého chlupatého zajíčka, ve kterém jsou schovaná, aby nevychladla. Spousta talířků, džbánečků, lžiček a konviček. Nemyslete si ale, že prostírání zastírá chudý stůl. Kdepak! Několik druhů čaje, několik druhů housek, chleba, džusíků, mnoho druhů paštiček, salámků a sýrů. Ovoce, jogurty, sypání, losos, zelenina, sladkosti. Vše hodně a dobré. Tak to je bomba. Galča si sice krapet nerozumí s majitelčinou dcerou, zatrpklou, starou, neprovdanou. „Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí,“ vytasila se na Galinu a „Ha ha,“ smála se jen ona sama. Ale suma sumárum – jedno z nejlepších ubytování, ne-li vůbec nejlepší. I se snídaní za 35 euro.

Dnešních plánovaných 76km se nám protáhlo na 95km , ale v pohodě. Jedeme po rovině, počasí nám přeje. Je sice pod mrakem, ale už neprší – výhra!! Hned ráno na krásné cyklo podél Dunaje dost bloudíme, cca 10 km. Kolem poledního Jolča do třetice píchla, a tak jsme opravu spojili s obědem. Kluci chtějí pracovat u jednoho bistra, když tu najednou se ze dveří vyřítí majitel. Bleskově dávám dohromady německá omluvná slovíčka, ovšem zbytečně. Pán je ochota sama. Ptá se, zda máme vše potřebné, po přitakání stejně přinese nějakou duši. Také kyblík s vodou, abychom našli díru (ani nebylo třeba, ta dnešní byla jak kolo od vozu). Nakonec nás vede ke grilu, kde čmudí nějaká masa a zeleninu, k tomu podává dva druhy salátů. Vše je pojato jako bufet, ber si, kolik chceš. Bereme, bereme, až je pak z toho těžko u žaludku.

Chytrá Galina se jídla zdrží, zato naváže kontakt se servírkou. Ukáže se, že je to děvčica od Českého Krumlova. V Německu se jí až tak moc nelíbí, a tak je nadšená možností si pokecat česky. Díky ní hodinku u kafíčka nasáváme česky současné německé reálie.

Předesílám, že majitele bistra jsem bleskově vyhodnotila jako extrémního pravičáka : „Nechceme tu žádné utečence, ať táhnou, odkud přišli. My Bavoráci se dokážeme o sebe postarat sami, nepotřebujeme doplácet na ostatní spolkové země. Osamostatníme se, máme dost zbraní, abychom se ubránili. A klidně se spojíme opět s Rakušany a Maďary a ano, i vás Čechy vezmeme k sobě do party.“ Skoro hodinový monolog pak zakončí zvoláním: „Už nikdy Adolf Hitler, už nikdy Angela Merkel!“

Jeho partnerka z Českého Krumlova je sice umírněnější, přesto ale čile migranty pomlouvá: Chodí do Lidlu, okukují zboží, které neznají, otevřou - např. marmeládu, líznou si, a když jim nechutná, vrátí ji zase zpátky. Stát bere Němcům byty a domy (je-li tam nějaký problém, např. chybí-li kolaudace nebo není splacená hypotéka) a dává je utečencům. Takových případů je prý v okolí mnoho. Korunu všemu nasadí její počty: nezaměstnaný má v Německu sociální podporu 320 euro, migranti zadarmo bydlení, poukázky na jídlo a k tomu 680 euro. Takže i kdyby polovina byla pravda (dávám, jak jsem koupila), není divu, že mají migrantů plné zuby. Jsou totiž všude, ve velkých městech, stejně jako na malých vesničkách. V dnešním Německu jim neuniknete, v místních novinách se ale nic z toho nedočtete.

V pět hodin odpoledne už jen vzdycháme při pomyšlení na zimu a déšť. Slunce pálí, je teplo, hodně pijeme. Čermáček s Galinou u Lidlu doplňují tekutiny, kopaninsko-nebušický triumvirát se choulí ve stínu kamenné stěny, jež chrání malý zámeček. V tom přijíždí velký bourák a z něj vystupuje starší udržovaný muž, na první pohled zámecký pán . Charisma jako hrom, sebevědomí dosahuje nebeských výšin, vše ale zjemňuje mírný srdečný úsměv. Navzdory mírnému srdečnému se leknu: hamtáme mu po soukromém pozemku, dupáme po trávě!! A už beru kolo a chystám se ztratit. Chyba lávky! Zámecký je nad věcí, zajímá se odkud a kam jedeme, odkud jsme, prostě miláček. V bílém obleku celý svítí. Nabídne nám vodu, zve nás do zámku. Ale my spěcháme, máme před sebou ještě asi 30 km. A u Dunaje, tam ty kilometry utíkají hodně pomalu. Stezka se hodně klikatí, často odbočuje, navíc je hrbolatá, kamínkovatá.

„Nejezděte k Dunaji, jeďte podél silnice, stezka pro kola vede rovně až do Donauworthu,“ jako by mi zámecký pán četl myšlenky. Tak to byla rada nad zlato! Zaklekneme do strojů a makáme, makáme. Ani byste netušili, jak rychle se dá 30 km ujet, i když je člověk unavený a kolo naložené.

V cíli nejprve nakupujeme v Lidlu (naštěstí! Pepíku ještě jednou velká pochvala) a poté se teprve noříme do města. Do města, které známe i neznáme. Jako chytré horákyně si ho prohlížíme i neprohlížíme. Jsme znavení, nohy těžké, trika zpocená. Staré město je celé do kopce. „Prohlídku necháme na zítra, navrhuji nesměle.“ „No když už jsme tady, prohlédneme si to tu,“ s protinávrhem vystoupí Galina. „No tak snad jen ke kostelu,“ smlouvá Jolana. A v tomto duchu vystoupáme asi do půlky náměstí, abychom to posléze vzdali.

A udělali jsme dobře. Parkstrasse , kde jsme bydleli, nebylo tak jednoduché najít. Všichni dotázaní se shodovali, že ulice je součástí Parkstadtu a ten je tááámhle, což znamená nahoře. Stoupáme strmě jak na Petřín, dojde i na schody a následný přechod přes dálnici. Unavení, zničení a zdeptaní vedrem, ujetými kilometry i blouděním se ocitáme u krásného bytového domu. Apartmány s balkonky, květiny, čisto. Jůůůůůůůůůůůůůů!

Jů nám ovšem dlouho nevydrželo. Dům zamčený, recepce prázdná , u vchodu nás vítá jen automat. Abych teď popisovala, jak jsme se s automatem prali, to bych vás, neznalé situace, sice dost pobavila, ale také nudila. Každopádně to byla zcela nová zkušenost: na displeji vyťukáte jméno, doplníte požadované údaje (asi na čtyři stránky) a vsunete kreditku (to byl ten kámen úrazu: Pepíkova kreditka nebyla kompatibilní, Jolča napoprvé spletla PIN) a učiníte elektronický podpis. Pak vám automat vyplivne potvrzení a klíče (kartičky) od vchodu a apartmánu. A to vše třikrát, máme tři pokoje.

Po této složité proceduře nás dům k sobě konečně pouští, čekají nás prostorné moderně zařízené pokoje s kuchyňkou. Pepík vaří těstoviny, přidá se k nám Čermáček. S holkama plníme pračku a za hodinu máme vše zase čisté a voňavé. Jestli čekáte na mejdan, tak vás zklamu. Vínem a pivem splachujeme únavu a už se nám všem klíží oči.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016 Münchmunster
Poslal pepik v Thursday, 13. October 2016 @ 16:42:39 CEST (161 čtenářů)

Z pohledu letošního zájezdu byla tato etapa klidňoučká, odpočinková. No co říkáte – 88 km, to je po rovině opravdu brnkačka. Začínáme krásně podle Dunaje , z města vyjíždíme směrem, kde jsme nocovali, takže do centra už se nevracíme. Donauworthe, tak tedy někdy příště ……

Dnes se v Bavorsku nepracuje, drží jeden z mnoha křesťanských svátků. Jedeme ranní tichou krásnou přírodou, nikde nikdo, jen sluníčko, klídek a pohoda. V jedné vesnici se na chvíli zastavíme, abychom pozorovali procesí formující se u kostela. Muzikanti, fangle, babky v krojích, všechno hodně dlouho trvá. Už už chceme odjet, když se z kostelní brány vyhrnou děvčátka v bílých šatech. Až se dech zatajil, jak se sluníčko roztancovalo na jejich bělostných sukýnkách. Někomu se tajil dech, Čermáčkovi vyhrkly slzy do očí, jak se později přiznal. Nutno říct, že na těch venkovských slavnostech a zvyklostech něco je. Aspoň se jednou za čas sejde celá vesnice i s drobotinou.

Po tomto milém zážitku pokračujeme nevzrušeně dál a abychom se nenudili, přičarovali jsme si pár vrcholových prémií (samozřejmě po zpevněné cestě bez asfaltu), když jsme vybočili ze silnice.

Oběd nás zastihne na hrázi Dunaje, většinou čerpáme ještě z ulmských zásob. Další destinace Ingolstadt je pak pro nás hračkou. Podél silnice vede cyklo, a tak pro změnu šlápneme do pedálů a 20 km je pryč jako nic. Za odměnu dáváme na prosluněném náměstí pivo, Pepík kupuje preclíky, medíme si a těšíme se na dnešní ubytko – v Münchmunsteru máme objednaný celý dům s pěti (!) ložnicemi. Považte, každý budeme mít své separé, k tomu posezení venku, zahrada a garáž pro kola. Kdo by se netěšil? Po pivínku v pohodě bereme opět Dunajskou stezku, cíl už je tak blizoučko ….. Jo, blizoučko, kdybychom věděli, co nás čeká,

 Münchmunster je pod správou města Vohburg. Odpolední historický a prosluněný Vohburg bobtnající sváteční atmosférou volného dne nás úplně nadchl. Projíždíme rozpáleným městem, uvažujeme nad zmrzlinou, nad vínečkem a očima vybíráme hospodu, kam se večer uchýlíme. Bohužel, po několikerém přeptání zjišťujeme, že náš domeček je ještě asi 5 km vzdálený. Zůstává tedy varianta odpočinku v zahradním sezení.

Dirnbergermühle , kde leží náš vysněný pětiložnicový palác, se nachází hned na kraji Münchmunsteru. Jedná se o komplex několika malých baráčků protkaných jak nitkou malým potůčkem. Tady se nám bude líbit, notujeme si. Ale máme nějakou špatnou notovou partituru, což se ukáže velmi záhy. Celý komplex je zavřený, nedobytný. Nikde nikdo, jen pes poštěkává. Křižujeme mezi těmi šesti domky až narazíme na stáj, kde nějaký starý pán obhospodařuje koně. Jeho němčina byla pro nás absolutní černá díra. Veškeré naše otázky vedené v hoch deutsch se v ní ztrácely jako hvězdy padající do neznáma. Po několika jeho neúspěšných pokusech nám cosi vysvětlit, vzal kolo a vede nás na silnici k jakémusi domku. Jeho gesto rukou se dalo vyložit několika způsoby: a) tady to je b) už mě neotravujte c) jeďte pryč a už se nevracejte.

My tvrdošíjně trváme na variantě a), ovšem pravda je spíše b) a c). Dům je prázdný, nikde nikdo. Pouze v otevřené dílně Pepík zpozoroval několik beden chladného piva. Přestože čas plyne (už se tam motáme minimálně půl hodiny) a vedro stoupá stejně jako naše nervozita, dobré vychování nám brání se zrzavým mokem uklidnit. Ještě zkoušíme další domeček na silnici, kde si staré kosti na sluníčku vyhřívají dvě babky, ale opět trefa mimo cíl.

A když už je mé sebevědomí (já tentokrát objednávala) na bodu mrazu a touha po posteli nesnesitelná, zaslechnu nadějeplný hlas: „Bacha, někdo tam je!“ A najednou věci nabraly nečekaný spád. Dva starší manželé, právě dorazivší z pizzerie: pan Max a jeho paní. Ovšem zcela pomýlení. „Ano, Dirdengemühle je tady u nás,“ konečně začínáme nějaké němčině rozumět. „Ale tady se nic nepronajímá,“ rezolutně prohlásí paní. Paní je vůbec celá taková rezolutní. Osm (přiznaných) křížků na krku umně skrývaný zkrášlovací chirurgický zásah, na bělostné (přepudrované) pleti se klene směle tužkou vymodelovaný oblouk obočí, vrásčitý krk zatěžuje těžký zlatý řetěz a ušní lalůčky skomírají pod tíhou obrovských kruhů. Živá a neřízená gestikulace, pro manžela odměřený a panovačný tón. Můžeme na ní oči nechat a zvlášť my holky se ještě dlouho po seznámení s tímto zjevením bavíme sázkami na počet absolvovaných plastik. Moc mě mrzí, že nikdo z nás nenašel odvahu si tuto osobnost vyfotografovat.

Přesto že je rezolutní, Max ji bere stranou a šeptá: „To asi bude ten dům našeho syna.“ A už jsou plastiky na koni: Jasně, to je syna, on je v Monaku, on ten dům pronajímá. „A kde se tedy můžeme ubytovat?“ „No on je v Monaku,“ tvrdí rezolutně paní a dodává, že je tam s rodinou. „No nevadí, dáme vám napít a zatelefonuje se,“ rozhodne posléze. Ale k telefonování se nikdo nemá, my samozřejmě už vůbec ne.

„Dáte si pivo, nebo vodu?“ zkouší opakovaně. Jsme zaražení jak hřebíky ve stoletém trámu. Jak pivo? Jak vodu? My chceme bydlet!! Až nakonec to bohudíky zapálí Pepíkovi – rozvzpomene se na dílnu a v ní seřazené basičky. „Tak jo, sedneme si,“ domluvíme se. A zlatý řetěz radostí chrastí, kruhy se houpají, jak jejich majitelka velí Maxovi, aby nosil na stůl. Krásný veliký rozložitý stůl ve stínu. Tam se těch piv vešlo!!! Opilí jsme v cuku letu - napětí z nás spadlo, až když Max konečně telefonuje. Mezitím musíme obdivovat rodinku na velké kolorované fotografii a odpovídat na mnoho všetečných otázek. Po několika pivech se klukům zatajil dech: na terasu nakráčelo obrovité poprsí (odhaduju na devítky), za ním překypující tělo narvané ve žlutém tričku a usměvavá tvář jedním dechem oznamující, že pospíchá, že griluje na zahradě, že to máme tady podepsat, že máme vysolit každý 31 eur a než se nadějeme, strčí babě klíč do ruky a je v čudu.

V údivu dopíjíme, šéfka nakáže Maxovi, aby nám ukázal cestu, s potěšením kvitujeme, že si od nás nevezmou nabízené peníze za pitivo, a vyrážíme jako Závod míru za vodícím autem.

Domeček malý, ale útulný, několik koupelen, opravdu pět ložnic. Každý se s rozkoší ubytuje v jednom pokojíčku (mně přidělili ten nejkrásnější, princezničkovský) a každý si užívá skoro zapomenutý pocit soukromí. Večer se ani nekoná žádný mejdan, spořádaně sedíme na dvoře a v krásném letním večeru se tak nějak všichni usebíráme. Celý vyklidněný je i Pepa Čermák, jako by tušil, co ho nazítří čeká a nabíral sílu na nevšední a jistě neočekávaný zážitek. Spát jdeme brzy.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016 Regensburg
Poslal pepik v Wednesday, 12. October 2016 @ 13:31:34 CEST (140 čtenářů)

Dnešní probuzení bylo z nejsladších. Oba Pepíkové nakoupili snídani dle našich přání, máme čerstvé pečivo, párečky, jogurtíček, kávičku i čaj. Jen ten Čermák je nějaký zaražený. „Tak jim to řekni,“ popichuje ho Pepík. Pepa se ale nechlubí, což je dost divné. „Potkal životní lásku,“ směje se Pepík. Ale Čermáček opět v klidu, nesměje se, nechlubí se. Co se to děje, napadne nás hned. „No šli jsme do pekárny a pekařka po něm vyjela,“ po svém ranní příhodu komentuje můj muž. „Jo, to bylo takový splynutí duší,“ zasní se Čermáček, „v půl šestý ráno jsem mluvil perfektně plynně německy,“ podotkne mimochodem a dál už se pak nevyjadřuje. Přiznám, že jsem se více věnovala kávičce, čerstvé houstičce a voňavým párečkům, než abych po ránu rozebírala nějakou pekařku a Pepovu plynnou němčinu.

Vzorný Pepík ještě provede údržbu kol (děkuji) a každému nastříká řetěz. Balíme se už rutinně, na nikoho se nečeká, jsme vážně sehraná a dobrá parta. „Jedeme se ještě rozloučit do pekárny,“ velí naše velítko. A teď jsem tedy čuměla: jakmile pekařka spatří náš konvoj, mrskne chlebem o pult, vyběhne ven, ruce utírá do zástěry a brebentí, brebentí. Oči zavěšené na Čermáčkovi, ten jen němě přijímá tu záplavu citů, která se na něj hrne. Fakt, to jste neviděli! Všichni chvílí zíráme a ticho narušuje jen proud pekařčiných slov. Čermáček se ale k ničemu nemá – jen tak blaženě koulí očima a nechá se tím slovním vodopádem omývat. Co teď? Napadne mě rozjet konvoj a nechat našeho Casanovu, aby city přetavil ve skutky.

Vyjedu tedy jako první, kvituji, že se všichni přidávají a Pepovi přeju v duchu hodně štěstí. Po chvíli stavíme, abychom na něj počkali, ale jaký byl náš údiv, když na konci našeho hada je právě Pepík. „Cože? Tys jí na sebe nedal kontakt?!?!“ zařveme jednohlasně. „Na co?“ nevšímavě pronese Pepa. Ale myslím, že až do dneška toho svého nevšímavého postoje lituje. Řekněte před ním „splynutí duší“ a hned mu jihne zrak a hned naskočí myšlenka, že by se ta pekařka v Münchmunsteru dala určitě nějak dohledat: „No tak si na internetu nacvakám „suche“ a ona mi vyjede,“ představuje si. „Hlavně mi napiš to město, kde jsme spali,“ poroučí si. Tak tedy Münchmunster, Pepíku, Münchmunster a hodně štěstí!

Z městečka vyjíždíme chvilku podél silnice, dále pokračujeme podél Dunaje. Čistotu dunajských vod dokumentuje i vydra, kterou jsme pozorovali. Krásná, čistá příroda je vystřídána ober horskou prémií, po obědě se opět vracíme k Dunaji a užíváme si přírodu.

Regensburg projíždíme formou „japonská návštěva města“ – tedy projet, vyfotit a hned zas k další památce. Zakotvíme na teplém večerním historickém náměstí, kde se všichni nacpeme pizzou. Galina už dávno pochopila, že na dálkové cyklotrase se opravdu musí jíst, a tak z ní máme radost, stejně jako maminka, pokud toto bude číst.

 Přenocování se nese v našem letošním duchu: nový hostel, kde nás čekají v osmilůžkovém smíšeném pokoji nové voňavé postýlky a příjemné příslušenství na chodbě a to vše za 22 euro. Moc ráda bych napsala, že cena byla včetně dvou mladých krásných Italů. Je to sice pravda, ale z Italů jsem viděla pouze dvě čupřiny zamotané v přikrývkách – přišli po nás a vstávali, jak jinak, také po nás. Takže jsme si jako holky vůbec nic neužily…

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016 Bischofmais
Poslal pepik v Wednesday, 12. October 2016 @ 13:26:59 CEST (151 čtenářů)

Pozvánku na dnešní etapu jsme obraceli v rukou jako horkou bramboru již v Praze. Skvělo se na ní: 95 km. Do Deggendorfu po rovině 77 km, dále do našeho cíle 18 km, z toho 9 do prudkého kopce. Pravda, jako útěcha nás mělo čekat ubytování v apartmánu se třemi ložnicemi a velkou kuchyní, to vše za 15 euro za osobu, ale po jedenácti etapách už víme, že plánovaných 95 km se může a zcela jistě zvrtne na nějaké trojmístné číslo. A k tomu to převýšení …..

V Regensburgu tedy řídíme všechny mobily na šestou hodinu - chudáci italští kluci. Lituji je ovšem zbytečně: před šestou nás všechny budí neodbytné a vtíravé houkání několika hasičských aut – žádné ohledy na naše spolunocležníky tedy brát nemusíme, houkání by probudilo i mrtvého….. naproti v domě hořelo a sjeli se hasiči i záchranná služba snad z celého města. Před vyčištěním zubů ještě pozorujeme, jak vytahují z druhého patra nějakou osobu a už jsme venku z hostelu.

Snídaně v pekárně přímo naproti požáru byla báječná, záchranná slečna nám poradila cestu a už metelíme. Ve městě se ještě chvilku dohadujeme, zda pojedeme po silnici nebo podél Dunaje. „Silnice,“ velí Jolana a já němě přitakávám. „Po silnici?“ nechce věřit náš velitel. „Jasně, jedeme silnici,“ dotvrzuje Galina a Pepíkovi definitivně spadla čelist. Naše dámské trio, které ječí jen při zmínce silničního provozu, dobrovolně vyráží na silnici... Dodnes nevím, jestli jsme neudělali chybu, když jsme se odklonili od Dunaje a pelášili podél vozovky a posléze i po silnici. Naší vizí bylo spolykat co nejvíce kilometrů dopoledne, abychom na ten závěrečný kopec měli časovou rezervu. A u Dunaje se těch kilometrů za hodinu moc polykat nedá: cesta je sice velmi příjemná, ale většinou kamínkovatá, dost frekventovaná a hlavně klikatá. Aby cyklista nevjel ani kouskem pneumatiky na silnici, posílají vás značky od čerta k ďáblu – tady fakt žádný časový rekord nevytvoříte. Proto dnešní silnice.

Měli jsme vymyšlenou spojnici na druhou stranu k Dunaji, ale most se bohužel opravoval, a tak jsme do Deggendorfu jeli opravdu celou dobu po silnici nebo vedle ní. Ale byl to dost horror: cyklo podél silnice se nám ztrácela, občas musíme pár kilometrů ve velmi hustém provozu, v jednu chvíli jsme se ocitli i na dálničním přivaděči. „Dopředu, dopředu,“ ječely tři jezinky a kluci nechtěli věřit svým uším. Neohroženě jsme se všechny tři vrhaly do bojů s auty, na mysli jedinou vizi: co nejdříve být v Deggendorfu, odkud má začít naše stoupání. Prvních 40 km jsme zvládli do 10 hodin, neuvěřitelná bilance. Po cestě rozmazaně zahlédneme Edeku, Čermáček cosi nesměle špitne o pivu. „Jedeme dál,“ přísně zavelela Galina a kluci se vůbec nezmohli na odpor. „Žádné vobsírání,“ to bylo heslo dnešního dne, které jsme mleli jako svoji mantru. V poledne ve Straubingu vjedeme na kole do obchodního centra REWE – pospícháme , uspokojíme žaludky a hned zase do rachoty. Silnice už je náš kamarád, sice dost falešný kamarád, ale pro tentokrát nás kámoš nepodrazil.

V Deggendorfu se cítíme jak polobozi: sedíme v cukrárně, je půl druhé, před sebou posledních 18 km. Kávičky, dortíčky, zmrzlinky, pivíčko. Jsme mistři světa! Ovšem jen do té doby, než nás česká číšnice zpraží: „Bischofmais? Vy jste se snad zbláznili! Nejvyšší a nejhnusnější kopec široko daleko.“ Jo, to my tušíme, ale když dodala: „Je to strašná díra, tam žádné ubytování nehledejte,“ tak to jsme trochu znejistěli. Vytahuji papír s adresou a dáma přitvrdí: „Ferienpark? Tak ten snad ani nefunguje, tam je to zavřený. Věřte mi, já tam bydlím,“ dodá přesvědčivě.

Tak to nám opravdu vlilo krev do žil Z mistrů světa se staly schlíplé trosky. Ale co už. Dali jsme se na vojnu, jdeme do bitvy. Baba nám ještě radí, že v té šílené díře zvané Bischofmais určitě v sobotu nic nekoupíme, tak tedy nabereme zásoby a hlavně pití v místní Normě a hurá vzhůru.

A to, co nás čeká, to byl doslova cyklistický očistec. Hned za Deggendorfem se silnice začala zvedat a zvedat a zvedat. Náklon byl tak prudký, že byl zcela nejetelný a občas i netlačitelný. Funím do kopce a chvílema mám pocit, že se i s naloženým kolem převrátím. K tomu si připočtěte úděsné odpolední vedro, úzkou klikatou silnici a jedno auto za druhým, tedy smrad a rachot. Jedinou útěchou bylo, že němečtí řidiči jsou velmi ohleduplní, dokonce jsem nezaznamenala, že by si někdo klepal na čelo, kam že to ti pitomci cyklističtí zabloudili. Leje ze mne jak z dětské konývky, tlačím bez myšlenek, hard disk zcela dylítovaný. Nic než jen námaha, vedro, randál, smrad a pot. Každý táhne sám na sebe, jeden na druhého se ani neotáčíme. Jen občas mi probleskne myšlenka na nákup pod kopcem - kluci mají v taškách víno i koňak ve skle, chudáci. Jednu chvíli se za Jolanou zařadil autobus, aby ji na úzké frekventované silnici neohrozil, ovšem stoupání bylo tak prudké, že musel zařadit jedničku a pak se vůbec nemohl rozjet. Zezadu sleduji ten nerovnoměrný boj malinké cyklistky s obřím busem a je mi opravdu úzko. Jolču ovšem tahle příhoda tak nakopla, že se od naší uřícené skupiny odcukne a nenápadně nám v zatáčkách mizí.

Nás čtyři ztroskotance lapí do svých chapadel studánka u silnice s ledovou vodou, která nám pravděpodobně zachránila život. Svalíme se ve stínu stromů, omýváme se a relaxujeme, čímž Jolanu definitivně ztrácíme z dohledu. Pepíci ovšem vodu nepijí, otvírají plechovky s pivem. „Co se divíš? I balony odhazují zátěž, když potřebují stoupat,“ s poťouchlým úsměvem (kde na něj vzal energii?) vysvětluje Pepa.

Po malém osvěžení postupujeme šnečí rychlostí 3 km za hodinu a já si škodolibě představuji, jak by tady asi spurtoval Milda, který koketoval s myšlenkou, že s námi pojede, a jak by ho to stoupání tutově zabilo. On by přece netlačil!! Ovšem ani on by tady jet opravdu nemohl. Tak to by asi zhynul. A už si představuji jeho cyklistický pohřeb – no normální fata morgána z toho horka a námahy. Ale mávající Jolča, to už fata morgána nebyla. „Dala jsem si tady v hospodě radlera, než jste přijeli,“ s úsměvem oznamuje. „V hospodě? Vždyť já žádnou svým krhavým unaveným zrakem ani nevnímala, myslím si.

Ale byla tam. A byla tam docela i cedule 680 m nad mořem. A byl to pass. Ano, byl to pass. Jestli se teď ironicky usmíváte, že tolik nadělám s 680 metry převýšení, uvědomte si, že máme za sebou cca 90 km s naloženými koly. Od chvíle radlera jedeme do mírňoučkého kopečka a pak začínáme i nesměle klesat. Neeeeeee, kňučím, já nechci klesat!! Ještě nemáme ujeto z Deggendorfu avizovaných 18 km! To bude ještě další a další stoupání. Neee, já nechci, všechno ve mně řve. Ale zbytečně. Klesáme, klesáme, klesáme, až se doklesáme k ceduli: Bischofmais 4 km. No tak těch necelých 5 km snad vytlačíme i pozadu, bláznivě jásám. Nebylo třeba tlačit pozadu, poslední 4 km se jednalo jen o mírňounké stoupání, taková malá srandička.

„Ufff a máme to za sebou,“ zařveme všichni na začátku vesnice a spokojenější cyklisty abyste na celém světě pohledali. Vítězem této etapy jednoznačně byla Jolča, ovšem já zdolala svůj cyklistický Mont Everest. Myslím, že ani výjezd na Mont Ventoux pro mne nebyl tak náročný. Navzdory předpovědím kamarádské (vzhledem k našim pánům) číšnice Ferienpark fungoval a nás v půl sedmé večer čekal prostorný čistý apartmán s velkou terasou. Unaveni, ale šťastni. Závěrečný mejdan byl sice jen pouhým odstínem minulých bohatýrských pitek, ale co byste také čekali po takové fušce, když se na tachometru skvělo konečných 107 km. Snad jen Čermáček měl ještě sílu flirtovat: „Jolana je tedy pěkné čuně: pojede domu se špinavýma zádama. Chtěl jsem jí je umýt, ale když si neřekla ….“ postěžoval si ten náš fanfarón.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016 Železná Ruda
Poslal pepik v Wednesday, 12. October 2016 @ 13:20:04 CEST (206 čtenářů)

Teprve ráno, odpočatí, vyspinkaní (tentokrát žádný mobil, budí příroda) a dobře napapaní jsme mohli ocenit a zhodnotit naše ubytování.

Ferienpark byla taková zašlá sláva Indiánů. Zelená velikánská stráň protkaná betonovými silničkami, podél kterých byly rozesety čtyřpatrové paneláčky s apartmány. Projekt velkorysý, ovšem poněkud prázdný. Přestože apartmány byly původně určené pro zimní lyžování (jsme na druhé straně Šumavy), opuštěnost a jakási odtažitost, prázdnota a cizota nebyly určitě způsobeny pouze tím, že je léto. Odvodili jsme si, že poslední teplé zimy nenapadl pořádně sníh ani tady a že celý lyžařský projekt spěje k zániku. I když pořád se u recepce skvěla veliká cedule SKI SCHULE a Rent SKI. Ale tato návěstí vysílala k nám prosbu, abychom je sundali, cedule se zde cítily nepochybně nepatřičně.

Některé apartmány byly nastálo obydlené, podle značek aut usuzujeme, že zahraničními dělníky. Celý areál, i když nám báječně posloužil, působil velmi smutně, odevzdaně a unaveně, jako týden zapomenutá svačina v tašce nepořádného školáka. V recepci chceme ráno vrátit klíč, ale nikde nikdo. Přivazujeme jej tedy na kliku od dveří, když tu se zjeví špatně anglicky i německy se silným přízvukem mluvící mladíci. Rusové. Koupili několik apartmánů (prý celý areál, ale tomu se nám nechce věřit) a hodlají ho znovu zprovoznit. Hned nám nabízejí, abychom příště neobjednávali přes booking, ale rovnou u nich. No, kdyby byl sníh, určitě by nebylo do věci sem (vzhledem k poměru ceny a ubytovacího prostoru) zajet.

Ale do zimy daleko, nás čeká poslední etapa. Do dvou musíme dojet na nádraží Alžbětín – Železná Ruda. Abych řekla pravdu, byla to pro nás úplná brnkačka. Jednak očekávaný a bezpochyby zasloužený desetikilometrový sjezd do Regen. To byla paráda! Frčeli jsme si bezstarostně s kopce jak čerstvá osmnáctka po úspěšném maturitním večírku. Z Regen k českým hranicím jela naše nebušicko-kopaninská trojka už potřetí, nic nás nemůže překvapit, vše je tak, jak má být. Cyklostezka, krásná čerstvá voňavá příroda, pěkné počasí, pohoda. Plánujeme ještě posledního německého vajcáka, ale nakonec se shodujeme, že se už všichni vlastně těšíme na naši plzénku. V Alžbětíně kotvíme deset minut poté, co odjel polední vlak. 45 dnešních kilometrů bylo jako procházka mateřské školky před obědem, jen aby nám vyhládlo a vyschlo v krku. Oběd a řízná piva v nádražní hospodě.

Trošinku problém je na přestupu v Plzni. Náš vlak má zpoždění, máme na změnu spoje asi 5 minut, přitom nádraží se přestavuje, musíme vyndat kola, popojet, opět naložit, ale „já bych se toho nebál,“ věští zřízenec cestující s námi na odpolední směnu. Báli jsme se, samozřejmě, ale opravdu zbytečně. Vše se zvládlo a večer již na nás kamarádsky dýchl teplý pražský smog.

(komentáře? | Skóre: 0)


Z Offenburgu do Železné Rudy - jaro 2016 Závěr
Poslal pepik v Wednesday, 12. October 2016 @ 13:15:38 CEST (171 čtenářů)

A co na závěr? Snad jen tolik, že se mi letošní dálka moc líbila. „Jedna z nejlepších,“ hodnotí ji můj Pepík. Jolany se nemá cenu ptát na názor, té se líbí každá sportovní aktivita, cykloputování zvlášť.

A naši nováčci? Pepovi Čermáčkovi v Německu určitě stouplo sebevědomí až k výšinám, vždyť si spočítejte, kolikrát byl za těch deset dní v hledáčku krásných (zřídka) lepých (pekařka) a zajímavých (Tunisanka) bab. Souznění duší mu musí ještě teď znít v srdci a já věřím, že si už šetří na počítač a začíná chodit na kurzy, aby mohl do googlu zadat to své „suche“.

Galinka, Galinka. Ta si myslím svou životní premiéru užila z nás všech nejvíce a svými pocity a zážitky udělala nevídaný názorový veletoč. Od prvotního nadšení (leden, únor), po obavy (březen), přes zoufalství (duben) a svazující strach (začátek května) k radosti z pohybu a čerstvého vzduchu (první dny) k únavě a vyčerpání (občas), volnosti a radosti (doufám často), vzteku (nevyhovující ubytko), odhodlání a výdrž (deštivé a studené dny) až závěrečné euforii (Železná Ruda).

Dobře, že jsme se jí neptali hned první dny po zájezdu, jak se jí s námi líbilo. Asi bychom uslyšeli nepravdivé tvrzení, jež avizovala už po cestě několikrát: „Už chápu, proč s Kozákama jede každý jen jednou….“ Dobře, že jsme se neptali vůbec. Začala totiž sama: po týdnu, po čtrnácti dnech. „Bylo to úžasné, krásné, super.“ Jak se Železná Ruda časově vzdalovala, tak se ve vzpomínkách cesta narovnávala, sluníčko svítilo víc a víc, vajcáky byly lahodnější a ujeté kilometry pohodovější. Jen ten déšť a zima přitvrdily, zároveň s tím ale stoupala naše odvaha, otužilost a celkový morál.

A dneska? Galina je první v řadě, kdo s námi chce vyrazit na další cyklodálku. I já si uvědomuji, že přidanou hodnotou celého dobrodružství je zpevněná postava, vytrénované svaly, super kondice a v neposlední řadě tachometr s krásným počtem ujetých kilometrů. A hlavně: kdykoli nás letos potká nějaký problém, stačí si říct: když jsem tenkrát dokázala jet ty dva dny v urputném lijáku, když jsem tehdy vyjela na Bischofmais, když …… a hned je svět jednodušší.

Prostě, byli jsme báječná parta, i přes občasné nestability jsme se vždy všichni přenesli s noblesou, a celý zájezd se nám opravdu povedl.

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Z Anchorage do Skagway
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 10:32:06 CET (325 čtenářů)

Přistáváme v Anchorage, klukovský sen se stává skutečností…. Jsme na Aljašce. První hodiny však o něčem tak neskutečném opravdu nesvědčí. Hotel objednaný z Prahy je zcela dle evropských standardů – proč taky ne, že? Jen jako americkou připomínku má kávovar, mikrovlnku a čajíček s kafíčkem. Spí se nám parádně.

Ranní prohlídka města už krapet aljašsky vypadá. Veliké a prostorné ulice (místa je všude na Aljašce dost a dost), které jsou jednoduše a přehledně značené (vodorovně písmeny, vertikálně číslicemi), takže není problém najít půjčovnu aut – nachází se na rohu 6H. Před tím ale ještě nakupujeme zálesácké potřeby, jejichž přítomnost nám dodává té pravé aljašské důležitosti. Vařič, plynová bombička a hlavně sprej na medvědy. „Budeme ho vůbec potřebovat?“ ptá se nad 35 dolary na cenovce nedůvěřivě Pepík. „Já sám bych do přírody bez něj nešel,“ zní odpověď milého prodavače, jenž asi půl hodiny zápasil s naší angličtinou, snahou koupit potřebné a vrozenou šetřivostí.

Půjčení auta byla hračka. Máš kartu, máš peníze? Tak tady máš auto a jeď! Pravda, trochu se Pepík podivoval nad více než je běžné ojetými pneumatikami, ale zaměstnanec s šedivými vlasy do půl pasu ho uklidnil, navíc nám auto dodatečně ještě umyl, tak co. Vzhůru do světa!

První hodina jízdy byla krapet nestandardní. V okolí Anchorage vládne čilý dopravní ruch, což jsme fakt nečekali. Jakmile se ale vzdálíme od aglomerace, nastává absolutní pohoda. Považte: sluníčko, prázdná silnice lemovaná horami a jako třešinky na dortu jsou na vrcholcích sněhové pláně. Vyrážíme směrem na Tok, takže máme možnost obdivovat ledovec Matanuska . Náš první aljašský ledovec se mi zapsal do srdce také tím, že u něj nezastavujeme. Bylo by to velké zdržení a my chvátáme do Skagway na objednaný trek.

Stejně jako Matanuska, tak se mi do srdce zapsalo i naše první přenocování. Je teplo, slunko, musíme zkusit přespat pod stanem, rozhodla jednomyslně posádka vozu. „Jo, ale zatím jedeme, co to dá,“ usnesli jsme se. „Dalo to“ po ujetí cca 280 km. Za sebou vyčerpávající ranní nákup, půjčení auta, zabalení se a první zkušenosti na silnici. To vše nás umordovalo, že asi tak v osm hodin jsme začali koukat po nějakém kempu. Koukáme deset minut, dvacet minut, po půl hodině stále nic. To už lehce znervózníme. Najednou značka, RV park. Árví, jak tady říkají obytným automobilům podle prvního výrobce této vymoženosti, mají svá vlastní a četná stanoviště. Upravená místečka se sloupky s vodou a elektřinou. Občas v RV parku jsou i toalety a sprcha. Míříme tam. Je to soukromý podnik, místa na rovině, kde fouká. Nikde žádný stan, RV pouze jedno, za sprchu chtějí peníze a toalety na noc zavírají. „Jedeme pryč,“ ani nemusel nikdo navrhovat. „Přece musíme narazit na nějaký kemp,“ doufáme společně. Pomalu se ručička šine přes devátou hodinu, jedeme, jedeme, nic, nic. Zatím nemáme zažité, že se ve zdejší krajině stmívá až kolem jedenácté, jsme více než nervózní. Asi v půl desáté konečně značka kempu. Pepík rychle točí volantem a uhýbá z hlavní silnice. Jedeme lesní cestou, ale nic, nic. Už už chceme otáčet, když zahlédnu první árvíčka. Nádherný kemp v lese na břehu říčky. Dědek v recepci už sice nepracuje, ale zželelo se mu našich vyděšených výrazů, vyžádal si 20 dolarů, vytasil se s plánkem kempu a určil místo pro náš stan. Skoro posvátně místo hledáme, těšíme se, kde se odbude naše stanová obnovená premiéra - předchozí derniéra proběhla před více než čtyřiceti lety. Ouha! Místo nádherné, ale všude samé kamínky! „Tak tady se nevyspím,“ úpím jako princezna na hrášku. „Jdeme hledat jiné místo,“ rozhodl Pepík. Všechna, ale úplně všechna stanová místa byla kamínková. Tak jsme provizorně na jednom placu kamínky trošinku odkopali, když už má dědek těch našich 20 dolarů a tma je opravdu na spadnutí. Nakonec zahlédneme travnaté hřiště a já jdu hrdinně do boje, abychom si stan mohli postavit tam.

Dědek na nás kouká vyjeveně, kamínky jako problém nevnímá, pouze chápe náš argument: „We are old people!!!“ Hřiště ovšem rezolutně zamítne, plácek nám ale shovívavě vymění. Slavnostně, i když s jistými obavami vztyčíme stan, otvíráme pivo a chceme si vychutnat nádhernou přírodu (kolem nás nikde nikdo, jen zurčící říčka), když si nás našli komáři. Sprejem zasmrdím celé okolí a trnu. Pepík ovšem zprovoznil vařič, stmívání je nádherné a díky kořalce strach ze zimy, komárů a kamínků zcela otupen. První a poslední můj kamínkový strach, i když jiných strachů pak bylo bezpočet. Spalo se nám báječně!! Před lety nebyly karimatky, nebyly úžasné spací pytle (komfort -15°C), nebyly lehounké a snadno postavitelné stany. Jo, to se to dnes kempuje! Vyspali jsme se parádně. Časem jsem se dědkovi ještě několikrát v duchu omluvila – kamínková místa jsou totiž všude a jak jsme se přesvědčili, jsou velmi praktická. Když prší (jako že tu prší často), pod stany není bláto.

Ráno v kempu Tolsona bylo nadmíru skvělé. Vařič funguje super, Pepík připravuje vajíčka se slaninou a nás čeká cca 500km. Balíme poměrně dlouho, ještě opravdu neumíme, brzo se ale stavění stanu a jeho balení stává krátkou a zábavnou rutinou. Zvlášť to stavění nás nepřestává ani po třech týdnech příjemně překvapovat - technika vztyčení stanu je tak vymazlená a jednoduchá! Pár pohybů a máme přístřeší.

Přejíždíme hranice USA-Kanada a zaskočeni odpovídáme na celníkovu zvědavou otázku: „Ne, alkohol nevezeme,“ vědomi si dvou krabic piva v kufru. Abyste rozuměli: čím větší balení, tím levnější pivo – a my se dostali až k plechovce za 1 dolar:)

Jedeme pořád po Alaska Hw 1, po největší a nejdůležitější aljašské silnici. Miluju ji. Jedeme třeba deset minut a nepotkáme auto. I když problémem tu je neustálé opravování a vylepšování vozovky. Každou chvíli se na vozovce roztahují silničáři a provoz je omezen. Zprvu mi to vadí, jezdí se po neskutečných výmolech, po hromadách suti, po vyfrézovaném povrchu, po čerstvě položeném asfaltu, ale pak si zvyknu. Beru volant a poddávám se kráse řízení ve snové krajině. Všude lesy, jezera, hory. Fakt, na mapě jsou sice značená pohoří, národní parky, ale mně připadá, že je to všude stejně krásné. Nejmagičtější byla ráno jezírka. Vodní pára se srážela nad hladinou, v pozadí se rýsovaly zasněžené hory a každý náš snímek lemují větve stromů či keřů. Jak jsme stáli na silnici, pořád fotím a fotím. A pak mažu a mažu:)

 Druhou noc spíme už na Yukonu v Kanadě v soukromém kempu. Je zlověstně zataženo, přesto stavíme stan (nabízeli nám chatku), my ovšem nadšení z minulé noci… Nadšení opadlo, když začalo pršet. Večeříme v autě, za deště dobíháme do recepce, kde honíme wifinu až do zavíračky. Ráno balit mokrý stan, to už taková paráda a romantika není. Navíc je děsná zima.

Přejíždíme opět hranice, pospícháme do Skagway. Projíždíme národní park Kluane , a přestože nás vábí svými panoramatickými horami, obrovským jezerem a modrou oblohou, stavíme jen na krátkou svačinu a usušení stanu. „Snad se pánbůh nebude zlobit, že jsme pohrdli jeho nabízenými dary,“ povzdechnu si. Nezlobil se, naopak nás odměnil trvajícím pěkným počasím na Chilkootu. Spíme ve Skagway v lodži za 95 dolarů.

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Přechod přes Chilkoot
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 10:28:29 CET (325 čtenářů)

Chilkootský trek je nejkrásnější trek na Aljašce a jeden z nejkrásnějších treků na světě vůbec. Je zde nejen úžasná a neposkvrněná příroda, ale také tu na vás všude dýchá historie - v době zlaté horečky pochodovaly Chilkootem tisíce a tisíce chlapů, kteří toužili nalézt na Klondiku svou zlatou budoucnost. Všude se po cestě válí kupy zrezivělého železa – staré konzervy, lopaty, pánve, občas kamínka, zbytky obručí a podobně. To vše je ale přírodní muzeum, na nic z toho by se nemělo ani sáhnout…

Jak je ovšem tento trek krásný, tak je také náročný. Většinou se délka 55 km překonává za několik dní. S sebou si člověk musí nést kompletní vybavení na přenocování stejně jako jídlo, protože celou dobu není žádná možnost si cokoli koupit. Denně se na tuto cestu vydává maximálně 50 lidí, hikerů, každý z nich musí mít (a zaplatit) speciální povolení. Území je přísně střeženým národním parkem.

Chilkoot – Pepíkův sen a moje noční můra. Objednaný trek jsme měli již z Prahy, asi 3 měsíce předem. Pomyšlení, že ponesu na zádech spacák a věci osobní potřeby, nebudu se čtyři dny koupat a budu klopýtat po skalách, to opravdu nebyl můj šálek kávy. A Pepík? Ten se na cestu jen třásl, podívat se na Chilkoot byl jeho životní sen. Samozřejmě několikadenní treky se zátěží nepodnikáme každý den, a tak by bylo dobré předem natrénovat. Pepík pochod poctivě trénoval cestou do Demínky - jisté převýšení z Václaváku na Vinohrady opravdu je - a když si uvědomil, že má mít zátěž, občas vzal na ramena jedno z vnoučat. A já? Já netrénovala vůbec. Utěšovala jsem se, že ten jeho bláznivý sen se přece nemůže uskutečnit.

Nicméně stan i spacáky jsme si opatřili. Doma na zahradě zkusmo stan postavili, ovšem ve spacáku jsem na zahradě spát odmítla. Přece jen: třeba to nebude potřeba…..

Ovšem na Aljašce už bylo všechno jinak. Ve stanu a ve spacáku nám bylo první noc překvapivě dobře. Spacáky teplounké, stan prostorný a karimatky zajišťovaly pohodlí. Tak tedy fakt půjdeme???? Naděje mi ale svitla druhou noc. Lilo jako blázen, ve stanu těsno a zima. „Do deště nepůjdeme,“ nadchlo mě Pepíkovo vyjádření. Ale hned nazítří se vyčasilo a podle předpovědi mělo být hezky ještě tři dny. „Zkusíme tedy rezervaci předělat, abychom vyšli o den dřív a získali tak aspoň dva dny bez deště,“ padlo rozhodnutí asi 300km před Skageway, kde je kancelář pro přihlašování treku. Vzhledem k tomu, že přihlašovací office má otevřeno jen do 17 hodin a my se rozhodli v půl druhé, bylo to rozhodnutí zcela bláznivé. Ovšem Pepík vyrazil jak širón. Řídil co to dalo a přes zdržení na americké celnici jsme do kanceláře dorazili v 17.05. Zavřeno, odmítli se s námi bavit. „Přijďte zítra,“ zaznělo rezolutně.

Ubytujeme se kousek od kanceláře, předběžně předbalujeme věci do báglů a já celou noc honěna katastrofickými scénáři nespím. Ráno stepujeme před zavřenými dveřmi čtvrt hodiny předem. Ranger nám sice neotevřel dříve, ale přestože se prý rezervace nedají změnit, vyšel nám vstříc. A my v devět hodin poučeni co a jak (pozor na medvědy, potraviny pečlivě zavírat do předem určených schránek, nemazat se vonnými krémy, s sebou nezapomenout toaletní papír, všechny odpadky přinést zpátky, nic po cestě nesbírat, neplašit zvěř, netrhat kytky atd.atp.) v ruce povolení a vědomi si toho, že čas je naším nepřítelem, jsme začali jednat.

Bleskově dobalit a snažit se sehnat dopravu do Deay, vesnice vzdálené cca 12km, kde trek začíná. Po několikerých zmatcích necháváme auto u našeho penzionu a domácí nám objedná odvoz.

Ve 12.00 stojíme za začátku 55km putování, cesty, kterou máme zdolat za čtyři dny. Sluníčko svítí, pohoda. Ovšem jen do té doby, než si poprvé (!) nahodím batoh na záda. Fuj, představovala jsem si, že bude o dost lehčí. Za zády slyším Pepíkovo heknutí, asi i on byl váhou svého mučidla nepříjemně překvapen. Aby ne, vleče s sebou stan, obě karimatky, jídlo na čtyři dny i vodu na celý dnešní den. Jo a taky trošku kořalky))

První dva kilometry, to bylo hotové peklo. Místo aby nás nadnášelo vědomí premiérových kroků, byli jsme oba nesmírně zklamaní. Jednak měla být dnešní první část (18km) poměrně jednoduchá, víceméně po rovině. Rovina sice občas byla, ale začátek, to bylo strmé šplhání po kořenech a kamenech, vzápětí kolmé klesání. Vedro jako v Michli, záda pod těžkým batohem bleskově mokrá. Navíc Pepíka trápil batoh – fungl nový, ale šitý asi čínskýma ručičkama, sem tam se něco urvalo, popruhy padaly z ramen, celý byl nakřivo. Až časem se ho Pepík naučil zvládat a podřídil se jeho rozmarům. První hodiny ale spolu oba nekompromisně zápolili. Navíc mu na krku blimbala těžká příruční taška, ve které jak se na první zastávce ukázalo, vláčel pivo. Samosebou)) Ta prázdná plechovka nás pak doprovázela celé čtyři dny…

Jak se tak trmácíme a potácíme, zase další stoupání. A to už jsme na tom třetím kilometru byli dost na dně. „Pepíku, nevzdáme to?“ Jeho sveřepé NE uhasilo mé veškeré naděje. Tak tedy hlavu vzhůru a jde se!!!!

Nálada se nám zvedla, když jsme došli dvě dámy. Hurá, nejsme nejpomalejší. Ovšem naše nadšení bylo vniveč, když se ukázalo, že baby jdou jen poloviční trasu než my. Všichni šli poloviční trasu. Nikdo, koho jsme ten den potkali, nešel 18 km jako ti dva staří blázni. Samozřejmě, každý rozumně uvažující člověk jdoucí naši trasu vyrážel brzy ráno, nikoliv po obědě, jako někdo …

V polovině cesty, v Canyon campu , jsme narazili na dvě zdatné padesátnice. Jejich povytažené obočí, že se v 5 hodin vydáváme ještě na druhou část cesty, to bylo něco na mne. Pepík, ten s nima laškoval, svěřil se s útrapama s batohem a ony dvě „Alaska vimin“, jak si říkaly, mu začaly cloumat popruhy, utahovat smyčky a popouštět očka. „Tak, teď jsi teprve správný hajker,“ spokojeně se usmívaly. Dostaly od mého muže čokoládu a s jejich vztyčenými palci v zádech jsme vyrazili.

„To mi to ty krávy pěkně rozjebaly,“vzdychl po pár metrech správný hajker , když mu batoh opět začal sjíždět ze zad. Navíc čas pokročil, les potemněl. I když se na Aljašce stmívá pozdě, se zapadajícím sluníčkem se stíny v lese stávaly stále hrozivější. Já, která se všeho bojím, jsem za každou kládou viděla medvěda. A tak lezu, z plných plic zpívám nebo řvu. Medvědi jsou prý plaší, a tak se má dělat hluk, aby se lekli, poučili nás ráno v kanceláři – nejzněleji mi vyšla hláska „r“. A tak u vědomí toho, že jsme široko daleko sami a i kdyby někdo, tak nerozumí česky, se zadní část těla rozléhala vůkol tak, že všichni medvědi utekli určitě až na Yukon. Všechno mě bolí, za zády sveřepě klopýtající Pepík a nikde nikdo. Tady musíme zahynout, jinak to není možné. Promočená záda, dvoutunový batoh, křeče v lýtkách, bolavé kyčle a nefungující kolena. A tak se ploužíme asi tři hodiny. „Uděláme přestávku?“ odpovědí mi bylo vždy jen bezmocné mávnutí rukou – jde se dál. Poté se přiznal, že kdyby se zastavil, už ho nikdo nerozpohybuje. Nejhůř bylo, když došla voda. Už už se nám zdálo, že musíme být v kempu, tak jsme ji tedy slavnostně dopili.

Ale samozřejmě, vše má svůj konec. Na 18. kilometru (značení není, to si tak jen člověk odhaduje a odhaduje se blbě, když cesta hodně a nepohodlně stoupá, kličkuje a zatáčí) konečně střecha. Hurá, náš Ship kemp . Motáme se kolem, až vyjde rozzářený mladík. „Hi boys, co hledáte? Kemp? Tak ten je asi tak 10 mil odtud,“ cení na nás svůj udržovaný chrup. Ani jsme neměli sílu oponovat, tak se svému vtipu zasmál sám a nás nasměroval asi prý 200 metrů a po americku nás poplácal. Nejdelších 200 metrů mého života. Uprostřed kempu (mezi stromy a blátivými cestičkami dřevěná plata, po straně schránky na potraviny proti medvědům a dvě boudy na vaření – vařič ovšem nutno mít svůj) stojíme jak troubové neschopni čehokoli. „Hi, tuhle je místo na stan a ještě vzadu asi dvě,“ ozve se za námi. „A kde je voda?“ bezmocně sípeme. A to i Pepík, považte, Pepík se shání po vodě „No voda přeci v řece. Máte pumpu?“ Samo sebou, pumpu, která z nepitné vody dělá pitnou, to nemáme. A pitná voda nikde na Chilkootu není. Počítali jsme, že budeme vodu převářet, ale v tomhle stavu v půl deváté večer? Náš Zachránce (říkáme mu tak pak po celou dobu treku) přinese pumpu a vodu nám přefiltruje. To už polomrtví stavíme stan (Pepík se pohybuje už jen po kolenou, nohy definitivně pro dnešek vypověděly službu) a chystáme se zalít čínskou nudlovku. „Neeee, tady se nevaří, musíte do boudy, jinak to ucítí medvědi. Vařit venku je zakázané,“ varuje nás. Tak do prázdné a temné boudy (všichni už spí), kousek sýru, kousek salámu a jde se do spacáku. Tam se musí člověk těšit, říká náš kamarád Jarda. A že my se teda těšili…... Ještě nás zdraví Zachráncův kamarád: „A jídlo s sebou máte?“ a to už jsme v onom tajemném společenství hajkerů definitivně za exoty.

Ráno už spořádaně vaříme v boudě. Vstáváme brzy, čeká nás nejtěžší úsek cesty – samotné zdolání Chilkootského průsmyku. Již v půl osmé máme sbalený stan, batohy na zádech a vyrážíme. Počasí nám přeje – sluníčko, jasno a my se vydáváme překrásnou krajinou. Včerejší den byl povětšinou lesem, nic moc jsme neviděli, dnes jsme zato odměněni. Stoupáme kaňony, stezka se vine po úbočích, překračujeme potůčky a říčky a všude kolem hory, ledovce, bezbřehá krása nás úplně svírá. Fotíme jak blázni, ani batohy už tolik netíží. A navíc zjišťujeme, že opravdu ač absolutně nejstarší, nejsme nejpomalejší. Necháváme pár skupinek za sebou – pravda, my jdeme, co to dá, a oni se více kochají, ale ve srovnání s bezútěšným včerejškem je to absolutní pohoda – máme čas.

Jo, to jsem si myslela. Najednou jsou tu tzv. Zlaté schody . Strmý, skoro pravoúhlý výstup dlouhý cca 2 km vedoucí až na kanadskou hranici. Sem museli kluci v dobách zlaté horečky dotáhnout svůj náklad potravin a potřebných věcí na rýžování, jinak je kanadští celníci nepustili dál. Zlatokopové museli jít většinou až 40x, než nashromáždili vše potřebné. My to šli jednou, po druhé už bych to nedala…. Nebylo to pouhé stoupání, na to už jsem zvyklá, ale toto bylo spíše kaskadérské přelézání obrovitých kamenů. Žádná stezka, jen červené praporky. A lez, jak umíš. „Většina turistů Zlaté schody zdolává po čtyřech,“ píšou v průvodci. Nevím, jak jsem lezla já, ale pohled na mne hezký určitě nebyl. Největší problém byl, že se musely na velkých balvanech dělat velké kroky, což mi moje staré klouby neumožňovaly. Ani moje vyzkoušená finta, rukama si dát nohu nahoru a pak se za ní vyhoupnout, nefungovala, protože s těžkým batohem jsem se za ní vyhoupnout nedokázala. A tak hledám, jak každý balvan obejít, hekám u toho jak Selešová na kurtu a v duchu strašně kleju. Každou chvíli mě převažuje batoh, hledám ztracenou rovnováhu, přede mnou hora balvanů, za mnou hora balvanů, nic než ty pitomý obrovský šutry….„Moja, vždyť ty lezeš blbě!“ křičí najednou Pepík. Fakt, jak se soustředím na každý krok, spletla jsem si cestu a již hodnou dobu stoupáme nějakým neoznačeným kaňonem. Musíme se vrátit!! Kdoví, jak to bude na vrcholu, jestli se dostaneme vůbec na druhou stranu. „Jak jsi chytrá, tak si blbá,“ zařval jako lev v kleci zoufale. Ale zachoval se hrdinně. „Stůj na místě, zjistím to.“ Sám zdolal stěnu kaňonu, aby se přesvědčil, že se na správnou cestu vrchem dostaneme. Tak jsme se drápali asi dvě hodiny. To by mělo být trestný, sem pouštět turisty, napadalo mě každou chvíli. Medvědy chrání, ale lidi ženou do takových pastí!!!!

Na vrcholu na kanadských hranic už jsem si ale vedla jinou …. Byli jsme hrdí, že jsme to dokázali a že jsme za sebou nechali další naše souputníky. V boudě jsme vybalili obligátní sýr a salám, zajedli už krapet olezlým chlebem, posílili se vodou od Zachránce a pomalu a poživačně klesali dolů. No, klesali. Ono to bylo vždy nahoru-dolů. Ale sluníčko, jasno, ledovce vůkol se na nás smály, jezírka zdobená koberci květin lákala k vyfocení, mraky dokreslovaly úžasnou scenérii. Batohy jsme už skoro necítili, Pepík žebradlo schoval a s mučidlem se skoro skamarádil. Překračujeme potůčky a říčky vytékající z ledovců, libujeme si, jaké výborné nepromokavé boty máme. Ovšem žádná bota vám nezaručí, že do ní nenateče voda seshora. Jo, zbuchla jsem do jedné ledoviny. A tak vyždímat ponožky a jde se dál.

Do Happy kempu dorážíme kolem čtvrté hodiny. Rozmazlení celým dnem už zkušeně vybíráme plato na spaní – aby na páníčky nefoukalo, připravíme si v boudě speciální americká sušená vajíčka se slaninou a obdivujeme mlaďocha, jenž s sebou vláčí hrnec, pokličku i vařečku, aby své milé cosi uvařil. Unaveni a šťastní uléháme, jak je na Chilkootu zvykem, kolem osmé hodiny.

Ráno je ale zase všechno jinak. Prší, prší. Přesně podle předpovědi. V duchu děkuju nebesům, že Zlaté schody už mám za sebou bez deště. Povalujeme se ve spacáku, dnes nemáme dlouhou trasu. Navíc stále už jen klesáme, i když nikdy to není jen čisté klesání, cesta se po skalách neustále vine nahoru-dolů.

Snídáme už jak staří mazáci – v boudě si vyboxujeme místo a vaříme kávičku, dáváme oříšky, sýr a salám, energetickou tyčinku, jen ty doporučené vločky se nám pořád nechce otevřít…. Najednou pozdvižení. Krásné mladé holce začala hořet bomba s plynem. „Co mám dělat, co mám dělat?“ ječí. Každý (včetně mne) zděšeně čumí, jedná jen Pepík. Hrdinně bombu vezme a vyhodí ze dveří ven. Brrrrr, to byla blbá chvilka. Jestlipak si ale náš hrdina uvědomil, že mu bomba mohla vybouchnout v ruce? Nevadí, hlavně že pomohl krásné mladé holce a ta ho pak další dva dny zářivě zdraví….

Stan balíme za deště a v dešti se vydáváme na cestu. Ale máme zase kliku. Déšť se mění v mrholení a můžeme pozorovat nádherné aljašské duhy – veliké, široké a sytě barevné. Kolem poledního přestává pršet a nálada stoupá. Po cestě obrovské množství borůvek, jichž si vyjma dvou Pražáků nikdo nevšímá. Dnešní cíl je u Lindemanova jezera . Nádherný prostorný kemp na břehu jezera, kde kdysi bylo zlatokopecké městečko. Připomíná ho pěkná expozice a další hromady železa. Litujeme, že nemáme s sebou vajíčka a další potřebné přísady – nacházíme nádherné houby – obrovské hřiby, kozáky i křemeňáky. Večer Pepík zatopí ve srubu a máme pocit, že jsme se ocitli v dobách Jacka Londona. Ani spát se nám nechce, i když všudypřítomná únava začíná důrazně dorážet.

Poslední den je už jen brnkačka. Asi 13 km s kamarády batohy, jež jsou o poznání lehčí – zmizely všechny potraviny, kořalka, hroznový cukr, část plynu z vařiče i platíčko ibalginů a stillnoxů:)

V jednu hodinu dorážíme k jezeru Bennett, kde naše pouť končí. Historickým vlakem přejedeme White Passem až na začátek naší cesty, do Skagway. Na nádraží se sejdou všichni, kteří se po čtyři dny (většina jich jde pět dní) po cestě míjeli. Srdečně se zdravíme, nádraží je obložené bágly a smradlavými jedinci s běloskvoucími zuby. Amíci se totiž vydrží pět dní nemýt, ale zuby si čistí po každém jídle, i když jsou to jen ty sušené vločky…..

Jako bonbonek si na nádraží kupujeme oběd přichystaný speciálně pro hikery. Jíme všichni ve velké jídelně, klábosí se, ukazují fotky, končí na krátko navázaná přátelství.

Stojíme u Bennettova jezera , smradlaví, unavení, ale šťastní. Skončila naše životní cesta, jedinečný a neopakovatelný zážitek. Byl to úžasné, putovat ve skoro nedotčené pohádkové přírodě, sáhnout si na dno psychických i fyzických sil a dokázat si, že to dokážeme. „Už nikdy nic tak bláznivého nepodnikneme,“ slibuje ještě na nádraží Pepík. Ale už asi nikdy nic tak krásného a silného nezažijeme, dodávám si pro sebe v duchu.

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Skagway podruhé
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 10:18:49 CET (227 čtenářů)

Ještě plni euforie a slavnostní nálady po zdolání Chilkootu nasedáme do historického vláčku, abychom za 100 dolarů projeli White passem. Úzkokolejka byla vybudována v roce 1898 v době zlaté horečky na Klondiku, aby zlatokopové nemuseli překonávat ten drastický Chilkoot. Vlak nahradil i dříve zbudovanou lanovku, jež poskytovala pohodlí na Zlatých schodech. Lanovka nepřežila, úzkokolejka ano, i když dnes už vozí samozřejmě jen výletníky. Vláček šplhá ze Skagway do výšky 960 metrů k Bennettovu jezeru a je to turisty velmi vyhledávaná atrakce. My se svalili na dřevěná sedadla, opřeli hlavu o sklo a bylo nám zcela lhostejné, že venku je mlha (jako ostatně často) a že nemáme možnost pozorovat inzerované úchvatné scenérie. V hlavě jsme si pořád dokola přehrávali stejný film – hory, ledovce, zurčící říčky i smrtící balvany. A jako doprovodná hudba se nám v hlavě odvíjela neustále stejná smyčka: dokázali jsme to!!!

Ve Skagway hrdý pochod městečkem, ať každý čumí na špinavé navinulé hrdiny Ale aby toho vytahování už bylo dost, ihned následuje studená sprcha. V penzionu, kde máme zaparkované auto, nemají ani jednu volnou cimérku. Lifrují nás jinam, kde je šeredně draho, ostatně ani tam není volná postel. Nikde v celé Skagway není volný ani kavalec!!! Náš sen o sprše, vítězném šampáňu a teplé posteli se s pokračujícím večerem rozplývá. A tak nakoupit něco k jídlu a volíme zcela nehrdinný ústup. Úžasný průsmyk, který jsme profrčeli cestou tam (přece ještě pojedeme zpátky, tak ho uvidíme a vyfotíme), jsme zbaběle vystoupali v mlze s nadějí nějakého příhodného ubytování. Nakonec chytáme poslední místo ve státním kempu za městečkem Carcross – bez sprchy a se suchým záchodem…… vše zachraňuje pivo a kořalka, spí se nám super.

Pro naše eventuální následovníky: Chilkoot není tak strašný, jak popisuju – uvědomte si, že ho v našem podání zdolávaly ročníky z minulého století: 52 a 44. Ale nepodceňujte rezervaci ubytování po opětovném příchodu do Skagway. Je to malé městečko, možnosti jsou zde omezené. Jo a za nádražím je veliký kemp, který jsme neměli označený v průvodci a bohužel ho v pravou chvíli nenašli …

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Whiterhose a peřeje Pět prstů
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 10:17:00 CET (248 čtenářů)

Ve Whiterhose jsme se konečně dočkali! Celé dva dny nám sice prší, ale v motelu na Alaska Hw máme apartmán včetně prádelny a vybavené kuchyně, vše za 124 CD i s daní. Pepík báječně vaří, sprcha je horká, prádelna i sušička úžasná, vínečko prvotřídní – a tak mám možnost celé naše chilkootské dobrodružství sepsat. A že prší, to nám až tak nevadí.

Whiterhose není žádné výstavní město – pravoúhlé široké ulice, které v dešti vidíme rozmazaně, chodců minimum, uplakaná smutná nálada. Jako dvě jiskřičky v hromadě popela nám zasvítilo moderní informační centrum, kde se zadarmo stejně jako na celém Yukonu můžete připojit k wifi, i počítače tady nabízejí, a potom kolesový parník. Už dávno nekolesuje, umístěný na břehu řeky Yukon se pyšní čerstvě natřeným červeným hnacím kolem na zádi. Je to jedna z hlavních atrakcí města, domorodci z něj udělali muzeum. Ovšem když k němu dorazíme, je zavřeno.

A tak z celého města, kde je i pěkná procházka podle řeky, se nám nejvíce líbí jeho název, který lze přeložit jako Bílý kůň. Je pojmenované podle peřejí nad městem, jejichž pěna se prý podobala hřívě bílých koní. Podle jiné verze se zde utopil bílý kůň, podle další se měl utopit náčelník Bílý kůň. Jisté je jen jedno: peřeje nad městem už dnes nenajdete, pohltila je elektrárenská nádrž.

V době rozkvětu města se však v peřejích utopilo téměř 500 lidí a rozbilo 1500 lodí. Přes Whiterhose vedla po Yukonu říční cesta v dobách zlaté horečky: od Bennettova jezera až do Dawson City. Když zlatokopové překonali šílený Chilkootský průsmyk a dostali se k Bennettovu jezeru, začali stavět lodě. Popoháněni myšlenkou na zlato (zlatá horečka se anglicky nazývá gold rush, tedy zlatý spěch) začali kácet stromy, tesat prkna, montovat vory a lodě v takovém fofru, že pokáceli stromy na kilometry daleko od jezera – údajně se pro dřevo chodilo až 10 km!!! A to byl teprve začátek: na nezkušené holiče, bankovní úředníky, prodavače, účetní i různé soukromníky čekala cesta po vodě, která jim připravila nemalé nástrahy. A jednou z nich byly právě peřeje Whiterhose. Nicméně nechvalně proslulé místo dopomohlo vesnici s původně několika sty obyvatel vyrůst na aljašské poměry v poměrně velké město. V roce 1900 jsem poprvé přijel ze Skageway vlak, který tu končil, a dál se už do Dawson City jezdilo právě tím kolesovým parníkem a jeho druhy. Ale když už vše bylo takhle pohodlné, zlatá horečka pomalu končila.

Ale zůstaňme ještě chvíli v těch dobách, kdy se po Yukonu plavily více méně neumělá plavidla s posádkou toužící být co nejdříve u zlatonosných potoků. Další z pastí, kterou Yukon nachystal pro nezkušené lodníky, byly peřeje Pět prstů – Five Fingers . Dnes je toto místo výletním cílem pro davy turistů a překvapivě vypadá velmi neškodně. Tehdy však prý byla pod peřejemi natažená z jednoho břehu na druhý veliká síť, ve které se zachycovali utopenci. Policajti síť pravidelně kontrolovali a snažili se nešťastníky identifikovat. A když kolem zrovna proplouvali další dobrodruzi, měli za úkol utopence pochovat. Náležel jim za to plat 10 dolarů. Dnes je nad peřejemi postavena vyhlídková terasa a je možné sejít po dřevěných schodech níže k vodě. Vodní soutěska je upravená, části skály jsou odstraněné a jezdí zde novodobí vodáci. Přesto ale prý není dobré peřeje podceňovat: v tichých vírech uprostřed zdánlivě klidného proudu i v dnešní době občas někdo zahyne. Pořizujeme foto z mnoha stran, aby aspoň v albu vypadaly peřeje hrozivě. Moc se nám to ale nedaří. Tak se nasvačíme a zvědavě pozorujeme autobus, ze kterého se hrne dav důchodců. Na dřevěné terásce je energicky do houfu uspořádá malá hlučná průvodka, řidič si vyleze na střechu a panoramatické foto je na světě To by se tehdejší dobrodruhové, kteří zde často bojovali s proudem o život, asi divili………

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Dawson City
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 10:14:55 CET (256 čtenářů)

Na pátek 14. srpna 2015 asi Pepík nikdy nezapomene. Vjíždíme do Dawson City, hlavního města zlaté horečky. „Tady se musíme ubytovat, tohle město je třeba zažít, brouzdat se po ulicích, vzpomínat na všechny ty nenaplněné sny a zmařené naděje,“ povzdechl vždycky při pomyšlení na tuto osadu.

První zážitek byl neskutečný: starý svět si podal ruku se současnou civilizací. Naše manča, do které jsem naprogramovala ubytování, nás dovedla k hotelu Dora Dora: omšelá stavba jak z časů Jacka Londona, za jejímž zaprášeným oknem na nás kynula ruka sádrové prostitutky. „Tak to bude masakr,“ pomyslela jsem si v předtuše ubytovacího horroru. A předtucha tentokrát nezklamala. Městečko je podivuhodnou směsicí Disneylandu a profiturismu. Staré město se snaží vzbudit dojem skanzenu – většina ulic je prašná, lemují je dřevěné chodníky jak ve westernech. „Aby se chodci netopili v bahně, když prší nebo taje sníh,“ poučil mě Pepík. Do skanzenu zapadají i staré udržované domy, jež mají prkenná průčelí. Ve většině z nich jsou za oknem či výkladní skříní umístěny dobové fotografie s popisem, kdy zde kdo bydlel a co zde provozoval, často také, jak majitel skončil – většinou blbě:)

No a se skanzenem korespondují davy turistů. Foťáky, kamery, vysoké podpatky. První vyleštěná skanzenová ulice, druhá méně vyleštěná skanzenová ulice a pak už jen ubytovací ulice. Jeden hotel vedle druhého, skleněné výstavní recepce, vlajky, schůdky do lobby. A tady se pokoušíme ubytovat. Pokoušíme. Jedna noc v takovém pekle je skoro na doplňkovou půjčku, navíc vše obsazeno. Skupiny obsadí většinou celou kapacitu. Co teď?

Lítáme od čerta k ďáblu, až …. hotel Westminster . Slečna v lokálu nás sice potěší, že má volno, ale jedním dechem dodává, že to asi nebude ubytování pro nás. Když naléháme, neochotně nám jde ukázat špeluňku ve druhém patře. Po zdolání uzounkých schodů máme za „pouhých“ 100 dolarů na noc špinavou zanedbanou díru bez příslušenství. Místo madel u otlučeného prádelníku zplihle visí provázek, naštěstí jediná postel, která zabírá veškerý prostor, se tváří, jako že v ní budeme spát první. Pepík nadšený, výská si ještě víc, když objeví naše spoluhosty. Výčep v hotelu Westminster je místo, kde se scházejí místní obyvatelé. Podivní týpci, dredovaní kluci, ušpiněné flanelové košile, potetovaná neučesaná děvčata, dědci, jimž z koutku úst visí cigáro. A každý v ruce lahváče. Barový pult je přesně takový, jaký má Pepík nakoukaný z kovbojek. Prostě, paráda!! Zatnu zuby a potutelně se chechtám, když na nás slečna chce 100 dolarů zálohy, abychom pokoj nezničili. Pro jistotu parkujeme auto u jednoho z velkých hotelů, aby naši opilí týpci nebyli vystaveni nějakému pokušení. Stejně tak nějak divně na nás koukají, když do patra vlečeme kufry.

Ale co, postel máme, tak jdeme objevovat město. Ano, tahle díra bylo opravdu veliké město, v dobách své největší slávy zde žilo až 40 000 lidí. Hrnuli se sem lidé bažící po zbohatnutí, dobrodruhové, naivní poctivci i zločinecká pakáž a velkoměstská lůza všeho druhu: falešní hráči, prostitutky stejně jako zloději. Fungovalo zde třicet hospod a pět kostelů, pošta i telegraf. Vrcholem zlaté horečky bylo léto 1897. Za měsíc do města dorazilo třicet tisíc lidí. Rostly tu sruby, tančírny a nevěstince. Bohatí (většinou ti, kteří se na zlatokopech přiživovali) už měli v domě elektriku i tekoucí vodu. V červnu pracovaly banky, vycházely noviny, hrálo se divadlo. A pak naráz všechno skončilo. Největší zlatá pole byla skoupena, vyrýžována, překopána. Rozkřiklo se, že zlato je na severu v Nome a celý ten chtivý a poživačný cirkus se posunul severněji. Na podzim 1898 město opustilo dvacet tisíc dobrodruhů. Přesto nezaniklo, těžba zlata systematicky a pomalu pokračovala. Dnes je v okolí krajina zmrzačená, haldy hlušiny se střídají s moderními bagry a kombajny, chtivost lidí, či spíše korporací po žlutém kovu nevyhasla a asi nevyhasne nikdy.

Hlavní třídu Front na břehu Yukonu už máme zmáknutou, tak vzhůru na hřbitov. Ano, opravdu vzhůru. Místní hřbitov se nachází asi 1 km nad městem, dostanete se k němu po prudkém stoupání. A proč zrovna tam? Mezi jinými zde odpočívá také český dobrodruh Jan Welzl . Strýček Eskymák nebo také Arctic Bismarck, původně zámečník z moravského Zábřehu. V mládí objel svět, na Sibiři stavěl železnici. Jako dvacetiletý si obstaral vůz a koníka a tři roky sám putoval po Sibiři, až dojel ke břehům ledového oceánu. Tam vyměnil koně za sobí spřežení a putoval dále. Nakonec nastoupil na velrybářskou loď a nechal se vysadit na Novosibiřských ostrovech, kde žili jen Eskymáci. Dynamitem si vystřílel ve skále obydlí a strávil zde třicet zim. V létě jezdil po ostrovech s poštou, jindy podnikal lovecké výpravy na Aljašku. Zbohatl na obchodu s kožišinami, koupil plachetnici a stal se náčelníkem svých podivných přátel, bělochů i Eskymáků, kteří mu přezdívali Pojídač medvědů. Každý podzim se ale vracel do svého vystříleného obydlí. Když mu bylo šedesát, vypravil se s nákladem kožešin poprvé do civilizace. Jeho loď však ztroskotala u břehů Kalifornie. Neměl žádné dokumenty, samozřejmě - třicet let je nepotřeboval. Až v San Francisku mu řekli, že jeho Novosibiřské ostrovy jsou už nejmíň deset let součástí jakéhosi Sovětského svazu. O takovém státu ovšem neměl Jan Welzl ani tušení. Bytost bez dokladů pak poslali šupem zpátky domů, do jeho rodiště, Zábřehu na Moravě. Tam však jeho podivuhodnému vyprávění nikdo nevěřil a nejspíš by ve svém rodišti zemřel jako žebrák, kdyby se o něm nedoslechli brněnští novinář. Odvezli si Jana Welzla do Brna a pilně zapisovali jeho dobrodružství. Tak vznikly knížky přeložené později do mnoha jazyků, dokonce úryvek jedné jeho knížky byl zařazen do čítanek a každoročně jsem měla tu čest jeho dobrodružství s dětmi prožívat. Janu Welzlovi knihy přinesly aspoň tolik peněz, aby se pokusil o návrat na milovaný zlatý sever. Odplul do Kanady, ale na své ostrovy už se nikdy nedostal, strážci hranic ho nepustili dokonce ani na Aljašku. A doba se změnila: která americká či kanadská loď by se odvážila vyplout na sovětské území a vysadit tam Jana Welzla? Strýček Eskymák tedy zůstal v kanadském Dawsonu a živil se tam, jak se dalo. Podle regionálního tisku zemřel zábřežský Arctic Bismarc v Dawson City roku 1948 v požehnaném věku 80 let.

Ani dnes ovšem u nás není jeho jméno zapomenuto. Jako cestovatel, spisovatel, vypravěč, vynálezce, lovec a polárník má kapitán Jan Eskymo Welzl své nadšené obdivovatele, jež spravují a udržují jeho webové stránky www.eskymo-welzl.cz. Zde se o něm můžete dozvědět podstatně více. Pravděpodobně ti samí lidé pak udržují jeho hrob nad Dawsonem, který se stává takovým poutním místem všech našich krajanů. Na upraveném hrobě můžete vidět české vlaječky, toulavou botu, doutník, pivo nebo i české peníze. I my se byli poklonit dobrodruhovi, jemuž v rozletu, prožitém dobrodružství a neskutečné odvaze nesaháme ani po kotníky. Na zpáteční cestě do civilizace se zastavujeme na vyhlídce nad městem, odkud původní obyvatelé střežili svou osadu a kde máme možnost celé dnešní město přehlédnout. Sestupujeme po označené stezce dolů až ke srubu Jacka Londona. Spisovatel zde strávil sice jen pár měsíců, ale aljašské zážitky dokázal zužitkovat tak skvěle, že mu přinesly celosvětovou slávu. Vedle jeho domečku je muzeum nesoucí jeho jméno, nás však více upoutal srub samotný a k němu přiléhající „spižírna“. Na chůdách postavený malý domeček zabezpečený proti medvědům.

Večer bloumáme městem, původní plán zněl navštívit historickou tančírnu U Gertina Diamantového zubu . Jedná se o jedinou hazardní hernu v celé Kanadě, kde má být zachován duch zlaté horečky, slečny v historickém spodním prádle (na ty se těšil Pepík nejvíc), karty, ruleta, dobové piano. Odradil nás už ale jen vstup: u dveří zcela moderní vyhazovači, spousta turistů a tučné vlezné. A tak bloumáme městem dál, na zahrádce v řecké restauraci konzumujeme úžasnou večeři se starším kanadským párem a v jediném patinou starých časů poznamenaném výčepu (u nás v hotelu) si dáváme stejně jako ostatní hosté lahváče.

Druhý den ráno mi Pepík servíruje kávičku přímo do postele, snídáme na břehu Yukonu na hlavní třídě – Frontu. Vydáváme se po dalších stopách zlaté horečky: za městem navštívíme zlatá pole i Rabbits creak , potok, kde se dodnes těží zlato. Také se stavíme u obrovského rypadla, jež dosloužilo v 50. letech našeho století. Obrovitá příšera postupovala po dně potoků a říček 24 hodin denně. Za 2-3 dny se díky bagru vytěžilo až 23 kg zlata. Ale jak pak vydala zdevastovaná krajina! Dodnes je tu krajina tvrdě poznamenaná lidským neurvalým chováním. Pro turisty jsou tu všude popisky, jednotlivá stanoviště mi připadají jak zastavení na křížové cestě, a to přirovnání není od věci - utrpení přírody tady lze vnímat opravdu na každém kroku.

Dawson City opouštíme na přívozu, který slouží autům i chodcům zdarma. Za přívozem je připraven nádherný velký kemping. Vjíždíme do něj, obdivujeme příjemná kempovací místa hned na břehu Yukonu a bez problémů nacházíme asi po půl kilometru chůze po pláži tzv. pohřebiště lodí . Staré kolesové parníky, staré plachetnice tu leží vedle sebe i na sobě v neuspořádaném chaosu - prkna, trámy, stěžně, lanoví, kotvy i zrezivělé velké části. Jak je všechno pomíjivé …..

(komentáře? | Skóre: 0)


Aljaška a západní Kanada - léto 2015 Chicken
Poslal pepik v Wednesday, 24. February 2016 @ 10:10:47 CET (220 čtenářů)

Ze smutku nás ale vytrhuje cesta, tedy pardon, dálnice Hwy Top of the World . Nezpevněná prašná cesta s úžasným názvem Vrcholek světa je údajně je na z nejkrásnějších silnic světa. Toto tvrzení mohu s klidným svědomím podepsat. Přes 100 km se cesta vina po vrcholcích hor, kroutí se přes hřebeny s ohromujícími výhledy. „To jsou ale panoramata,“ napadlo nás nesčetněkrát. Máme kliku: sluníčko a nádherná viditelnost, karta ve foťáku opět zaplácaná :)  Fotíme nekonečné hory lemující nezpevněnou cestu i ledovce v dáli, ozářené sluníčkem. Po cestě jsme viděli, jak se všude ještě těží zlato, jak obrovské bagry mrzačí krajinu kvůli zlatavým kousíčkům. A tam, kde bagry skončily, ještě pořád pokoušejí štěstí novodobí zlatokopové. S přívěsem, čtyřkolkou, bouchačkou za pasem a strašně, ale opravdu strašně špinavýma rukama. A jako výsměch všemu se u přívěsu a provizorního přístřešku tyčí mobilní WC. Tak i taková je Aljaška.

Potom nám ale obrazně řečeno sluníčko zapadlo. Píchli jsme. Sice naštěstí až v kempu v zoufalé pasti na turisty zvané Chicken, ale v horách není mobilní signál a šéfová kempu, stará koňská hlava, nám nechtěla pomoct – tedy zavolat satelitním telefonem asistenční službu půjčovny. Nakonec povolila a se skoro neskrývanou radostí nám sdělila, že jsme píchli na nezpevněné silnici. A tam dle smlouvy (jež jsme samozřejmě podepsali bez přečtení tří stránek maličkých anglických slovíček) nesmíme s autem z půjčovny jezdit. Přijedou, ale zaplatíme 1 400 dolarů, plus opravu. A tak se pokoušíme sehnat technika u benzínky. Ochotný mladík se marně pokouší kolo zalepit a po mnoha peripetiích dojedeme na karikatuře rezervy asi 200 km do servisu ve městečku Tok. Tam konstatují, že pneu je neopravitelná a musíme koupit novou.

Na Chicken, tu hroznou osadu tedy hned tak nezapomeneme. A to nejen proto, že jí vévodí obrovská nevskusná socha kuřete a že parodii na kuře tu naleznete na každém kroku. Podle legendy totiž chtěli místní svou osadu pojmenovat po speciálním druhu ptáka, jenž je podobný kuřeti a má tu domov: Ptarmigan - bělokur. Ale nikdo prý nevěděl, jak se jeho jméno píše, a tak osadě dali jméno Kuře. To napsat uměli:)

(komentáře? | Skóre: 0)


 

Stránky zprovoznil TomasHoly.com.
Web site engine code is Copyright © 2003 by PHP-Nuke. All Rights Reserved. PHP-Nuke is Free Software released under the GNU/GPL license.
Generace stránky: 0.13 Sekundy